Spřádání vláken osudu. Zamotávání do problémů. Sudičky a Moiry. 

Protože se mi život opět nezvladatelně zamotal a těžko se každý den a každá hodina momentálně přežívá, musím zredukovat složitost, abych to přežila. Jedno méně významné vlákno osudu se mi zrovna zamotalo okolo krku a musím ho ze života eliminovat. Při té příležitosti mi došlo, že příměr s vlákny je velmi vhodný a pokusím se ho trochu vysvětlit.

Prožívám zrovna krizi, ale nemělo by to snad být na dlouho. Před rokem nám sousedi významně zkomplikovali život a chceme se odstěhovat. Zatím nám nejde prodat dům, už nevyrábíme, balíme a peníze docházejí. Asi budu muset výrazně zlevnit dům. Ale to není podstatné, kombinace okolností je zase tak strašně zamotaná, až mě to začalo škrtit a nemohu dál. Včera večer jsem úplně hotová odpadla a usnula. Někdy v noci, možná kolem třetí, jsem se vzbudila a prosila jsem o pomoc, abych se nezbláznila a věci se daly do pořádku. Trvalo mi asi dvě hodiny, než jsem se natolik niterně zklidnila a utišila, že jsem byla schopná trochu poodstoupit a najednou jsem viděla, že mě symbolicky řečeno škrtí strašně moc vláken, do kterých jsem zamotaná, ze kterých se nemohu dostat a je potřeba některá zpřetrhat, rozřezat, vymotat se z nich a vysvobodit se z té šílené situace. Potřebovala bych restart, všechno se zadrhává.

Vlákno osudu, které se mi včera zadrhlo na chvíli okolo krku, je svým způsobem banalita, která by neměla člověka nijak ohrozit na životě nebo psychickém stavu, ale když je toho moc, tak je toho prostě moc. Momentálně mě škrtí stovky vláken. Tohle vlákno je obyčejná pitomost. Uvedu to však jako příklad

Nabídla jsem minulý rok našemu romskému sousedovi nabourané auto, aby si z něj vymontoval díly, protože mně jsou už k ničemu. Auto mi na ulici semlel okolo projíždějící traktor s vlekem. Takže motor a jiné díly zůstaly neporušené, očesaná byla jen jedna polovina auta, která byla blíže silnici. Soused zatím nepodepsal kupní smlouvu na ten šrot a já auto nemohu odhlásit a odevzdat značky, protože soused už mezitím nechal auto sešrotovat, asi hned shrábnul peníze a nedal mi potvrzení o ekologické likvidaci. Bez tohoto potvrzení já nemohu nic dělat. Prostě to nemohu odhlásit, nemohu situaci ukončit. Formálně mám stále nějaký vrak, který už rok vlastně neexistuje, už je dávno někde sešrotovaný a není normální způsob, jak situaci vyřešit a ukončit. Táhne se to se mnou a potáhne se to se mnou. Je to svým způsobem blbost, ale takhle funguje náš život zde.

Pro někoho je toto vlákno událostí a souvislostí o ničem a prostě to pro něj nic neznamená. A jsou naopak lidé, kteří by se do takové situace nikdy nedostali, protože jsou prostě jiní než já. Jsou svědomití, všechno by si zjistili předem. Hned po prodeji by už stáli v kanceláři dopravního inspektorátu a vzorně by vyplnili příslušný formulář. Zaplatili by poplatek a události, tedy vlákno událostí by bylo navázáno na inspektorát. Volný konec vlákna by se jim nezamotával kolem krku, prostě by se jim to nestalo. Jenže já jsem trochu jiný typ občana. Mám stále tyto problémy. Kromě toho, že mám ADHD, celkově jsou pro mě různé věci příliš vzdálené. Žiju hodně mimo prostor a čas, takže klasické lidské přežívání v tomto systému je pro mě těžké. Neumím se ze dne na den věnovat všemu, čemu bych měla. Jednám impulzivně, přerušuji svou činnost, nežiju podle plánu a žádného režimu. Bylo by jednodušší žít mimo civilizaci někde v přírodě a neřešit tyto zádrhele. Takže se různě zamotávám, neplatím včas platby, pracuji chaoticky, přerušovaně a nesoustředěně. 

