Toxický kotel a řeč plná svinstva. Ukázka z knihy o psychoterapii a životě zde a nyní

"Někdy je možná těžké vystihnout to, co nás aktuálně trápí," řekl ještě Sovička.

"Tak já chci pokračovat v tom, co jsem začala."

Sovička mlčí, nepatrně přikývl.

"Minule jsem se zmínila, že všechny dcery mojí babičky jsou nějakým způsobem vykolejené. Když se sejdou a já je poslouchám, připadá mi to, jako když se vůbec nevnímají a pořád schválně říkají něco, co bude dráždit ty druhé

Nejsou to normální debaty, kdy lidé prostě žvaní a třeba se i málo poslouchají, ale řeč plyne a plyne. Mají mezi sebou podivnou komunikaci, kdy jedna na druhou hledí i nehledí. Jako by to byl stálý boj, který se vyznačuje tím, že toho druhého musím ignorovat a stále upřednostňuji sebe. Může to ale i vypadat, že sebe neupřednostňuji vůbec, protože se obětuji právě pro toho druhého. Je to nezvyklé, cítím z toho vždycky strašně silné psycho."

"Co tím psychem myslíte?

"Takovou strašnou křeč. Jsou v tak velké křeči, že to kolem nich téměř vibruje. Tolik se toho v nich děje, a tak silné to je, že si mezi nimi připadáte jako v poli nějaké mocné energie, kde neplatí běžná pravidla."

"Můžete uvést nějaký příklad, jestli si vzpomenete?"

"Moment, zkusím to," přemýšlím zase, ale nejde to tak snadno. V hlavě se mi honí konve, hnůj, pole, zahrady, domy… ale stále nenacházím solidní příklad toho, co chci popsat. Musím na to od lesa a představit si nějakou hypotetickou situaci.

"Dejme tomu, že bychom se sešli na nějaké velké rodinné oslavě, třeba na svatbě. Tenhle příklad si vymýšlím. Znám sice ty situace, ale nedokážu teď popsat žádnou reálnou, možná proto, že pokaždé zdrhnu. Takže znova, dejme tomu, že by se tyto čtyři sestry sešly u jednoho velkého pracovního stolu v kuchyni a snažily by se připravit chlebíčky a jednohubky pro padesát až sto lidí. Jejich diskuze by vypadala asi takhle.

Moje máma by zahájila a hned v úvodu by z ní vyšlo: "Teda, ta malá Hanka je tlustá jako prase." Hned by se asi zastyděla za to, co z ní vypadlo, protože ona sama trpí nadváhou, a vůbec by nevěděla, proč to vlastně řekla.

Teta Hana, matka malé Hanky, by řekla, že v kostele budou moc pěkné družičky. Ví totiž, že právě tohle rozhodí moji mámu, protože nesnáší pánbíčkáře, i když se tajně modlí.

Teta Slávka vyndá z tašky úplně divnou pomazánku a začne ji bez varování patlat na předem rozkrájené veky. Také musí vložit to své, ačkoliv se na tisíc procent nesetká s pochvalou. Moje matka se zeptá, co to je, a Slávka odvětí, že to je zdravá pomazánka, že ji doma jedí už celý týden a nemohou se jí nabažit. Jenže všichni zúčastnění mají už léta podezření, že Slávka si libuje ve starých jídlech, a začnou mít obavy.

Další teta se zeptá, co dělá Sonička, ačkoli ví, že Sonička je v rozvodu, takže její otázka byla jen popíchnutí. Moje matka brutálně řekne, že ta pomazánka vypadá strašně a také strašně chutná. Teta ji začne hájit a vypráví podrobnosti o tom, jak šetří a kde všude se dá urvat pár korun střídmým stylem života. Další teta řekne, že by se to mělo udělat úplně jinak a snaží se přijít s netypickým návrhem na chlebíček. Nikdo ji však neposlouchá, všechny jsou už podrážděné.

