Konflikt na skupinové psychoterapii. Ukázka z knihy Panika před úsvitem

Jak jsem zmiňovala dříve, ve stresu mám tendence být aktivní, takže jsem dost vybočovala. Asi jsem byla nejčastěji slyšet, každou chvíli mi to nedalo a začala jsem řešit cokoli, co se mi vylíhlo v hlavě. Reagovala jsem na vše, i když jsem se ještě hodně ovládala, abych vydržela někdy mlčet. Abych to napsala přesněji, já umím naslouchat, v tom asi není problém, jen jsem nesnášela chvíle ticha, kdy nechtěl mluvit nikdo. Čekala jsem, čekala, rýpala nehtem v drážkách dřevěných opěradel křesílek, ale nakonec jsem stejně to ticho prořízla a zase mluvila o něčem k tématu. Teď mě napadá, jestli jsem tu skupinu nebrzdila vlastně já, protože by se možná dříve provalilo to, co se provalit mělo. Každopádně, snažila jsem se, co to šlo, ale pořád to zdánlivě nikam nevedlo. Ale pak přišel zlom, tedy alespoň pro mě.

Protože jsem vše moc prožívala, o všem moc dumala, zhoršily se mi sny. Jednou jsem si ve své boudě zažila noc hrůzy, takže druhý den jsem do skupiny jela v hodně špatném stavu. Cítila jsem se opravdu na šrot. V noci se mi totiž zdál sen, který mě sice vyděsil, ale ještě víc mě rozhodilo, že jsem se probudila ze spánku bez schopnosti dýchat. Regulérně jsem se dusila, jako když mám vyražený dech. Okamžitě jsem byla v intenzivní panice, která byla výjimečně přirozená, protože tohle by rozhodilo každého.

Když to povolilo a já mohla z plna hrdla nasávat vzduch, velmi se mi ulevilo. Když si vyrazíte dech pádem na hrudník, víte přesně, co se stalo, o co právě jde. Když spíte a náhle se posadíte se zjištěním, že máte něco jako vyražený dech, cítíte se velmi ohroženi nespolehlivostí automatických funkcí těla. Zbytek noci jsem byla vystrašená, bylo mi do pláče a bála jsem se něčeho nového, totiž nečekané smrti.

Vyčerpaná a roztřesená jsem se o svém zážitku zmínila hned v ranním kolečku skupinovky, kde jsme jen oznamovali novinky z posledního dne. Normální člověk s troškou vnímavosti si musel všimnout, že nejsem OK, protože kromě hlasu se mi zjevně třásly i ruce. Když začala dvouhodinová terapie, určená ke skutečnému pitvání našich problémů, vzala jsem si po chviličce hrobového ticha slovo a začala mluvit o svém nočním zážitku včetně snu. Klasicky, nikdo nic řešit zase nechtěl, a tak jsem do toho rovnou vlítla.

Toužila jsem po nějaké pomoci přímo od terapeutů, také jsem doufala, že mi pomohou zbavit se strachu. Asi jsem chtěla i nějaké vysvětlení, jak je možné, že jsem nedýchala a celkově jsem nejspíš potřebovala zvýšenou pozornost, protože jsem byla vyděšená, a to já dám na odiv opravdu málokdy. Nevnímala jsem v tu chvíli ostatní klienty, dívala jsem se myslím střídavě jen na terapeuty a do země. Vlastně jsem ani nečekala, že by pomoc přišla od někoho ze skupiny, neuměla jsem si ani představit, co by mi mohli v danou chvíli dát.

Když jsem začala mluvit, po chvilce mi nervózně skočil do řeči jeden mladík. Řekl mi, že neví, proč to tam tahám. Já jsem se na něj podívala, snažila jsem se pochopit, co se to děje, a zjistila jsem, že pro změnu já nechápu, co to tam mele on. Zaútočil na mě celkem zprudka, vyčetl mi, že tahám do skupinovky nějaké své sny, a to prý nejde. Řekl to jako pětileté děcko.

Pár vteřin mi trvalo, než mi došlo, že se mi snaží zakázat mluvit o mém snu s tím, že to tam nepatří. Dokonce prohlásil, že do skupiny patří pouze skupinové záležitosti, a ne nějaké sny. Když po mně vyjel, naklonil se ve svém křesílku výrazně vpřed. Já jenom koukala a říkala jsem si, co to kecá. Pořád zde řešíme problémy někoho jiného a já bych nikomu nezakazovala cokoli sem tahat, zejména, když je tomu člověku těžko a chce něco, pro něj asi důležitého, říct.

Došlo mi, že mi chtěl znemožnit projevit se, když jsem byla v tísni, a to mě nasralo. Najednou jsem nepotřebovala vůbec přemýšlet, co mám dělat. Mohutná vlna hněvu mi vlétla do hrudi, nadechla jsem se, otočila přímo na něj a pomalým, důrazným způsobem jsem mu řekla, že si podle pravidel skupinovky smím vytahovat, co chci a kdy chci, a ještě jsem mu řekla, že jestli mi bude něco zakazovat, že mu ty pitomý papíry s pravidlama terapie omlátím o hlavu. A bylo to. Pomalu jsem vydechla, srdce mi vztekle bušilo až v krku a já cítila, že bych mu ji nejraději flákla, až by odletěl.

Srdce mi ještě divoce třískalo v hrudi, když se dostavil pocit provinění a strach z následků. Jenže přišlo něco nečekaného. Doktor se hned poté totálně rozzářil a k překvapení všech mě před skupinou pochválil, že prý jsem to konečně já. Dokonce se zvedl z křesla, aby mě poplácal po rameni a pak slavnostně oznámil, že se prý konečně projevila "pravá Soňa".

Z toho jsem ovšem byla na chvilku dezorientovaná, protože já už se styděla za svůj agresivní výpad. Ostatní také jen hleděli a neříkali nic. Bylo mi divné, že poprvé jsem to "já". Jako by tím zároveň řekl, že až doteď jsem své já jen skrývala či zašlapávala, ale až nyní mi to uteklo a představila jsem sama sebe ve své nahotě. Zrovna ve chvíli, kdy jsem neměla být na co hrdá. No, nebylo mi z toho lehko, ale nebyl čas na klidné rozvažování. Debata se někam přesunula, všichni asi měli potřebu na incident zapomenout a terapeuti tomu také nechali volný průběh.

Až později mi došlo, že jsem si poprvé obhájila svoje, a to byl ten pokrok, v tom byla ta změna. Teprve když jsem se cítila na šrot, zúčtovala jsem s tím mladíkem hned a uhájila si tak své právo mluvit o čem chci a kdy chci. Bylo to mé osobní vítězství v tom smyslu, že jsem nepotlačila své pocity, které jsem konečně cítila.