Perské lekce. Filmová recenze trochu jinak, tentokrát duchovním pohledem. 

Protože mám momentálně nějaké starosti a už jsem si od nich potřebovala odpočinout, zaplatila jsem si na měsíc přístup na jeden filmový web. Jsou na něm převážně evropské filmy, takže jestli se chcete přidat, můžete udělat to stejné. První film, na který napíšu svou recenzi, se jmenuje Perské lekce. Jedná se o příběh z prostředí koncentračního tábora, což je drsné téma, ale já bych si u některých tzv. odlehčujících filmů stejně neodpočinula a tento film mi pomohl si nějaké věci připomenout.

Příběh začíná jednoduše a hned drsně. Fašisté pochytali ve Francii utíkající Židy a odvážejí je náklaďákem někam pryč. Jeden z nich, hlavní postava příběhu, má u sebe chleba. Jiný, který je už hladový, se ptá na jídlo. Ten hlavní přiznává, že má chleba a i když se mu možná úplně nechce, rozdělí se, protože ještě není hladem tolik zmučen. Dostává výměnou vzácnou knihu, která je mu však zcela k ničemu, protože je v jazyku fársí, což je perština, jak se divák hned dozvídá. Kdo by se rád na film podíval, ať zváží čtení tohoto článku, protože zde budou vyzrazené všechny podstatné dějové zápletky.

Hlavní postava se stihne dozvědět, co je napsáno na začátku knihy, kde je vidět jakési ručně psané věnování. Dozvídá se, jak se řekne slovo otec. To je víceméně vše. Za chvilku fašouni vyženou lidi z auta ven a v lese je všechny postřílí. Jen tento muž s čerstvě získanou knihou přežije, protože začne v pudu sebezáchovy lhát, že není Žid (Žid sice je, ale není praktikující žid, tedy praktikující jejich náboženství). Knihu využije jako důkaz své lži, že je Peršan a ne Žid. Němci mu na to řízením osudu skočí a napadne je, že ho odvezou do tábora a zeptají se, co s ním mají dělat, když tedy prý není Žid. Pro hlavního hrdinu začíná příběh, který započal tím, že někomu cizímu dal kus chleba a naučil se první a jediné perské slovo.

Souhra osudu, a film je prý napsaný podle skutečné události, způsobila, že jeden nácek, který měl na povel vyvařování jídla pro fašouny, se chtěl naučit persky, protože si plánoval, že po válce zdrhne do Teheránu a tam bude mít svou vysněnou báječnou restauraci. Nebyl nijak zvlášť zlý. K náckům se připojil, ani pořádně nevěděl proč. V mučení a týrání lidí se nevyžíval, ale extra soucitný a lidský také nebyl. Chtěl se prostě naučit jazyk a spočítal si, že za dva roky války se naučí dostatek slovíček, aby mohl začít podnikat v jiné zemi a jiné kultuře. Plán to byl dobrý, ale úplně nevyšel, protože skočil na špek, nebo na lži toho falešného Peršana. Falešný "Peršan" kvůli vlastnímu přežití začal lhát, že persky neumí číst, tedy ani tuto knihu, ale prý doma persky mluvili, takže slova zná. Od té doby si musel začít vymýšlet slova, která by mohla znít persky. Dostal také přezdívku Peršan. Započalo jeho osobní drama o přežití. Nebyl v tom sám, ostatní Židé byli běžně popravováni, ale příběh se nezabývá masovým vražděním příliš, soustředí se na osobní příběh tohoto falešného Peršana a nácka, který se od něj každý den učí pár nových slov.

Nácek Peršana testuje, nevěří mu úplně, ale Peršan je natolik vyděšený, že si v hlavě připravuje předem nová slovíčka, stále si je opakuje dokola a daří se mu oblbnout nácka. Nácek zkouší vychytralé finty, aby Peršanovu případnou lež odhalil, ale nevychází to. Jednou však dojde k problému a nácek před ostatními fašouny Peršana brutálně zkope a pak ho nechá týrat kamenolomu, protože má vztek. Peršan je tak zmučen, že téměř umírá a stane se zajímavá věc. Ve svém bídném stavu volá falešnou perštinou svou matku a chce domů. Nácek se to dozvídá a je dojat, protože tím mimochodem dostal důkaz, že když i na smrtelné posteli Peršan mluví tou perštinou, musí být jeho perský původ skutečný, a tak mu odpouští a zase mu začne věřit. V té chvíli mu teprve začíná opravdu důvěřovat a pokračuje v učení "perštiny". Umí už spousty vymyšlených "perských" slov.

