9. kapitola - Rozhovor neslučitelných vesmírů. Psychoromán "Na šourek zásadně kladivem"

Protože se snažím zásadně odbourat ze svého života různé formy lží a pokrytectví, řekla jsem předem dědovi, že se bude muset nějak zabavit sám, protože musím řešit nějaké záležitosti a nebudu se mu věnovat během té doby, co Skaven bude na výletě. Takže bude mít dost volného času pro sebe. Děda to samozřejmě přijal jako vždy bez řečí a bez problémů. Navíc je zvyklý ze své domácnosti na to, že s mým bratrem prohodí občas jen pár slov a s nikým se nevykecává. Většinu času spí, hraje si na počítači, nebo kouká na seriály s kriminálními zápletkami. Takové jsou jeho běžné dny. Ještě to prokládá vařením a chozením na nákup.

Raději mu půjdu z cesty, než si věci ujasním. Snad pak budu vědět, jak se k němu vlastně chci chovat. Pořád nevím, jak to je, co se stalo a nestalo. Nemohu a nechci mu křivdit. Co když mi nic takového opravdu neudělal? Pořád se to v té hlavě mele, je to nekonečný. Proč tu vůbec je a proč si potřebuji ujasnit podstatu našeho vztahu? Vůbec mu nevěřím. Když se nad tím zamyslím, já mu opravdu vůbec nevěřím. Dívám se na něj jako na cizince v mém teritoriu, který tu chodí, prdí, mlaská, vrčí na zvířata… bojím se, čeho se dotkne a kdy se čeho budu štítit. To přece není normální. Dokonce si uvědomuji, že v duchu gratuluji dceři a děkuji, že odjela z toho toxického prostředí pryč.

Pípnul telefon. Skaven se ozvala, že trčí na nádraží a čeká na další vlak. Kouká do mobilu, pozoruje lidi a má zážitky. Dosud nespatřila takový ten pořádný nádražní záchod, tak nyní už ho viděla. Chápu její zděšení, ale určitě se to nevyrovná záchodům, které jsem vídala před 30 roky já. To byla záchodová pekla. Odpověděla jsem Skaven, že se ten zážitek časem zapouzdří, trochu to pozapomene, vytěsní, a zase to bude dobré. Téma podělaných hajzlů mi připomnělo, že se mám jít podívat na stav chloru v bazénu.

Procházím nenápadně kuchyní, děda si vaří polévku. Polévky si vždycky rád vařil. Jednu dobu kupoval celá srdce a z toho si dělal vývary. Dnes mu stačil balíček s kuřecími stehny. Prý si do toho přidá zeleninku. Je vidět, že se už zase těší.

Zeptala jsem se dědy, jestli něco potřebuje. Prý nic nechce, bude pospávat a hrát na PC. Ok. Tím pádem mám čas zavolat tetě Slávce.

Mám štěstí, zrovna nepeče slunce, takže mohu během hovoru chodit po zahradě a nebudu muset zdrhat do domu, kde částečně poslouchá děda. A já potřebuji informace právě o něm, ale od někoho jiného. Jeho paměti už znám.

Možná kdyby teta Slávka tušila, jak on o ní mluví… možná by se divila. Přede mnou dává děda najevo, jak je mu ona ukradená a že se s ní baví jen proto, že ona volá, nebo přijede na návštěvu a tak s ní teda mluví. Jinak on sám nemá žádný zájem na tom, aby se s ní setkával. Je to vůbec pravda? Ta jeho lhostejnost mi připadá celkem autentická. Ale úplná pravda to myslím není. Jen to má právě takhle vypadat. Proto o ní takhle mluví, protože to je opět pouhý zastírací manévr. Říká děda vůbec něco jiného, něco, co není zastírací manévr? Co on to vlastně trousí za kecy, kromě těch, které člověka jen nějak demotivují a otráví? Když vynechám jeho řeči o polívčičce nebo tlačence.

