7. kapitola - Rozhovor vedle chlorové lázně. Psychoromán "Na šourek zásadně kladivem"

Venku je pěkně, dnes mám domluvený telefonát se sestřenicí Libuší, tedy Líbou, se kterou nemáme až tak blízký vztah, ale nic proti ní nemám, jen je málo dostupná a moc ji neznám. Ze všech sestřenic byla vždy taková nejvíc tajemná. Navíc měla pletky s mým bratrem a tomu jsem nerozuměla už vůbec. Byli mladí, asi se do něj opravdu zamilovala, ale pak si vzala jiného muže, se kterým měla děti, a můj brácha si našel také jinou, se kterou zplodil dceru, mou neteř. Tu ovšem neznám skoro vůbec. Rozhodně jejich "lásce" nebylo přáno. Rodiče této sestřenice dost vyváděli, když se o pletkách mezi mým bratrem a jejich dcerou dozvěděli. Moji rodiče také bručeli, ale byli víceméně ticho.

Napíšu jí.

"Ahoj Líbo, já už jsem v pohodě, jestli máš tedy čas, já už mohu volat. Sofie."

Odpověď dorazila během minuty. "Můžeme si zavolat hned. Tedy přesně za pět minut, jen něco dodělám."

Skvělý. Mám pět minut čas, tak je využiji, potřebuji totiž udělat test vody v bazénu. Beru do ruky testovací sadu. Proužek na měření hodnot pH a chloru se už zabarvuje a docela zírám, protože tuhle barvu mi to ještě nikdy dříve neukázalo. Už několik let se hýbe maximálně hodnota pH, ale teď dvě hodnoty chloru řvou nějakou šílenou barvou. Hm. Úplné změřitelné maximum volného i vázaného chloru. Nemohu se koupat. Proto mě to nedávno tak štípalo, bylo to už moc. Opravdu mě to žralo. Jak jsem to udělala? Nořím do vody ruku až po loket a čekám, co se bude dít. Ucítím něco? Voda smrdí chlorem víc než jindy. Je to fakt cítit. Jak jsem si vyrobila takovou chlorovou lázeň? To nechápu. Ale už se stalo. Jdu teď volat.

Telefon mám snad dostatečně nabitý. Jak dlouho může trvat, než hodnoty chloru klesnou na bezpečnou úroveň? Musím to pak zjistit.

Sestřenice je o rok starší než já a bydlí na jižní Moravě. Stručně řečeno také nemá jednoduchý život. I když to asi nikdo. Nyní je vdova. Poslední roky, co ovdověla, starala se ještě o rodiče, kteří postupně odešli do duchovního světa, mohu-li to tak nazvat. Kolem nich už teď létají prdelatí andílci, protože oba byli celkem aktivní katolíci až do svého konce. Právě v jejich vesnici se stala ta příhoda s oltářní deskou.

"Ahoj, zrovna včera jsem na tebe náhodou myslela několikrát, protože u mě byla kamarádka a vyprávěly jsme si, jaký věci dělal její otec a můj otec… ona má stejně starou holčičku, také se jmenuje Sofinka. Tak jsem na tebe víc myslela. Jak se máš a co táta a brácha? A co s tou Slávkou?"

"Aha, tak to je zajímavá shoda jmen. A kdo se jmenuje Sofinka?"

"Moje vnučka se tak jmenuje, ta první. Ale ta kamarádka má také Sofii a měly jsme takové speciální téma." Odpovídá setřenice.

"Já na tebe také myslela, a proto jsem se ozvala. Chtěla bych se zeptat, jestli si vzpomeneš na nějaký výchovný metody tety Slávky. Tedy kromě toho klasickýho chování, co známe, jak jsme o tom už mluvily. Vnucování nežádaných dárečků, o které fakt není zájem, následné vtírání se do života, převychovávání, nátlaky, uplácení… Já nevím, to je asi vše. Vlastně ještě známe kradení dětí, to bych také ráda probrala. Hlavně mi teď jde o to, jestli si vzpomeneš na nějaký výchovný praktiky, nebo na nějaký zážitky s ní."

