Začátek skupinové terapie

"Ukázka z knihy Panika před úsvitem"

Když jsem šla první den do skupiny, cítila jsem se jako před důležitou zkouškou. Zakoupila jsem nové pantofle a v duši jsem měla velké odhodlání, že se se svými problémy poperu na férovku. Neucuknu před ničím, opakovala jsem si, rozhodnutá nepromarnit šanci získat zpět duševní rovnováhu. Tehdy jsem totiž ještě věřila, že jsem někdy nějakou rovnováhu měla. Že to není pravda, by mě ani ve snu nenapadlo.

Přišla jsem brzo, a protože se ze mě stal vášnivý kuřák, dala jsem si nejdříve cigaretu před vchodem. Do areálu přicházeli nejrůznější slušně vyhlížející lidé. Těžko říct, kdo skončí v našem kolektivu, kdo z nich bude souputníkem na mé cestě. Čtvrt roku je dlouhá doba, jsem zvědavá, jak dalece se s nimi sblížím a zda mi na konci bude líto, že terapie končí, nebo spíše naopak.

A je to tady. Jdu si sednout do oné místnosti, kde je jen spousta křesílek v kruhu, jinak skoro nic. Beru si své pantofle a nenápadně pokukuji, kde mají své osobní věci ostatní. Budoucí spolupacienti mají tašky u svých křesílek. Prima. Zasedací pořádek tu žádný není, takže odvážně a nahlas zdravím a vybírám si takové křeslo, abych neseděla vedle nikoho. Ani nevím proč, snad aby se nestalo, že mi někdo řekne, že mám vypadnout, protože to místo je už obsazené. Ráda bych si sedla tak, abych měla výhled na okna, jenže tam si už sednout nelze, musím být tedy čelem proti zdem, ke světlu zády.

Všichni si uhýbáme pohledy, hrabeme se ve svých taškách, štelujeme si své lahve s dobrou vodou u křesílek, hledáme pohodlné usazení. Všichni nervózně kontrolují mobily. Já se jako obvykle bavím tím, že nasávám atmosféru, koukám na zdravotní stav květin a představuji si, kudy a pod jakým úhlem proniká sluneční světlo do oken. Periferním viděním zachytávám více. Kdo má jakou barvu v obličeji, která z žen před započetím této události navštívila kadeřníka, kdo se snaží ze všech sil ovládat a komu nečiní potíže celkem klidně sedět a čekat.

Telefon jsem už vypnula, žádné esemesky nečekám, a kdybych si s mobilem jen tak hrála, abych si ukrátila tu trapnou chvíli, určitě bych něco blbě zmáčkla a začalo by to pípat, houkat nebo něco podobného. Raději tedy ne.

Křesílka mají dřevěná opěradla. Nehty mé pravé ruky z nervozity projíždí již dávno vyryté drážky od bývalých pacientů. Zaujalo mě to, podívala jsem se na linie vyškrábané ve dřevě. Kolik lidí tady asi sedělo a rylo? Kolik příběhů zde padlo a jaké byly? Do místnosti konečně vcházejí terapeuti.

"Dobrý den," zdraví oba s úsměvem. "My si takhle sedneme mezi vás," říká terapeut svým sympatickým hlasem a hledá příhodné místo, kam by vklínil své křeslo.

Všichni se horlivě snažíme šibovat křesílky tak, abychom zase vytvořili pravidelný kruh. Nikdo nám neřekl, že bychom měli tvořit dokonalý kroužek, ale tak nějak nás to všechny nutí právě tohle udělat. Nikdo nechce trčet dovnitř, raději by se skryl trošku vzadu. Je ale jasné, že právě to by upoutalo nežádoucí pozornost, takže je potřeba chovat se tak, abychom společně udělali dokonalý kroužek.

Vyslechli jsme úvodní slova o pravidlech skupinovky. Měli bychom být diskrétní, a co se zde uvaří, mělo by z ohledů k ostatním zůstat tady. Měli bychom docházet denně, a když se něco stane, máme se včas omluvit a ohlásit naši případnou nepřítomnost. Kromě jiných důvodů je tu i ten, že by mezi námi a někým jiným mohl vzniknout nějaký konflikt, a když nepřijdeme, můžeme ztížit situaci tomu druhému, zatímco on by si právě s námi chtěl spornou záležitost vyjasnit.

