Panika před úsvitem - kapitola 10

Vlákna vypuštěných slov

Mezi vypuštěným slovem a člověkem existuje tenounké vlákno příčiny. Tou příčinou může být láska, nuda, rozvernost, prostě cokoli. Průšvih je, když na každé slovo číhá pavouk, který po něm touží. Díky vláknu je člověk za slovo chycen a pak vtažen do hnusných pavoučích sítí, aby pak byl zpracován jako kořist. Neporadím, jak z toho ven, granát by možná pomohl a já to časem opravdu zkusila. Bohužel to nemohu nikomu doporučit.

Bloumám v přilehlých ulicích, snažím se skrýt ve stínu domů, protože je horko, a to já nemusím. Nemám ráda rozpálené město, opět si uvědomuji, jak silné omezení zde cítím. Nebaví mě množství domů, všude popojíždějící auta, silnice s nadjezdy a podjezdy, značky, semafory, obchody, tramvaje a pak malý parčík, coby malé útočiště pro mé smysly.

Příliš mnoho negativity pro můj mozek, nechci se s tím pořád setkávat, odrážet to od sebe a stále jen vyhledávat místa, která jsou pro mě příjemnější. Město pro mě znamená koncentrovaný důkaz o tom, že něco ve světě není dobře, a můj smutek narůstá. Vlastně se toho nebojím, jen mě to nebaví. Nic zásadního nezměním, jede si to svou setrvačností jako naložený vlak, nerada se na to však dívám.

Nejsem dnes v pohodě, cítím to. Někde uvnitř se to projevuje jako chladný, kalný spodní proud, který není příjemný. Nemívala jsem v náladách výkyvy, takže je tu něco nového a já s tím moc neumím zacházet.

Do terapie zbývá přesně deset minut, a jak už vím, terapeut má pouze pět minut času mezi jednou a druhou návštěvou. Nechci rušit ani ho okrádat o jeho minuty, a tak ještě čekám u zvonku. Zvoním přesně za pět minut deset. Stoupám po schodech a dívám se, kde jsou nejvíc prošlapané, jestli z těch starých kamenů třeba něco nevyčtu. Teoreticky by to šlo, mohla bych zjistit, kterou nohou lidé většinou na schody nastupují, kde se častěji zastaví k odpočinku, ale asi mi to k ničemu nebude.

Mačkám kód u toalety, abych si opláchla ruce. Nejsem extra čistotný člověk, spíše méně než více, ale kontakt s hodně ohmatanými tyčemi v tramvaji mi už vadí. Na rukavičky zralá nejsem, ale uvědomím si, že na rukou mi z té špíny cosi ulpělo. Ruce si poctivě utírám až do té doby, než je mám úplně suché. Také jde o takový malý úlet, nerada někomu podávám vlhkou ruku a já ji za okamžik podám terapeutovi. Kombinace vlhká a studená ruka je i mně nepříjemná, i když nevím, jak to má on.

Jdu na to. Stále mám podivný pocit hlubokého soustředění. Každý detail pozoruji, vnímám vlastní tep srdce, napětí, možná i pocity. Jaký je to vlastně pocit? Myslím, že vím. Toužím po změně a nesmírně mi na ní záleží. Chci odložit vše nadbytečné, chci odložit vše, co mě strhává zpátky, chci se prostě osvobodit, proto tady stojím. Vložím do toho vše, jen abych změnila kvalitu svého života. Mám pocit míjení, pocit, že si nerozumím, a je to strašně velká škoda. Nemůžu rozpřáhnout ruce a přijímat, co přichází.

Mám v sobě tichou vášeň k životu, vnímám ji, ale něco mě deformuje. Toužím a nemůžu. Nejsem jen zraněný orel, který přestal létat, je tu něco jiného. Cítím najednou sílu draka, který dokáže zničit tygra, ale ten drak je svázaný. Nevím, co s ním je, ale nedokáže projevit svou sílu. Proč asi?

Najednou vidím draka s vášní k životu, který svou sílu projevit nemůže, protože je ničivá. Drak je zmučený, protože energie v něm dřímající je obrácena směrem dovnitř, nemůže ji vydechnout ven.

Má strach? Ne, vím, jak to je. On nemůže, protože svou energií nesmí těm druhým ublížit. A tak ji obrací dovnitř a ničí sám své útroby, protože jinak to zatím vyřešit neumí.

Má představa o drakovi trvala jen krátce, byl to ale silný, i když letmý zážitek. Jako by mi do mysli přišlo něco důležitého, ale já nevím, co s tím. Za skleněnou výplní dveří se mihla Sovičkova silueta a okamžitě otvírá, i když ještě stojí metr ode dveří. To jsou ty rozevláté pohyby. Stojí sice tam, ale koná už jinde.

