Panika před úsvitem - kapitola 6

Skupinová terapie v obrátkách

Někoho zažehnete malou jiskrou, na jiného je potřeba plamenomet. Já potřebovala slušný zážeh, abych konečně pocítila vztek a pak vystartovala proti svému bližnímu hájit svoje práva.

Počátky skupinové terapie byly již za námi, některé naše problémy se dle mého soudu řešily, jen se mi nezdály řeči našich terapeutů. Občas totiž pronesli poznámku, že se blížíme ke konci a zatím jako skupina selháváme. Nepamatuji si už přesně jejich slova, ale vnímali jsme je jako výtku. Že to tak cítili i ostatní, náhodou vím, protože jsme během našich debat o přestávkách všechno důkladně probírali. Netušili jsme, proč terapeuti takhle mluví, mysleli jsme si spíše, že jako skupina fungujeme docela dobře. Dnes asi vím, o co šlo. Jako malé společenství jsme se sice chovali slušně, ale nevedlo to k ničemu, protože my jsme se zde neměli učit sebeovládání, zdvořilosti, toleranci či altruismu. To rozhodně ne.

Nedocházelo nám, co po nás chtějí, a tak jsme se snažili poslouchat příběhy ostatních, pomáhat si a povzbuzovat se navzájem. Také jsme si mysleli, že se máme jen vymluvit, tím pádem jsme to považovali za cíl. Kdo stihl říct své trable, jako by splnil úkol. Kdo nestihl otevřít své nitro skupině, ten je opozdilec a nesložil zatím zkoušku. Myslím, že tímhle způsobem jsme to vyhodnocovali my, klienti denního stacionáře. Terapeuti nám v tomto směru nepomohli, a když jsme dotírali otázkami, oni nám nevysvětlili, co je špatně, v čem jako skupina selháváme.

Jak jsem zmiňovala dříve, ve stresu mám tendence být aktivní, takže jsem dost vybočovala. Asi jsem byla nejčastěji slyšet, každou chvíli mi to nedalo a začala jsem řešit cokoli, co se mi vylíhlo v hlavě. Reagovala jsem na vše, i když jsem se ještě hodně ovládala, abych vydržela někdy mlčet. Abych to napsala přesněji, já umím naslouchat, v tom asi není problém, jen jsem nesnášela chvíle ticha, kdy nechtěl mluvit nikdo. Čekala jsem, čekala, rýpala nehtem v drážkách dřevěných opěradel křesílek, ale nakonec jsem stejně to ticho prořízla a zase mluvila o něčem k tématu. Teď mě napadá, jestli jsem tu skupinu nebrzdila vlastně já, protože by se možná dříve provalilo to, co se provalit mělo. Každopádně, snažila jsem se, co to šlo, ale pořád to zdánlivě nikam nevedlo. Ale pak přišel zlom, tedy alespoň pro mě.

Protože jsem vše moc prožívala, o všem moc dumala, zhoršily se mi sny. Jednou jsem si ve své boudě zažila noc hrůzy, takže druhý den jsem do skupiny jela v hodně špatném stavu. Cítila jsem se opravdu na šrot. V noci se mi totiž zdál sen, který mě sice vyděsil, ale ještě víc mě rozhodilo, že jsem se probudila ze spánku bez schopnosti dýchat. Regulérně jsem se dusila, jako když mám vyražený dech. Okamžitě jsem byla v intenzivní panice, která byla výjimečně přirozená, protože tohle by rozhodilo každého.

Když to povolilo a já mohla z plna hrdla nasávat vzduch, velmi se mi ulevilo. Když si vyrazíte dech pádem na hrudník, víte přesně, co se stalo, o co právě jde. Když spíte a náhle se posadíte se zjištěním, že máte něco jako vyražený dech, cítíte se velmi ohroženi nespolehlivostí automatických funkcí těla. Zbytek noci jsem byla vystrašená, bylo mi do pláče a bála jsem se něčeho nového, totiž nečekané smrti.

Vyčerpaná a roztřesená jsem se o svém zážitku zmínila hned v ranním kolečku skupinovky, kde jsme jen oznamovali novinky z posledního dne. Normální člověk s troškou vnímavosti si musel všimnout, že nejsem OK, protože kromě hlasu se mi zjevně třásly i ruce. Když začala dvouhodinová terapie, určená ke skutečnému pitvání našich problémů, vzala jsem si po chviličce hrobového ticha slovo a začala mluvit o svém nočním zážitku včetně snu. Klasicky, nikdo nic řešit zase nechtěl, a tak jsem do toho rovnou vlítla.

