8. kapitola - Velmi strohé paměti. Psychoromán "Na šourek zásadně kladivem"

Chodím po zahradě, dělá se mi trochu blbě, protože myslím na toho důchodce, který si chtěl nechat vyhonit péro od malinké Sofie. Na náhody už nevěřím, takže tato shoda jmen se Sofinkama pro mne náhoda není. Moc se zatím neodvažuji přemýšlet nad tím, jak asi vypadala situace, při které mi mohl otec nějak ublížit. Jestli se něco stalo a on mě chtěl sexuálně použít… co by s tím svým pérem vlastně udělal? Stačila mu masturbace pod peřinou? Vyhonil si to pod dekou, když mě tam silou držel? Stačilo mu, že se nějak tiskl, a měl nade mnou moc? Nebo potřeboval něco víc? Riskoval by penetraci? Není idiot, moc dobře ví, že kdyby se na to přišlo, mohl by jít sedět.

Asi mi lhal, že jsem nemocná, nebo zneužil nějakého mého příznaku nachlazení. Kde byla máma? Asi na potratu. Pamatuji si, že jednou byla na pár dní v nemocnici a řekli nám, že mámu bolí bříško, a proto je v nemocnici. Tenkrát ještě ženy zůstávaly dva až tři dny ve špitále. To by souhlasilo, pamatuji si to. Také si vzpomínám, že jsem rodiče slyšela mluvit o tom, že třetí dítě dali pryč. Dokonce to hodnotili jako správné rozhodnutí. Pamatuji si to proto, že jejich slova mi svým způsobem ublížila a cítila jsem se z toho blbě.

Cítila jsem se jako mrzák nebo odpad. Máma myslím říkala, že je dobře, že to dítě dali pryč, protože první dítě má nějaké vady, druhé dítě, tedy já, jich má už několik, takže kdoví, jak by na tom bylo to třetí dítě. Třetí dítě by podle té jejich přímé úměry mohlo být úplné monstrum.

Co když mi udělal něco ještě skutečnějšího, tělesnějšího, co když do mě nějak proniknul? Ta představa je ohavná. Kam by ho asi tak narval ze své pozice? Vždycky jsem měla bolesti a různé problémy přesně v této oblasti. Prostě mě tam bolívalo bezdůvodně od mládí. Buď někde ve střevech, nebo v oblasti konečníku, možná vaječníky, prostě tam někde.

Nepřemýšlím nad tím poprvé, už včera jsem si všimla, že mi teče krev z konečníku. Někdy se mi to stává, snad to brzo přejde. Myslím, nebo doufám, že nejde o žádnou rakovinu, ale jde o problém s nějakým vnitřním hemoroidem, nebo cévkou. Mám to už trochu vypozorované a k doktorovi se mi opravdu nechtělo. Když se stane, že mám nějaké střevní potíže a tato inkriminovaná tělesná oblast je více protěžovaná a namáhaná… jak to kulantně napsat? Prostě když musím na záchod častěji, protože se třeba láduju třešněmi jako nyní, tak se to najednou přihodí a někdy trvá i několik dní, než se situace zase zklidní a zahojí. Tak to prostě je. Od včera krvácím opravdu dost. Pohled do toalety byl jako z hororu.

Dnes už toho mám plný zuby. Pustím si nějaký film, ať mohu přemýšlet nad něčím jiným aspoň pár hodin. Jdu do domu. Hledám v databázi filmů téma, které by mi mohlo nějak pomoci uchopit celou tu záležitost. Je možné, aby byl děda rozdělená osobnost a jedna o druhé nevěděla? Podívám se, jaké filmy jsou natočené s tímto tématem. Ten jeho dvojhlas, dvojí život… je to divné. V databázi filmů vidím jeden znepokojující název "Muži, kteří nenávidí ženy". Viděla jsem už všechno možné, ale tento film mě neláká. Táta snad není případ muže, který nenávidí ženy. I když, já vlastně nevím. Jdu si pustit film o rozdvojené osobnosti. Asi také není náhoda, že herec je hodně podobný mému otci zamlada. Doufám jen, že otec nezabíjel lidi jako tato postava ve filmu. 

