Neurčitost vnímání a rozdíl mezi fyzickým a psychickým masakrem. 

Právě dnes jsem dokončila knihu, která se psala na pokračování a to velmi prapodivným způsobem.  Začalo to asi před 19 roky. Tehdy  jsem chodila na psychoterapii kvůli panickým atakám, které mě začaly v dospělosti ničit.  Když mi zrovna bylo nejhůř, zdál se mi tak děsný a vyčerpávající sen, až jsem požádala o mimořádné setkání s terapeutem, který možná ztrácel jistotu, jestli má vůbec na to, aby mi pomohl. Alespoň tak jsem to z jeho slov pochopila. Během této terapie, za pár minut od počátku mého blábolení, doktor řekl výrok, že přes všechny mé aktuální problémy má pocit, že se vlastně začínám dávat dokupy, začínám se integrovat. Pro mě to byly jenom slova. I když chápu slovo integrovat, člověk si stejně pořád připadá jako blbec a nedokáže s tím nic udělat.

Když je někdo po havárii, po které zůstalo rozsekané tělo, je to pro zraněného jedince velmi žalostný stav. Podívat se na své zlámané nohy a ruce, své polámané tělo, které bude bolet a pomalu se hojit. to vše člověku vhání slzy do očí a je to pochopitelné. Je tu bolest, ztráta plánů na nějakou dobu, možná napořád, hromady přidružených komplikací, které to může přinést. Celý život se může obrátit naruby a nebo také ne. Může to být konec bývalého života a začátek něčeho o hodně jiného. Takové jsou problémy fyzického těla a jeho funkčnosti.

Může Vás opustit partner, protože teď  nenaplňujete jeho potřeby, kvůli kterým s Vámi byl. A když máte milujícího partnera, třeba Vás bude tížit, že on o Vás bude pečovat a přitom by sám potřeboval péči. Můžete prostě cítit cokoliv a můžete mít jakékoli problémy a starosti s tím novým stavem, který přišel po havárii. Z mého pohledu je tato osobní katastrofa sice strašná, ale možná je méně strašná, než být rozsekaný psychicky do takové míry, že vlastně ani nežijete. Po fyzickém masakru máte ještě duši, která by se měla s problémy nějak srovnat, abyste mohli pokračovat dál. Ale když je rozsekaná psychika, tedy duše člověka, nesrovná se vůbec nic. Je to jako rozbitý počítač, nebo spíš napadený počítač s těžkými následky ve své funkčnosti. Nějaké funkce možná dále plní, ale solidní výkon z toho nevymáčknete, vlastně se s tím nedá pracovat a je to k ničemu. Normální člověk si něco takového nekoupí ( lehce se usmívající smajlík).

Když se dostanete do stavu, ve kterém necítíte své emoce (což byl můj případ) život protéká skrze Vás úplně jiným způsobem. Nejste si ničím jistí, nemůžete v pravém slova smyslu milovat nikoho jiného, protože nejste schopní milovat ani sebe a nevíte proč tomu tak je a jestli to tak vůbec je. Všechna potřebná slova znáte. Rozumíte jejich významu, ale nevíte, nakolik to slovo k Vám sedí. Nikdy nevíte, co ve skutečnosti k Vám cítí i ti nejbližší. Někdy už myslíte, že je to jasné a pak zase ne. Netušíte, kde to začalo a kdo za to může, nebo co se vlastně stalo. Je to nepříjemné, někdy až nahánějící strach, protože nevíte komu věřit a komu ne. Nevíte, nakolik jste odosobnění. Možná Vás lidé mají i rádi, ale ne zas tolik, abyste se cítili nějak naplnění a v bezpečí. Možná jste v kolektivu i oblíbení a jste přátelští, ale nemáte blízké přátele a vlastně nevíte proč. Máte pocit, že jiní lidé mají jiné vztahy. Je o ně větší zájem. Možná je to pouze ve Vás a lidé jsou přitahování k jiným lidem, zatímco vy si můžete připadat jako ufon, ale stejně nevíte proč.  Sami z textu vidíte a cítíte, že takový život není normální a není ani radostný. Je prostě nějak divný.

Je to trošku jako barvoslepost. Ostatní vidí možná celé spektrum barev, které běžně lidé rozlišují, ale vy nevíte, kolik těch barev neumíte vidět. Nevíte, jestli Vás to ohrožuje a nakolik je to vážné. Někdy mi rozhovory s psychiatrem připadaly jako "O nás bez nás".  Bavíme se o mém postižení, ale já vlastně nevím, v čem jsem postižená.  Kdybych necítila ty podělaný úzkosti a kdyby mi terapeut neřekl, že jsem nějak rozbitá, nevěděla bych to. Jen bych to nějak tušila. Takhle to bylo zhruba před těmi 19 lety. Nebyla jsem v té době vůbec schopná pochopit, co je se mnou špatně a co je v mé bytosti rozbitého nebo nemocného. Je to všechno méně uchopitelné, než když vidíte vlastní zlámané ruce či nohy. 