Toužila jsem po nějaké pomoci přímo od terapeutů, také jsem doufala, že mi pomohou zbavit se strachu. Asi jsem chtěla i nějaké vysvětlení, jak je možné, že jsem nedýchala a celkově jsem nejspíš potřebovala zvýšenou pozornost, protože jsem byla vyděšená, a to já dám na odiv opravdu málokdy. Nevnímala jsem v tu chvíli ostatní klienty, dívala jsem se myslím střídavě jen na terapeuty a do země. Vlastně jsem ani nečekala, že by pomoc přišla od někoho ze skupiny, neuměla jsem si ani představit, co by mi mohli v danou chvíli dát.

Když jsem začala mluvit, po chvilce mi nervózně skočil do řeči jeden mladík. Řekl mi, že neví, proč to tam tahám. Já jsem se na něj podívala, snažila jsem se pochopit, co se to děje, a zjistila jsem, že pro změnu já nechápu, co to tam mele on. Zaútočil na mě celkem zprudka, vyčetl mi, že tahám do skupinovky nějaké své sny, a to prý nejde. Řekl to jako pětileté děcko.

Pár vteřin mi trvalo, než mi došlo, že se mi snaží zakázat mluvit o mém snu s tím, že to tam nepatří. Dokonce prohlásil, že do skupiny patří pouze skupinové záležitosti, a ne nějaké sny. Když po mně vyjel, naklonil se ve svém křesílku výrazně vpřed. Já jenom koukala a říkala jsem si, co to kecá. Pořád zde řešíme problémy někoho jiného a já bych nikomu nezakazovala cokoli sem tahat, zejména, když je tomu člověku těžko a chce něco, pro něj asi důležitého, říct.

Došlo mi, že mi chtěl znemožnit projevit se, když jsem byla v tísni, a to mě nasralo. Najednou jsem nepotřebovala vůbec přemýšlet, co mám dělat. Mohutná vlna hněvu mi vlétla do hrudi, nadechla jsem se, otočila přímo na něj a pomalým, důrazným způsobem jsem mu řekla, že si podle pravidel skupinovky smím vytahovat, co chci a kdy chci, a ještě jsem mu řekla, že jestli mi bude něco zakazovat, že mu ty pitomý papíry s pravidlama terapie omlátím o hlavu. A bylo to. Pomalu jsem vydechla, srdce mi vztekle bušilo až v krku a já cítila, že bych mu ji nejraději flákla, až by odletěl.

Srdce mi ještě divoce třískalo v hrudi, když se dostavil pocit provinění a strach z následků. Jenže přišlo něco nečekaného. Doktor se hned poté totálně rozzářil a k překvapení všech mě před skupinou pochválil, že prý jsem to konečně já. Dokonce se zvedl z křesla, aby mě poplácal po rameni a pak slavnostně oznámil, že se prý konečně projevila "pravá Sofie".

Z toho jsem ovšem byla na chvilku dezorientovaná, protože já už se styděla za svůj agresivní výpad. Ostatní také jen hleděli a neříkali nic. Bylo mi divné, že poprvé jsem to "já". Jako by tím zároveň řekl, že až doteď jsem své já jen skrývala či zašlapávala, ale až nyní mi to uteklo a představila jsem sama sebe ve své nahotě. Zrovna ve chvíli, kdy jsem neměla být na co hrdá. No, nebylo mi z toho lehko, ale nebyl čas na klidné rozvažování. Debata se někam přesunula, všichni asi měli potřebu na incident zapomenout a terapeuti tomu také nechali volný průběh.

Až později mi došlo, že jsem si poprvé obhájila svoje, a to byl ten pokrok, v tom byla ta změna. Teprve když jsem se cítila na šrot, zúčtovala jsem s tím mladíkem hned a uhájila si tak své právo mluvit o čem chci a kdy chci. Bylo to mé osobní vítězství v tom smyslu, že jsem nepotlačila své pocity, které jsem konečně cítila.

Můj sen nebyl analyzován. Terapeut mi jen řekl, že to tělo, které roztrhal vlak v mých nočních můrách, jsem asi já a umírající hladové dítě na sedačce, které bylo mým narozeným dítětem, že jsem také já.

Protože sen nehrál v dané situaci tak výraznou roli jako to, že jsem někoho poslala do hajzlu, ani já ho v této chvíli nebudu popisovat. Nicméně časem jsem si všimla, že smažení se ve vlastní šťávě přináší jisté ovoce. Ovoce asi není správné slovo, ale něco ve mně pukalo a šlo to na povrch. Když to "něco" nebylo možné najít ve vědomí, hlásilo se o slovo podvědomí, nevědomí a já nevím, co vše je ještě ve hře. Každopádně, za nějakou dobu jsem se ve vlastní šťávě smažila natolik, že sny přicházely už pravidelně a přivedly mě, myslím, k sobě samé. Nebudu však předbíhat.