"Dobrý den," zdraví nahlas a dívá se mi přímo do očí. Tak to já také neumím, zato mám důkladně usušenou teplou ruku. To je asi maximum, které dokážu do prvního kontaktu vložit. Má teplá, suchá ruka je tu místo srdečnosti a zájmu. Na rychlý oční kontakt asi mám, na přímý pohled docela jistě ne. Vždycky se dá nějak trapčit s batůžkem, kašláním nebo něčím podobným a přežít tak chvíli nepříjemných rozpaků.

"Tak pojďte dál, jste tu na minutu přesně. Já to dneska také tak akorát stihl," říká, kyne rukou ke své ordinaci a do ruky bere čaj, který měl postavený u konvice. Jdu ke svému místu, nad křeslem divoce vlaje záclona, Sovička však zavírá dveře a s průvanem je rázem konec.

"Mám nechat otevřené okno? Nebo ho mám raději přivřít, aby na vás netáhlo?"

"Je mi to jedno. Venku je horko, takže mi určitě zima nebude."

"Já jen, aby vám nebylo nepříjemné, že to tady tak vlaje," snaží se odtáhnout záclonu trošku stranou, aby mě vyloženě nefackovala.

"Hotovo, snad to bude takhle dobré. Tak jak se máte?" ptá se, zatímco usedá do svého křesla. Uvědomuji si, že už na mě působí jinak. Ze začátku byl více ostražitý, cítila jsem se divně. Teď už je to v pohodě.

"Ani nevím, před chvílí jsem si říkala, že mám podivnou, nepříjemnou náladu. Nejsem právě náladový člověk, takže jsem se tomu sama podivovala," jdu hned k věci.

"Čemu to přičítáte? Máte nějakou představu, proč to tak je?"

"Netuším."

"Dobře, tak se zeptám jinak. Změnilo se něco za ten týden? Jak jste to měla se spaním a celkově, jak se cítíte s těmi prášky? Projevilo se to nějak?" pátrá Sovička.

"Určitě. Léky jsem si vzala v podvečer, tak jak jsme se domluvili. Únava se nekonala, zato druhý den jsem spala pořád. Byla jsem jak praštěná, opravdu tupá. Vůbec se mi nechtělo vrátit se do reality a nebyla ani síla to ustát," povídám popravdě.

"Všechny dny to bylo stejné?"

"Ani ne, protože jsem párkrát zapomněla si je vzít."

"Kolikrát asi?"

"Asi třikrát."

Pane jo, teď teprve slyším, co to vlastně žvaním. Je to ale pravda. Když si za týden třikrát zapomenu vzít prášky na spaní, asi to není normální.

"Nebylo mi po dvou dnech dobře, hned jsem to vysadila a pak si zase jeden vzala. Cítila jsem se hodně divně a nepříjemně."

"Dobře, nebudeme to nijak tlačit, můžeme zkusit něco jiného, když budete chtít."

Sovička se odmlčel, tak začínám zase já.

"Minule jsem se dost rozpovídala a vy jste se několikrát ptal, jak se cítím. Bylo to zrovna ve chvíli, kdy jsem o něčem mluvila. Já nevěděla, jak se cítím, myslím ale, že se něco dělo potom, tedy když jsem došla k tramvaji. Udělalo se mi totiž náhle na zvracení. Jako bych měla silné nutkání vyzvrátit vše, ale nebylo co. Raději jsem šla domů pěšky, protože jsem si nebyla jistá, jestli se mi to nevymkne a nepozvracím se cestou."

"Může to být reakce na to, co jste tu začala otevírat. Asi je toho hodně."

"Dnes nevím, o čem bych měla mluvit. Minule jsem začala něco o návštěvě tetiček, ale nebyla jsem to schopná dokončit."

"Nemusíte v tom pokračovat, jestli to nepovažujete pro tuto chvíli za důležité."

"Asi bych chtěla pokračovat."

"Máte čas, klidně si promyslete, co byste chtěla řešit. Je to na vás."

"Asi se pokusím navázat a pokračovat," říkám nejistě, i když jsem si právě vzpomněla na draka, který neumí a nemůže projevit svou sílu.

"Samozřejmě můžete, chci jen říct, že třeba právě dnes máte jiné problémy, o kterých byste si možná ráda promluvila, a není nutné, abyste se od začátku držela konkrétního příběhu."

Přemýšlím nad tím, co řekl. Zdá se mi, že i on je v rozpacích a chce mi něco naznačit. Mlčím a uvažuji nad tím, jestli mám nějaké téma, které by bylo momentálně důležitější. Třeba ano, já si teď ale vzpomínám jen na toho draka, který se skrýval ve své samotě a svou energii pouštěl proti sobě samému.