Jdu tedy zavolat tetě, napsala jsem jí už předem, že bych s ní ráda mluvila. Ona má ve zvyku kontaktovat příbuzné častěji, já to dělám oproti ní vzácněji. Ona volá zničehonic, často opakovaně za sebou, protože se jí něco honí hlavou a není schopná vlastně nic vyřešit, ani to ukončit. Většinou rychle přejde do nějakého vydírání nebo převychovávání, což mě naštve a hovory buď nezvedám, nebo je rychle ukončuji. Tentokrát mám ale otázky a potřebuji odpovědi.

Telefon mám nabitý, tak snad to bude stačit. S tetou Slávkou to bývá také na dlouho, když tedy není pozdní večer a ona nezačne usínat.

Musím férově uvést, že tato teta je něčím i příjemná a cizí osoba by asi nechápala, proč ji držím raději daleko od nás, naší domácnosti a našeho soukromí.

V našich končinách je známá pohádka o Smolíčkovi, jelenovi a Jezinkách, které se uměly vnutit a oblbovaly Smolíčka Pacholíčka tak, až se potvory dostaly dovnitř baráku a pak z toho byl malér, nebo alespoň nějaká mrzutost. Vlastně doteď nevím, co ty mrchy Jezinky Smolíčkovi provedly. Informace uvádějí, že Jezinky prý lákaly malé děti, někdy prý byly kanibalky. To bych s tetou nedávala do souvislostí, tedy ten kanibalismus, ale z hlediska lidských energií… no, to už je jiná. Konzumentka lidských energií ona rozhodně je. Vždycky jsem ji vnímala jako jezinku, které nesmíte pootevřít dveře, protože jakmile do škvíry dveří strčí své pařáty, stačí dva prstíčky, tak už je to prostě ztracený. 

Teta Jarmila je dost vytížená. Je to osoba blížící se 80 letům věku, má byt v Praze a většinu dní běhá někde po městě, aby potkala co nejvíc lidí, měla co nejvíc zážitků, slyšela hodně nových věcí, viděla nové tváře a slyšela nějaká ta moudra. Běhá po náboženských spolcích, do knihovny na internet, do posilovny si chodí zacvičit. Tam pak pouští lidi na cvičicí stroje a nahazuje hovory s těmi, kdo na to nemají čas ani náladu. Nijak jí nevadí, že tam lidé jsou na přesně vymezený čas a že je zdržuje. Pak běhá do nějakých charitativních vývařoven pro bezdomovce, ale také chodí do nějaké lepší vývařovny, kde se snad i platí a jí se tam prý dobře. Pak také chodí zaplavat si do bazénu, ráda postojí s lidmi na různých tramvajových a autobusových zastávkách, chodí hodně nakupovat zlevněné věci. Jednou koupila i hromadu zlevněných řízků na nádraží Střed v Praze v takzvané Masaryčce. Měli je zrovna v akci v nějakém bufetu, který tam tenkrát fungoval. Ty řízky jsem na vlastní oči viděla. Lákavé na pohled to nebylo, řízky většinou vypadají jinak, ale neochutnala jsem. V té době teta často jedla stará jídla, ale chválila je tak, až v tom bylo cosi podezřelého.

Když jsme měli malý obchod, večerku s potravinami, občas teta přišla na nečekanou návštěvu. Prodavačka nemohla nic dělat, bála se ji nějak vyhodit, protože šlo o mou tetu, ale radost z toho neměla. Teta postávala u pultu, nebo kousek stranou a ráda zapřádala hovory se všemi příchozími, nebo aspoň opakovaně mluvila na naši prodavačku. Někdy tam trčela i několik hodin a nechávala ujet autobusy, které vedle obchodu zastavovaly a na které ona stále jakože čekala.

No nic, jdu na to. Bez krátké modlitby to raději ani nezkouším, protože budu potřebovat zcela jistě sebeovládání. Potřebuji pomoc nejen v hledání pravdy, ale i v tom, abych se nechovala jako pitomec a hulvát já sama. A teta mě umí rozhodit docela dost.

