Panika před úsvitem - kapitola 7

O květinách, které se raději neotevřely

Některé květy se schovají, opadají, uschnou a nikdy se nedozvědí, že mohly být stejně krásné, jako ty, které se směle draly na slunce. A některé to možná vědí, že jsou stejně krásné, ale zůstanou ve stínu pod listy a dívají se na ty, které se vystavují v záři paprsků.

 Terapie se blížila ke svému konci, málokdo z nás však dosáhl nějakého výraznějšího pokroku. V těch dnech jsem si neuvědomovala, že cokoliv, co v terapii načerpám, může nést své plody o hodně později, takže jsem byla celkem zmatená, když jednoho dne začal náš terapeut mluvit více než podivně. Najednou si vzal v rámci dvouhodinového sezení slovo a začal nám povídat o tom, že čeština je krásný jazyk plný všelijakých košatých slov a že některá jsou nezastupitelná, opravdu nenahraditelná ve své specifičnosti. Bylo to dost divné, vůbec jsme netušili, co má za lubem, protože nějaké lingvistické teorie nám přednášet určitě nechtěl.

Za chvilku to bylo ještě podivnější, jelikož začal mluvit dost sprostě, a přitom byl naprosto v klidu. Povídal, že náš rodný jazyk má krásné slovo spojené s defekací, například: nasrat se, být nasraný, vysrat se na něco, sračka, něco je posrané vyjmenoval těch slov k našemu překvapení opravdu hodně. Dělalo se mi z toho trochu zle, odjakživa nemám to slovo ráda, takže to pro mě bylo příjemné stejně, jako by házel chcíplé smradlavé ryby přímo na koberec. Ryby létaly vzduchem jedna za druhou, při dopadu vydávaly téměř pleskavé zvuky a smrděly až do nebes. Všichni jsme se mračili, jako bychom se skutečně dívali na cosi odporného, co nás všechny nějakým způsobem poskvrnilo.

Když terapeut vyčerpal žumpoidní část svého slovníku, ztichl. Čekali jsme trapně na pointu, i když jsme si ji možná už domýšleli sami. Hned jsem si vzpomněla, že terapeut mě pochválil jen jednou a bylo to právě ve chvíli, kdy jsem byla opravdu nasraná. Navíc jsem to v sobě nezadusila, takže mi ty fekálie pak nebublaly z přetlaku všude, ale vyšly ven. To je to, co máme udělat? Určitě, je to ale příliš citlivý materiál a konkrétně já se ho docela štítím.

Musela jsem se pak usmívat sama pro sebe, protože jsem si vzpomněla na kolegu z práce, který vyčerpal hustý kal septiku plný hajzlpapírů a jiných lahůdek. Musel to dočasně uložit do velké nádoby se šroubovacím víkem, zapomněl však na to. Nádoba se po nějaké době pěkně nafoukla, on to zjistil a chtěl upustit přetlak. Vybuchlo to pak samo, přesně v okamžiku, kdy se nebezpečně nafouknuté nádoby dotkl. Hajzlpapíry pak byly prý přilepené na domě do výšky tří metrů, a to právě na čerstvě udělaném, třpytivě bílém brizolitu. On sám byl od hoven od hlavy až k patě. Že tedy jde o citlivý až pyrotechnický materiál, to považuji za prokázané. Není asi radno zadržovat jej dlouho, někde se to zcela jistě projeví a následky mohou být opravdu nechutné.

Skupina ty sprosťárny samozřejmě důkladně probrala, ale až o přestávce. Terapeutovi jsme na to moc neřekli, každý z nás měl jen vtíravý smrdutý pocit, že to byla zase kritika a nejsme schopni se otevřít. Kdo by ale dobrovolně chtěl, když všichni patříme k těm, kteří tohle neradi?

Ostatní dny plynuly celkem pokojně, stejně tak kreativní úterky probíhaly bez větších incidentů. Jednou jsme byli rozděleni pouze na dvě skupiny, ke své práci jsme dostali nůžky, papíry a lepicí pásky. Každá skupina měla vytvořit společným dílem věž, věžičku… prostě vysokou stavbu. Více požadavků nebylo zadáno, ale neměli jsme na to celé dopoledne jako třeba minule, když jsme stavěli náš společný blázinec s bazénem.