Paměti

Dcera mi oznámila, že tento víkend pojede pařit někam na chatu. Budou 4 lidé. Dva kluci a dvě holky. Ona zná jen jednoho z nich a toho znám i já, protože asi před dvěma lety přijel k nám na návštěvu a snažil se udělat dojem na holku. Pak spolu krátce tábořili, choval se slušně a dceru neobtěžoval. Bylo jí tehdy 14, teprve se začali kamarádit. Potom chodil s jinou holkou, mezitím on dospěl a ona, tedy má dcera… ta v podstatě také dospěla. Zakazovat jí to nebudu, alespoň přijde na jiné myšlenky a nebude pořád s dědou. Už toho začíná mít docela dost. Takže holka balí, zítra ráno pojede do Berouna a pak ještě někam směrem k Plzni. Nejsem tak vzorná mamina, abych jí smažila řízky, snad se o sebe nějak postarají, dostane jen prašule na nákup.

Dnes mají s dědou naplánovaný zajímavý večerní program. Děda prý bude diktovat své paměti a Skaven je bude zapisovat do počítače. Tak to jsem opravdu zvědavá, co budou obsahovat. Pokusím se zatím nezasahovat, abych neovlivnila jeho případné doznání, nebo náznaky doznání, nebo cokoliv, co by z něj mohlo… vyjít. No, to zní nepěkně, uvidíme, co z něj vypadne.

Mé dny jsou čím dál divnější. Chodím spát hluboko v noci, někdy až ráno. Probouzím se, když slyším šustivé zvuky papírů, ve kterých jsou zabalené uzeniny. Případně slyším dědovo prdění, plivání mucinu do hadříku, hlasité polykání limonád, nebo syčení na zvířata, která se snaží vybojovat kus tlačenky nebo jiné mastné hmoty. Je celkem jedno, který z těch zvuků dorazí až do mého pokoje, serou mě už všechny. Dříve jsem nesnášela toto slovo, ale dnes mi připadá celkem příhodné. Jako kdybychom bydleli ve společné domácnosti se zvířetem, které tady pořád mlaská, polyká, tráví a prdí. Do toho občas předstírá nějaké člověčiny, které během života naposlouchal od lidí a z filmů.

Často si vzpomenu na to, že jsem s otcem koukala na televizi a dávali film o znásilnění. Byla jsem školačka, jen vzácně dávali něco francouzského, italského, výjimečně amerického. Bylo to za socialismu, kdy většina blbostí byla hodně nudná. Solidnější film dávali tak jednou týdně. Ale jistý film byl o úchylovi, který zabíjel ženy v parku, a ten film mě děsil. Otec seděl, díval se, cumlal v zubech párátko a leskly se mu brýle úplně stejně, jako tomu vrahovi ve filmu. Vím, že jsem se cítila hodně nepříjemně, ale jiné situace si nepamatuju. Styděla jsem se. Nevím přesně proč. Asi kvůli té zvířecí touze mužů, když zabíjejí ženy kvůli svému chtíči. Nevím, co to bylo za film. Možná bych si ho dnes pustila znova a možná ani ne. Asi ne. Nechci si to připomínat. Já fakt nevím.    

Minulý rok jsem ještě nechápala, co vidím a chápu dnes. Loni jsem si s dědou pustila film "Šifra mistra Leonarda". Předpokládala jsem, že by ho téma mohlo bavit, ale takové věci se člověk také nedozví. Vlastně nevím, co se mu doopravdy líbí, co ho baví, co ocení. Ve skutečnosti málokdy něco nějak hodnotí, maximálně všechno nějak shodí. Jen výjimečně něco pochválí. Třeba že měl dobrou tlačenku.