Tenkrát jsem neměla kapacitu nějak to dál řešit. Své sny jsem ještě nebrala vážně, napadlo mě jen podívat se do snáře, ale zdálo se mi to jako blbost. Určitě bych tam našla průpovídky typu – mrtvého viděti, štěstí nebo smůlu míti. Na takové bláboly jsem neměla náladu, a když jsem se svěřila kolektivu, nepomohl mi nikdo. V tomhle případě se ničemu nedivím. Co mi měli moji spolupacienti říct? Celkově se zdálo, že dostávám málo odpovědí a málo zpětných vazeb. Málokdo si troufl do mého složitého světa vstupovat, možná měli i pocit, že nemá smysl něco přidávat, když já sama o všem dokážu teoretizovat a dívat se na věci z mnoha úhlů.

…..

Zhruba po dvou měsících terapie jsme byli rozděleni na dvě skupiny. Ti, co více a netrpělivě mluví, a pak ti, co mluví málo nebo vůbec. Je to zajímavé, protože jiné kvality v tu chvíli nebyly tak důležité. Každá parta má přece své mluvčí a pak ty, kteří se verbálně moc neprojevují, ale mají v partičce své jasné místo pro jiné své přednosti či nedostatky. My jsme se tedy rozdělili na průbojné a neprůbojné, tedy alespoň já to tak vnímala. Neznamená to ale, že se cítíme být v životě právě tím.

Když už jsme byli dost rozdělení a celkově jsme se už o trochu víc znali, dostali jsme při kreativním dni úkol vytvořit spojenými silami dům pro všechny členy skupiny. K tomu jsme dostali pouze jeden velký papír s barevnými fixami. Stavbu jsme měli dle zadání jednoduše načrtnout jako nákres. Další instrukce jsme nedostali, pouze namalovat jeden dům, zakreslit do něj naše pokoje, obsadit je a zabydlet a pak asi zdůvodnit, proč jsme to udělali právě takhle. Tento úkol byl ze všech nejdramatičtější, došlo na i hádky s několika ohnisky sporu. Facky nelétaly, ale jinak šlo o celkem temperamentní, zábavnou a poučnou tvorbu.

Někteří se do plnění úkolu položili tak upřímně, jako by opravdu stavěli svůj dům a museli si uhádat své sny a své potřeby v utiskujícím prostředí bezohledných sobců. Rozmístili jsme se kolem papíru, který byl položen na podlaze, někteří seděli na křeslech, ti aktivnější na zemi. Nejdříve jsme namalovali oválný tvar.

Shodli jsme se na tom, že každý bude mít svůj pokoj. Ke všem pokojům musí být vchod, takže po celém vnějším obvodu oválu budou pokoje, z každého bude výhled do zahrady, také tam budou balkony. Vnitřní obvod budovy bude tvořen chodbou, ze které povedou dveře do všech pokojů.

Uvnitř areálu bude společná zahrada, ve které zbudujeme hřiště se zahradním posezeníčkem pro celou skupinu. Vchod do areálu bude řešen jako recepce, a protože vše je symetrické a jeden pokoj nám bude dokonce přebývat, dohodli jsme se, že bude pro terapeuty. S ohledem na přítomnost terapeutů jsme vlastně vytvořili malý blázinec, nad tím jsme se ale moc nepozastavovali. Takto tedy zněla základní dohoda o projektu domu, který jsme pro účel zabydlení nakreslili v hrubých rysech.

Dalším krokem mělo být obsazení a vybavení pokojů, toho se zhostil každý podle svého. Někdo to odflákl, jako například já. Neměla jsem potřebu se tam příliš zabydlovat, a tak jsem jen naznačila, že mám v pokoji základní vybavení.

Někdo si to vymalovával precizně, téměř s kraječkami či vzorkem případné tapety. Zmiňovaný mladík, se kterým jsem měla předtím spor, si mimochodem zabral největší místnost a namaloval do ní malinký nábyteček. Najednou to vypadalo jako obrovská prázdná plocha, ačkoliv tam nacpal letiště a já nevím co všechno. Působilo to hrozně prázdně, a tak doprostřed pokoje napsal velký nápis MOJE. Tím to tedy vylepšil! Koukala jsem na ten projekt z třímetrové dálky a jediné, co jsem viděla čitelně, byl ovál, nějaké malé chlívečky a pak velký nápis MOJE. Bylo to zajímavé.

