Jak jsem mluvila s válečným dronem, který je specializován na účinek v širokém spekru dopadu. Jde sice o válečný dron se schopnosti drtit masy, ale jde o válku duchovní. 

Skaven nezná mé další sestřenice, bratrance ani tety, zná jen pár členů rodiny, a tak jsme se minulý rok rozhodly, že se pojedeme seznámit na rodinnou akci. Venkovská teta mě neviděla mnoho let, a protože je navýsost zvědavá na informace osobního charakteru, tak jsem si s ní sedla na sedačku a řekla jí něco málo, co chtěla slyšet. Poprvé v životě jsem někoho chytla za ruku jako projev účasti, aby věděla, že jsem s ní. Právě se nad něčím rozplakala, ale zabrzdila, protože to něco bylo tak strašné, že o tom nemohla najednou mluvit. Kupodivu jsem nebyla dojatá jejími slzami, nijak to na mě nepůsobilo, jen jsem vnímala, že přechází do úplně jiných poloh, než jsme předpokládali všichni přítomní. Když se dívám na film, brečím často, jsem schopná brečet i když vidím herce, klidně komika, který z legrace napodobuje pláč.

Snažila jsem se soustředit a nalaďovat na tetino vzdychání a dojetí, protože jsem měla v úmyslu jí trpělivě naslouchat, aby konečně mohla říct, co ji tak děsně trápí a co ji tak děsně ničí, že o tom nikdy nedokáže mluvit. Všechny její děti o tom vědí, že ona má nějaké strašně strašné trauma z mládí a celkově ze života, ale nikdo neví, co to vlastně je. Ale ona dávala okázale najevo, že si pamatuje nějaké ty strašně strašné nevýslovné věci, o kterých se nesmí ani mluvit, ani na ně raději nemyslet. Všichni na ni pořád koukali, sledovali její projevy, ale tehdy jsem poznala, že je to hra. Nemohla to říct, protože neměla v tu chvíli co říct. Nebyla na mě připravená.

Netušila, že jí začnu pokládat otázky já, zatímco vždycky vyzvídá ona. Došlo mi, že teta brnká na vyděračskou strunu. Má v ruce osvědčenou zbraň strašného utrpení a tu kdykoli vytasí, když přijde vhodná chvíle, nebo i nevhodná. Neměla samozřejmě jednoduchý život, ale kdo má? Když jí vlastní dcera řekla, že má rakovinu prsu, ona jako matka odpověděla, že každý si neseme nějaký ten křížek, nebo něco podobného. A to bylo vše, žádný větší zájem, starost nebo účast.

Když se jí zabila dospělá vnučka, která sama sobě ukončila tento život, řekla teta pozůstalým rodičům mrtvé vnučky, tudíž svému synovi a jeho manželce, že oni asi spolu moc nespí, ale kdyby spali, tak by si mohli udělat ještě jedno nový dítě. Tehdy jim bylo okolo padesáti let. Toto řekla nahlas přímo během oběda, kde se sešli truchlící pozůstalí. Kdybych tam byla a měla zrovna knedlík na vidličce, nebo třeba kus řízku, možná bych to už neskousla a možná bych se začala i dusit. A možná bych se nedusila a začala řvát, aby už držela hubu, nebo ji vynesu ven.

To je právě ta agrese, o které nevím, jak by se vyventilovala. Je v tom rozpor. Nechci nikomu ubližovat a zároveň jsou pro mě takoví lidé nesnesitelní. Abych nevyvolávala dramata, nejezdím na takové akce. Bojím se, že bych tam mohla naházet tolik pomyslných granátů, že by někdo mohl chtít spáchat sebevraždu, jak už se jednou po mém útoku stalo. Kdybych tenkrát věděla, co babička udělá, asi bych jí nic neříkala.