V závěru filmu, kdy Tom Hanks nedočkavě utíká na místo, které vypátral a tím se dostává ke splnění úkolu a k cíli svého napínavého a dramatického pátrání, pronesl děda otráveně jen to, že nechápe, proč tam dávají takhle dlouhou tu hudbu. Zarazilo mě to. Zatímco jiní lidé, jako třeba já, cítí dojetí, uspokojení, nebo něco velkého, on necítí vůbec nic. Hudba graduje, vše je ve filmu připravené tak, aby se člověk cítil nějakým způsobem povznesen, motivován, prostě cokoliv, co si tam kdo najde. On necítil nic. Dlouhá, gradující, slavnostní a velmi silná melodie či skladba s ním neudělala vůbec nic, spíše ho obtěžovala, že je moc dlouhá. Možná i některá zvířata reagují citlivěji na hudbu. Viděla jsem videa se slonem, kterému se zjevně líbila Měsíční sonáta od Beethovena, a užíval si to. Děda jen zavrčel, že to nechápe a pak mi spokojeně oznámil, že se mu podařilo během filmu vypít celé pitíčko a měl z toho radost. Tenkrát měl lahvičku ještě bez ponožky a snad bez plísně. Neuměla jsem si představit, co se v něm skutečně odehrává.

Pak jsem si vzpomněla, že vlastně žádné jeho emoce neznám. Vím, jak u něj vypadá něco jako hypochondrická úzkost, ale i to je celkem slabé. Občas se rozzlobil, když jsme byli s bráchou malí, ale i tak jen něco zavrčel a nic většího se nedělo. Když nás pár let třeba neviděl, nebo konkrétně mě, vůbec mu to nescházelo, asi jsem mu celkem lhostejná. Je jedno, jestli pět let, nebo deset. Z vypitého pitíčka má možná větší radost než z nás, nebo ze vztahů.  

Bazén není v lepším stavu, míra chloru od včerejška významně neklesla. Jestli bude tepleji, nebudu se moci koupat, což je škoda. Teď by se mi koupání docela líbilo, protože mám stále pocit kontaminace. Jestli mě děda něčím zase rozhodí, skočím do bazénu šipku, ale snad se to nestane. Savo mě čím dál víc přitahuje, zakoupila jsem u Vietnamce malý kanystr s touto báječnou tekutinou. Dcera položila na pult plechovku s pitím pro sebe, a když jsem vedle plechovky umístila tento kanystřík se Savem, prohodila jsem vtip, že taky potřebuju něco na pití. Skaven i milý prodavač se smáli, ale on to ve skutečnosti vtip úplně nebyl. Sice se toho nenapiju, ale potřebu dezinfekce mám i v nitru.

Nechám běžet filtraci nonstop, aby se obsah chloru co nejdříve snížil samotným probubláváním. Ale stejně je to síla. Nechápu, jak jsem to udělala. Skaven se o bazén nijak zvlášť nezajímá, nestará se o chlor, musela jsem to přehnat já. Možná jsem od jara dávala tablet raději více než méně, zdálo se mi, že je hodně teplo a chtěla jsem vodu uchránit před řasami nebo něčím podobným.

Nic není náhoda. Myslím, že mě má téma chloru opravdu praštit přes nos a mám si ho spojit s tím, co jsem zažila u mé kamarádky ze skupinovky. Ona také zjistila, že jí vlastní otec sexuálně zneužíval a ještě jí dával prášky na spaní… Fuj to je hnus. Špatně to tehdy nesla a Savo měla v ruce pořád. Kdybych věděla, že mi otec dával prášky na spaní, aby mě mohl vojet, nevím ani, co bych udělala. Cítím agresi a zároveň bezmoc. Neudělala bych nic. Odvezla bych ho domů a vykašlala se na něj. Skončila bych s ním. Přestala bych ho možná řešit. Fakt nevím. Ulevilo by se mi, kdyby ta agresivita vyběhla ven. Ne, neulevilo. To je strašný.