"Někdy je možná těžké vystihnout to, co nás aktuálně trápí," řekl ještě Sovička.

"Tak já chci pokračovat v tom, co jsem začala."

Sovička mlčí, nepatrně přikývl.

"Minule jsem se zmínila, že všechny dcery mojí babičky jsou nějakým způsobem vykolejené. Když se sejdou a já je poslouchám, připadá mi to, jako když se vůbec nevnímají a pořád schválně říkají něco, co bude dráždit ty druhé

Nejsou to normální debaty, kdy lidé prostě žvaní a třeba se i málo poslouchají, ale řeč plyne a plyne. Mají mezi sebou podivnou komunikaci, kdy jedna na druhou hledí i nehledí. Jako by to byl stálý boj, který se vyznačuje tím, že toho druhého musím ignorovat a stále upřednostňuji sebe. Může to ale i vypadat, že sebe neupřednostňuji vůbec, protože se obětuji právě pro toho druhého. Je to nezvyklé, cítím z toho vždycky strašně silné psycho."

"Co tím psychem myslíte?

"Takovou strašnou křeč. Jsou v tak velké křeči, že to kolem nich téměř vibruje. Tolik se toho v nich děje, a tak silné to je, že si mezi nimi připadáte jako v poli nějaké mocné energie, kde neplatí běžná pravidla."

"Můžete uvést nějaký příklad, jestli si vzpomenete?"

"Moment, zkusím to," přemýšlím zase, ale nejde to tak snadno. V hlavě se mi honí konve, hnůj, pole, zahrady, domy… ale stále nenacházím solidní příklad toho, co chci popsat. Musím na to od lesa a představit si nějakou hypotetickou situaci.

"Dejme tomu, že bychom se sešli na nějaké velké rodinné oslavě, třeba na svatbě. Tenhle příklad si vymýšlím. Znám sice ty situace, ale nedokážu teď popsat žádnou reálnou, možná proto, že pokaždé zdrhnu. Takže znova, dejme tomu, že by se tyto čtyři sestry sešly u jednoho velkého pracovního stolu v kuchyni a snažily by se připravit chlebíčky a jednohubky pro padesát až sto lidí. Jejich diskuze by vypadala asi takhle.

Moje máma by zahájila a hned v úvodu by z ní vyšlo: "Teda, ta malá Hanka je tlustá jako prase." Hned by se asi zastyděla za to, co z ní vypadlo, protože ona sama trpí nadváhou, a vůbec by nevěděla, proč to vlastně řekla.

Teta Hana, matka malé Hanky, by řekla, že v kostele budou moc pěkné družičky. Ví totiž, že právě tohle rozhodí moji mámu, protože nesnáší pánbíčkáře, i když se tajně modlí.

Teta Slávka vyndá z tašky úplně divnou pomazánku a začne ji bez varování patlat na předem rozkrájené veky. Také musí vložit to své, ačkoliv se na tisíc procent nesetká s pochvalou. Moje matka se zeptá, co to je, a Slávka odvětí, že to je zdravá pomazánka, že ji doma jedí už celý týden a nemohou se jí nabažit. Jenže všichni zúčastnění mají už léta podezření, že Slávka si libuje ve starých jídlech, a začnou mít obavy.

Další teta se zeptá, co dělá Sonička, ačkoli ví, že Sonička je v rozvodu, takže její otázka byla jen popíchnutí. Moje matka brutálně řekne, že ta pomazánka vypadá strašně a také strašně chutná. Teta ji začne hájit a vypráví podrobnosti o tom, jak šetří a kde všude se dá urvat pár korun střídmým stylem života. Další teta řekne, že by se to mělo udělat úplně jinak a snaží se přijít s netypickým návrhem na chlebíček. Nikdo ji však neposlouchá, všechny jsou už podrážděné.

Jedna z nich začne jednat na vlastní pěst. Neřekne nahlas, co plánuje udělat, a sama přijde se zlepšovákem. Nastaví vlašský salát hromadou brambor. V tu chvíli už to není salát na chlebíčky, je to bramborová hmota zbavená slupek. Chlebíčky už dávno nejsou nic pěkného k zakousnutí, začíná to být suchá, dusivá záležitost, která zůstane na tácech. Původní dobrý projekt, totiž že připraví něco chutného k zakousnutí svatebčanům, se začíná hroutit. U kuchyňského stolu se rozjede psychohra, která je nejvíce vidět právě na tom společném výsledku, ačkoliv klasické šunkové chlebíčky chtěly původně vyrobit všechny sestry.

