Sebevražda známého psychologa. Radek Ptáček vzlétnul do jiného života, protože tento život byl příliš bolestivý a příliš omezený.

Nechtěla jsem tento článek psát dříve, když události byly ještě příliš čerstvé, pro novináře a čtenáře žhavé, pro rodinu a přátele zemřelého příliš otevřené a bolestivé. Od té doby už částečně zapracoval čas, z mého článku žádný poprask nikde nebude a nikoho se snad nedotkne. Přesto jsem měla opakované nutkání tento text napsat, i když by to mělo zajímat jen pár čtenářů. 

Psychologa Radka Ptáčka jsem viděla před pár měsíci poprvé a sice v podcastu známého Čestmíra Strakatého. Byla to "náhoda", které sice neexistují, nicméně se to tak jevilo. Něco jsem dělala, celkem pasivně poslouchala a po krátké době mě rozhovor zaujal duchovním obsahem. Zbystřila jsem tedy a šla se k monitoru podívat, o koho jde a jak ten člověk působí. Zdálo se, že má velmi mnoho odpovědí, možná až moc. Tím chci říct, že jakékékoli téma okamžitě zpracoval jako robot nebo umělá inteligence. Vysypal ze sebe hromadu encyklopedických znalostí a těch měl asi opravdu dost. 

Zaujaly mě jeho myšlenky ohledně jiných sfér a hlavně to, že svůj život si můžeme kompletně řídit sami. Působilo to, jako bychom byli pány našeho osudu. Nepamatuji si to přesně, nechci to špatně interpretovat, ale takový jsem z toho měla pocit. On má v tomto asi pravdu, to nechci rozporovat, ale je potřeba to lépe vysvětlit, protože pak má člověk pocit, že je úplný idiot buď psycholog, nebo posluchač, protože většině lidem to nemůže dávat smysl. Svět se jeví tak, že nás drtí vnější okolnosti a my na to stále musíme reagovat. Předpoklad, že si to sami řídíme, by byl obrácený. Různá neštěstí bychom na sebe museli přivolávat sami a záměrně. Ale to nyní řešit nebudu. Jen mě zaujalo, že toto z jeho řeči částečně vyplývá. Zdálo se v tom okamžiku, že má od všeho klíče a tedy, že má chápání toho, jak to skutečně chodí. Má tedy nějakou autoritu a poznání něčeho, co se běžně o životě neví. 

Říkala jsem si v duchu, to je zajímavý člověk. Vědec, odborník na psychologii, bylo by dobré vědět, co dnes takový člověk předkládá veřejnosti a kam se posunulo odborné vzdělání nebo nazírání profesionálů v oblasti psychologie. Já se na všechno dívám po svém a trochu jinak, proto mě to na chvíli zaujalo. 

Viděla jsem, jak si pan Radek s panem Čestmírem notují ohledně fyzického cvičení, které je nutné pro blaho psychického zdraví či kondice. Zdálo by se, že oba dva jsou namakaní, plní vitality, mají i zdravého ducha a život se jim daří prožívat smysluplně, úspěšně a mohli by jít příkladem ostatním. Takové bylo  zdání tohoto okamžiku, když člověk vynechá tu podivnou nutkavost na vše odpovídat jako psychologická a zdravotnická encyklopedie. Chyběl mi tam asi jeho vlastní rozměr, jeho vlastní Já, jeho vlastní neprofesionální individualita. Byla někam odhozená a člověk měl pocit, že je to automat na informace, ale zasmát se opravdu od srdce jsem ho neviděla. Usmíval se pouze tak nějak profesionálně. Zdvořile, společensky, ale stále tam byl ten informační automat. 

Celkem krátce poté jsem se dozvěděla, že zemřel, a to vlastním přičiněním. Schválně zde budu kopírovat informace z internetu, protože ty formulace jsou myslím docela zajímavé. I z pohledu čtenáře, který je pak tomu všemu vystaven v mediálním prostoru. 

Všude byly informace o podivném vzkazu, který po sobě tento muž zanechal. Působí jako vzkaz či poselství. 

