Jak jsem se bála hudebního nástroje, který jsem si pro potěšení koupila... aneb následky psychického srážení a deptání

Když jsem byla malá, přihlásila jsem se na zobcovou flétnu do lidové školy umění. Prý mi to velice dobře šlo a vyhrávala jsem nějaké soutěže pro děti. Pamatuji si, že mi učitelka tvrdila, že jednou budu sólistkou v nějakém významném orchestru, nebo filharmonii. Ani jsem pořádně nevěděla, co by to obnášelo. Nepamatuji si, že bych někdy v životě snila o dráze hudebníka. Vlastně jsem snila pouze o lásce, jestli by se to dalo nazvat sněním. Ambice jsem nikdy žádné neměla, protože jsem vyrostla v prostředí, kde nic takového jako ambice neexistovalo. 

S flétnou i hudební naukou jsem brzo sekla, učitelka to nikdy nepochopila a já vlastně také ne. Přesto jsem s hraním skončila.

Už jako dítě jsem se odosobnila, což jsem se dozvěděla, až když mi táhlo na 40 roků. Nevěděla jsem, proč se tak stalo, proč jsem jako robot bez emocí. Skoro dvacet let jsem hledala odpovědi, co se se mnou přihodilo a proč jsem se do takového stavu dostala. S mým hledáním odpovědí souvisí i můj nedávný nákup hudebního nástroje. Bylo mi líto, že jsem se připravila o potěšení z hudby. Bavilo by mě hrát v hudební skupině pro radost.

Když jsem po mnoha letech měla zrovna více peněz k dispozici, rozhodla jsem se koupit kvalitní nástroj, na kterém budu moci komponovat hudbu, kdyby mi to náhodou šlo. Nebyla jsem si totiž jistá tím, jestli mám opravdu talent, nebo nemám. Nebyla jsem si jistá, jestli učitelka jenom nekecala. Celý zbytek života jsem hudbu pouze poslouchala a o spoustě věcech jsem nevěděla vůbec nic. 

Zakoupila jsem KORG Nautilus, kvalitní klávesy pro profesionální muzikanty, s obrovskou výbavou zvukových doplňků a spoustou užitečných funkcí. Těšila jsem se, že začnu hrát. Uvažovala jsem o tom, že si koupím i violoncello.

Nástroj jsem objednala sama sobě v období vánočních svátků, koupila jsem i pořádný reprák a když vše dorazilo, vybalila jsem a instalovala vše na místo. A pak to začalo.

Mezi mnou a klávesami vznikl vztah, který byl založen na pocitech viny, selhání, marnosti, hlouposti a pocitu, že jsem k ničemu jako celý život. Párkrát jsem si ze začátku zahrála a doufala jsem, že do roka budu ovládat klaviaturu, budu znát akordy, základy harmonie, hromady stupnic... ale nestalo se tak. Cítila jsem se blbě. Místo radosti ze splněného přání, měla jsem důvod k sebeobviňování, že žádný talent nemám, něco si namlouvám, jsem k ničemu. Samý iluze, samý kraviny, všechno je na nic. Nicméně ze začátku jsem se trochu snažila.

Zanedlouho bylo vše přerušeno romskou brigádou, která přišla do mého života jako tajfun a neměla jsem energii ani chuť hrát, protože jsem potřebovala jen pasivně přijímat a nebyla síla na nic jiného. Když brigáda skončila a peníze rychle došly, protože nás vykutálená partička také okradla, začala jsem se bát, že mi tito zloději ukradnou i klávesy, protože vědí, že je mám. Třeba si pro ně někdy přijdou, až nebudu doma. O to zajímavější pocity to byly. Bála jsem se o hudební nástroj, na který jsem nebyla schopná hrát a měla jsem pouze pocity zmaru a dalšího selhání. 

Nebyla jsem schopná klávesy ani prodat, protože jsem doufala, že hrát budu, ale peníze jsem potřebovala. Klávesy, které byly přikryté hadrem, aby se na ně neprášilo, staly se připomínkou mých sebeklamů a bláhových iluzí. Zase bylo proč se obviňovat. Měla jsem pocit, že výčitka o mé bezcennosti stále visí ve vzduchu. Ale už vím, odkud to je. Jako kdyby mi za zády stál otec a dával mi najevo, že všechno je na nic. Hudba je na nic, já jsem na nic.

Teprve před týdnem jsem dokončila opravy knihy a rozhodla jsem se, že se teď naučím hrát, abych mohla vytvářet mluvené knihy s hudebním podkresem, který sama vytvořím, jestli to ovšem dokážu. To jsem nevěděla. Před týdnem jsem na to vlítla, na kecy mého fotra, které mě strašily v mysli, jsem se konečně vykašlala a začala jsem se učit nahrávat skladby kombinací různých nástrojů. Najednou se situace změnila a mám pocit, že se mi otevřel nový vesmír, ze kterého se mi ani nechce vystupovat. Je dobře, že jsem začala hrát až teď, protože bych nedodělala knihu.  

Má úplně první amatérská skladba znázorňuje panickou ataku, o kterých jsem napsala knihu. Ještě ani neumím dobře ukládat a zpracovávat zvuk, nicméně mám z prvního výtvoru radost a už sypu další. 

Myslím, že hodně čtenářů, kteří vyrostli v takzvaných toxických rodinách, mi bude dříve, nebo později rozumět. Nedávno byly klávesy připomínkou mé marnosti, dnes jsou mou radostí, kterou si nenechám od otce vzít, i kdyby mu všechno připadalo na nic. Pro mě to má hodnotu obrovskou. Každá radost v tomto životě má obrovskou hodnotu, proto mi tu radost vzal a já si ji nechala vzít. Jestli máte něco podobného, co jste kdysi ztratili, neváhejte a přiveďte to zpátky do svého života. 

Obrázek vytvořen umělou inteligencí na stránce Craiyon.