"Jo, vzpomínám si, když mluvíš o tom vnucování dárků… Naposledy, než se urazila, nebo přestala jezdit, tak nám dávala mikrovlnku. To už jsme měli novou kuchyň. Pořád nám chtěla darovat tu mikrovlnku. Nakonec jsme si ji vzali a ona přijela za rok znova na návštěvu. A protože se od nás asi nedočkala dostatečných vděků, tak zase mikrovlnku zabalila a odvezla pryč."

"Jaký vděky? Jakože po tom roce jste neprojevovali žádnou vděčnost?" Ptám se pro jistotu.

"No tak nějak. Vděky musely být samozřejmě hned na začátku, ale ona po roce začala vytahovat to téma mikrovlnky znova. Prý jestli je ta trouba užitečná a jestli ji používáme a jestli ji používáme často a jak jsme s ní spokojení. Pořád se na něco ptala. A pak se jí zdálo, že neodpovídáme dost ochotně a neprojevujeme ty vděky, tak ji zase odvezla."

"Hm, zajímavý a typický. Nijak mě to vlastně nepřekvapuje. Ten její kouzelnej batoh, ze kterýho ona loví různý překvapení. Ale jak táhla vlakem mikrovlnku? Narvala ji do batohu?"

"Už nevím, jak to tenkrát přesně bylo. Možná troubu přivezla s někým, kdo ji vezl autem. Možná Robert. Teď jsem si vzpomněla na jednu příhodu, kdy nás opravdu vychovávala jako naše opatrovnice. To bylo hrozný. Stalo se to v Praze kvůli zmrzlině."

"Prosím, mluv víc nahlas, málo tě slyším, nebo možná signál." Musím přerušit vyprávění.

"Už si tady sednu do křesla, měla bys slyšet líp. Tehdy jsme byly se ségrama v Praze na pár dní, nebo možná jenom na jeden den a pak jsme byli u vás. To je jedno. Byli jsme ale jeden den určitě s tetou v Praze, ona ještě bydlela s Václavem v centru Prahy. Bylo vedro a ona nám nabídla, že nám koupí zmrzku. Někde jsme zrovna viděly poutač a taky dlouhou frontu, tak jsme hned s holkama chtěly zmrzlinu."

"Kolik vám bylo?" Ptám se pro lepší představu.

"Děcka… tak kolem 10 let jsem mohla mít já. Alena tedy 12 a Radka 8. Takže nám bylo 12, 10 a 8, nebo tak nějak. A teta s náma šla sama, bez Václava.

Když jsme stály ve frontě, tak teta Slávka najednou řekla, že abychom dostaly zmrzlinu, musíme v té frontě nahlas vyprávět o tom, co se učíme v hodinách náboženství. Ale nahlas, aby nás lidi slyšeli."

"Cože? Vím, že jste chodili ještě na náboženství. My už jsme ani neměli možnost učit se něco takovýho ve škole. To ještě fungovalo? Tenkrát za komunistický, nebo socialistický normalizace?"

"Jo, u nás se chodilo ještě docela dost. Taky většina lidí chodila v neděli do kostela. To víš sama, že chodila skoro celá dědina."

"No já vím, však jsem musela chodit s vámi. Zrovna jsme o tom mluvily s dcerou. Sice trochu v jiných souvislostech, ale to je jedno. Takže ona vás nutila před frontou lidí, nebo ve frontě lidí kázat cosi o náboženství?"

"Jo. Já si to pamatuju dodnes. Bylo to hrozný. My jsme ji prosily, ať nás nechá, že to nechceme tam na tom místě povídat a ona pořád trvala na svým. Lidi dělali, jakože nás neslyší. Hrozný. Tak to byla jedna taková situace, kdy nás vychovávala, nebo měla na výchovu."