Když jsem to viděla poprvé, bylo mi líto jeho ženy a dětí, protože osobně bych nechtěla zůstat v takové situaci. I kdyby ho manželka už nemilovala a chtěla se dejme tomu rozvést, což je naprosto běžná záležitost v této době, musela by si připadat po takovém vzkazu manžela dost mizerně. Z mého pohledu děti také. Snadno je to uvrhne do pocitů viny, že mohly něco udělat jinak, ale už to nejde vrátit. Tímto ze svých dětí a manželky udělal něco jako terč pro negativní myšlenky z oblastí sebeobviňování. Jestli jeho nutkání ukončit svůj život bylo tak silné, že to udělat prostě musel, mohlo to být bez těchto divných až obviňujících vzkazů. To je můj pocit, nesoudím ho, nebyla jsem v jeho kůži. Takhle se to její navenek. 

Vypadá to z vnějšku tak, že Radek Ptáček neměl lásku, byl smutný, nemilovaný a po lásce toužil, ale nepřišla, nebo odešla a nebylo to možné spravit. Samota vás zničí pomalu a spolehlivě. Prohlásil. Je to i velmi sugestivní. Já být pacient, který trpí osamělostí, bylo by mi z toho o hodně hůř než předtím. Přišla by depka a inspirace také to zabalit, když to ani on nezvládl.  Předpokládám, že takto uvažovalo hodně lidí. Když to nevydrží odborník na slovo vzatý, jak to pak máme vydržet my, kteří jsme rozštelovaní, nebo úplně na kaši? Co si počneme se životem, když to nezvládl ani on? Kolik lidí toto asi napadlo? Já nevím, ale mě ano. To však neznamená, že se tím člověk musí dál zabývat. Ale myšlenka proběhne. Otázka je, nakolik se zabydlí. 

Nějakou dobu po jeho smrti jsem si pustila video, které natočil Jan Kraus ve svém zábavném pořadě. I tady působil Radek Ptáček velmi strnule. Opět automat na informace, opět otevřená encyklopedie, podivný humor, nejistota, působilo to divně. I pan Kraus probíraná témata divně rozpatlal do jakéhosi humorného rozhovoru, ale konec byl téměř zlověstný. Jako by to viselo ve vzduchu a nějak se to projevilo už dávno předtím. Já z jeho projevu cítila spíš velké prázdno. Je sice zajímavé, že měl na všechno oficiální vyzkoumané odpovědi, ale nebyl schopen tady šťastně žít a obávám se, že ho to mocně táhlo někam jinam.

Jednou jsem to zažila u své setřenice, která měla dlouhodobou chorobu a té nakonec podlehla. Léta bojovala, měla malého syna a chtěla žít. Každý rok jsem ji na pár dní navštívila a spolu jsme probíraly otázky života a smrti, víru atd. Někde to potřebovala vyventilovat a pak jsem zase odjela a ona bojovala dál. Jednou jsem přijela zase a najednou jsem cítila, že něco se změnilo. Ona už balila a chystala se na odchod jinam. Nikdo si toho nevšimnul, ani ona sama ne, ale stalo se to. V jejím nitru už proběhlo rozhodnutí a prostě odcházela. Navenek se to začalo projevovat nenápadně. Dávala si věci do pořádku, uklízela, ale její nitro bylo však už jinde. Táhlo ji to za hranici tohoto života, už chtěla být na jiném místě. Tam jinde... tedy v duchovním světě, měla už bývalého milence či lásku, měla tam už kamarádku, která zemřela na rakovinu a ona pocítila touhu po něčem novém, odlišném, tady už ji to unavovalo. Viděla jsem to, cítila jsem to, ale ona si toho nebyla vůbec vědomá. Pak jsme si o tom promluvily a za půl roku umírala, ona a její organismus se přestaly bránit a tělo úplně podlehlo chorobě. 