Dále, nemělo by docházet k fyzickým útokům. Prý se to zde za ta léta praxe stalo pouze dvakrát a v obou případech došlo k napadení v oné připojené malé kuchyňce. Konkrétně šlo o facky. V jednom případě prý došlo mezi mladou dívkou a starší ženou k přenosu. Paní v dívce viděla svou problematickou dceru, dívka v oné ženě začala vidět svou děsnou matku. Časem se do toho obě tak vžily, že si nafackovaly v kuchyňce během přestávky. V druhém případě šlo prý o žárlivou scénu. Dvě klientky se zahleděly do jednoho klienta, jedna z nich to nevydržela a svou sokyni napadla po zapnutí rychlovarné konvice, protože jí prý přebírala chlapa.

Podáno nám to bylo trošku zábavnou formou a my se také smějeme, lehce doufajíce, že tak husté to snad nebude a nikdo právě nám přes hubu nedá. Nevím, jak se cítí ostatní, ale já z toho moc radost nemám. Znamená to totiž, že skupinové dění budeme dost intenzivně prožívat. Teoreticky je tedy možné, že si během skupinovky přiberu ještě náklad, který doposud netáhnu, a že budu mít ve všem ještě větší maglajz. No, doufám, že ne. Konec konců, sociální interakce ve skupině je to, oč tu běží. Proto jsme zde.

Odevzdáváme podepsaná pravidla hry, vyřizují se další formality, jako jsou kontaktní telefonní čísla, kdyby něco… Přesněji řečeno, kdybychom se prý nějak zhroutili, máme možnost vyhledat fundovanou pomoc v blázinci v Praze Bohnicích. To jsou poslední bubáci, které jsem zaznamenala. Závěť po nás nikdo nechce, a že do toho jdeme na vlastní riziko, to už vyplynulo z těch pravidel hry, co jsme podepisovali.

Úvod je už za námi, čeká nás první denní terapeutické sezení, kterému se krátce říká skupina nebo skupinovka. Máme tu sedět asi dvě hodiny a povídat si.

Já si vzala slovo jako třetí, tvářila jsem se odvážně, ale vůbec si nepamatuji podrobnosti svého monologu. Vím jen, že jsem ze sebe vysypala skoro všechno, protože jsem se naučila rychle servírovat základní data v chronologickém sledu. Vynechala jsem chorobopis a pojala jsem to jako stručný strukturovaný životopis s vyzdvižením hlavních dilemat. Cítila jsem, že pár lidem to moc nesedlo. Nevím, snad těm hodně uzavřeným vadila má brutální otevřenost nebo někoho mrazilo z mého nedostatku citu, když jsem hovořila jakoby bez prožitku.

Zbytek skupiny už mluvil velmi ztěžka, bylo to hodně nesmělé. Někteří dokázali hovořit tak, že je téměř nebylo slyšet. Nejenže mluvili potichu, ale i artikulace byla tak podivně zastřená, že se jejich slova dost špatně poslouchala. Když k tomu přičtu to, že člověk v takovéto tísni formuluje nepřesně, bylo obtížné to celkově dekódovat.

Z některých jsem byla na nervy, když nebyli schopni dostat ze sebe pár vět. Ne že bych jim to vyčítala nebo jimi pohrdala. Něco ve mně se svíjelo, cítila jsem malou dušičku a strach. Asi jsem si říkala, že já jsem prožila tohle a tohle, ale mluvit ještě dokážu. Co asi prožívají oni, když už nelze ani normálně promluvit? Jak to, že se projevují tak zlomeně a že tak děsně kuňkají? Stačilo přece říci málo, dokonce to ani nemuselo být pravdivé. Tím myslím, že nikdo nečekal, že by se dostali k meritu věci, když stačilo, aby se představili a řekli o sobě pár úvodních slov. Nechápala jsem to a podivně mě to rozlaďovalo. Jenže jako vždycky, pletla jsem se. Podle sebe posuzuji tebe, ale není to možné aplikovat vždy. Můj vesmír nebyl jejich vesmír a já jsem věděla kulové o tom, co ostatní opravdu prožívají.

Po denním sezení byla pauza na oběd, pak následovala hodinka relaxace. V rohu místnosti byla složená hromada karimatek, které jsme měli k dispozici i s polštářky. Každý si vzal, co potřeboval, pak jsme se rozmístili po celé ploše koberce

Nejdříve jsme se měli ztišit a co nejpohodlněji natáhnout. Za chvilku k nám terapeutka začala tichým hlasem promlouvat, a to nám mělo pomoci, ponořit se do relaxačního stavu. Někdy použila magnetofon s namluveným programem, ona pak jen tiše seděla bez dalšího zasahování.