Postupně jsem začala více komunikovat, a aniž bych si to uvědomovala, pozvolna jsem přebírala roli údržbáře a správce objektu. Připomínkovala jsem minimálně, zato důrazně a věcně. Myslím, že jsem tenkrát nastoupila do své typické role, která se projevovala tím, že jsem sice málo zasahovala, ale bedlivě jsem pozorovala všechno a všechny. Nikdo mě neposlal do hajzlu, svými připomínkami jsem šetřila na záležitosti podstatné. Proč jsem se tak chovala, nevím. Mohla jsem to nechat být, i když se to vyvíjelo nelogicky, ale nejspíš jsem chtěla zaperlit něčím, co tam nikdo moc neprezentoval.

Všimla jsem si také, že jsem nikoho moc nezajímala. Opravdu mě hladce přijali jako správce, a dokonce se zdálo, že jim to vyhovuje. Občas tam vznikl nějaký problém, kterého se oni rádi zbavili. Například to, že správce bude sekat trávu a dělat všechny ty možné údržby, to přijali s naprostou samozřejmostí, ani jeden člověk se nad tím nepozastavil.

Nikdo nenapadl samotnou podstatu mého správcovství – a to jsem je donutila i k takovým věcem, jako že záchody a koupelny měli všichni na jedné straně, protože právě tudy povede odpad. Mohli jsme to přece dělat společně, ale nikoho to v rámci té tvořivé diskuze nenapadlo a nikdo nebyl pobouřen, že jsem si toto místo urvala pro sebe. Dávalo to smysl. O ty odpadní roury, ploty a všechny náležitosti patřící k větší stavbě se za prvé někdo postarat musí a za druhé, když to Soňu zajímá, tak proč ne?

Já jsem se tím ovšem zajímavě vydělila z celé skupiny. Najednou jsem byla tím, kdo pobíhá okolo se sekačkou, měla jsem práci a nemusela jsem se dál zajímat o interní život ve skupině.

Získala jsem určitou funkci, roli, dokonce i něco jako autoritu, protože jsem coby údržbář měla možnost různé blbosti v projektu zatrhnout a také jsem to dělala. Pak mi došlo, že i v životě se takhle chovám. Na společenských akcích jsem nejraději fotografem nebo kameramanem, protože ten je omluven z mnoha formálních povinností. Pobíhá si, kde chce, nemusí být součástí kolektivní zábavy a bývá skryt za objektivem, i když pracuje pro ostatní. Dokonce může lidi buzerovat ohledně focení, a přesto je důležitou částí celé skupiny. Ano, přesně to dělám i v reálném životě.

V další fázi tvorby zůstala na koberci kolem nákresu už jen aktivní podskupina, zatímco pasivní podskupina si sedla zpátky do svých křesel a moc se už neangažovala. Ani já se nehodlala příliš zapojovat, nechtěla jsem to prostě více sdílet a mluvit o sedačkách, záclonkách a jiných prkotinách.

Když se na to dívám zpátky, je to legrační. Nepřipouštěla jsem si, že jsem se do toho projektu nechala vtáhnout, ale stalo se to a chovala jsem se v podstatě tak, jak je mi přirozené. V případě zmatku jdu přímo do vedení, protože mě obtěžuje, když lidé kolem příliš dlouho žvaní o blbostech, hádají se a nikam to nevede. Když je klid, uklidím se trošku stranou, podílím se na řízení, ale nemusím být moc vidět.

Příležitost pro konflikt přišla brzo, přesněji když jsme začali parcelovat společnou vnitřní dvoranu. U všech prošel návrh na zhotovení zahradního krbu a někdo už přímo do projektu namaloval poměrně velký bazén, čímž byla jeho poloha definitivně daná. A hned poté citově laděná kolegyně, která měla dveře svého pokoje nejblíže bazénu, začala před svým pokojem malovat stromy. Trvalo to snad jen minutu, ale stihla během ní nakreslit čtyři velké košaté stromy plné jablek. Červených. Všechny ty jabloně byly hned před jejím pokojem, takže prakticky nad bazénem.

Až po chvilce mi došlo, co to tam vytvořila. Nikdo si jí nevšímal, ale já jsem se jí málem zeptala, jestli je opravdu tak pitomá, že by si hned u bazénu hýčkala čtyři velké jabloně. Nenapadla jsem ji hned, jen jsem seděla ve svém křesle a znechuceně koulela očima. Byla jsem však už příliš vtažená do děje a k důležitým věcem jsem se cítila být povinna vyjádřit, jednak proto, že má správcovská role byla kolektivem přijata, a nejspíš také proto, že už mi lezla na nervy a nechtěla jsem, aby jí tam ty stromy prošly. Já, "starej nadvěcák", jsem už zdaleka nad věcí nebyla.