Rozhodla jsem se jít do lesa, protože chodím stále po zahradě jako tygr v kleci. Když jdu do domu, Savuju, nebo se zavírám do pokoje a občas prohodím pár slov s dědou. On už musí registrovat, že jsem hodně ochladla a nemám moc zájem se s ním bavit. Změnila jsem se, musel si toho všimnout, jestli ho vůbec něco zajímá. V lese courám, pořád myslím na totéž a nemám klid. V lese je sice hezky, ale na můj vkus moc sucho a horko. Bojím se velkých psů, necítím se dobře, na moc velké courání to není. Přemýšlím nad dědovými vzpomínkami. Na fotky se vůbec nepodíval, nemá vůbec žádnou potřebu jakoukoliv z nich vidět, nebo komentovat. Prostě nic. Cítím bolest v oblasti podbřišku, nebo spíš konečníku. Nedokážu to lépe definovat. 

O životě otce vím velmi málo. Bydlel jako dítě ve Vyškově, pak v Nosálovicích, pak se stěhovali do Olomouce, ale on už šel na učňák do Zbrojovky Brno. Chlubil se, že běhával, zatímco jiní jezdili tramvají. Ve zbrojovce poznal mámu, ale chodit spolu začali až na mládežnické brigádě v padesátých letech. Vysušovali bažiny na Šumavě, protože to chtěli natřít imperialistům a ukázat jim, že my máme obilí všude. Pak šel na vojnu, po vojně se stal zaměstnancem Ministerstva vnitra, takzvaným tajným policistou, nebo estébákem. Tím zůstal až do revoluce. Pak ho propustili a pár let do důchodu dělal na služebně policie tam, kde bydlel. To je zhruba vše, co o jeho životě vím. Moc dalších informací nevydoluju.

Znám pár knih, které přečetl. Jednou se svěřil, že se dojal u filmu. Asi moc neznal ten pocit, který popisoval. Ukápla mu slza. Jindy se mu to prý nestalo. Možná jako dítěti? Jedna z knih, které četl, byla "Jak si lidé hrají", to mi uvízlo v paměti.

Nejsem schopná věnovat se žádné práci. Zalévat zahradu mohu, občas něco umyju a to je celé. Všude je tolik práce, nemám na to energii a koncentraci. Zmůžu se jen na sekání sekačkou, aby se dalo všude dobře chodit. Nesekaná místa zarůstají pomalu plevelem. Kdyby tu byla máma, všechno by vymlátila motykou a plevely by tu nebyly. Ale já nejsem máma, já na to kašlu.

Přemýšlím nad tetou Slávkou. Chci jí zavolat. Mám na ni několik dotazů, ale trochu se bojím, že se s ní pohádám. Vlastně proč bych nemohla? Kde se ve mně vzal ten strašný strach z hádek, nebo z konfrontací? Ona je docela neústupná, nezhroutí se hned. Znám ji, že se umí ohradit, urazit a já nevím co všechno. Možná to souvisí s tím, že se kvůli mým slovům pokusila zlá babička o sebevraždu. Od té doby neříkám nikomu nic tak citlivého, aby se situace nemohla zopakovat. Mám kvůli tomu ten problém a strach z vlastní agrese? Když začínám cítit hněv, je mi z toho až blbě, jde to skoro do úzkosti, nebo co to je. Tohle přece není normální.

Jdu si lehnout, není mi dobře. Pokusím se pár hodin si odpočinout, jsem z toho vysílená. Najednou jsem úplně vybitá a to jsem chtěla dělat něco jiného.

Bála jsem se, že neusnu a budu se v posteli jen neužitečně válet a převalovat, ale usnula jsem asi hned. Spala jsem tvrdě několik hodin.