Jedna z nich začne jednat na vlastní pěst. Neřekne nahlas, co plánuje udělat, a sama přijde se zlepšovákem. Nastaví vlašský salát hromadou brambor. V tu chvíli už to není salát na chlebíčky, je to bramborová hmota zbavená slupek. Chlebíčky už dávno nejsou nic pěkného k zakousnutí, začíná to být suchá, dusivá záležitost, která zůstane na tácech. Původní dobrý projekt, totiž že připraví něco chutného k zakousnutí svatebčanům, se začíná hroutit. U kuchyňského stolu se rozjede psychohra, která je nejvíce vidět právě na tom společném výsledku, ačkoliv klasické šunkové chlebíčky chtěly původně vyrobit všechny sestry.

A do toho přijdu třeba já nebo kterákoliv sestřenice a bude mít ochotu zapojit se do výroby lahůdek. Samo osazenstvo skupiny je podezřelé, ale dejme tomu, že optimistický ochotník se najde. Vezme vlašák, podiví se, že tahle hmota je vlašský salát, ale fajn. Vezme máslo, šunkový salám, vajíčko, okurku a prostě udělá klasický dobrý chlebíček. S trochou dovednosti vykouzlí i zajímavý tvar salámu. Jeden je hotov.

Hned poté začne teta robotka infantilně chválit dovednost sestřenice. Chvilku se to dá vydržet, ale začíná to být nepříjemné, protože člověk má po chvíli pocit podivné neupřímnosti a jakéhosi přehrávání.

Slávka i přes zákaz svých sester natírá na veky dále své bio pomazánky z celeru. Chlebíčky jsou na pohled vyblité a zmírnit se to dá jen tím, že se to celé zamaskuje nějakými barevnými ingrediencemi. A protože veky není nazbyt, prosadila si něco, co ostatní opravdu nechtějí. Ona si to vlastně ani neprosadila, prostě tam o cosi bojuje a dělá si, co chce. Její svatba to není, ale začíná bojovat o kus svého projektu, totiž že lidem naservíruje zdravou tvarohovo-celerovou pomazánku divné chuti. Teta, která svatbu organizuje, je už také vytočená a nejraději by to hodila slepicím, protože jí je hanba něco takového podávat jako levnou náhradu za šunkové chlebíčky.

Moje matka z toho bude nervózní a řekne, že by to nežrala. Z nějakého důvodu už potřebuje mluvit hruběji. Jiná teta se té bio tety zastane, ale způsobem velmi podivným, takže to vyzní tak, že Slávka není schopna vymyslet ani tuhle nechutnou pomazánku a že ji určitě připravil Karel, její partner. A takhle to jede do nekonečna.

Jedna něco udělá, druhá jí to rozmetá a rozšlape. Pak se to zvrtne tak, že to, co je zakázáno, je nutné dělat, i když to už nemá smysl. Takže kdyby se skupina rozhodla, že vajíčka tam dávat nebudou, jedna ze sester by schválně dala vařit celý koš vajec a pak by s tím demonstrativně nastoupila.

Když mezi ně postavíte kýbl vody, aby ho odnesly, všechny se na něj sesypou, protože každá z nich je vábena k nejtěžšímu úkolu. Začnou se šťouchat u kýble, odkládat hole, zapomínat na choroby. Každá bude chtít urvat právě tu největší poctu, totiž odvláčet nejtěžší kýbl. Urvat nejtěžší práci je pro ně velice důležité. Možná je v tom i prvek sebeobětování, ale já v tom vídávám i to, že někdo říká: uhni, ty grmlo.

Vím, že to popisuji blbě, ale jinak to neumím. Když řeknete, že třeba rajská omáčka není na svatbu vhodná, určitě se přetrhnou, aby jí uvařily hodně a hodně. Když mámě řeknu, že tyhle kytky jsou vzácné, vlítne do záhonu s motykou a s kytkami je konec. Samozřejmě je bude chtít pouze okopat. Mezitím se ještě zmíní, že to je hrozně zajímavé, protože ona tyhle kytky vždycky vyhazovala, protože jí přišly smradlavé a zbytečně barevné. Nicméně mě pochválí, že jsem si je zasadila. A takhle je to naprosto se vším, i když jsem tyhle příměry záměrně přehnala.

Chvíli to lze ustát, ale jen chvíli, pak už se v tom psychu člověk ztratí. Teď mě napadlo, že holky, když byly malé, nesměly říct, že něco je krásné. Babička je hned přísně napomenula, že nic není krásné, jen panenka Marie byla krásná. Přitom sama byla nesnášenlivá vůči projevům víry v Boha," kroutím při svém vyprávění hlavou, protože to prostě nechápu.