Dívala jsem se ještě, jak se to zvrhává s těmi jabloněmi, když se jí najednou někdo zeptal, co to je za stromy. Už podle tónu bylo zjevné, že to není typ otázky položené ze zdvořilostního zájmu. Prý jabloně, odpověděla kolegyně. To už jsem také nevydržela a zeptala jsem se jí, jestli někdy viděla, co všechno v letní sezóně padá z jabloně dolů pod strom. Myslím, že už se také naježila, ale dříve než já do toho vstoupil jeden muž, který mluvil sice málo, zato velice trefně. Řekl, že ze stromů padá samej bordel a že je praštěná do hlavy. Chtěla jsem říct něco podobného, ale takhle přímočaře bych jí to zatím nevpálila. Že je to kráva, to už jsem si v duchu myslela. Dnes to tak nevidím, ale v tu chvíli ano.

Chvilku se řešily padající květy, potom padající listy, nakonec tuny nahnilých jablek, plavajících v našem společném bazénu. Pak jsme řešili, že čistička na bazén by musela být velikosti přehradní turbíny, ale to už jsme si s tím mužem, kamarádkou a pár dalšími užívali na její úkor.

Citově laděná kolegyně a spolubydlící byla nasraná, ale nehodlala ustoupit. Jablka prý nechtěla pro sebe, prý je bude dávat jako dárky ostatním. Chtěla prostě rozdávat červená jablíčka, protože je hodná. Jejímu hezkému úmyslu jsme se v podstatě vysmáli a celý jej znehodnotili.

V tu chvíli jsem si uvědomovala, jak složité to někdy je a jak se ty skryté síly mezi lidmi spojují a rozpojují. Když byla vzteklá a vmetla nám, že chce svá jablíčka rozdávat, byli nasraní už skoro všichni. Kupodivu ani tehdy nikdo neřekl, ať si je strčí do prdele, stále jsme k sobě byli hodně slušní, i když na nervy jsme si už lezli. Myslím ale, že ta slova by zazněla, kdyby tam nebyla naše mladá terapeutka.

Když jsme občas diskutovali venku během přestávky, tato šťavnatá a mnohdy výstižná slovíčka mezi námi létala normálně. Uměli jsme se lehce pohádat, poslat do háje, ale uměli jsme se i omluvit a pak vzájemně vyslechnout. Dokonce i já a citově založená paní jsme si to pak vyříkaly a navzájem jsme si vysvětlily, co nám lezlo na nervy. Nestalo se to však ve skupině, odehrálo se to venku na zahradě během jedné krátké přestávky.

Ostatní hádky si už nepamatuji, ale bazén byl nejveselejší. Rozčísla jsem to nakonec tím, že si může jabloně zasadit před svůj balkon, že tam má každý pěkný kus zahrádky právě pro sebe. To znělo logicky a hned potom skupina všechny jabloně u bazénu zakázala. Musím přiznat, že jsem byla sama překvapená ze svých reakcí, protože jsem vůbec nečekala, že by mě společný plán na dům mohl vůbec zajímat a že by mi v souvislosti s ním mohl někdo lézt na nervy.

,,,,,

Později na mě výrazně zapůsobilo povídání o Abigail. Jedno úterý jsme dle pokynů zůstali sedět v křesílkách a terapeutka řekla, že tentokrát nám poví krátký příběh a my budeme mít jen chvíli na to, abychom si o něm popřemýšleli. Potom si prý vezmeme papír s tužkou, načež těm několika osobám z příběhu přiřadíme jakési body či známky. S kým budeme nejvíce sympatizovat, tomu dáme jedničku. Ten nejméně oblíbený, se kterým se nedokážeme ztotožnit, ten dostane pětku. Žádné postavě z příběhu prý nesmíme dát rovnocenné hodnocení. Musíme se prostě rozhodnout, seřadit je a až poté obdržíme další instrukce.

Ten příběh zněl asi takto, i když úplně přesně si ho již nepamatuji. Někde daleko v horách tekla řeka, která se každé jaro rozvodnila a spojovací cesta mezi dvěma vesničkami se stala nesjízdnou, protože prudká voda nešla překonat žádným způsobem. Jarní tání trvalo měsíc až dva, takže po celou tu dobu nemohli lidé jít z jedné vesnice do druhé, museli čekat, až voda opadne a vše se vrátí do normálu.

V jedné z těch vesnic bydlela dívka Abigail, která milovala mladíka Toma ze sousední vesnice. Abigail byla strašně smutná, nemohla se dočkat svého milého. Šla se tedy zeptat převozníka Sindibáda, jestli by ji na pramici převezl. On jí řekl, že je to nemožné a příliš nebezpečné, ona však naléhala dál.

Sindibád byl ošklivý, hrbatý mrzák, lidé jím pohrdali a smáli se mu, že je hnusný ohava. Abigail byla krásná, a co se nestalo, Sindibád jí nabídl obchod. Zaveze ji prý na druhou stranu, aby se mohla sejít se svou láskou, ale musí se s ním vyspat. Ona samozřejmě nechtěla, ale nakonec souhlasila, protože byla ochotná přinést pro svou lásku i tuto oběť.