Včera jsem kontaktovala onoho Roma, chtěla jsem od něj podepsat smlouvu, abych se problému zbavila a vlákno se přirozeně navázalo jinak. Jenže byl drzý, provokoval a já uvažovala nad tím, co mu mám udělat. Nemohu ho nahlásit na policii, že mi auto ukradl, protože to není pravda. Nechci se s ním hádat, protože z toho budu na nervy. Mohu nahlásit, že auto zmizelo, což je pravda. Zmizelo z jejich zahrady, kde si on vymontovával díly. Ale já mu ty díly jakoby prodala, i když on mi samozřejmě zatím nezaplatil a dluží mi tedy ještě víc. Celá situace je prostě k vzteku, měla bych to však vyřešit. Možná toto vlákno zmizí, až zemřu. Systém, tedy stát, ukončí moji složku a někde v počítači bude uvedeno, že mám na sobě stále přihlášené auto, které už dávno prošlo vysokou pecí a bylo přetaveno v něco úplně jiného. Ale skončí, nebo zmizí to vlákno úplně? Formálně možná skončí, až zemřu, jenže po smrti život pokračuje jinde. Co když budu svého romského souseda nenávidět, neodpustím mu jeho drzosti a to vlákno potáhnu s sebou dál? Musím mu odpustit, abych toto vlákno netáhla do dalšího života. Stačilo mi to tady.

Když je vlákno jenom jedno, nebo jich je třeba i deset, není to asi žádná katastrofa pro většinu lidí. Pro někoho ano, pro někoho ne. Když těch vláken s volně poletujícími konci je moc, začnou se různě zamotávat do sebe a než se člověk naděje, může být situace tak strašně zauzlovaná, že z toho vznikne síť, ze které se už nejde vymotat. V tu chvíli musí přijít pomoc a musí začít pomáhat s vymotáváním. Nepodstatná vlákna je potřeba chytit, pojmenovat a vytáhnout. Nejlepší by bylo vzít plamenomet a všechno to spálit na uhel, jenže to není tak jednoduché, protože z těch vláken se skládá náš život.

Když se mi v noci nad ránem konečně ulevilo a získala jsem nějaký nadhled, ležela jsem jako ryba vytažená z vody na břeh, ale cítila jsem opravdovou úlevu. Odpočívala jsem, vůbec jsem se do toho hnusného moře plného žraloků, plastů, hoven, sítí, háčků a jiných živočichů nechtěla vracet, a tak jsem tam jen ležela, dýchala a odpočívala. Ptala jsem se, jestli ještě musím žít a proč vlastně, když je to už takto nesnesitelné. Postupně se má situace zlepšovala a po dalších asi dvou hodinách jsem byla nucená vstát, protože bolest zad už mě z postele vyháněla.

Musím se vymotat z vláken, musela jsem poprosit o pomoc, aby některé věci převzal ON/ONA, tedy Absolutní Bůh, který umí spálit, co je možné a umí navázat vlákna osudu tak, abych řešila jen to nejdůležitější a ne hromady nepodstatností, které se na mě nějak navázaly, nějak uchytily, nějak se zamotaly.

Je to jako s neurony. Někde se to musí předrátovat, jinak zapojit, vytvořit jiné sítě, protože nitě bez uvázání, nitě s volnými konci poletují vzduchem a hledají, na co by se navázaly. Bůh je vlastně takový elektrikář, který dokonale vidí do spletitosti těch sítí a ví, co s tím může dělat, jaké okruhy se dají vypojit a jaké musí zůstat.

Vzpomněla jsem si, že zejména z řecké mytologie k nám pronikaly báje o ženách, bohyních, které spřádaly nitě osudu. U nás se jim říkalo sudičky. 

Wikipedie říká:

Moiry (řecky Μοῖραι, latinsky Parcae) jsou v řecké mytologii buď dcery bohyně osudové nutnosti Ananké, nebo jsou představovány jako dcery Dia a bohyně Themis. Jsou to bohyně osudu, životního údělu.

Moiry mají v mytologii zvláštní postavení, částečně vystupují i v lidské podobě. Mluví se o jedné nebo o třech Moirách, které "předou nit osudu". Bývají někdy připodobňovány slovanským Sudičkám.

• Klóthó (Předoucí) nit načíná,
• Lachesis (Udělující) nit dále spřádá nebo svíjí,
• Atropos (Neodvratná) nit přistřihuje.

Moiry prý znají všechna tajemství. Spíše než určovat osud lidí je jejich posláním nad nimi bdít. Jsou zpodobňovány jako staré ženy nebo vážné panny. Klótho mívá v ruce vřeteno, Lachesis globus a Atropos knihu života, nebo sluneční hodiny, na kterých ukazuje hodinu smrti.

