Ukázka z knihy - O přehrávání hudby v hlavě, o vlezlých melodiích, které se v mysli zaseknou. O pravém já a negativních emocích

Takový je můj pocit, takové jsou mé emoce. O ty tady kráčí, jak se zdá. Konečně pojmenovat ty zatracený negativní emoce, které já tak špatně snáším, nebo spíš mé pravé Já. Mé skutečné pravé Já, zbavené lidských programů, které tak špatně snáší tyhle hnusný lidský nepříjemný stavy. Proč vlastně, nebo jak to pociťuji? Proč jsem se odpojila? Protože to cítím jako anihilaci sama sebe. Když cítím své pravé Já, které je napájeno pozitivními energiemi z pozitivního stavu, a podlehnu negativním emocím, jako je hněv, nepřejícnost, odpor, žárlivost, vina, zahanbení, stud a jiné - ztrácím spojení s pozitivní podporou, jsem v jiné frekvenci, není možné být tam i tam. Navíc jsem enormně rušená vlivy, které cítím v mysli.

První základní a trvalé rušení je, že se mi v mysli stále přehrává hudba, nebo skoro stále. Kdybych si tímto způsobem mohla pouštět dobrou a krásnou muziku, která se mi opravdu líbí… to by ještě šlo. Vlastně by to bylo i super. Ale takhle to bohužel není. Ptala jsem se na tento jev více lidí a potvrdili mi, že někdy zažívají nutkavé přehrávání hudby ve své mysli, ale já to mám asi víc, než je běžné, nebo mám ten pocit. Více jsem se o to už nezajímala. Jednou, to už je dávno, se mi stalo něco extrémně nepříjemného. Šla jsem na zahradě okolo jalovce a v hlavě se mi spustilo: "Vysokýýý jááálooooveeeec, vysokýýýý jááákooo já, přeskoč ho máááá miiláááá, rovnejma nooohaaaamaa…" To bylo docela o nervy, protože jsem se toho motivu nemoha zbavit snad tři dny, jelo to tam pořád dokola. Mám na tento jev techniku. Jakmile se mi usadí vlezlá nebo nepříjemná odrhovačka v hlavě, musím si pustit něco razantního, nebo hodně silného. Musím to přemazat něčím jiným, více snesitelným, než je ten lidový hit s jalovcem a skákáním nějaké milenky přes jalovcové roští. Mám ráda přírodu, ale jalovec nebrat.

Často v mysli pozoruji přijímání celých idejí. Snadno se pozorují hlavně ty pitomé a nechutné, protože jsou to hrozný debilnosti a já je negeneruji. Přichází to, i když se soustředím na něco jiného a plně jsem do něčeho pohroužena. Třeba čtu, jsem do textu zabraná a do hlavy zničehonic přiletí agresivní šílená myšlenka, která je zaměřena proti mému tělu. Třeba vzít nůžky a vrazit je do svého těla, kupříkladu do oka. Většinou jsou to dost nechutné hnusy, které přiletí a odletí. Dříve jsem neuměla pozorovat své myšlenky tak dobře jako dnes. Začínám rozlišovat, co je mé, co je vnucené a co přichází odjinud.

Některé myšlenky jsou jako letící projektil. Jen proletí myslí a zachytím energii toho hnusu, který má mysl zaregistrovala. Nějaké myšlenky mají tendenci se přichytávat, zakořeňovat, rozvíjet či zabydlovat. Těm je potřeba věnovat větší pozornost a je dobré zjistit, na co nám to brnká. Tyto jevy jsem si dříve neuvědomovala, nebo tam nebyly v takové míře. Nutkavé myšlenky mívám, ale není to hrozné. Horší jsou jiné problémy ohledně výkonu a koncentrace. To se ale na terapiích nikdy neřešilo. Vlastně se neřešila spousta věcí, hlavně že chtěl terapeut "zadání zakázky".