Šla si domů zabalit pár věcí, matka se však snažila bláznivý úmysl dceři rozmluvit. Nikam to ovšem nevedlo, takže matka nakonec Abigail řekla: "Stejně si uděláš, co chceš," a nechala ji odejít. Nejsem si jistá, ale snad jí matka i řekla, ať se pak s pláčem nevrací nebo něco podobného. Ale Abigail se už nemohla dočkat a rychle utíkala k Sindibádově loďce. Dala převozníkovi, oč ji žádal, a on ji pak neprodleně převezl na druhý břeh.

Abigail se konečně šťastně shledala s Tomem, a když se spolu pomilovali v jeho komůrce, povídali si. Tomovi začalo vrtat hlavou, jak se vlastně dostala přes rozvodněnou řeku, takže se vyptával. Abigail nakonec přiznala barvu a Tom začal žárlit. Ona mu vysvětlovala, že jinak to nešlo, že sice dala Sindibádovi, ale jen kvůli jejich lásce. Tom se naštval, nazval ji běhnou a pak ji poslal pryč. Nevím, jestli vybíravě, či nevybíravě, prostě ji vyhodil.

Ubohá dívka běhala sama a opuštěná ztemnělou vesnicí, až potkala blízkého Tomova kamaráda. Viděl, že děvče se trápí, a tak vyslechl její příběh. Abigail vše vysvětlila, a když skončila, Tomův kamarád se rozlítil a šel si to s Tomem vyřídit, coby statečný ochránce žen a přítel v jedné osobě. Tom byl ale opravdu naštvaný, nepohodli se, takže si nakonec kluci dali přes hubu a v tomto bodě příběh končí.

Dostala jsem papír a tužku. Nechala jsem volně plynout své myšlenky i pocity, navzdory tomu, že jsem prý robot a pocity nemám. Její oddaná láska se mi líbila. To, jak se milovali a běhali podél rozvodněné řeky, toužíce jeden po druhém… to je romantika. Převozník Sindibád je podle mě chlív. Chápu i Toma, že se vytočil a neskousl to. Tomův kamarád byl pro mě sympaťák, ale nemuseli si hned dávat přes držku. Kdo ví, co se tam stalo? Matka, ta mi nesedla. Žádnou kloudnou radu holce nedala, vůbec to s Abigail nerozebrala, a ještě jí řekla, ať si pak nestěžuje. Jenže vůbec nic o ní nevím.

Bylo mi Sindibáda i líto. Představovala jsem si smutný život člověka, kterému se všichni smáli a pohrdali jím. Došlo mi, že začínám soucítit se Sindibádem a trpím s ním. Jenže nikdo neřekl, že skutečně trpěl. To si domýšlím a představuji já. Bylo pouze řečeno, že byl znetvořený a lidé se mu vysmívali. Míra jeho subjektivního utrpení byla neznámá. Každopádně, ať na tom byl Sindibád jakkoli, využil situace a vyšlo to. Možná zneužil situace.

Létám na křídlech zamilovanosti s Abigail. Líbí se mi to. Ale jak to, že se s tím převozníkem vyspala a nebylo jí zle z toho, že zahne a pak bude muset lhát? Ona neměla strach z toho, že se to stejně provalí, nebo strach z toho, že porušila věrnost a čistotu vztahu? Byla pitomá? Vesnice byla malá a provalilo by se to tak jako tak. Nějak se mi to nezdálo, ale byla jsem ochotná její motivaci věřit. To, že na sebe nevěru prozradila, naznačuje spíš, že strach měla, nebo… opak může být pravdou. Byla natolik jiná, že jí to připadalo normální a bez většího zdráhání vše Tomovi sdělila?

A co Tom? Co udělal on, aby se sešel se svojí láskou? Čekal trpělivě u břehu, vzdychaje každý večer? Nebo na to kašlal, byl s kamarádem v hospodě a Abigail byla celá zoufalá, že o něm nemá zprávy? Kdo byl citově víc závislý? Je vůbec zdravé, takhle po někom prahnout? Kdo je špatný a kdo dobrý? Nemám dostatečná data k posouzení situace. Pro mě je ten příběh příliš stručný, než abych dokázala seřadit míru sympatií. Napsala jsem si pod sebe čísla od jedničky do pětky, připisovala jsem k číslům jména a pak v nich chaoticky škrtala. Napsala jsem to znova a začala jsem si uvědomovat veliký vnitřní zmatek.