Telefon zvedla hned. Mluví jako vždy tak nějak váhavě, možná roztržitě, nejistě, ale přitom je to také jen určité krytí, jak si nyní uvědomuju. Na pohled, nebo podle zjevných projevů chování, působí jako slabá, nejistá, ústupná a skromná stará paní, která je zatím svěžího ducha a svěžího těla. Relativně. Ne, že by nějak omládla tím lítáním po posilovnách. Prostě funguje, a to je v jejím věku velmi dobré. Ona je také spokojená se svým zdravím.

Když například jela na jedno rodinné setkání čítající asi 30 lidí, nechala kolovat u stolu své výsledky krevního obrazu. Kdo seděl u stolu a jedl, protože šlo o nějakou pohřební nebo svatební hostinu, najednou k němu připutoval papír s hodnotami jejích krevních testů. Teta nechala ten cár papíru oběhnout celý stůl, i když ji neznali všichni hosté. Něco jako "pošli to dál".Všichni se mohli podívat, jak pěkné má Slávka výsledky ve svém věku. Nevím, kolik ukazatelů bylo na tom výpisu uvedeno, jestli i trombocyty a další hezké názvy z lékařské anatomie. Já tam naštěstí nebyla. Moje nervy jsou pro mne důležité. Mám jich sama málo a někdy jsou mé nervy napnuté jako struny. Nenechám si na ně od nikoho brnkat a už vůbec ne nějaké šílené serenády. Například detailní rozhovor o jejím krevním obrazu by mi dozajista na nervy lezl, a to na pohřební, ale i svatební hostině. Nervy bych měla rozbrnkaný zcela jistě a určitě bych něco řekla přede všemi. Nedokážu říct přesně proč. Snad nějaká netaktnost, nebo tlačí dopředu jenom svá témata, bez ohledu na to, co řeší zrovna ostatnía v jaké psychické kondici jsou. 

"Ahoj. Máš čas na hodinku nebo tak nějak?" Začátek je trochu zkoprnělý, moc se mi to toho nechce.

"Ahoj Sofi, to su ráda, že voláš. Tuhle jsem byla za tátou, za Pavlem a řešili jsme telefony. Chtěla jsem se zeptat, jestli bys nechtěla kartu do telefonu, SIMku. Tuhle jsem jich vzala víc od T-Mobile, nebo to bylo to druhý. Outučko. Mám víc karet, tak jsem si říkala, že bych ti dala tobě… ale třeba dvě karty pro vás obě. To by bylo dobrý ne?"

"Ne, díky. Já mám pořád stejné číslo už řadu let, platím si paušál, který si mohu regulovat. Takže žádnou další kartu nepotřebuju. Ani Skaven nepotřebuje, ta si to také řeší po svém, sama si vybrala operátora podle svých požadavků." Odpovídám jasně a stručně, abych co nejdříve ukončila téma SIM karet, protože tohle je jedno z věčných témat tety Slávky. Je potřeba to rychle shodit ze stolu, protože nic dobrého z toho nikdy nevzešlo.

"No, já myslela, když je to výhodný. No, nevadí. A ty jako proč nechceš ještě jednu jinou kartu?"

Já se s tebou nechci zamotávat do žádných zamotanin, protože ty něco nabídneš, především to, co vůbec nepotřebuji a nechci, a přesto očekáváš, že ti za vše budu platit tím, co ty si navymýšlíš. Tak to ne. Tohle všechno jsem si ale řekla jenom v duchu.

Dokážu to říct takhle přesně a jasně? Teď asi ne. Možná jindy, jestli k tomu budu nucená. Už jsem jí řekla hodně nepříjemných sdělení, ale nehrnu se do toho. Stejně to k ničemu nikdy nebylo.

Když se ona chová dobře a nezačíná hned tlačit a vychovávat, když nenabízí ty svoje krámy a nesnaží se dělat ty své obchody a dohody, které každého celkem rychle naserou… tak to s ní docela jde. Když nedělá tyhle manévry, tak je docela fajn. Ale většinou je dělá a všem to leze na nervy. Chtěla bych být na ni hodná. Něco mě k tomu podněcuje. Ale příliš mnoho zkušeností mě zocelilo, už se snažím držet svých pozic a snažím se neustupovat.