Skupinka, ve které jsem byla já, ta se domluvila. Drhlo to sice, ale krok za krokem jsme postupovali k cíli. Udělali jsme papírovou rozhlednu, která měla být přístupná veřejnosti. Celá konstrukce byla velice jednoduchá, vzdušná a ryze účelná. Měla schůdky, střechu, sloupy, dokonce jsme stihli vyrobit i dekorace v podobě velkých papírových kamenů. Myslím, že jsme zhotovili i stromky, které měly znázornit nejbližší krajinu v okolí naší věže.

Druhá partička na tom byla hůř. Nedokázali se shodnout skoro na ničem, ale budovali hrad. Nic malého. Mohutná budova s velkou věží, silnými obvodovými zdmi, dvoranou, dokonce i římsami. Bylo to dost náročné a překombinované, takže to ani nestihli dodělat v časovém limitu a obávám se, že i po materiální stránce by to byla honička. V dané situaci byl plán stavby téměř megalomanský, byly by zapotřebí špejle, případně větší a silnější kartony, aby se to vůbec dalo tak rychle poskládat. Po hodině práce se mrzutě mračili, každý tam něco smolil na vlastním písečku, pochmurná nálada byla zjevná. Dva lidé dokonce seděli zády k ostatním, ale to mohlo vzniknout i z důvodu nedostatku místa, i když myslím, že pravý důvod to nebyl.

Ale ani u nás to nebylo úplně snadné, protože ve skupině se sešla nebezpečná kombinace mě, mé kamarádky, našeho kamaráda a dívky, která byla z druhého tábora a zároveň jedna z nejméně komunikativních lidí celé skupiny.

Pro mě to byl tanec na tenkém ledě, protože jsem měla pocit, že to děvče se cítí být přezírané. Často jsem se snažila udělat nějaký vstřícný krok, což ona mohla vnímat jinak. Měla jsem dojem, že je každou chvíli uražená, ale proč jsem si to myslela, nevím. Že bych já sama byla urážlivá? Nebo jí mé vstřícné kroky neseděly proto, že jsem si dle jejího mínění hrála na velkodušného šéfa? Kdo ví? Já ne, protože k žádné výměně názorů nedošlo. Pro mě osobně bylo nepříjemné ji úkolovat, žádný stavbyvedoucí mezi námi zvolen nebyl.

Ona šikovná byla, šlo nám to vlastně všem, jen se mi zdálo, že málo navazuje na kroky ostatních členů skupiny. Já, když jsem viděla, co dělá kamarádka, hned jsem si vzala jinou práci a řekla svůj záměr. Například, že vystřihnu papírové sloupy tak dlouhé, aby odpovídaly délce schodů, které dělala právě kamarádka. Kamarád se zase podíval, co děláme my a hned viděl, co může zrovna dělat on, a tak se pustil třeba do výroby kamenů, odpovídajících velikosti projektu. Ta dívka tohoto nebyla schopná, ale nemyslím, že z nešikovnosti. My ostatní jsme nepotřebovali o všem hlasovat, k práci jsme se připojovali naladění jeden na druhého.

Poučení z toho vyplynulo následující, tedy alespoň pro mě: Kdybych byla ve skupině s hlavními přáteli a měli bychom dostatek materiálu ke stavbám, podařilo by se nám v daném limitu postavit nejen hrad s věží, kopcem a lesíky okolo. Stihli bychom vyrobit silnice, cestičky, skály a já nevím, co všechno. Stejně tak dívka, se kterou jsme si nerozuměli, kdyby byla mezi svými, jistě by to nedrhlo a vytvořili by společně a s radostí něco, co by se jim povedlo. Každý by se zapojil podle své dovednosti a všechno by jelo jako na drátkách.

Spojení lidí a jejich schopnost věci si vysvětlit je tedy klíčové. Důvěra, tolerance, dobrá vůle a ochota otevírá prostory, o kterých se nám ani nesní. Nejsme ochotní či schopní splynout ve fungující celek s další bytostí, protože musíme řešit vlastní hodnotu v porovnání s bytostí druhou. To samozřejmě platí u nás, kteří si nejsme jistí, a pak se v tom takhle plácáme. Dalo by se o tom všem dlouho dumat, ale já se omezím jen na to, že mi z toho bylo smutno, protože já jsem s nikým válčit nechtěla, a když to drhne, je mi také nepříjemně.