Tato speciální osoba odrovnala psychicky své třetí dítě, syna. Nevím, jakou má oficiálně diagnózu, ale zdá se, že je debilní, poškozený, retardovaný. Do deseti let se jevil možná jen méně inteligentní, možná ani to ne. Dokáže být velmi otravný a strašně to vyčerpává jeho nejbližší okolí. Je jako poškrábaná gramofonová deska, která se stále zasekává tam, kde je zrovna škrábanec. Opakuje, dotírá, v horším případě vezme do ruky třeba malá koťátka a začne vyhrožovat rodině, že s nimi jebne o zem a zabije je, protože jeho matka se zrovna zabývá svými vnoučátky a on by rád něco jiného, proto z toho nemá radost. Běžně usmrcením koček nevyhrožuje, ale i toto se stalo, když byl podrážděný. Jindy ohrožoval sourozence nožem, snad i sekyrou.

Přesto teta jede dál jako buldozer, naprosto bez citu a vytrvale. K jejímu vztahu se svým synem dokonale sedí: "Nejdříve si tě zmrzačím a pak se o tebe budu starat." Přesně toto s ním udělala. Zmrzačila, nyní se dál stará. Na prvním synovi se teta také podepsala, ale jinak. On na tom není tak zle, není mentálně zaostalý, jen emočně. Hodně, opravdu hodně jezdí na kole.

Tento první syn pracuje ve výrobně hnojiv a jedů a zrovna on stáčel léta jed – kyanid draselný - do nádob. Také čistil nádrže od kyanidu. Byl zalezlý dovnitř a tam to bral rejžákem, nebo nevím už čím. Kdysi udělal mlékárenskou průmyslovku, ale doslova a do písmene dělá s velmi toxickým jedem, který vdechoval i polykal po částečkách, a to sám a dobrovolně, po dlouhý čas. To je ale symbolika. To jsou souvislosti a souvztažnosti.

Dcera tohoto mého bratrance spáchala sebevraždu před pár lety. Bylo jí okolo 30 let, ani jsem ji osobně už neznala. Nedokázala se vyhrabat z krize, která přišla po déletrvajícím ukončeném vztahu s nějakým mužem. Je dost těžké na tato témata začít mluvit v souvislostech, které oni nechtějí znát. Zjistila jsem, že na to nejsou připravení, raději vše popřou. Bratranec, který trpěl strašným žalem už podruhé, protože jejich první dítě krátce po narození zemřelo kvůli srdeční vadě, není vůbec ochoten přestat kličkovat, aby se nemusel podívat pravdě do očí. Manželka ho dlouhá léta nesnáší, ale nezbaví se ho. On jí to nějak negativně vrací a tahle si tam žijí od jednoho neštěstí k druhému. Před pár dny jsem se dozvěděla, že má rakovinu a že byl na operaci. Nijak mě to už nepřekvapilo.

Píši zde tato slova proto, aby lidem, kteří o tom nepřemýšlí, bylo jasné nebo jasnější, že nic samo neskončí. Je potřeba všechno začít pojmenovávat a rozkrývat. Můžeme se splést, udělat chybu, ale můžeme pak věci napravit a omluvit se. Negativní entity se většinou neomlouvají, je to jejich typický rys. Nemohu, ani nechci říct, že sebevražda jeho dcery byla vina rodičů, ale sehráli v této situaci značně závažné role a neposkytli dceři žádný pozitivní vzor z mého pohledu. Tato mladá žena, která tento druh života nevydržela nebo nechtěla snášet, slýchala od dětství svou psycho babičku, mou vesnickou tetičku, která je prostě strašně výkonná. Nafluše toho pomyslného jedu do myslí svých nejbližších hromady a ti nejbližší stále jenom nechápou, co se to děje, ale je jim v životě stále nebo skoro stále těžko. Rozumím jim, také jsem byla v tomto stavu nechápání, nerozlišování, necítění. Dnes mi to připadá skoro neuvěřitelné. Ale já jsem měla touhu z toho vyjít ven a oni stejné touhy nemají, raději zůstávají na svých pozicích. Když není touha či ochota změnit se, člověk zůstává na místě a přichází stagnace.

V této knize jsem hodně obnažila informace o sobě a části své rodiny. Myslím si, že to má význam a může to pomoci k celkovému chápání problematiky panických atak, psychopatologie a života v jeho spektru tak, jak to je, nebo jak to zažívám, prožívám a vnímám ze své pozice. Knih a různých videí přibývá, je dobré, že lidé mají více informací o těchto záležitostech.