Když jsem knihu začala psát, dostala jsem vždycky impulz k tomu, že teď mám napsat určitou porci textu a zážitků a pak mám zase přerušit a počkat na další následující impulz. Tyto impulzy jsem pokaždé poslechla a zařídila se podle nich.  Pár impulzů mi dal i terapeut, ale jeho roli v mém psaní napíši do dalšího článku, protože to není až tak o psychologii, ale o duchovním pozadí našeho života a o tom, jak vše do sebe zapadá a jak "Boží prozřetelnost" pracuje s námi se všemi, protože všichni jsme relativní bytosti nacházející se v obrovské "hře", kterou vnímáme jako současný život.

My všichni v té hře hrajeme a každý máme zcela specifické místo v tom všem.  Mohu Vám zde po kouskách předat, co jsem o těchto záležitostech zjistila, čemu věřím a jak všemu okolo sebe rozumím po všem tom hledání a přemýšlení.  Buď si z toho něco vezmete, nebo vše zahodíte do pomyslného koše Vaší mysli. Je na Vás, jestli něco z mých zkušeností a poznatků budete chtít přijmout.

Možná se Vám nelíbí role, kterou v této obrovské megahře máte a chcete jí změnit. Můžete jí změnit, když víte jak věci fungují. I já dnes konečně měním svůj život a dělám to co chci, co si svobodně vybírám z nabídky. Nejsem už jako loď v širém moři, která nemá ani plachtu, ani kormidlo, ani použitelného kapitána nebo lodivoda. Nejsem už jako rozmazaný obraz, který sice něco ukazuje, ale není vlastně jasné, o co přesně jde. Jsem uchopitelná sama v sobě. mám už konkrétní vlastní rysy, Začínám znát svou povahu a svou podstatu. A to je ten pevný bod, který jsem celý život potřebovala. Protože když začínám rozumět sobě, začínám číst i v lidech okolo a tím se život podstatně zjednodušuje. To jsem nevěděla, jak hluboký rozdíl v tom je. 

Když jsem předtím chtěla pochopit celý obraz, nešlo to, bránila mi v tom skládání puzzle má barvoslepost, symbolicky řečeno. Ale dnes, když už znám částečně sama sebe a vím, které barvy z celého spekra vidím a co asi nevidím, mohu poskládat celý obraz tak, aby vše do sebe nakonec zapadlo. A to je obrovské vítězství. Představte si, že se s tou hromadou puzzle kousků trápíte přes padesát let marně a jednoho krásného dne zjistíte, že prostě všechny nápady byly správné, že obraz už konečně je vidět, že to jde najednou velice pěkně a celkem snadno a nepotřebujete se už chodit ptát, jestli tohle patří sem, nebo tam a jestli tahle barva je zlatá, nebo zelená. Najednou víte, co je slunce a kam ho máte dát a co je kus hnoje a kam ho umístit. 

Jako obrázek jsem do článku umístila celkem povedený a pěkný pohled na lekníny s hladinou vody. Krásný obraz, jen to vidění jakési zubaté potvory narušuje aktuální zážitek, který mohl být celkem klidný a příjemný, ale už není. Žít v takovém stavu, v jakém jsem byla předtím, znamená nikdy v mysli neuklidit, nikdy nebýt v pohodě, nikdy nebýt skutečně šťastný, protože to fakticky nejde. Vždycky tam byla nějaká taková potvora, která znemožňovala, aby obrázek byl jenom pěkný.

Kdyby nám někdo dal manuál k našemu životu, bylo by to fajn, ale přes 8 miliard lidí žádný takový manuál nemá. Nejste tedy horší, než ti ostatní, protože ani vy nevíte, jak zde správně žít. Něco jste od života nafasovali a jestli nevíte co s tím, neztrácejte hlavu. Někdy to sice trvá delší dobu, než se věci srovnají, ale jde to a získáte nějaké pevné body, které Vám pomohou složit celou skládačku Vašeho života. 

Knihu za několik dní předávám do tisku, takže do konce měsíce by měla být v prodeji. Jdu sepisovat pokračování, protože v druhé knize se budu věnovat sexuálnímu zneužívání a dalším a dalším souvislostem. Rozdíl bude v tom, že druhá kniha bude napsaná už v jiném rozpoložení.  V průběhu těch 19 let jsem totiž začala cítit své lidské emoce a domnívám se, že je vhodné tuto změnu popsat detailněji. Také se ke mně připojí dcera a bude vkládat své vstupy do textu sepsaný mnou, což bude doufám příjemné oživení a faktické obohacení o další pohled. Snad to pomůže i jiným.

Obrázky jsou použité z generátoru umělé inteligence Crayon.