Jednou jsme byli na hřišti a hráli volejbal. Nechtělo se mi, protože jsem si myslela, že jsem v těchto disciplínách k ničemu. Snažila jsem se vykroutit, vymýšlela jsem si nějaké děsně závažné důvody, ale terapeutka mě nenechala. Trpně jsem se tedy podvolila, byla jsem postavena do týmu, a navzdory svému očekávání jsem se začala snažit.

Překvapilo mě, že mám chuť soutěžit, bojovat a opravdu to prožívám. To se mi nestalo snad dvacet let. Během hry se mi podařilo vysmahnout pár dobrých nahrávek, udělat pár bagrů a ejhle, jak mi dělalo dobře to halasné povykování spoluhráčů. Nakonec jsem byla ráda, že mi terapeutka neskočila na špek a donutila mě hrát.

Jindy jsme měli cvičení na zahradě, ale po pár cvicích jsme dostali prazvláštní úkol. Měli jsme utvořit dvojičky a stoupnout si proti sobě. Bylo to ale hodně proti sobě, protože mezera mezi obličeji byla asi jen třicet čísel. Už takhle to bylo trapné, protože dobrovolně si do takové intimní blízkosti nikoho nepouštím. Mám svou zónu minimálně metr, spíš metr a půl. Když někdo tuto hranici překročí, mám sklon se vzdalovat, což je normální. Tady jsme se dostali přes čáru všichni a to bylo, alespoň pro mě, docela nepříjemné. Co však přišlo potom, to bylo opravdu těžké.

Měli jsme na sebe ze všech sil začít řvát. Zní to jako blbost a maličkost, ale řvali jste už na někoho z plných plic? Uprostřed sídliště tvořeného desetipatrovými domy? Může se na vás dívat klidně pět set lidí naráz. O to by vlastně ani tolik nešlo, ale představte si deset neurotiků docházejících do nějakého psychiatrického centra, jak na sebe šíleně řvou někde na zahradě. Hlava proti hlavě a šílený řev.

Napadlo mě, že jsem ještě nikdy neřvala, moje hlasivky to prostě neznají. Kecám. Řvala jsem na koncertech heavymetalových skupin, kde moje hulákání nikdo neslyšel. Tady to ale nebylo tak snadné. Rozpaky a vnitřní bloky všeho druhu řev nedovolily, takže jsme si na řvaní jen hráli, ale i to bylo zajímavé. Jak často slýcháme slova "já bych ho seřval", ale nestane se to. Je snadnější ukousnout si jazyk, než někoho dořvat, tedy když to máte hozené stejně jako já.

Skupinová terapie se pomalu chýlila k závěru, poslední dva týdny se to začalo projevovat. Někteří zůstali i nadále skryti, jejich čas se možná potěšitelně krátil. Třeba se nemohli dočkat, až budou mít skupinovku za sebou, možná všechno jenom přetrpěli. Podobně jako když žák chodí do školy a nikdy neví, kdy ho bude učitel tasit. Přežije jednu hodinu, přežije druhou. Někdy je vyhmátnut, ale brzy už budou prázdniny a snad to překlepe bez větší konfrontace.

Myslím, že podobným způsobem terapii přetrpělo pár členů naší skupiny. Dva až tři. Těm se podařilo takhle schovat v pomyslných lavicích a prolézt až do konce.

Jiní aktéři stále čekali, až přijde jejich čas, ale ten nepřišel. Právě u nich bylo v posledních dvou týdnech cítit vzrůstající napětí. Měli zájem něco u sebe změnit, jenže čas plynul a nikdo už na ně nečekal. Ne že by neměli prostor, všichni jsme se snažili být ohleduplní, a když by tito lidé chtěli promluvit a využít času, který ještě byl, dostali by nejen šanci, ale dostalo by se jim i hodně pozornosti. To ovšem byla výhoda i nevýhoda. Oni sami cítili, že kdyby najednou promluvili, dostalo by se jim soucitu a odezvy, a právě toho se dle mého názoru báli. Také nejspíš měli svůj rybník, který byl plný jejich nevyplakaných slz. Také měli svá mohutná stavidla, kterými vše drželi v sobě. Není snadné stavidla vytáhnout a pustit všechno ven jen proto, že terapie už skoro končí.