A do toho přijdu třeba já nebo kterákoliv sestřenice a bude mít ochotu zapojit se do výroby lahůdek. Samo osazenstvo skupiny je podezřelé, ale dejme tomu, že optimistický ochotník se najde. Vezme vlašák, podiví se, že tahle hmota je vlašský salát, ale fajn. Vezme máslo, šunkový salám, vajíčko, okurku a prostě udělá klasický dobrý chlebíček. S trochou dovednosti vykouzlí i zajímavý tvar salámu. Jeden je hotov.

Hned poté začne teta robotka infantilně chválit dovednost sestřenice. Chvilku se to dá vydržet, ale začíná to být nepříjemné, protože člověk má po chvíli pocit podivné neupřímnosti a jakéhosi přehrávání.

Slávka i přes zákaz svých sester natírá na veky dále své bio pomazánky z celeru. Chlebíčky jsou na pohled vyblité a zmírnit se to dá jen tím, že se to celé zamaskuje nějakými barevnými ingrediencemi. A protože veky není nazbyt, prosadila si něco, co ostatní opravdu nechtějí. Ona si to vlastně ani neprosadila, prostě tam o cosi bojuje a dělá si, co chce. Její svatba to není, ale začíná bojovat o kus svého projektu, totiž že lidem naservíruje zdravou tvarohovo-celerovou pomazánku divné chuti. Teta, která svatbu organizuje, je už také vytočená a nejraději by to hodila slepicím, protože jí je hanba něco takového podávat jako levnou náhradu za šunkové chlebíčky.

Moje matka z toho bude nervózní a řekne, že by to nežrala. Z nějakého důvodu už potřebuje mluvit hruběji. Jiná teta se té bio tety zastane, ale způsobem velmi podivným, takže to vyzní tak, že Slávka není schopna vymyslet ani tuhle nechutnou pomazánku a že ji určitě připravil Karel, její partner. A takhle to jede do nekonečna.

Jedna něco udělá, druhá jí to rozmetá a rozšlape. Pak se to zvrtne tak, že to, co je zakázáno, je nutné dělat, i když to už nemá smysl. Takže kdyby se skupina rozhodla, že vajíčka tam dávat nebudou, jedna ze sester by schválně dala vařit celý koš vajec a pak by s tím demonstrativně nastoupila.

Když mezi ně postavíte kýbl vody, aby ho odnesly, všechny se na něj sesypou, protože každá z nich je vábena k nejtěžšímu úkolu. Začnou se šťouchat u kýble, odkládat hole, zapomínat na choroby. Každá bude chtít urvat právě tu největší poctu, totiž odvláčet nejtěžší kýbl. Urvat nejtěžší práci je pro ně velice důležité. Možná je v tom i prvek sebeobětování, ale já v tom vídávám i to, že někdo říká: uhni, ty grmlo.

Vím, že to popisuji blbě, ale jinak to neumím. Když řeknete, že třeba rajská omáčka není na svatbu vhodná, určitě se přetrhnou, aby jí uvařily hodně a hodně. Když mámě řeknu, že tyhle kytky jsou vzácné, vlítne do záhonu s motykou a s kytkami je konec. Samozřejmě je bude chtít pouze okopat. Mezitím se ještě zmíní, že to je hrozně zajímavé, protože ona tyhle kytky vždycky vyhazovala, protože jí přišly smradlavé a zbytečně barevné. Nicméně mě pochválí, že jsem si je zasadila. A takhle je to naprosto se vším, i když jsem tyhle příměry záměrně přehnala.

Chvíli to lze ustát, ale jen chvíli, pak už se v tom psychu člověk ztratí. Teď mě napadlo, že holky, když byly malé, nesměly říct, že něco je krásné. Babička je hned přísně napomenula, že nic není krásné, jen panenka Marie byla krásná. Přitom sama byla nesnášenlivá vůči projevům víry v Boha," kroutím při svém vyprávění hlavou, protože to prostě nechápu.

"Ještě musím dodat, že znám běžné situace, kdy člověk chce mít prim, vyčíhne si prostor a začne se zviditelňovat a všechno překope, jen aby bylo po jeho. Chci říct, že není podstatné, o co se bojuje, ale jde o to, něco někomu rozhamtat. Nikdo si neláme hlavu projektem samotným, když jsou pohromadě."

"Jestli to chápu dobře, je to o tom, že někdo na sebe něco ukáže či prozradí a hned se na něj sesypou, ať už je ta věc dobrá či méně dobrá, prostě se to stane vždy. Pokaždé je vše rozcupováno."