Z duchovního hlediska to není vůbec žádná blbost. Když jsem ležela v posteli jako ryba, nebo želva vytažená z toxického moře, na duchovní úrovni probíhala práce těch, kteří mi pomáhají přežít mé poslání v tomto toxickém moři. Vymotávali mě z vláken, která se na mě uchytila a budou mi pomáhat i nadále. Nit mého života, která se zase strašně zacuchala, opatrně ošetřovali a rozmotávali, co bylo potřeba. Já to nyní v tuto chvíli necítím konkrétně, ale už vím, že to bude zase dobré, jen bylo potřeba opět získat správné uvědomění, musím se naučit pravidelně vylézat z moře a provádět tuto očistu od vláken, která se na mě přichytila. Ta vlákna táhnou další bordel za sebou a je to nekončící práce. Ale jsem tu jen na určitý čas, nějak to už přežiju. Popisuji to po svém, psycholog by nejspíš řekl, že je potřeba provádět psychohygienu. 

Kdysi dávno jsem se kvůli jednomu klukovi, který se jmenoval Romeo, přihlásila k potápěčům. Konkrétně jsem se přihlásila do Svazarmu na potápěčský výcvik, protože jsem se s ním chtěla seznámit a sblížit. To se nepovedlo, nesblížili jsme se, ale nějaký význam to asi mít muselo. Ze všech lidi ve výcviku jsem zázrakem udělala zkoušky jenom já. Teoretické i praktické a vůbec jsem nechápala, jak se to přihodilo, protože tam bylo mnoho zkušenějších, zdatnějších atd. Dokonce jsem se té vody bála. Během výcviku jsem se dozvěděla někde na Orlíku, že potápění je nebezpečné i kvůli zamotaným rybářským vlascům, které se všude nacházejí v bohaté míře. Je to logické, ale nenapadlo mě to předtím. Potápěčský nůž jsem tedy musela mít vždy s sebou, bez nože by mohlo dojít k fatálnímu maléru. Když začne docházet vzduch a navíc se člověk zamotá do pitomých velmi trvanlivých vlasců od rybářů, začíná panika a může přijít rychlá smrt.

Myšlenky se mi hodily hlavou, uvažovala jsem nad svými komplikacemi a vzpomněla jsem si na podobenství, které řekl Ježíš Kristus, když zde na zemi byl.

Boží království je jako síť spuštěná do moře, ve které uváznou nejrůznější tvorové. Když je síť plná, vytáhnou ji rybáři na břeh, do košů vyberou dobré ryby a ostatní vyhodí. Tak to bude i na konci světa. Přijdou Boží andělé a oddělí zlé od bohabojných a zlé hodí do ohně.

Znova jsem si uvědomila, kdo jsem. To, co se mi děje, je pouze pracovní úraz a momentální vyčerpání energií. Musím si odpočinout, vymotat se z některých vláken, nabrat sílu, získat uvědomění smyslu a musím pokračovat dál. Moře je v čím dál horším stavu, negativní stav se zahušťuje, toxicita se zhoršuje každým dnem, ale ještě není hotovo.

V podobenství o Božím království je řečeno, že je jako síť spuštěná do moře. Oheň není Boží království, o ohni si napíšeme někdy jindy, v nějakém jiném podobenství. Ti tvorové, kteří budou symbolicky řečeno vrženi do ohně, nejsou totiž usmrceni, ani tam nejsou smaženi nebo grilováni, aby se jimi někdo nasytil. Ale to jsou náměty na jiné články. Skoro celé dopoledne mi zabralo sepsání tohoto článku a já se nyní musím věnovat vymotání ze svých vláken. Když jsem zapnula počítač, první zpráva o stavu toxického moře byla, že lékař v Plzni sekerou zabil jinou lékařku a sám sebe pak podřezal. Živočichové v mořích jsou různí. I když mám vážné starosti a jsem vyčerpaná, není to ještě tak strašné. Jdu tedy pokračovat ve své práci, moře je dnes neklidné a brzy možná bude zima. Brzo napíšu článek, který by se měl týkat vláken psychologa Ptáčka, který se před pár týdny zabil. Nechtěla jsem o tom psát, když záležitost byla čerstvá. Dnes už téma není tak žhavé, což považuji za vhodné.