Čas se krátil a oni věděli, že zase něco projeli a neudělali to, co udělat mohli. Možná to ale nešlo, nikoho ze skupiny nesoudím. Někdo mi lezl na nervy, někdo ne, ale to je tak vše, co o lidech ve skupině mohu říci. Mladík, kterému jsem chtěla omlátit o hlavu pravidla terapie, ten se ve finále dostal snad do největšího presu. Také byl zvyklý stavět se ve společnosti spíše jako pozorovatel, navíc si zakládal na inteligenci a ta mu říkala, že je na terapii proto, aby se ve svých problémech někam posunul. Byl na terapii kvůli sobě, ale ze své role pozorovatele a posuzovatele nevypadl a najednou tu byl konec.

Až v posledním týdnu začal děsně řešit, pamatuji si dodnes jeho překvapení a probuzení. Jeden den byl jako vyměněný. Mluvil o tom, že my jsme si tam řešili kde co a on by také rád, bylo však už pozdě. Nedostal se vůbec k tomu, proč tam vlastně je nebo co s ním je a co ho trápí nebo štve.

Poslední úterý jsme hráli jednu hru, která mi v paměti uvízla více. Její výsledek byl pro mě překvapením, už jen kvůli němu stálo za to skupinovku navštěvovat. Zjistila jsem totiž, jak mě lidé vnímají.

Celá hra byla postavena na přirovnávání. Jeden člověk byl poslán za dveře, a když se vrátil, měl se skupiny dotazovat na jednoho z nás. Skupina se domluvila, koho si zrovna vezme na paškál, koho zrovna budeme charakterizovat různými příměry. Dejme tomu, že za dveře šla Lenka a nevěděla, že skupina bude skrytě a v různých podobenstvích mluvit o Kamilovi. Ona se musela dotazovat asi takto: Kdyby XY byl dům, jaký by to byl dům? Kdyby XY byla krajina, jak by vypadala? Ta dotyčná osoba měla klást otázky podobného typu a z odpovědí se pak měla dovtípit, koho asi skupina skrývá za svými příměry.

Brzy došlo na mě, pamatuji si však jenom málo, protože jsem byla tak trošku mimo z toho, co jsem se o sobě dozvěděla. Když přišel dotazující se kolega, položil tuto otázku: "Kdyby ta osoba byla cesta, jaká by to byla cesta?"

Jeden ze členů skupiny na to hned odpověděl: "Super dálnice s mnoha podjezdy a nadjezdy někde v Bangkoku." Úplně mě to ochromilo.

"Cesta k výšinám. Cesta daleko za horizont," odpověděl další člen skupiny.

"Cesta k poznání," doplnil další.

Měla jsem radost, že příměry jsou hezké a nejsem pro ně zahnojená cesta do hajzlu nebo prostě do nikam. Začala jsem však tušit, že jsem pro lidi příliš komplikovaná a ne běžná.

"Bezpečná, tichá pěšinka v lese." To řekla má kamarádka Lucka a mě dojalo, že si cení toho, co se mnou zažila. Že jsem pro ni byla bezpečnou pěšinou, to mě opravdu potěšilo.

Tazatel položil další otázku. Kdyby ta osoba byla kniha, jaká je to kniha? Odpovědi padaly jedna za druhou. Encyklopedie. Bible. Sci-fi. Etika. Slovník. Naučné časopisy. Ani jeden příměr nebyl román či kniha básní.

Všichni měli dojem, že ve mně čtou jako v encyklopedii nebo jiné naučné knize. Všechno bylo MULTI. Nevyznělo mi to tak, že jsem je poučovala nebo tam nějak machrovala. To by mi stejně neprošlo, ale to, jak jsem na ně působila, bylo opravdu zajímavé. Všimla jsem si, že mě neodsuzují, spíše uznávají, stejně jako se uznává dobrá encyklopedie čehokoliv, a já přitom nedisponuji žádným velkým věděním. Nikdo však neřekl, že jsem hezká knížka s krásným příběhem nebo oblíbená kniha, ke které mají osobní vztah.

Hra pokračovala dál, ale proběhly snad jen dva další dotazy. Myslím, že jeden zněl: "Kdyby ta osoba byla jídlo, tak je to co?" Zase padaly příměry hodně bohaté na suroviny, nakonec se shodli, že na mě nejlépe pasuje pikantní čína a nic jiného už ne. Nikdo neměl chuť říci, že jsem tvarohový koláč, lívance s marmeládou nebo pečená husa.