Zajímavá zápletka vznikne, když Peršanovi docházejí slova a hlavně není schopen si je zapamatovat, aby nedělal chyby a nebyl odhalen. Nácek má výhodu, píše si slovíčka na papírky, ale nedovolí to samé Peršanovi. Ten si to stále v duchu opakuje a je pod hrozbou smrti tak vystresován, že mu nic jiného ani nezbývá. Najednou mu je řízením osudu pomoženo a dostává za úkol sepisovat seznamy židů, kteří jsou postupně zabíjeni. Předtím to dělala nějaká Němka, docela obyčejná a nespolehlivá osoba, trochu mstivá a krutá potvora, ale v podstatě běžná žena ochotná pracovat v koncentráku. Žid - Peršan se díky seznamům dostává k psanému materiálu. Nekrade papíry, nebo něco takového. Dostal inspiraci, že nová slovíčka si může vymýšlet na základě zapisovaných jmen do seznamu, tedy do knihy, a tím pádem si je může stále opakovat, vtiskávat do paměti a získávat větší jistotu. Neustále mu šlo o kejhák, s každou chybou mohl naštvat svého nácka a mohl být na místě zastřelen. Šprtal tedy slovíčka vytvořená z části židovských jmen, která přepisoval. Měl na to svou metodu. Nácek stále rozšiřoval slovník, začínali se bavit i ve větách. Nácek byl spokojený a postupně mezi nimi vznikal skutečný vztah. Nácek dokonce daroval Peršanovi kabát, jindy mu dal i najíst. Měl potřebu chovat se trochu lidsky.

Peršan mezitím pomáhal přežít některým jiným věznům, což se mu také v dobrém vrátilo, protože do tábora přišel skutečný Peršan, který mohl tohoto falešného snadno odhalit a zničit. Aby k tomu nedošlo, spoluvězni, kteří byli vděční falešnému Peršanovi, podřízli nového a pravého Peršana, aby nemohl mluvit. Než se tedy nový vězeň rozkoukal, přišla smrt od spoluvěznů, kteří chtěli, aby falešný Peršan žil, protože jim nosil jídlo.

Na konci války, když svět se už téměř dozvídá o hrůzách táborů, fašouni rychle pálí seznamy zavražděných vězňů a zabíjejí jako šílení. Peršana zachrání tento nácek, který se mezitím naučil spousty slov. Jeho důvod je překvapivý, ale tak to je zařízeno. Nácek utíká lesem na malé letiště, odkud se má dostat do Turecka a z Turecka do Iránu. Má falešný pas a sebevědomě začne na letišti mluvit svou podivnou "perštinou". Ta ho prozradí a on končí. Odhalen byl čistě kvůli tomu, že mu nikdo nerozuměl. Když začal utíkat, odlovili ho jako nácka, válečného zločince.

Peršan končí po dlouhém pochodu lesem ve stanu červeného kříže a je těmi, kteří se zajímají o válečné zločiny, na různé věci dotazován. Ptají se ho, v jakém táboře byl a kolik lidí tím táborem asi prošlo, když tam pobýval. Odpověděl, že asi 25 až 30 tisíc. Ptali se ho na jména, jestli by nějaká znal a k jejich překvapení jim odpověděl, že zná 2840 jmen zabitých vězňů. Oni zírali, nechápali, jak je to možné, ale on nevysvětloval, jen začal odříkávat jedno jméno za druhým, a z očí mu vytékaly slzy bolesti. Mluvil mechanicky, protože všechna jména, na základě kterých vymýšlel "perská" slova, si stále v duchu opakoval. Sotva ho někdy dříve mohlo napadnout, že ta jména budou důležitá a jeho role také.

Nevím, nakolik je tento film pravdivý, prý byl natočen podle skutečných událostí, ale i kdyby nebyl, lze tento příběh použít jako podobenství k různým jevům v našem lidském životě.