A pak jsem se přestala cítit dobře, odněkud se vynořila silná úzkost. Vystartovala jsem ze svého křesla, terapeutce jsem jen naznačila, že jdu na toaletu. Když jsem se umývala studenou vodou, motal se se mnou celý svět. Uvědomila jsem si, že jsem si ještě nevzala prášky, protože nebyl důvod. Zkoušela jsem to rozchodit, ale věděla jsem, že je to marné.

Začalo mi docházet, že úzkost tentokrát pramení z mé neschopnosti zaujmout pevný postoj a rozsoudit situaci. V mých představách se dokreslovaly příběhy. Naskakovaly další a další varianty možného i nemožného. Naivita. Hrubost. Podlost. Povrchnost. Oddanost. Důvěra. Láska. Svinstvo. Kurva. Nespravedlivé nařčení. Zraněné city…

Napadalo mě toho strašně moc, a čím víc se toho objevilo, tím těžší bylo dát nějaké klasifikační body osobám z tohoto příběhu. Někde vzadu v mozku se mi připomínalo, že to moc dramatizuji a nejde o soud. Měla jsem jim dát jen body, svůj verdikt jsem měla oznámit pouze ve skupině. Pouze to se od nás čekalo, naštěstí nic víc.

Věděla jsem, že se musím vrátit. Xanax jsem si vzala hned, jakmile jsem přišla na toaletu, ale uběhlo teprve pár minut, účinek léku se zatím nedostavoval. Měla jsem závratě, po chodbě jsem šla velmi opatrně, pravou rukou jsem se raději dotýkala zdi.

Když jsem vstoupila do místnosti, bedlivému oku terapeutky jsem neunikla, i když jsem se snažila projít jakoby nic. Zeptala se mě, jestli se cítím v pořádku. Jen jsem zavrtěla hlavou, že ne, že se mi z něčeho udělalo zle a musela jsem si vzít prášek. Pokývala hlavou, nejspíš situaci vyhodnotila tak, že nepotřebuji akutní pomoc zdravotníka.

Skupina pak byla vybídnuta k další fázi úkolu. Jeden po druhém jsme měli přečíst své nominace na klaďáky a záporáky, případně dovysvětlit, co nás k našemu hodnocení vedlo. To, co pro mě bylo vyloženě obtížné, bylo jiným jasné jako facka, rozsouzeno měli většinou hned. Někteří sice také lehce tápali, ale nikdo si kvůli tomu nebral prášky jako já.

S nekompromisním postojem vyjel kolega, který se už předtím jadrně vyjádřil kvůli jabloním nad bazénem. Prohlásil hned, že Abigail byla kurva a vyspala se s kdekým. Dala v pohodě i Sindibádovi, pak si šla užít za Tomem, který se právem nasral a vyhodil ji. Pak prý si šla kurva Abigail poplakat na ramínko jeho kámošovi, tím ho dostala na svou stranu a tohle všechno vyústilo ve rvačku, při které byl Tom nasraný už i na kámoše, protože chudinka Abigail dostala i jeho.

Sindibád byl prý v pohodě, žádné svinstvo neudělal, nabídl jí pouze obchod. Takhle přímočaře to podal můj kolega ve skupině a já koukala jak vyjevená, že v tom má takové jasno. Byla jsem už pod vlivem prášku, takže to se mnou už tak moc nešilo a mohla jsem se soustředit na všechno, co zde bylo přetřásáno.

Další extrém z mého pohledu předvedla jedna velmi tichá dívka. Nikdy se mi nepodařilo na ni naladit, a když už jsem měla dojem, že ano, pak se zničehonic projevila tak, že jsem zase vypadla z konceptu. Většinou se na lidi jakž takž naladím, ale s ní mi to nešlo. Připadalo mi, že něco jiného říká slovy, něco jiného tělem, a ještě něco jiného chce vyvolat v posluchačích. Mělo to několik rovin, které mi vzájemně neladily. Mohl to být můj problém, ale časem se ukázalo, že podobně ji vnímalo více lidí.

Bylo nesmírně těžké udržet s ní krok a pochopit, co se asi děje. V každém případě, u Abigail se projevovala překvapivě silně. Hájila Abigail mocným způsobem, vracela se ke slovu, obhajovala, vysvětlovala, pouštěla se do půtek s tím mužem, vyjadřujícím, že Abigail je kurva, a nejen s ním. Myslím, že jsme se všichni divili, že ta holka umí mluvit, aniž by se schovala za to něco, co tam předsouvala jindy. Tohle téma ji zaujalo. Velice se s Abigail ztotožnila a vůbec nepřipouštěla, že by to mohlo vyznít i jinak.