"Ano. Přesně. Pak je těžké cokoliv mít, cokoliv říct, cokoliv si hýčkat. Nemá to vůbec smysl. Je strašně náročné poslouchat pak ty pindy. To se nedá vydržet. Mít třeba dobré známky ve škole, to byla hodně nepříjemná věc. Vyslechnout si pár jejich mouder, tedy hlavně babiččiných, to byla krutá záležitost, ze které si člověk myslí, že se asi zblázní, a to hned."

"Ono by to asi šlo ustát, ale pro dítě to musí být o to náročnější, že své rodiče bere jako autoritu a mělo by jim věřit. Myslím, že vám rozumím. Co s tím má dělat dítě?" zakončil otázkou Sovička.

Jsem plná hněvu, a to jsem popsala jenom hypotetický příklad. Panebože, když si vzpomenu na ty hromady divných řečí, které neměly přímý obsah, ale rovina podtextu a nadtextu v tom byla obsažená vždy, je mi z toho nejen těžko, ale řvala bych až do nebes.

"Teď jsem si vzpomněla na jednu tetinu hlášku, řekla mi ji nedávno sestřenice. Prý se u nich doma neřekne: "Prosím tě, zavírej dveře ze dvora, aby sem nelítaly mouchy." Prý teta jen tak mimochodem prohlásí: "To je dobře, že je chladno, že sem teď nelítají mouchy." Vlastně mluví stylem babičky, která se také vyjadřovala neurčitě, a člověk se sám musel dovtípit, co tím vlastně chtěla říct. Ale co je zajímavé, s tou hláškou ohledně much, autor se vlastně vyhne prosbě nebo přímému příkazu. Ten druhý si musí domyslet, co má udělat. Děsná metoda," dodávám rozčileně.

"Já nevím, jak si tohle uhnaly, ale když jsou spolu, tak je to opravdu koncert. Co slovo, to perla, která se dotkne něčí duše. Jejich debaty netrvají dlouho, všechny sestry jsou pak podivně rozvařené, ta psychická křeč z nich sálá na dálku. Když žily doma se svojí matkou, musel to být učiněný blázinec.

Stejně to mají od ní, ona byla taková. Divně se dívala, monitorovala okolí, a jen co člověk něco neprozřetelně pronesl, hned se to začalo vracet v podobě podivných komentářů, lepících se na psychiku člověka, který byl právě jejím terčem. Setkání s ní bylo příjemné jako operace zaživa. Já nevím, co k lidem cítila, mně to připadalo jako nenávist.

Byla na své dcery tak zlá. Žádná z nich to nebyla schopná zvládnout, asi to opravdu nešlo. Kromě toho, že jim bez příčiny nadávala do kurev a sviní, odporným způsobem podrývala všechno, co bylo jejich životem. Když byla odkázána na posluhu některé ze svých dcer, postupně ji tlačila k tomu, aby opustila svého muže a děti a starala se už jen o ni.

Nevím, jak to přesně dělala, ale když neuměla přímo říct, že by ráda, aby bylo otevřené okno, muselo i tohle být velmi pokřivené sdělení. Asi mluvila hodně zle o všech, což mělo vyústit k tomu, že dcera vezme maminku, odstěhuje se s ní do toho starého baráku a zůstanou jen spolu. Možná nikdy přímo neřekla, že její dcera má opustit děti, ale viselo to ve vzduchu, a to jsem zažila či vnímala v různých obdobích.

Babička mé matce nic neulehčila, a protože spousta zboží nebyla v té době k dostání, měla máma o zábavu postaráno. Když sehnala něco nadstandardního, hned běžela za babičkou, aby jí to nabídla. Bude to ode mě znít sobecky, ale je to tak. Třeba se podařilo sehnat banány, tak se daly babičce. Většinou je všechny nesnědla, takže se po pár dnech objevily i u nás, jenom už byly totálně hnědé.

Máma nám domů nosila i jiné věci, které byly původně pro babičku. Například jí připravila snídani, na chlebech ale musela ořezat kůrky, aby to babičce šlo rozmělnit bezzubými dásněmi. Babička se snídaně třeba ani nedotkla, máma to pak zabalila a přinesla domů. Já vím, že mluvím jak malý rozmazlený hajzlík, ale tyhle oschlé chleby bez kůrek se mi časem hnusily. Čerstvá chlebová kůrka je jedna z mých nejoblíbenějších laskomin.

Ona ale žádala více než jen běžné potraviny. Například tresčí játra byla nedostatková, stejně jako mandarinky. Naši sháněli, strýček z Prahy sháněl, zapojil se i jeden chronický sháněč od mámy z práce. Společným úsilím toho nalovili dost a bylo co předkládat. Spokojenost přišla těžko, pochybuji, že by se babička někdy vyjádřila děkovně, pochvalně či spokojeně. Pokud ano, formulace jistě zněla nezvykle a docela určitě obsahovala ještě něco jiného než jen upřímné poděkování."