Co k tomu dodat? Nevím toho o sobě příliš, ale jedno je jasné. Jsem pro lidi moc složitá a předimenzovaná. Možná proto málo reagovali na mé řeči. Tím, že jsem často mluvila a shrnovala jsem věci tak a tak, pojmenovávala souvislosti a vyjadřovala jsem se k jejich záležitostem, každý si z toho asi něco něco málo vzal. Brali si to, co jim právě sedlo a zapadlo do jejich mozaiky. Když došlo na moji mozaiku, cítili, že k tomu není moc co říci. V tom je to velké nedorozumění. Někdy mluvím jako profesor matematiky, ale nejsem si jistá, jestli jedna a jedna jsou opravdu dvě. Navíc nejsem žádný vzdělanec, co se objemu dat týče, prostě jen přemýšlím.

Asi mi věřili, že mám v hlavě zmatek, ale stejně se nenašel skoro nikdo, kdo by reagoval na mé problémy. Prostě Bangkok. Když se nad tím zamyslím, nedivím se, že do toho nikdo nevstupoval. Chce se nám vyjadřovat k dopravnímu toku na superdálnici s mnoha podjezdy a nadjezdy? Určitě ne. Je to můj Bangkok, každý to nechá na odbornících, protože sám neví, co si o tom myslet.

Poslední tečka za terapií přišla samozřejmě od terapeutů. Zbýval nám necelý týden, když jsme dostali za úkol vytvořit jakési hodnocení na své kolegy v nouzi. Rozpočítali nás do skupinek, z nichž každá pak dostala pokyn zpracovat závěrečné hodnocení na pár lidí z jiné skupiny a každý z nás měl sepsat "posudek" na jednu konkrétní osobu. Aby však jeden jedinec svou zaujatostí nikomu neublížil, muselo to opět být prodiskutováno a odsouhlaseno celou skupinou. Naše hodnocení mělo být završeno doporučující radou pro další život daného jedince.

Právě já musela uvažovat o dívce, se kterou jsem si opravdu nevěděla rady. Nechtěla jsem psát jen neurčité plky, ale neměla jsem se čeho chytit. Projevila se výrazněji jen v případě Abigail a já nedokázala napsat, že to bylo bezva, že ji máme rádi a přejeme jí všechno nej. Něco jsem ale nakonec vypotila a přednesla to ostatním. Protože nikdo nevěděl, co a jak, moji verzi odsouhlasili. Nikdo neřekl ani slovo proti, nikdo neloboval pro jiný výsledek. Já jsem tedy ve finálním sezení nastoupila na scénu coby mluvčí celé skupiny a říkala jsem vážné, a ne moc pěkné věci.

Připadala jsem si jako její kat, protože i když jsem se snažila co nejvíce vypíchnout vše dobré, co o ní vím, příliš lichotivě mi to nevyznělo. Bylo to divné.

Mé hodnocení bylo nejsmutnější a nejvážnější, ač jsem se hodně snažila zjemnit své poselství, hodně obrousit hrany a odstranit všechny neurčitosti, stejně to asi vyznělo neobvykle tvrdě. Nesla jsem to na bedrech já, a když jsem si pak uvědomila, že někteří lidé svá hodnocení vypracovali celkem povrchně, někdy i neupřímně, bylo mi to líto.

Ostatní asi uměli sesmolit něco v duchu "co jsme si, to jsme si", já to však brala až příliš vážně. Patlala jsem se s tím dva dny, aby každé slovo sedělo a odpovídalo všemu, co jsem s ní prožila nejen já, ale snažila jsem se do toho vložit vše, co jsem věděla od skupiny. Mrzelo mě potom, že mé hodnocení bylo jiné než ostatních. Nebyl totiž nikdo, kdo by mi řekl, že s tím nesouhlasí. S verdiktem souhlasili všichni, mluvčím jsem však byla já a nebylo mi v tom dobře ani trochu. Také jsem během těch dvou dnů měla větší spotřebu Xanaxu, prostě to bylo těžké.

Hodnocení na mou osobu proběhlo v klidu. Skupina mi naznačila, že jsem OK, ať prý zhodnotím svůj potenciál a dostanu se od teorie k praxi. Vyznělo to tak, že se mám na všechno vybodnout a prostě vyrazit za požitky světa. Musím k tomu dodat, že by to bylo fajn, ale dost těžko se to realizuje.