"Ještě musím dodat, že znám běžné situace, kdy člověk chce mít prim, vyčíhne si prostor a začne se zviditelňovat a všechno překope, jen aby bylo po jeho. Chci říct, že není podstatné, o co se bojuje, ale jde o to, něco někomu rozhamtat. Nikdo si neláme hlavu projektem samotným, když jsou pohromadě."

"Jestli to chápu dobře, je to o tom, že někdo na sebe něco ukáže či prozradí a hned se na něj sesypou, ať už je ta věc dobrá či méně dobrá, prostě se to stane vždy. Pokaždé je vše rozcupováno."

"Ano. Přesně. Pak je těžké cokoliv mít, cokoliv říct, cokoliv si hýčkat. Nemá to vůbec smysl. Je strašně náročné poslouchat pak ty pindy. To se nedá vydržet. Mít třeba dobré známky ve škole, to byla hodně nepříjemná věc. Vyslechnout si pár jejich mouder, tedy hlavně babiččiných, to byla krutá záležitost, ze které si člověk myslí, že se asi zblázní, a to hned."

"Ono by to asi šlo ustát, ale pro dítě to musí být o to náročnější, že své rodiče bere jako autoritu a mělo by jim věřit. Myslím, že vám rozumím. Co s tím má dělat dítě?" zakončil otázkou Sovička.

Jsem plná hněvu, a to jsem popsala jenom hypotetický příklad. Panebože, když si vzpomenu na ty hromady divných řečí, které neměly přímý obsah, ale rovina podtextu a nadtextu v tom byla obsažená vždy, je mi z toho nejen těžko, ale řvala bych až do nebes.

"Teď jsem si vzpomněla na jednu tetinu hlášku, řekla mi ji nedávno sestřenice. Prý se u nich doma neřekne: "Prosím tě, zavírej dveře ze dvora, aby sem nelítaly mouchy." Prý teta jen tak mimochodem prohlásí: "To je dobře, že je chladno, že sem teď nelítají mouchy." Vlastně mluví stylem babičky, která se také vyjadřovala neurčitě, a člověk se sám musel dovtípit, co tím vlastně chtěla říct. Ale co je zajímavé, s tou hláškou ohledně much, autor se vlastně vyhne prosbě nebo přímému příkazu. Ten druhý si musí domyslet, co má udělat. Děsná metoda," dodávám rozčileně.

"Já nevím, jak si tohle uhnaly, ale když jsou spolu, tak je to opravdu koncert. Co slovo, to perla, která se dotkne něčí duše. Jejich debaty netrvají dlouho, všechny sestry jsou pak podivně rozvařené, ta psychická křeč z nich sálá na dálku. Když žily doma se svojí matkou, musel to být učiněný blázinec.

Stejně to mají od ní, ona byla taková. Divně se dívala, monitorovala okolí, a jen co člověk něco neprozřetelně pronesl, hned se to začalo vracet v podobě podivných komentářů, lepících se na psychiku člověka, který byl právě jejím terčem. Setkání s ní bylo příjemné jako operace zaživa. Já nevím, co k lidem cítila, mně to připadalo jako nenávist.

Byla na své dcery tak zlá. Žádná z nich to nebyla schopná zvládnout, asi to opravdu nešlo. Kromě toho, že jim bez příčiny nadávala do kurev a sviní, odporným způsobem podrývala všechno, co bylo jejich životem. Když byla odkázána na posluhu některé ze svých dcer, postupně ji tlačila k tomu, aby opustila svého muže a děti a starala se už jen o ni.

Nevím, jak to přesně dělala, ale když neuměla přímo říct, že by ráda, aby bylo otevřené okno, muselo i tohle být velmi pokřivené sdělení. Asi mluvila hodně zle o všech, což mělo vyústit k tomu, že dcera vezme maminku, odstěhuje se s ní do toho starého baráku a zůstanou jen spolu. Možná nikdy přímo neřekla, že její dcera má opustit děti, ale viselo to ve vzduchu, a to jsem zažila či vnímala v různých obdobích.