Ani nevím, co na to mám říct, protože tohle je opravdu síla. Typická Slávka… také ji takhle znám.

"Docela koukám. Prosím tě, pamatuješ si, jak se ona chovala k mému tátovi? Jestli mezi nimi něco nebylo? Mám totiž podezření, že máma musela žárlit, když Slávka se k nám doslova invazivně přistěhovala. Sice pak oficiálně bydlela na ubytovně o kus dál, ale tam měla jen postel a spolubydlící na pokoji. U nás doma byla pečená vařená."

"Nevím, někdo tady o ní říkal, že je lesba. Myslím, že tvůj otec, nebo možná strýc, táta od Majky." Uvažuje nahlas Líba.

"U nás to také jednou říkal, už jsem na to zapomněla. Ale řekl to způsobem, že prý to jen slyšel a že to prý řekl někdo jiný." Teď mi dochází, že to je opravdu manipulátor. Můj otec. Dnes je to děda, ale manipulátorem je celou dobu. I v roli otce, i v roli dědy. Dokonce i v roli strýce, jak se zdá.

"Nevím, jestli je ona lesba, nebo co vlastně ona je, ale rozhodně se ve středním věku chtěla sexu hodně vyhýbat. Tahala Václava po různých církvích a hledala duchovního, který by mu vysvětlil, že nemá žádat od své manželky sex. On to nějak nechtěl pochopit. Sice byl docela starej, když si ji bral, ale nějaké tužby asi ještě měl, tedy tužby po Slávce…"

"A co ty a co teď dělá taťka?" ptá se Líba.

"On je zrovna u nás na prázdninách. Už je tady přes týden. Většinu času hraje se Skaven šachy, nebo Scrabble, nebo také hrajou hry na počítači a střídají se. Je to hrozný v tom, že nedokážu poznat, co je prostě stáří a co je potřeba přejít, vydržet a nehnusit si to… Nevím jak to říct. Jako kdyby můj otec, ale kdysi i ta zlá babička, byli opravdu nějaký zlý potvory uvnitř, který prostě ubližujou a maskujou se za nemocné, nebo staré, nebo jinak ublížené lidi. Staří samozřejmě jsou, ale to není vysvětlení toho, proč se tak chovají. Já na tátu nechci být hnusná… ale nebudu dělat některý věci, který by on rád, nebo který očekával. To, co jsi vydržela ty, já bych nevydržela. Ani bych se nenutila, asi. Těžko říct, Nejde vidět do příběhu toho druhého. Nejsem ve tvé kůži. Jak jsi mi popisovala ty záležitosti s hovnama, měla jsem pocit, že to smrdí až k nám, že to tady cítím."

"Já mám často pocit, že barák ještě nevyvětral úplně."

 "Hm. Chápu. Některý baráky jsou možná prakticky nevyvětratelný. Mám trochu strach, že se u nás schyluje k něčemu podobnému. K nevyvětratelnému baráku."

Sestřenice se trošku zasmála, ale je toho také plná. Chvíli se bavíme o tom, jak její matka nakládala se svými hovny a co to obnášelo v praxi. Po chvíli měním téma, protože mám pocit, že hovna smrdí všude okolo nás. Jdu se trochu nadýchat chloru k bazénu, protože se pořád courám po zahradě.