Slávka ještě chvíli cosi povídá o telefonech, ale to už mi uniká, detaily neznám. Čekám na vhodnou příležitost, abych začala klást své otázky a zjistila, co potřebuju. Chodím po zahradě, v ruce držím mobil, druhou rukou stříhám zahradnickými nůžkami některé nežádoucí výhony pnoucích rostlin. Obírám nepěkné mladé plody jabloní, protrhávám malé broskve z příliš obalených větví… a přišel můj čas. Telefony a tarify, další oblíbené téma tety Slávky skončilo. Jdu do toho.

"Chtěla jsem se tě zeptat, jestli si nevzpomeneš na nějaké zážitky z doby, kdy jsem byla malý dítě. Já si skoro nic nepamatuju. Jaké to u nás bylo, když jsem byla úplně malá a pak později? Zajímá mě to nejen kvůli mému příběhu, protože si toho pamatuju hodně málo, ale mám víc důvodů, proč po tom všem pátrám. Minimálně další tři. Takže, i když se to může jevit jako zbytečnost, nebo v mém případě až umanutost, vím, proč to potřebuju a chci pochopit."

"Já nevím, co by tě tak mohlo zajímat." Odpovídá teta.

"Byla jsi u nás často. Mladá, hezká, učila ses s mým tátou po večerech k maturitě. Pomáhal ti prý s učením. Máma se držela stranou, pořád měla dost práce kolem dětí a domácnosti. Chci se zeptat, jestli nežárlila. Bylo by to celkem logické. Nemuselo jí to být příjemné."

"Néé, to nevím. Nemyslím si. Nikdy nic neříkala." Odpověděla Slávka způsobem celkem přesvědčivým, jako když se opravdu zamyslela a chviličku hledala v paměti.

"Tak nemusela třeba nic říkat, ale mohla být v křeči. Mohla vařit někde v kuchyni a zároveň se tím vnitřně užírat. Neměla jsi někdy třeba pocit, že s tebou nemluví, je uražená, nebo vztahovačná, nebo podrážděná a to zdánlivě bezdůvodně?" Sypu ze sebe nápady, jak to asi tak mohlo být.

"Né, myslím, že neříkala nic. Ani se nechovala nějak podrážděně. Ani když jsem tam třeba spala a ona přišla z práce z noční."

Slyšela jsem správně?

"Cože?" Ptám se pro jistotu hned.

"Vzpomínám, že i přišla z práce domů a já spala v její posteli a ani tenkrát myslím nic neříkala." Doplňuje Slávka.

"Počkej, ty si spala s Pavlem, mým tátou v pokoji v posteli a máma přišla z noční šichty z pekárny a ty jsi uvolnila mámě zahřátou postel a ona nic neříkala?" Snad to chápu správně. To snad není možný.

"Tak nějak. Ona přišla, já tam zůstala na noc a asi jsem nemusela, ale spala jsem tam, a ona nic neříkala… že by jí to nějak vadilo."

Snažím se představit si celou tu scénu, ale nemám moc čas se tím teď zabývat. Teta bydlela na ubytovně asi tři minuty chůze od našeho domu. Nebyl důvod, aby tam musela přespávat a uléhat do lože mé matky. Samozřejmě jeden důvod se tak nějak sám nabízí. Hovor má větší spád, než jsem asi očekávala.

"Dobře, takže podle tebe nežárlila. Já myslím, že mohla žárlit. Byla krátce vdaná, najednou tam s nimi bydlí mladší sestra, tráví čas s jejím manželem, hraje si s jejíma dětma… Není to tak jednoduchá situace. Mohla se cítit dost mizerně."

"To nevím. Naopak to bylo hezký. Tolik dětí tam jezdilo i na prázdniny. Mám pěkný vzpomínky, že jsme chodili do lesa a na ostružiny a do různých kroužků. A když vás bylo hodně, během těch prázdnin, to i Pavel musel všechno zorganizovat. A jak jste ho poslouchali. Bylo to prima."

