Maminko už nezabíjej. Ukázka z knihy "Panika před úsvitem"

"Když jsem minule přijela domů z terapie, uvažovala jsem nad tím, jestli se mi mohlo v životě přihodit něco tak hrozného, co bych nerada, aby vyšlo najevo. Vy jste naznačil, že nějaké pocity nedokážu pustit, že se toho bojím. Pořád jsem nad tím přemýšlela, ale zpočátku na nic nepřišla. Vadilo mi, že jsem takový srab a bojím se pohlédnout na jakousi pravdu.

V noci jsem si šla lehnout a rozhodla jsem se, že budu vzpomínat a vzpomínat. Že se pokusím nezdrhnout od nepříjemných obrazů a silou vůle neuhnu jinam, dokud nedojde ke konfrontaci s mými nepříjemnými nebo zakázanými pocity vůči matce.

Ležela jsem na zádech, protože takhle nikdy neusnu. Nechala jsem volně plynout vzpomínky a různé myšlenky, ale má mysl často utíkala jinam. Po hodině jsem vstala, šla si dát do kuchyně cigaretu a něčeho se napila. Nezapnula jsem počítač ani televizi, prostě jsem tuhle noc věnovala matce. Pak jsem si zase lehla, jenže se nic nedělo, takže uběhla další hodina a proběhla další cigareta. Kolem druhé hodiny bývám ještě dost čilá, ale tím, že jsem takhle odevzdaně ležela, začala jsem přecházet do stavu blížícího se spánku, když to najednou přišlo jako z dálky.

Tady musím říct něco bokem, abyste byl v obraze. Můj oblíbený autor hororů je Steven King. Jedna z jeho knih je o bláznivé psychopatce, která je nadšenou čtenářkou jistého slavného spisovatele, a právě on v autě havaroval nedaleko jejího domu. Ona ho totiž zrovna sledovala, takže viděla i havárii. Nečetl jste to náhodou?" ptám se, abych nepoučovala zbytečně. Sovička dává najevo, že příběh nezná.

"Dobře, tak dál. Ta paní, která ho sledovala, zachránila onoho spisovatele před smrtí v hlubokém sněhu, ale držela ho pak dlouho ve svém domě jako vězně a docela brutálně ho tam mučila. Rozdrtila mu kotníky kladivem a nutila ho psát novou knihu, jelikož ta poslední se jí moc nelíbila, protože nedopadla podle jejích představ. Ta trhlá ženská o něj chvílemi úzkostlivě pečovala, pak ho pro změnu masila. No a na konci příběhu se ten zmrzačený spisovatel zmůže na souboj s ní, a když se spolu děsně rvou, zařve na ni: "Ty jedna blbá krávo!" a pak ji praští velice těžkým psacím strojem po hlavě.

V českém dabingu je ten spisovatel nadabován Bartoškou a ten hluboký, zoufalý a nenávistný výkřik "Ty jedna blbá krávo!" je opravdu něco. V rámci toho filmu jde o závěrečnou scénu, ve které divák fandí chudákovi, který bojuje o svůj život. Pardon, že jsem tak odbočila, ale patří to k věci. Já sama byla hodně překvapená, jakou si to našlo boční cestičku, abych byla schopná otevřít dveře té nepřístupné komnaty.

Takže jsem ležela, myšlenky někam mizely, už jsem to asi nekontrolovala a blížila se spánku. Najednou, z ničeho nic jsem v hlavě uslyšela ten mohutný zoufalý Bartoškův výkřik. On to nebyl jen zoufalý výkřik, ale také křik někoho, kdo účtuje s tou psychopatkou za to za všechno. Někoho, kdo už nemá trpělivost a soucit s tyranem, ale má toho všeho právě dost a bojuje o vlastní přežití. V hlavě mi to zařvalo: "Ty jedna blbá krávo!" V duchu jsem viděla také onen úder do hlavy té bláznivé ženské.

Nejdříve mě to zcela probralo, asi jako když člověk usíná a z ničeho nic vám někdo zařve do ucha. V mžiku jsem si sedla, zběsile mi tlouklo srdce a najednou jsem si vzpomněla, jak mi máma zabila mou ochočenou andulku jehlicí na pletení. Viděla jsem, jak andulka padla nemohoucně k zemi. Byla prostě mrtvá a já si s ní před několika vteřinami hrála. Máma ji sejmula ve chvíli, kdy mi andulka seděla na rameni. Matka seděla za mým křeslem a pletla. Z ničeho nic vypálila jehlicí, musela ji vyškubnout z nějaké pitomé ponožky, a zaútočila tou jehlicí jako mečem."

"Jak jste tenkrát reagovala?" ptá se Sovička okamžitě.