"Musím ti něco říct. Víš, že jsem před lety chodila na psychoterapii, protože jsem měla hrozné panické ataky, hororové sny a problémy. Po pár letech terapie jsem pořád nevěděla, jestli se opravdu něco vážného stalo, nebo nestalo, nebo co se vlastně stalo. Bylo to takové nedokončené, otevřené, nebo alespoň pro mě. Vylezlo z toho, že můj otec je asi docela lhář a že to bylo pravděpodobně těžký i s bráchou, protože byl a stále ještě je schizofrenik. Já si na terapii spíš stěžovala, že nerozumím vůbec mámě, tetičkám, zlu na světě a já nevím co všechno. Ale v zásadě, i když jsem dle terapeuta týrané dítě a nějakým způsobem zneužívané, neobjevilo se nic tak děsnýho. Až teď se začínám bát, jestli mě otec nemohl sexuálně zneužívat, když jsem byla úplně malinká. Později si nic nepamatuju, ale jako malá… mám nějaké divné vzpomínky." Povídám zhuštěně, protože se mi to nechce celý popisovat, to by bylo na dlouho.

Řeč převzala Líba.

"Některý chlapi jsou prasata. To jsme právě řešily se známou včera. Můj otec byl vždycky kanec, potřeboval to často, byl to takovej mlsnej kocour už od pohledu. No a on, i když mu bylo snad 70 let, snažil se pořád někde něco, prostě nějakej ten zážitek urvat. Asi chodil k jedný bábě tady ve vsi, protože máma asi nechtěla a neměla o to zájem. On jí dával najevo, že je k ničemu, proto musí chodit jinam. Ta kamoška má otce skoro stejnýho. Jednou doma onanoval přímo před manželkou a pak to hodil na skříň. Ona to pak ještě musela umejvat. Ale proto o tom nemluvim.

Fotr když neměl s kým vyšukávat, tak chtěl, aby moje vnučka, která se náhodou také jmenuje Sofie, aby mu dala ruku do kalhot a naštěstí právě do této situace jsem přišla a zastavila jsem ho. On by si ho nechal vyhonit, kdybych to nezarazila včas. Od té doby sem malá nejezdí, protože on je prase a mohlo by se něco stát."

"Ty brďo, to je hnus. A už se tak někdy projevoval, že vyjel na dítě, nebo o tom neměl nikdo ani zdání, že by to mohl udělat?" Ptám se.

"Tak všichni ho asi znali jako chlapa, co si potřeboval ulevit, ale nenapadlo mě, že takhle starej chlap vyjede po takhle malinké vnučce. Předtím jsem pořád byla v představách, že má po vsi nějaké milenky, které ještě navštěvuje."

Nějak jsem ztratila řeč. Takže ta holčička se jmenuje taky Sofinka a měla možná stejný problémy, jaké jsem měla dost pravděpodobně já.

"To je zajímavý, co říkáš. Hlavně ta shoda jmen. Já žádné Sofinky neznám. Ale nedávno jsem se také potkala s jistou Sofií. Tady ve vesnici, kde bydlím, se něco stalo. Matka se jmenuje Sofie, a její třetí dcera byla také Sofie. Ta malá dcera se zabila, nebo ji někdo zabil a dodnes není jasné, zda šlo o vraždu nebo sebevraždu. Vražda je však o hodně pravděpodobnější a vrah nebyl nalezen. Někdo tu holčičku zamordoval ocelovým lankem."

"To se u Vás někdy teď stalo?" Ptá se Líba.

"Ne, to se stalo už před více rokama. Předtím, než jsem se do této vesnice přistěhovala."

"Ona byla sexuálně zneužitá?"

"Myslím, že ne. Viděla jsem o tom kdysi dvě reportáže, o sexuálním zneužití tam nic nebylo. Celé to bylo pofidérně uzavřené, nebo spíš neuzavřené. Ale vesnici to určitě zasáhlo a dodnes nikdo neví pravdu."

Hodinu ještě kecáme o jiných tématech, hlavně o chování mé další tety, matky Líby.

Courám, po zahradě, přemýšlím a stále si nejsem ničím jistá. 

 "Hm. Chápu. Některý baráky jsou možná prakticky nevyvětratelný. Mám trochu strach, že se u nás schyluje k něčemu podobnému. K nevyvětratelnému baráku."