"Jo, pamatuju si, že nás táta učil němčinu a že mi to šlo údajně nejlépe ze všech. Teda jen jsem si to nejrychleji zapamatovala. Ale to je jediný, co vím." Něco mě najednou zarazilo. Zajímavé je, že si to pamatuju. Měla jsem radost, že jsem byla otcem pochválena, že mi jde učení cizího jazyka ze všech dětí nejsnadněji? Asi ano. On mě vlastně jindy nepochválil, ale najednou mě před všemi těmi lidmi pochválil, a řekl, že je překvapený, ale že jsem ze všech těch dětí nejlepší nebo nejučenlivější. Mimořádná pochvala před nastoupenou jednotkou.

"Pamatuju si, že jednou jste mi šli s Pavlem naproti do fabriky, vzal vás všechny na procházku a přišli jste za mnou do vrátnice. To byl snad nejkrásnější okamžik v životě, v tý době, v těch časech." Povzdechla si Slávka, jako kdyby vzpomínala na dávnou lásku svého mládí.

"Počkej, to si pamatuju taky. Šli jsme všichni haranti k fabrice a čekali na tebe ve vrátnici. Jojo. Pamatuju." Promítám si v hlavě jakýsi útržek svého příběhu, jako kdyby to pocházelo z filmu. Bylo nás opravdu víc dětí naráz a Jarmila byla blahem bez sebe. Bylo nás asi 7.

"To jsem byla tenkrát tak šťastná." Zasnila se opět teta Slávka.

Obávám se, že to byla ta stejná doba, kdy moje máma byla opravdu s nervama v hajzlu. Předstírala, že je mrtvá, a testovala nás, tedy mě a staršího bráchu, jestli vůbec budeme plakat, když jí najdeme mrtvou na zemi. Teď to konečně dává smysl. Ségra jí brala manžela i děti, máma tam fungovala jako uklízečka, nikdo se o ní nezajímal, byla zoufalá. Pak mě také držela v autě, mačkala na sebe a ptala se mě, jestli když se budou rozvádět, jestli půjdu s ní, nebo jestli bych šla s tátou. To dává sakra smysl. Máma byla tenkrát na kaši. Slávka byla zamilovaná do táty. Dost pravděpodobně. Ale pak si vzala jinýho chlapa, protože štěstíčko s mým otcem se nějak nekonalo napořád. Nový chlap a manžel pak utekl do Rakouska. Později začala chodit s ožralou, pak se rozešli… Ten ožrala měl později dceru a sedí v kriminále za její zneužívání… To jsem se náhodou dozvěděla před pár lety.

"Pavel neměl rád, když jste se handrkovali. Tak vás často rozdělil do pokojů, abyste nemohli být ve stejné místnosti." Vzpomíná dál teta. "Hodně jste byli v sobě." Dodává.

"Když jsem byla malá, hodně jsem se bála, že se rodičům ztratím a hrozně jsem se bála, že si pro mě máma nepřijde do nemocnice, když jsem byla na té operaci." Vytahuju zničehonic další téma, ani nevím proč.

"Když jsem chodila na psychoterapii, psychiatr říkal, že jsem podle jeho názoru musela zažívat nějaké život ohrožující situace, nebo nějaké silné trauma, ze kterého mám úzkosti. Hodně zjednodušeně řečeno." Snažím se promluvit k tetě přímo, aby pochopila, co a proč hledám.

"Potřebuju si vzpomenout, co se mohlo stát. Možná i ta nemocnice sehrála roli, když jsem šla na tu operaci krku, nebo měkkého patra."

"No, jo. Tvoje máma tenkrát… hodně si dělala starosti. Nevěděla, jak to má udělat, aby nebrečela v nemocnici, když tě tam předávala na tu operaci. A tys tam byla dlouho, že jo… "

Začala povídat podivně chápavě.

"No, já nevím, jak dlouho jsem tam ve skutečnosti byla. Možná týden, možná dva." Odpovídám. Pamatuju si jen to zoufalství a nevím, jak dlouho trvalo.