Když přišla řada na mě, přiznala jsem terapeutce i skupině, co se mi přihodilo. Stěžovala jsem si na naprostý nedostatek dat. Ostatní v tom možná viděli mou schopnost vidět z více úhlů a zároveň mou neschopnost zvolit si jeden z nich. Nakonec ale došlo i na to, že s tím mám problém já osobně, protože jsem sama zahnula manželovi, mám v tom celkově zmatek a cítím se vinna. Uznala jsem, že je to asi pravda, a právě toto by mohlo být důvodem pro mou momentální paniku.

Teprve když skupina všechna individuální hodnocení přechroupala, přišla další fáze. Prostým rozpočítáváním jsme byli roztříděni na malé skupinky. Všichni členové miniskupinek měli o příběhu diskutovat, mohli se hádat, ale museli se dobrat kolektivní shody a pak přidělit hodnocení jednotlivým postavám. Ve finále měl mluvčí skupinky přednést ortel, na kterém se shodli všichni, i když třeba neradi.

Protože o mém zmatku už každý věděl, neměla jsem důvod bojovat za nějaký konkrétní výsledek. Bylo mi už celkově jedno, jak která postava dopadne, seděla jsem na zemi v našem malém hloučku a poslouchala své kolegy, lehce pozorujíc okolí.

Byla jsem vyloženě překvapena tím, jak hodně se někteří projevují. Nikdy jsem neslyšela tak dlouho mluvit jednu paní, která se vymodelovala jako liška, ale říkala k tomu příběh o věrném psovi. Také jeden tichý a ochranitelský muž se rozhovořil a snažil se brojit proti názoru, že Abigail je štětka. Je to snad jediný muž, který její chování bere jako mladickou nerozvážnost a nechce dát mladé popletené dívce takovou jednoznačně ošklivou nálepku.

Podle toho, co jsem viděla, v malé skupince se to najednou snadněji diskutuje, demokracie tam ale není. Automaticky se spojuje síla jednoho s případnou silou druhého. Ten slabší strašně rychle ztrácí a je umlácen argumenty. Nakonec ustoupí, protože jeho argumenty jsou odprezentovány slabě a nikdo je nebere.

Slabý přistoupí na variantu, kterou předkládají ti silnější, jeho teze pravdy není už alternativou všeobecně přijímané verze. Jeho pravda se stává kravinou, o které už zbytek skupiny nehodlá ani diskutovat. Nakonec musí slabý ustoupit, protože v daném případě je potřeba se na něčem shodnout. Je to podmínka, která musí být splněna. Není tak těžké ustoupit od něčeho, na čem zas tolik nezáleží. Jde o Abigail, ne o nás. Teď se hlavně nesmí brzdit společný úkol a ten je jenom jeden – shodnout se a vynést ortel za celou skupinku. Nechtěla bych být soudcem ani porotcem, když vidím, jak to funguje.

Dohadování jednotlivců šlo už celkem rychle, spory nebyly dlouhé. Z pozic se ustupovalo snadno, vítězili zapálení, kteří měli jasně vyhraněný postoj nepřipouštějící žádných kompromisů. Vysmívali se každému jinému modelu. Suverénně, sebejistě. Slova se jim hledala lehce, všechno šlo od srdce. Nemuseli vůbec vymýšlet žádné argumenty, nepřipouštěli jinou možnost ani teoreticky. Ten, kdo se snažil rozbalit to jinak, neměl šanci.

Celá debata mi přišla zajímavá. Všichni jsme tam dva měsíce seděli, báli jsme se, a když jsme mohli pořešit někoho jiného, kdo nebyl s námi ve skupině, jak snadno to šlo. To se nám to pohoršovalo! Vzpomněla jsem si na bulvární časopisy a masy lidí, kteří je čtou. Mockrát jsem se v metru divila, kolik lidí věnuje čas lžím, pololžím a drbům. No a co? Proč bych se zase nepohoršil nad tím, jak je nějaká zpěvačka blbá, a ještě se topí v prašulích? Je to žumpa. Rádi se pohoršujeme nad jinými, protože alespoň na chvíli se cítíme být lepšími než oni. Že to bývá totálně vylhané, to už nehraje takovou roli. Pocit je pocit a to stačí.

Jak jsem už zmínila, já jsem se nezúčastnila a nikdo to po mně už nevyžadoval. Byla jsem tolerována pro nedostatek úsudku. Xanax mi pomohl odstoupit od všeho, neviděla jsem to s Abigail ani tak černě, ani tak bíle. Vyhrála varianta, že Abigail byla kráva a kurva, aniž by jí to docházelo. Není dle soudu skupiny profesionální šlapka, ale taková ta nevěrnice, která dala kde komu. Tato představa byla přijatelná i pro mě, ale stejně bych si dokázala představit i jinou.

Jestli chcete pokračovat ve čtení, může kliknout zde