Sestřenice se trošku zasmála, ale je toho také plná. Chvíli se bavíme o tom, jak její matka nakládala se svými hovny a co to obnášelo v praxi. Po chvíli měním téma, protože mám pocit, že hovna smrdí všude okolo nás. Jdu se trochu nadýchat chloru k bazénu, protože se pořád courám po zahradě.

"Musím ti něco říct. Víš, že jsem před lety chodila na psychoterapii, protože jsem měla hrozné panické ataky, hororové sny a problémy. Po pár letech terapie jsem pořád nevěděla, jestli se opravdu něco vážného stalo, nebo nestalo, nebo co se vlastně stalo. Bylo to takové nedokončené, otevřené, nebo alespoň pro mě. Vylezlo z toho, že můj otec je asi docela lhář a že to bylo pravděpodobně těžký i s bráchou, protože byl a stále ještě je schizofrenik. Já si na terapii spíš stěžovala, že nerozumím vůbec mámě, tetičkám, zlu na světě a já nevím co všechno. Ale v zásadě, i když jsem dle terapeuta týrané dítě a nějakým způsobem zneužívané, neobjevilo se nic tak děsnýho. Až teď se začínám bát, jestli mě otec nemohl sexuálně zneužívat, když jsem byla úplně malinká. Později si nic nepamatuju, ale jako malá… mám nějaké divné vzpomínky." Povídám zhuštěně, protože se mi to nechce celý popisovat, to by bylo na dlouho.

Řeč převzala Líba.

"Některý chlapi jsou prasata. To jsme právě řešily se známou včera. Můj otec byl vždycky kanec, potřeboval to často, byl to takovej mlsnej kocour už od pohledu. No a on, i když mu bylo snad 70 let, snažil se pořád někde něco, prostě nějakej ten zážitek urvat. Asi chodil k jedný bábě tady ve vsi, protože máma asi nechtěla a neměla o to zájem. On jí dával najevo, že je k ničemu, proto musí chodit jinam. Ta kamoška má otce skoro stejnýho. Jednou doma onanoval přímo před manželkou a pak to hodil na skříň. Ona to pak ještě musela umejvat. Ale proto o tom nemluvim.

Fotr když neměl s kým vyšukávat, tak chtěl, aby moje vnučka, která se náhodou také jmenuje Sofie, aby mu dala ruku do kalhot a naštěstí právě do této situace jsem přišla a zastavila jsem ho. On by si ho nechal vyhonit, kdybych to nezarazila včas. Od té doby sem malá nejezdí, protože on je prase a mohlo by se něco stát."

"Ty brďo, to je hnus. A už se tak někdy projevoval, že vyjel na dítě, nebo o tom neměl nikdo ani zdání, že by to mohl udělat?" Ptám se.

"Tak všichni ho asi znali jako chlapa, co si potřeboval ulevit, ale nenapadlo mě, že takhle starej chlap vyjede po takhle malinké vnučce. Předtím jsem pořád byla v představách, že má po vsi nějaké milenky, které ještě navštěvuje."

Nějak jsem ztratila řeč. Takže ta holčička se jmenuje taky Sofinka a měla možná stejný problémy, jaké jsem měla dost pravděpodobně já.

"To je zajímavý, co říkáš. Hlavně ta shoda jmen. Já žádné Sofinky neznám. Ale nedávno jsem se také potkala s jistou Sofií. Tady ve vesnici, kde bydlím, se něco stalo. Matka se jmenuje Sofie, a její třetí dcera byla také Sofie. Ta malá dcera se zabila, nebo ji někdo zabil a dodnes není jasné, zda šlo o vraždu nebo sebevraždu. Vražda je však o hodně pravděpodobnější a vrah nebyl nalezen. Někdo tu holčičku zamordoval ocelovým lankem."

"To se u Vás někdy teď stalo?" Ptá se Líba.

"Ne, to se stalo už před více rokama. Předtím, než jsem se do této vesnice přistěhovala."

"Ona byla sexuálně zneužitá?"