"Já tenkrát čekala u východu z té budovy ve vinohradské nemocnici." Pokračuje Slávka nečekaně.

"Tys tam tenkrát byla? Když mě máma předávala sestřičkám v nemocnici?" Ptám se zcela překvapeně.

"Byly jsme tam spolu já a máma, když jsi nastupovala do nemocnice. Bylo ti přes tři roky asi?"

"Muselo mi být tři a půl, protože jsem pak v nemocnici pořád malovala velikonoční vajíčka pastelkama. Byl to dárek pro mámu, až se pro mě vrátí. Tak si to pamatuju."

"No, to je hezký, že si to pamatuješ, že si dělala dárek do mámu."

"Jenže pro mě to není až tak hezký. Já si pamatuju, že já se strašně bála, že máma se pro mě už nikdy nevrátí a nikdo pro mě nepřijde. Nebyla jsem si jistá, že si pro mě někdo přijde, vůbec jsem tomu nerozuměla a cítila jsem se ztracená, strašně zoufalá. Pořád jsem chtěla brečet, a proto u mě sedávala sestra a malovala se mnou ty vajíčka."

"Ahááá. To mě nenapadlo. Máma se tenkrát s tebou neloučila, aby nebylo brečení. Možná jsi teda nevěděla, kdy si pro tebe přijde?"

Začíná mi bušit srdce, cítím příval horka do hrudi a do krku.

"Jak to myslíš, že se se mnou neloučila? A kde jsi byla ty?"

"Já jsem byla, jak jsem ti předtím říkala, u východu z budovy. Máma tě vzala na oddělení, kde tě přijali. Ona u toho nebyla, jen tě předala a honem odešla, aby nemusela brečet tam." Slyším doplňující informace.

"Jestli to tedy správně chápu, já jsem nevěděla, že zůstanu v nemocnici sama a že vidím mámu naposledy, než budu zase uzdravená, nebo tak něco. Než přijde na návštěvu za pár dní, protože tehdy to tak bylo, že se chodilo na návštěvy v neděli, nebo až když to bylo povoleno." Začínám mluvit dost rychle oproti normálu a začínám mít vztek. Potřebuju zklidnit dech.

"Ona nevěděla jak to udělat, aby… Tak tě předala sestrám a odešla. No. Ale pak jsem ti pomohla, nebo mámě. To bylo až po operaci."

Ano, něco si mlhavě pamatuju. Sestřičky mi odebíraly krev, seděla jsem na vyšetřovacím lehátku, odebrali mi několik těch úzkých nádobek, dělalo se mi trochu zle, něco mi vysvětlovaly, a já se bála čím dál víc toho všeho… co mě čeká… a pak toho, že už máma nikdy pro mě nepřijde. Nevím, proč jsem jim nevěřila. Sestry slibovaly, že si maminka určitě pro mě přijde, ale já nevěděla, co z toho je pravda.

Tečou mi slzy, to teta Slávka nevidí. Snažím se dál mluvit a poslouchat, ten pláč chci potlačit. Sedla jsem si a poslouchám. Teta musela vědět, co máma plánuje, že mi uteče z nemocnice bez vysvětlení.

"Cože?" Ptám se Jarmily, neslyšela jsem ji. Vůbec jsem neslyšela, co říká.

"Když ses vrátila z nemocnice, máma měla problém a já ho vyřešila. Doktoři řekli, že musíš jíst rajčata a tobě nechutnaly, nechtěla jsi je jíst." Vypráví podivným a jednoznačně spokojeným, hrdým hlasem teta.

"Proč jsem musela podle doktorů jíst povinně rajčata?"

"No, prý musíš jíst takovou stravu, jako měkkou, nebo ovoce."

"Asi jen po operaci nechtěli, aby se to nějak neroz… nepodělalo, nepoškodilo ne?"