Myslím si, že jedním z důvodů, proč Radek Ptáček tady skončil, byla touha po posmrtném životě, hnal ho hlad po poznání. Myslím si to proto, že něco takového mám také, takže jde o vlastní projekci. Podle sebe soudím jeho. Já zde mám své úkoly, o kterých vědomě vím a neukončím svůj život vlastní rukou. On tyto odpovědi a znalosti asi neměl, ale jeho touhy byly pravé. Byl inteligentní člověk, schopen přemýšlet nad rovinami souvislostí, které běžní lidé nechtějí a ani nepotřebují znát. Ale jeho něco táhlo k tomuto vědění a sama ze své zkušenosti vím, že pak zůstat ve hmotě je prostě příliš svazující a únavné. Touhy duše jsou někdy velmi silné a tento život je příliš svazující, někdy velmi stereotypní, vnucený, otrocký nebo nudný. Navíc byl psycholog, pořád řešil bolestivé příběhy lidí, poslouchal lidi dobré, ale i značně deformované a zlé, což také člověku nepřidá. Je to těžké. 

Když jsem o něm přemýšlela, vzpomněla jsem si na film, který byl velice zvláštní. V tom filmu se svět zbláznil a lidé se velmi rychle sami zabíjeli. Jako kdyby něco zahlédli z jiného světa, nebo jiné dimenze a okamžitě poté se čímkoli a jakkoli sami usmrtili. Vypadalo to jako epidemie. Filmy s tímto tématem jsou už dva. Jsou řazené mezi horory a sci-fi. V prvním filmu hrála slavná herečka Sandra Bullock. Zde je stručné info z internetu.

Nechtěla jsem se na to dívat, celý den jsem odolávala, protože jsem tento film viděla už před lety a nepovažovala jsem ho za tak mimořádný, abych se na něj dívala znova. Spíš to bylo tísnivé, depresivní, nepěkné. Ale nedalo mi to pokoj. Podívala jsem se tedy na ČSFD, našla si název filmu a velice mě překvapilo, že originální název nese v sobě slovo "pták", tedy konkrétně ptačí box, budka, možná i klec. A to mi přišlo už velmi nenáhodné s ohledem na mé nutkání se na film podívat. A tak jsem si ho pustila. Ptáci ve filmu fungují jako ukazatelé nebezpečných entit poblíž. Proto lidé měli s sebou ptáka v kleci, aby podle jeho chování zjistili, jestli jsou v bezpečí, nebo ne. 

Tím ukončím svůj článek. Sebevraždu psychologa Radka Ptáčka považuji nyní za čistě duchovní záležitost. Potřeboval odejít. Kromě toho, že náš způsob odchodu z tohoto světa je předem daný, byla to prostě jeho role a on ji naplnil. Ostatně život nás všech je čistě duchovní záležitost. 

Někdy se zdá, že některá životní role je hrozná, nebo strašná, ale je možné dívat se i jinak. Jeho odchod může mít spousty duchovních souvislostí, které mohou být pozitivní i negativní. Záleží na tom, za jakou stranu hrál nebo kopal, lidově řečeno. Jeho role mohla být velmi pozitivní, ale také nemusela, ale já ho nemohu posuzovat, protože ho vůbec osobně neznám, a odsuzovat ho nemohu už vůbec, protože do něj nikdo nevidí, jen Absolutní Bůh a ten zase lidi neodsuzuje, protože všem řetězcům příčin a následků rozumí. Tyto mé myšlenky jsou pouhé závěry a různé možnosti, které se nabízí nezúčastněnému pozorovateli, který nemá více informací. 

Protože jsem zmínila velmi zvláštní film, který byl uveden do mé pozornosti a tento film má zajímavý obsah, napíši další článek o tomto filmu a jeho duchovním podobenství. Co se týče Radka Ptáčka, snad našel to, co hledal a má již své odpovědi na všechno, co potřeboval vědět a zažít. Snad se jeho pozemská rodina vyrovná s tím vším, čím bylo nutno projít. Až později se dozvíme, jaká jeho role byla a proč udělal, co udělal. Jistě to mělo pro jeho ducha význam.