"Nevím, ale asi nijak. Myslím, že jsem vůbec nebyla schopná reakce. Byla jsem strnulá. Takže moje reakce byla, že jsem se zasekla a byla jsem strnulá," odpovídám asi popravdě. Jinak si to nepamatuji než jako strnulost.

"Ta andulka byla moje první, měla jsem ji perfektně vycvičenou. Hodně jsem si s ní hrála, moc mě to bavilo. Doteď mám ráda papoušky, jejich pohyby, jejich chování."

"Proč myslíte, že to udělala?"

"Když andulka spadla mrtvá na zem, z mámy vypadlo:' Tak, a máš to, ty hajzle.'"

Sovička se jen dívá a čeká.

"Zdůvodnila to pak tím, že se nemohla dívat na to, jak mě občas štípávala zobákem do krku. Asi mě chtěla chránit," říkám znechuceně.

"Já myslím, že šlo o něco jiného," řekl hned Sovička. "Myslím si, že žárlila, že máte něco svého, něco, s čím se stále bavíte, zatímco kontakt s ní byl už dávno mrtvý. Muselo ji to dráždit, když viděla, jak se andulce věnujete a jak jste šťastná v kontaktu s ní," říká a pokračuje dál. "Ona chtěla, abyste toto prožívala s ní," povídá Sovička a vypadá to, že se má poprvé čeho chytit. Málokdy říká, co si myslí, ale tohle asi dokáže snadněji pobrat než ty mé neurčité bláboly, do kterých se zamotávám jindy.

"Co se dělo pak?" slyším další otázku, které najednou přicházejí v rychlém sledu.

"Myslíte s tou andulkou, nebo se mnou, po tom, co se to stalo?"

"Zajímá mě, co se dělo dál, když jste si vybavila tuhle vzpomínku a to s tou blbou krávou?" dotazuje se Sovička aktivně.

"Aha. Nerozuměla jsem. Nějak jsem se vzdálila. No, pak to teprve začalo a ty vzpomínky se jen hrnuly. Jenže výjimečně i s pocity," odpovídám vzrušeně.

"Kam jste se vzdálila? To, co jste si vybavila pak, mě zajímá, ale kam jste se vzdálila v myšlenkách právě teď?" ptá se nezvykle akčně Sovička a já se musím zamyslet nad tím, na co se ptal.

"Myslím, že mě zarazil váš výklad. Tedy to, co jste uvedl jako její pravděpodobné důvody pro zabití andulky. Sama pro sebe bych si to takhle nikdy nezdůvodnila, ale myslím, že máte pravdu. Vždycky by se mi spíš nabízela možnost, že to, co máma dělá, je čistě z nějakých dobrých a ochraňujících důvodů. Ať je to sebevíc kruté a bezohledné, pro sebe bych popřela jinou možnost. Pořád bych si říkala, že máma je chaotik a v křeči, ale to není omluva pro takové činy. Když to říkám, není mi s tím dobře. Jako bych poprvé v životě zahlédla blízkého člověka i jinak. Se zuby, s jehlicí v ruce, která je ochotna kosit a ničit, když už není schopna jednak jinak."

Sovička lehce pokyvuje hlavou. Možná ani nepokyvuje, ale dává najevo, že rozumí.

"Když mi z hlavy vyběhla tahle vzpomínka a Bartoškův řev, tak jsem prožila všechny možné pocity, jako kdyby ji zabila právě teď. V duchu jsem na ni řvala, brečela jsem a byla jsem zoufalá nejen kvůli andulce, ale kvůli tomu, že je tak těžké k mámě najít cestu. Rozumět jí a věřit jí. A pak to jelo dál a dál. Samá zoufalost, výkřiky do tmy, zuřivá bezmocnost.

Byla jsem toho plná. Jako kdyby vybuchla sopka a já utíkala před její lávou, a přitom jsem zírala do jícnu té sopky a nebyla už dál schopná utíkat. Bylo to hrozné vnitřní divadlo a odehrávalo se to ve mně velmi prudce. Potmě jsem ještě seděla v obýváku na sedačce, nechala jsem volně připlouvat další a další vzpomínky, které jako by opravdu vyjížděly ze tmy na světlo," vyprávím chronologicky, zatímco Sovička se pozorně dívá v očekávání, co bude dál.

"Pak jsem si dala dohromady další vzpomínky z raného dětství, které jsem si vlastně pamatovala, ale nešlo s nimi nijak pracovat. Bylo to takové nezaostřené a změněné. Když jsem byla malá a nechodila ještě do školy, hrozně jsem se bála psů. Až chorobně. Jednou jsem se málem zabila pádem ze čtvrtého patra v baráku, když jsem zdrhala před malým pejskem, který za mnou běžel a štěkal. Stejně jsem tu hrůzu měla od mámy, protože ona se chovala jako by šlo o život, ale to je teď jedno. Prostě jsem přelezla zábradlí ve čtvrtém patře, abych se před ním schovala. No, nedošlo mi, že se můžu i zabít.