Role Peršana byla předem daná a určená. Bylo zařízeno, aby se dostal ke knize dříve, než byli všichni ostatní postříleni. Pravověrný žid by nezačal lhát, že je Peršan, ale tento mohl. S jeho rolí bylo naplánováno všechno dopředu. Nic nebyla náhoda. Když se Peršana ujal nácek a domluvil si s ním výuku fársí, bylo skrze Peršana pomáháno dalším lidem a ti zase v určitém čase pomohli jemu. Důležité bylo, aby on přežil, protože jeho svědectví o všech zabitých bylo důležité na konci války. Bylo zařízeno, aby dostal pomoc při učení se nových slovíček. Bylo zařízeno, aby nespolehlivá Němka byla vyhozena od práce a on se dostal k těm seznamům, které mu značně pomohly při učení a vymýšlení slovíček. Dále bylo zařízeno, aby jiní vězni zabili jiného konkurenčního Peršana, protože pravý Peršan by mohl zhatit celou situaci. Bylo zařízeno, aby někdo slyšel, že umírající falešný Peršan sténá tím cizím jazykem. Bylo zařízeno, aby se to nácek dozvěděl a byl dojat. Bylo zařízeno, aby byl nácek nakonec odhalen a falešný Peršan mohl podat svědectví o početných vraždách v koncentráku, protože fašouni zlikvidovali všechny důkazy. 

A takto funguje celý náš život. O všechny podstatné detaily, které jsou z nějakého důvodu důležité, je postaráno a věci nebo okolnosti jsou zařízené tak, aby do sebe zapadaly. O tyto záležitosti se stará nejenom Absolutní Bůh, ale i jiné bytosti, které různě přihrávají. Všichni jsme předem souhlasili s naší inkarnací na tuto planetu a všichni zde máme úkoly, i když o nich vědomě nevíme. Dokonce i způsob naší smrti je předem domluvený. To vše je uloženo v našem nevědomí, nemáme přístup k těmto informacím, ale mít ho budeme. Aby byl náš život zde autenticky prožitý, vše je z vědomé paměti dočasně vymazáno. Vše slouží k učení a učíme se z našich životů nejen my. Učí se z toho celý multivesmír, který existuje, i když ho nevidíme.

Není pravda, že lidé jsou skvělé báječné bytosti, nebo vrchol stvoření. Ezoterikům se tato myšlenka líbí, což chápu, ale guruové jsou často bytosti patřící k negativním silám, které překrucují skutečnost. Lidský tvor není báječná velice schopná bytost, která má úžasný potenciál. Většina z nás nejsme bohové a bohyně, jak se nám snaží leckdo nakukat. Opak je pravdou. Lidský tvor je nadutý, často egem řízený tvor, který postupně zabíjí vše, zahubí sám sebe a musí po smrti projít transformací, když chce žít v pozitivním světě. Když nechce, je mírně upraven a vybírá se peklo odpovídající jeho zvolenému způsobu života.

Lidé si myslí, že jsou velmi chytří a pokrok jde kupředu. Většina vědeckého pokroku by se vůbec neodehrála, kdyby nebylo zařízeno, aby přicházely důležité inspirace, které posouvají vědecký pokrok vpřed.

Právě Němci uvedli zajímavý příklad toho, jakého zla jsou lidé schopni. A nyní nemluvím o jednotlivcích. A netýká se to jenom Němců, stejný potenciál a možná ještě o dost horší, je na mnoha místech tohoto světa. Místo toho, aby se situace zlepšovala, zhoršuje se a bude se nadále zhoršovat. Vše má své důvody a vše je důležité zobrazování. Všichni jsme zde dobrovolně a zaujali jsme na této planetě různé pozice, aby byl zobrazen rozdíl mezi dobrem a zlem. K takovému zobrazování bylo potřeba dobrovolníků, kteří prožijí tento život, který opravdu není procházka růžovým sadem, nebo většinou není.

Tento experiment se zlem je časově ohraničený a my jsme ve finále těchto událostí. To však neznamená, že musí přijít apokalypsa. Lidé mají sklon k tomu, aby očekávali apokalypsu, a mnozí mají sklon ji přivolávat a dění urychlovat. Je potřeba s těmito lidskými tendencemi počítat a pokusit se je brzdit, protože není nutné, aby závěr tohoto experimentu se zlem skončil katastrofálně pro všechny. Záleží na nás, jak jsme nakloněni poučení. I když jsou lidé hrozní, mají rozumové prostředky na to, aby situaci mohli vyhodnotit a k poučení dospět už během tohoto života zde. Kdyby k poučení nedošlo a svět dospěl ke katastrofě globálních rozměrů, k poučení dojde po smrti v jiném a následujícím typu života. Bylo by však lepší, kdyby lidé začali používat rozum a své srdce už zde.