"Myslím, že ne. Viděla jsem o tom kdysi dvě reportáže, o sexuálním zneužití tam nic nebylo. Celé to bylo pofidérně uzavřené, nebo spíš neuzavřené. Ale vesnici to určitě zasáhlo a dodnes nikdo neví pravdu."

Hodinu ještě kecáme o jiných tématech, hlavně o chování mé další tety, matky Líby.

Courám, po zahradě, přemýšlím a stále si nejsem ničím jistá.

Když mi to sestřenice vyprávěla, šlo těžko věřit, že se z člověka stane taková nesolidní potvora plná podivných nápadů a evidentní zlomyslnosti. Když vynechám chronicky nadrženého dědka před smrtí, zajímavé je, že ani tato sestřenice si neumí připustit možnost zlé vůle od její vlastní mámy. Já už si to dnes představit umím, že to dělají se zlou vůlí a ne z nějakého nepochopitelného rozmaru. Vlastně jsem snad jediná v rodině, kdo hovoří o naší babičce jako o zlé ženě. Kdykoli jsem to vyjádřila nahlas, pozorovala jsem v reakcích příbuzných, že se jim to nezdá. Všichni mají stále tendenci vše omlouvat, ale zároveň nadávají, že se děje to, či ono.

Nerozumím tomu. Když před svým otcem řeknu, že babička byla zlé monstrum, které týralo své děti, své dcery, tak na mě kouká a nic neříká. To nedává smysl. Chápe to v tu chvíli, nebo nechápe? Nebo raději drží hubu, protože tím zároveň kritizuji i jeho samotného? Jak on nahlížel na ty její jedovaté kecy? Líbilo se mu to, že ona psychicky drtí mou matku? Nebo mu to bylo jedno? Co si myslel? Myslel si vůbec něco?

Sestřenice Majka zažívá se svou matkou také neuvěřitelné situace, někdy je z toho tak hotová, že se bojím, aby se něco zlého nepřihodilo. Snad se nestane nic, ale mohlo by. I Majka je v lidské kůži, a nevydrží všechno. Z nějakého důvodu je pro ni těžké si připustit, že něco z toho by mohla její máma dělat naschvál. Ale proč? Považuje svou matku za blbou, za praštěnou, neuvěřitelnou, ale ne za zlomyslnou. Ale já už to tam vidím. Kupodivu si to opravdu představit umím. Znamená to, že jsem já zlá? Nebo už se mi otevřely oči a začínám vše rozlišovat? Domnívám se, že ona Majku skutečně naschvál túruje. Jenže pro Majku je představa, že by vysírání od matky mohlo být záměrné, prozatím nepřijatelná. Jeden příklad za všechny, pro ilustraci.

Tato stará žena, moje teta, má své 4 děti. První byl chlapec a pak moje sestřenice Majka. Byli pouze rok od sebe. Další děti přišly tetě do života až po letech, kdy měla dalšího kluka, ze kterého se stal postižený člověk, debil, nebo mentálně retardovaný a pak ještě jedna dcera, takový rodinný benjamínek.

Teta s oblibou reje hlavně do Majky. Ale tato příhoda, kterou chci napsat, je o něčem jiném. První syn této tetičky měl bohužel také těžký život. Zemřelo mu první dítě jako půlroční mimino, a to na srdeční chorobu. Pak se strašně bál citově připoutat k dalšímu dítěti. Vlastně ho nechtěl, odmítal, ale manželka další dítě chtěla, a tak ho měli. Narodila se jim holčička. Bratranec se bránil, když byl nucen dítě podržet. Měl ho daleko od těla, držel ho s napřaženýma rukama, jako kdyby držel kus plesnivé deky, od které se nechce zasvinit. Lidé to vnímali a vyčítali mu to. Nakonec polevil ve svém odstupu a druhé dítě si zamiloval nebo ho přijal a opět byl otcem. Potom měli ještě jedno dítě, kluka. Jenže neštěstí nebylo ještě završeno.