Po této zkušenosti naši pořídili malé štěně, které se jmenovalo Punťa. Matka psy nemusí, ani se jich nedotýká, ale táta má psy prý moc rád. Já si nové štěňátko po chvilce zamilovala. Samozřejmě to byl můj miláček a nevnímala jsem v tu dobu nic jiného než to rozkošné štěňátko. Jak už jsem tu jednou říkala, máma ztratila schopnost výměny citu, už když jsme byli malí. O tom jsem tu mluvila na začátku, jak máma předstírala, že je mrtvá a čekala, jestli budeme vůbec nějak reagovat," dodávám, ani nevím proč.

"Svůj účel, tedy abych si na psy zvykla a přestala se jich tak moc bát, štěňátko nejspíš brzo splnilo a pak už matce jenom vadilo. Stalo se něco neuvěřitelného. Máma hučela do otce a ten s Punťou šel na zahrádku a tam ho zastřelil služební pistolí. To jsem v tu chvíli nevěděla. Já jsem jenom postrádala pejska. Něco mi nakukali a mně po něm bylo hrozně smutno. Také mi to bylo strašně líto kvůli němu. Bála jsem se, co s ním asi je a jak je smutno asi jemu. Po čase jsem si za nějaké peníze pořídila plyšového pejska, nebo mi ho někdo dal, a já ho tahala po bytě na provázku a říkala jsem mu také Punťa. Nevím, jak našim bylo, když jsem si doma takhle hrávala.

Zajímavé je, že jsem nevěděla o tom, že ho zabili, a přitom jsem to věděla. Táta mnohokrát za svůj život řekl, že má psy rád. Pak také říkával, že jednou udělal chybu, protože zastřelil nějakého psa služební pistolí a že na to nikdy nezapomene a velmi toho lituje.

Tyhle věci padaly prostě jen tak, nevěděla jsem, proč to říká. Teď si myslím, že jsem to podvědomě věděla už jako malé dítě. Navíc, jak znám mámu, všechno z ní v nějaké překroucené podobě vypadne, protože ona to prostě nevydrží. Takže nejspíš jsem to věděla od mámy, časem v jiné podobě od táty, a přitom jsem to oficiálně ještě nevěděla," říkám už možná chaoticky a rychle, zatímco Sovička poslouchá a nezasahuje.

"Po zbytek noci jsem byla tím vším opravdu zavalená. Pořád mi v hlavě zněl ten výkřik, ty jedna blbá krávo, já už toho mám dost. Jenže když je někdo blbá kráva, tak to není 'Ty zlá svině!'

Potom mi naskakovaly už jen útržky všelijakých divných keců, různých alibismů, její poznámky, které mě nutily držet se od ní spíš daleko než blízko. Její obavy, aby někdo něco neřekl, její řeči, zvyky. Prostě když mě to zavalilo, tak se mi strašně

Hnusila, a přitom pod tím vším byl zoufalý pocit, že ji potřebuji a že jsem na ní závislá. Že jsem nešťastná a nechci, aby mě dala do dětského domova, když už nemůže dál."

"To vám někdy řekla?" okamžitě se zeptal Sovička.

"Ano. Stejně tak jako jsem se bála, že se naši rozvedou a všechno bude v pytli, tak jsem se bála, že když bude zle a mámě rupnou nervy, že nás, nebo alespoň mě, dá do dětského domova, protože už nebude vědět, jak dál s mojí výchovou. Protože jsem nějaká hrozná. Párkrát to takhle máma řekla. Že už neví jak dál a že mě když tak dá do dětského domova, jestli už tedy nebude vědět jak dál…" říkám slovo za slovem, sama ze sebe překvapená, jak to najednou jde i bez odbočování.

"Myslím, že to říkala, když byla opravdu zoufalá. Asi ani ne ze mě, ale ze všeho. Nevím, jestli vůbec někdy mohla být zoufalá ze mě. Spíše jsem byla nejlepší kandidát pro to, aby řekla něco takového. Bráchovi to říct nemohla, ten by ji asi poslal někam a možná by se musela odstěhovat. On měl totiž navrch už jako dítě. Tátovi nevím, co mohla říct, možná jen já byla použitelná na takové výlevy. Nebyla jsem na ni zlá a nějak jsem to v sobě přešrotovala, aniž by se něco vážného v tu chvíli stalo."