Potřebuji vydechnout, valí se to ze mě jako řeka, ale myšlenky jedou dál.

"Protože babička ráda jezdila na výlety, řešilo se to následovně: Táta vyndal přední sedačku z trabanta, pak s mámou naložili babičku na židli a vynesli ji z paneláku. Do auta ji a hromadu polštářků napěchovali tak, aby se vešla na zadní sedačku i s mámou. Bylo to obtížné, ale jednou za čas to zvládli.

Výlety byly náročné hlavně pro tátu, k tomu si pamatuji jednu historku. Jednou si babička přečetla v časopise, že u nějaké vesnice bylo objeveno nové naleziště starých kultur. Teď si něco vymyslím, dejme tomu, že se to jmenovalo Kostomlaty. Babička se tedy zmínila, že by ráda jela do těch Kostomlat, na ty vykopávky. Táta prostudoval mapy, vyslechl všechny řeči a vyjel. Svačiny, kávu, limonády, deky, polštářky a dárky pro cizí lidi, to všechno měli s sebou.

Táta po pár hodinách probíhající akce dorazil do Kostomlat a ptal se místních, kde jsou ty vykopávky. Nikdo nic nevěděl, stále někde zastavoval jako blbec a nic. Pak se jim podařilo zastavit ženu, která prý byla učitelkou. Nevěděla také nic, a tak se do ní babička pustila, že prý jak je to možné, že ona jako učitelka by tohle všechno měla vědět hned mezi prvními. Nadávala překvapené učitelce z auta, až se nakonec ukázalo, že si babička spletla název a jednalo se o jinou obec, v nějakém úplně jiném okrese.

Já jsem takový výlet podstoupila jen jednou a také to stálo za to. Jelo se do babiččiny rodné vísky. Samozřejmě to bylo nekonečně únavné, ale vrchol všeho byl až u hřbitova. Lidé tam vcházeli pouze hřbitovní brankou, hlavní velká vrata byla dočasně zasypána hromadou kompostu, asi připravenou na brzký odvoz. V hromadě byly rozkládající se větve, věnce, květiny, dráty a podobný materiál.

Debata ohledně neprůjezdných vrat byla neúnosná, nakonec táta hromadu odhazoval, aby se babička podívala dovnitř. Manévr se povedl, ve finále vjeli na vnitřní cestu hřbitova, stejně ale babička prdlajs viděla, takže zůstala neuspokojena. Táta zase vycouval, hromadu už myslím nechal být a odjížděl. Bylo vidět, že má docela dost, ale mlčel.

Když jsme vyjeli z obce, babička projevila přání podívat se na vesnici z dálky ze silnice. Na jednom jediném místě v lese byl mezi stromy průzor, kudy bylo možné podívat se na rodný dům z výšky. Babička o tom místě věděla, takže si přála zastavit přesně tam.

Táta zastavil, ale bylo to už moc daleko. Zacouval a to bylo také moc. Popojel dopředu, ale blbě. Cukl dozadu, zase blbě. Nakonec vylezl z auta a strkal auto po centimetrech. Když se to po dvaceti cuknutích podařilo, babička řekla, že dobrý, a pak se jelo dál. Táta je svatý člověk, co se týče babiččiných manýrů. Nejvíc mu vadila ta scénka s učitelkou, která neznala podrobnosti o vykopávkách. Cítil se hloupě, že si babička otevřela držku na chudáka nevinnou ženskou.

Naše babička také ráda rozdávala. O nás říkala, že jsme baronští spratci, ale sama si v chování baronky doslova libovala. Občas rozdávala z auta drobné peníze cikánským dětem, ony si je vzaly a poděkovaly. Také mívala připravené bonbóny a čokoládky pro extra příležitost.

Sama často vzpomínala na to, že když byla malá, musela jít do služby k nějakým baronům a jednou ti baroni měli vzácnou návštěvu z hradu. Přijel sám Masaryk, babička ho zažila jako malá služebná. Často nám vyprávěla, jak jí náš prezident dal desetikorunu tuzéra. Nikdy jsem neměla jasno v tom, jestli to říká s hrdostí, nebo s nenávistí. Byl to takový mišmaš.

Nenáviděla flanďáky, jak říkala, asi je všechny považovala za pokřivené a prolhané. Ke všemu mohla mít své důvody, ale mně se v tom hodně těžko orientovalo. Nikdo neví, proč byla taková a co se na ní podepsalo. Její bratři i rodiče byli prý milí, hodní lidé. Pravý opak toho, co vyzařovala ona.