"Prostě řekli, že máš jíst rajčata a tys je vůbec nejedla a Květka nevěděla jak na tebe. Tak jsem jí řekla: 'Dejte mi Sofinku na jeden den a uvidíte, jak bude jíst.' Tak mi tě Květka svěřila už ráno a…"

Teď si úplně nejsem jistá, jestli to chci slyšet. Já mám už teď chuť začít řvát, nebo někoho nakopat do prdele, nebo já nevím co. To snad není možný. Je mi trochu na zvracení, tečou mi slzy, utírám se do rukávu trička, zatímco tetička pokračuje.

"A tak jsme ti nedali ani nasnídat, abys měla hlad. Odpoledne už si měla takový hlad, že sis rajské dala a naučila ses je jíst, a to mi to trvalo jen půl dne." Povídá pyšně a spokojeně ta psychopatka.

Co mi ta krá…, co mi ta bytost asi řekla? Jak mě donutila kromě toho, že mi nasadila hladovku? Já to vlastně vím. Řekla mi, že to musím jíst, jinak se vrátím zpátky do nemocnice. To bych i teď sežrala v zoufalství kýbl rajčat. Panebože, mně je z toho blbě. Já si ji musím držet od těla, nebo bych ji snad… nevím co. Fuj.

Nemá smysl to s ní rozebírat. Nemohu dál pokračovat v takovém rozhovoru, protože bych byla brzo drsná a sprostá. Nechci být na ni hrubá.

Zbytek hovoru už proběhl v mírně podrážděném tónu a těšila jsem se, až hovor ukončíme. Ovládala jsem se.

Vyjádřila jsem trochu hlasitěji politování nad tím, že obě utekly z nemocnice, když tam zůstalo naprosto vyděšené malé dítě, které vůbec netušilo, co se děje a následně dít bude.

Teta vyjádřila politování nad tím, že jsem uražená. Prý kdyby věděla, že se budu na Květku za ten útěk z nemocnice tak zlobit, tak by mi to ani neříkala. V této fázi byla teta z mé nečekané reakce také již podrážděná.

Na to jsem já ještě ostřeji odvětila, že nejsem uražená a nezlobím se na Květku, tedy na mámu, ale zlobím se přímo na ni, na Slávku, což Slávka asi blbě pochopila.

Pak už jsme hovor celkem rychle ukončily. Slávka asi nepochopila, co mě nasralo, a já pochopila, že mě vytáčela opravdu vždycky. Jen jsem na to na všechno zapomněla.

Ale jedna další záhada se vysvětlila. Teď už chápu, proč sem se při dalších návštěvách Prahy a lékařů hrozně bála, že mi zmizí máma. Pak už jsem si ji hlídala a byla jsem ve střehu. A také jsem si později všimla, že když se někde ztratí nějaké děti, existuje systémové řešení, při kterém jsou zbloudilé děti nebo rodiče k sobě navráceni policií a podobnými institucemi. Takže pak už jsem se bála o něco méně.

To byl tedy nářez. Jeden jediný telefonát a kolik toho v mém pátrání odkryl. Jasně, máma nežárlila, ani když přišla z noční šichty a její ségra lezla z její postele, málem z náruče mého otce. To se tedy tetička plete.

Jdu domů. Mám vztek, potřebuji kapesník na smrkání, utírala jsem si nos do předloktí jako malé dítě, aby mě Jarmila neslyšela brečet. Bylo to tiché ale bolestivé.

Takže nejkrásnější okamžik života… Pavel a dětičky. Jasně. Mám vztek, nejraději bych ji seřvala, ale hned se naježila a okamžitě se bránila. Řekla mi, že jsem uražená, ale já jsem děsně nasraná. To ona je uražená, vychovatelka jedna zvrácená.

Už jsem u domu, za dveřmi štěká pes.

Intenzivní smrad hoven mě udeřil okamžitě po vstupu do domu. To nešlo přehlédnout nebo spíš přečuchnout. Ty vole. Já se poseru. To bych byla už druhá, protože jeden se tu už posral. Já se teda hned pobleju. Musím jít ven, to nedám. Už je to tady, to se nemělo stát.

"Tak jsem to neudržel." Oznamuje mi táta, tváří se podivně a přichází směrem od koupelny.

"Jo, to už jsem pochopila."

Pokračování příběhu zde