Když hodnocení na někoho z nás přečetl mluvčí skupinky, vzali si pak slovo terapeuti, aby každému z nás něco řekli. Šlo jen o pár slov, bylo vidět, že je to upřímné, lidské, že už v tom není usměrňování, ani žádné náznaky čehokoliv. Za chvíli došlo i na mě a terapeut mi řekl, že si pamatuje naše první setkání, při kterém jsem řekla, že si připadám jako ufoun. Zasmál se tomu a prý se tak se mnou cítil docela často. Pak mi řekl, že jsem pro něj byla zvláštní tím, že mi velmi uvěřil. Věřil mému charakteru, viděl ve mně ochránce slabých. Prý to u mě bylo mimořádné, prý důvěřoval mým pohnutkám a cítil, že jako partner jsem důvěryhodný, čestný člověk hledající spravedlnost a pravdu a že má důvěryhodnost byla to, co si z našeho setkání bude pamatovat nejvíce. Vyloženě vypíchl, že to u mě velmi vnímal a málokdy někoho podobného potkal.

Dojalo mě to, nenápadně jsem skrývala slzy v očích, i když to moc nejde. Jeho pozornosti to však neušlo a zeptal se, co cítím. Nebyla jsem schopná odpovědět, protože bych se veřejně rozplakala, a to já neumím. Nabídl mi tedy tuto možnost sám a zeptal se, jestli jsem dojatá. Ukecaná Soňa najednou nemohla mluvit, a tak mu stačilo, že jsem jenom přikývla. Pak jsem se začala hrabat v batůžku, kde snad měly být mé papírové kapesníčky.

Potom si vzala slovo terapeutka, která řekla, že když mě viděla poprvé, do skupiny mě chtěla. Zdálo se jí prý, že se mnou bude zábava a že přinesu svěží vítr. Prý se tak i stalo a je ráda, že jsem řádně okořenila ten skupinový guláš. Terapeutčina slova už se mnou nic nedělala, tušila jsem, že nejsem typ člověka, se kterým by víc rezonovala. Blíže měla právě k té dívce, kterou jsem já tak špatně chápala, nebo je to jen můj pocit.

Tím skupinová terapie skončila. Všichni jsme se rozloučili, pantofle jsme už neukládali do polic, tentokrát jsme je nacpali do tašek. Skupina odešla do hospody poblíž a společně poseděla ještě pár hodin. Sedli jsme si k jednomu velkému stolu a chovali se jak studenti, kteří dostali vysvědčení a konečně vypadli. Já sama jsem se hodně vracela k tomu, co mi řekl terapeut. Velmi důvěryhodný člověk, taková jsem podle něho. Překvapilo mě to. To jsem vyzařovala? Nebo mi tím chtěl pomoci? Nebo je to úplně jinak? Čert ví. Možná by bylo dobré to jen vzít a nepitvat.

Skupina vznikla a zanikla. Nikdo nikomu nedal přes hubu, nikdo doufám neutrpěl další životní trauma a snad to každému z nás něčím pomohlo. Mé úzkosti bohužel pokračovaly, stejně tak má vnější životní realita byla stále stejná. Bydlela jsem v boudě na zahradě, jen už mi nebyla taková zima, léto bylo přede dveřmi. Na zahrádce se už urodily jahody a třešně zrovna zrály. Na návrat domů to nevypadalo, protože v mých záležitostech se nic nezměnilo. Prášky mi zrovna docházely, a tak bylo nutné uvažovat, jak budu situaci řešit dál.

Jednou mi terapeut řekl, že mé problémy jsou na delší lokte a že se to dá řešit psychoanalýzou, případně psychoterapií. Skupinovka mi tedy pomoci nemohla, bylo zapotřebí vzít rýč a dostat se hlouběji. Nešlo jen o to, jestli mě ve skupině někdo bere a proč. Jestli jsem zakomplexovaná, nebo jsem dominátor válcující okolí. Bylo zde něco, na co nestačil můj rozum, skupina, prostě nikdo okolo. Problémy trvaly a já nemohla jíst prášky do nekonečna. Tygr stále nebyl nalezen, takže skupinovka pro mě byla v tomto směru zklamáním.

Jestli chcete pokračovat ve čtení, můžete kliknout zde