Bývalo dost nepříjemné jít si s ní popovídat. Když jsem byla malá, máma mě k tomu nutila a já šla. Někdy se babička na něco zeptala, pamatuji si, že chtěla vědět, co to je kotoul. Vysvětlila jsem jí to a ona se podivným způsobem rozplývala nad tím, co to kotoul či kotrmelec vlastně je.

Připadalo mi to debilní čím dál víc, myslela jsem, že kotoul znali lidé dříve než za první republiky. Pořád o tom divně mlela, až jsem se cítila vinná tím, že si mohu dělat kotouly, kdy mě napadne, protože jsem zdravá a narodila jsem se v lepší době. Tím jsem byla ještě větší baronský spratek a ona se tvářila ještě záhadněji.

Když to řeknu na plnou hubu, zdálo se mi, že chce něco bezelstně vědět, a když se pak dozvěděla, co chtěla, začala to rozrýpávat. Musela pak dotyčného člověka nějak vydeptat, celé to obrátit naruby, dostat ho do pozice nějakého zmetka. Bylo to šílené.

Jednou jsem se zamotala a nerada jsem řekla, že ve škole máme chemii. Babičku to velmi zaujalo a hned se živě zeptala, co prý to je. Mé vysvětlení pokulhávalo. Chtěla tedy vědět, k čemu je to dobré. Nakonec jsme skončily u příkladu, který se týkal sirek. Řekla jsem, že jsme se ve škole učili, že sirky dříve obsahovaly bílý fosfor a dobře se vznítily jednoduchým škrtnutím téměř o cokoliv. Dodala jsem, že tento fosfor byl prý jedovatý, proto se dnes používá fosfor červený, který už jedovatý není, ale hůře se zapaluje.

Nic jsem tím nesledovala, řekla jsem jen praktický příklad, který mi ve škole uvízl v hlavě. Kdybych vyjela se sloučeninami nebo názvoslovím, schytala bych to myslím nepříjemně. Mě by jen zabíjela očima, ale mámě by řekla, že se její dcera nadutě vychloubá nějakou chemií. No nic, prostě jsem zvolila snadný praktický příklad, abych vybruslila ze situace.

"Jak to zvládala máma a brácha?" ptá se Sovička a dívá se na hodiny. "Je mi líto, za chvíli budeme muset končit, abychom se domluvili na lécích a dalším sezení. Z vás to tedy lítá," řekl Sovička a napil se čaje.

"Brácha nevím, jak to prožíval, ale brzo se zařídil tak, aby k ní už nemusel. Babička ho nařkla z toho, že jí zašantročil dalekohled nebo co, a brácha se naštval. Pamatuji si jen, že řekl, že je to stejně hloupé, jako kdyby babičku nařkl z toho, že mu ukradla kytaru. Něco v tom smyslu. Od té doby nezájem. Neřešil ji, ani k ní do bytu už nechodil.

Máma, ta na tom nebyla dobře. Pořád dřela, ale hlavně byla všeho, co se týkalo babičky, plná. Někdy mluvila ještě hůř než obvykle. Divné věty, těžkopádný slovosled. Obsah myšlenek byl často skrytý, skoro zašifrovaný. Když byla na šrot, psala si na papíry různé myšlenky, ale hlavně urážky, kterými ji babička častovala. Prý jí to pomáhalo nějak se s tím vyrovnat, ale nesrovnala se s tím doteď. To vím docela určitě.

Teta, která se o babičku starala předtím, také měla a doposud stále má hrozný projev. Když si moje matka a teta psaly dopisy, my děti jsme se tomu často smáli. Tedy já se sestřenicemi, bráchu si při tom nepamatuji. Nic jiného s tím dělat nešlo. Dnes mi naše počínání připadá hloupé, protože je to smutné. Byla to však naše reakce na to, co nás celé dětství provázelo. Občas jsme ty dopisy procházeli a smáli se těm nejpříšernějším hláškám. Vyhrála věta jedné z tetiček, že na poli jim roste "plevel jako stromy košaté". Já vím, že je to blbé, už končím. Sama jsem se rozkecala více, než jsem měla v plánu. Je mi líto, že tak mluvím, ale nejde to jinak."

"Cítím ty proudy energie. Jak se cítíte vy, když to vyprávíte?" zeptal se vážně Sovička.

"Jako když mě unáší řeka a já rychle pádluji mezi kameny."

"Dobře, můžeme to takhle pro dnešek nechat, nebo máte ještě něco důležitého, co byste potřebovala vyřešit teď?"

"Nevím o ničem," říkám okamžitě. V hlavě mi ještě straší babička, měla jsem se dostat k té sebevraždě.

"Je to na vás," opět připomenul Sovička.

"Já vím, ale začala jsem skutečně od začátku."