Dcera, to druhé dítě, když už byla dospělá, tak sama sebe zabila ve vaně, protože měla v životě po rozchodu s klukem nějaký chaos a bolest. Takže tady skončila a rodiče tu nechala napospas svým pocitům. Můj bratranec tedy pochovával své druhé dítě, ale tuhle dceru už miloval, protože ji znal mnoho let. Je to nějakým způsobem ještě těžší než ztratit mimino. I když… jak takovou věc poměřovat? Je to k zešílení. Taková bolest asi nejde popsat, je individuální a prostě strašná. Teď mě napadlo, jak by asi vnímal moji smrt můj otec? Byla by pro něj má smrt strašná? Ani si nemyslím. Vlastně si vůbec neumím představit, že by ho něčí smrt zasáhla. Ani moje máma mu nijak zvlášť nechybí. Jen si není schopen natahovat sám ponožky. Respektive dokáže to, naučil se takový fígl.

Na pohřbu této mladé ženy, slečny se začala tato neskutečná teta opět projevovat. Zemřela jí vlastní rukou vnučka, určitě ji ráda měla… nějakým svým způsobem, jak asi dokáže mít ráda své vnučky. A přímo na smuteční hostině začala teta před mnoha lidma plácat, že by měli bratranec (její syn) se svou manželkou, zase začít spolu spát, aby si mohli udělat další dítě, když tohle umřelo. No, co, tak si uděláte další. V tom výroku toho bylo obsaženo víc, než jen to, že jedno umřelo, můžete vyrobit další.

Dnes se o takových lidech a vztazích říká, že jsou toxické. A to jsou. Vidím, že naše rodina je toxicitou tak prolezlá a naše myšlení je tak zdeformované, nebo omezené spoustou vnitřních zákazů a bloků, že není schopné dojít ke správným závěrům o jiných a také o nás samotných.

Byla jsem první v rodině, kdo začal o zlé babičce mluvit jako o zlé ženě. Její dcery to věděly, že je velmi zlá, ale nějak se to nesmělo nazývat pravými jmény. A nesmí se to doposud. Jednou, když byla moje máma stará a měla už Alzheimera, na něco jsem jí zeptala a ona měla náhle jakýsi vhled. Začala strašně brečet, možná nikdy takhle nebrečela a jen opakovala: "Proč na nás byla tak strašně zlá?" V tu chvíli mi jí bylo líto a litovala jsem také skutečnosti, že jsem ji do tohoto stavu uvedla svou otázkou. V tu chvíli jsem jí přála, aby se zase vrátila do svého zapomnění. Nestihla si během života přiznat pravdu, že jejich matka se k vlastním dcerám chová tak, jako kdyby je nenáviděla. Chovala se tak, aby jim bylo těžko. Týrala je. Proto jsou všechny její dcery, tedy má matka a tyto pošahané tetičky, v takovém stavu. Stále si nalhávaly, že to není možné, aby byla takhle zlá.

Protože všechny čtyři dcery této zlé ženy byly emočně úplně rozervané, ani jedna se ve svých pocitech a emocích vůbec nevyznala. Všechno měly potlačené. Asi jako já. Ani jedna z nich se nenaučila rozlišovat správně, o co jde a co se s nimi a jejich matkou děje. Bály se té zlé báby, ale víc si to nedokázaly připustit, nemohly o tom uvažovat po svém. O bábě se mluvilo jako o "mamince" a lezlo se jí někam, protože tyranka je k tomu stále nutila a ony to stále dělaly. Nevěděly, co s tím mají dělat. V té době bylo hodně necitlivých tvrdých lidí, kteří vychovávali své děti krutě. Ale ne každý byl tak toxický. Je rozdíl mezi slovem přísný a krutý. Je rozdíl mezi pevným vedením a toxickým manipulováním. 

Pokračování příběhu zde