Cítím, že to ve mně vře jako v sopce.

"Jak chcete. Kdybyste si chtěla promluvit i o věcech, které řešíte právě teď, tak můžeme. Někdy je to třeba těžko uchopitelné a snadněji se mluví o něčem, co bylo kdysi. Říkám vám to jenom proto, abyste to věděla. Nemusíme se držet ničeho konkrétního."

"Jasně."

"Co tedy s těmi prášky? Myslíte, že jste se necítila dobře kvůli těm novým?"

"Kdyby nic jiného, druhý den jsem chtěla jen spát. Odpoledne jsem se chvíli na něco zmohla, ale bylo to nepříjemné. Tedy překonávat ten stálý tah na postel, nutit se k bdělosti."

"Pila jste tento týden?"

"Ano. Když jsem nebyla otupělá z těch prášků."

Doktor se na chviličku odmlčel a něco si sumíroval sám pro sebe.

"Dobře. Měl bych tady lék, který je snad ušitý na vaši situaci. Nemám z vašeho pití radost, ale dobrá. Kromě léků na úzkost… funguje sice alkohol dostatečně a hned, ale prosím vás, dejte na to pozor. Opět zdůrazňuji, budu rád, když budete otevřená a nebudeme si tady lhát. Nemusím snad zdůrazňovat, že pití a prášky dohromady nejdou."

Připadám si jako blbec, už teď je mi hanba, že se přiznávám k pití, ale není nic jiného, co by mi momentálně pomohlo skutečně vypnout. Jinak je mi vše ukradené.

"Chápu. Tedy doufám. A pokusím se být otevřená. Nerada bych do toho zahučela, takže se pokusím jednat na férovku."

"Máte ze závislosti strach? Máte snad něco za sebou, co bych měl vědět?"

Tak to je otázka na tělo a zodpovím ji popravdě, ačkoliv je má dušička nyní malá. "Ano," říkám a připadám si najednou hrozně. "Ano. Kouřila jsem mnoho let trávu, a nejen tak příležitostně. Sama jsem si ji pěstovala a pak ji léta kouřila."

Když jsem to upřímně řekla, napadlo mě, že právě teď mě odmítne léčit. Teprve teď jsem ukázala, jak hazarduji se svou příčetností. Až teď vyplynulo, že všechno může být jenom můj úlet.

"Dobře. Je tu ještě něco, co bych měl vědět? Chcete mi říct ještě něco, co by mohlo hrát roli jak v terapii, tak pro medikaci?"

"Kouřila jsem hodně trávu, pila jsem příležitostně. Nikdy se to nezvrtlo tak, že bych se za tím doslova štvala. Neužívala jsem nic jiného.

Kdysi jsem četla knihu "My děti ze stanice ZOO" a byla jsem z toho hotová. Vždycky jsem se bála a neokusila jsem nic, ačkoliv mě to zajímalo. Vlastně jsem jednou okusila trošku perníku, byla jsem po něm neskutečně dobře naladěná, a to mi stačilo jako signál, že tudy cesta nevede. Prostě jsem měla strach, že nemám obranné mechanismy a zahučím do toho okamžitě. Tak příjemné to bylo."

"Dobře. Vyzkoušejte tyhle prášky, mělo by vám to sednout lépe. Kdyby něco, zavolejte mně nebo na ta čísla, která jsme tu řešili minule. A držte se."

Sovička mi podává recept na jiný lék, rychle si balím svých pár švestek a mizím. Tentokrát mi není špatně, jen lituji, že jsem neměla desetkrát víc času. Potřebovala bych to ze sebe dostat vše, ale na to není prostor. Během terapie mě také napadlo, že to psycho v naší rodině bylo asi důvodem, proč jsem nechtěla mít děti. Byla to jen letmá myšlenka, je to ale pravda. Nechtěla jsem sdílet už nic, protože vše bylo před mými zraky znehodnoceno, rozkopáno, znásilněno. Ještě si to nechám projít hlavou, ale nejspíš to tak bylo.

Vzpomněla jsem si také, že jsem měla strach z tygra, zatímco já jsem malým dráčkem. Nevím, proč je ten malý dráček bezmocný, ale každopádně je drak silnější než tygr. Cítím z toho, že se nemohu bránit, i když bych je mohla sežehnout dechem svých úst. Nemohu proti nim poslat svoji energii, tak ji skutečně obracím proti sobě.

Má matka, stejně tak i její sestry, uvízly v předivu hnusných sítí. Byly paralyzovány, stejně jako já. Nevím, proč je to tak mocné, ale na jejich životech vidím, že mocné to je. Musím se z toho dostat, protože nechci takhle žít.

Pokračování příběhu zde