Děda se Skaven udělali z kuřecího masa řízečky, nebo spíš takové "stripsy", já tedy udělám brambory a měla bych plátky masa osmažit. Zatímco se motám v kuchyni, poslouchám, co řeší děda s dcerou. Skaven v jeho pokoji sedí, kouká do mobilu, on něco občas říká. Zdá se, že paměti moc nesepisují. Děda řekl asi vše a tím skončili. Umím si to představit. Za mlada běhával místo toho, aby jezdil v Brně tramvají. Ani neříká "šalina", moc si toho v Brně neosvojil.

Po večeři jsme se sešly se Skaven na zahradě, děda se šel natáhnout.

"Jak dopadly paměti?" Ptám se hned.

"Povídal přesně to, co jsi říkala minule. Běhával zamlada v Brně, zatímco spolužáci jezdili tramvají a on byl na místě dříve než oni. Nadiktoval mi ty vesnice, kde postupně bydleli. Prý mu šla dobře střelba, tak jezdil na soutěže. Pak se mu prý zhoršil zrak, tak řekl: 'Vidím už blbě' a skončil se střílením. Bylo to za chvíli sepsaný, pak už neměl skoro nic. Ještě si vzpomněl, že když dělal radistu, lehával pod stolem a místo polštáře si dával pod hlavu plynovou masku. Já vůbec nechápu, proč opakovaně mluví o těch svých pamětech, že je musí sepsat. K žádnému tématu nemá vlastně co říct. Ani o babičce, ani o dětech. Nic." Sype ze sebe Skaven.

"Asi ho něco nutí se pořád těma paměťma ohánět. Možná to souvisí s tou knihou, co jsem napsala. Třeba si myslí, že to musí uvést do nějakého souladu s vlastní verzí příběhu, nebo já nevím. Je to třeba nějaká jeho obrana. Ale jak to, že nemá co říct? Jako kdyby ani nežil. Já si toho pamatuju z dětství celkově málo, ale o učňáku bych dokázala vyprávět aspoň hodinu. Teď sice nevím co, ale zážitků mám dost. O gymplu také, o pracovištích také. Stačí se rozpomenout a položit se do toho. Nechat vzpomínky plynout. Nebylo by toho hodně, ale takhle zoufale málo je až překvapivé. To není možné. Navíc on sám to chce sepisovat. Už loni to říkal, že by měl sepsat paměti. Myslíš, že mu to připadá samotnému divné?" Ptám se.

"Já nevím. Ale on to říkal i předloni. Vždycky prohlásil, že musí sepsat svoje paměti a pak z toho vyleze pár myšlenek. Myslela jsem, že chce psát nějaký ty tajný věci ze svého pracoviště, když je tak tajnej, ale řekl jen, že kdysi býval radista a pak někdy lehával na zemi a hlavu si podkládal plynovou maskou v té zelené brašničce na masku. Prý to bylo jako polštářek. No a tím zase skončil na téma práce." Vypráví Skaven.

"To je divný. Zajímalo by mě, jak se cítí on, když ani nemá co říct. Jestli mu to vůbec dochází, že tu něco nehraje."

"Jo, ještě si vzpomněl, že ho prý někdo někdy požádal, že by mohl vzít služební zbraň a zastřelit srnku. Později prý toho litoval, že souhlasil, protože se mu to vracelo v myšlenkách a nebylo mu to asi příjemný. Nevím, jestli to byla opravdu srnka, nebo si ji vymyslel a ve skutečnosti šlo o ten okamžik, jak šel zastřelit tvého psa a pak ho zabetonoval."

"Aha, o srnce jsem nikdy nic neslyšela. To by skoro vypadalo, že si srnku dosadil, protože o tom psovi se mu před tebou mluvit možná nechtělo. Ale teď si vzpomínám, že mi Majka říkala, že jednou můj otec vytáhl bouchačku, že prý zastřelí jejich prase. Měli zabíjačku a náš otec tam prý přijel, že ho může zabít. Ale strejda byl z té zbraně nervózní a nějak se tam kolem toho dohadovali. Už si to přesně nepamatuju, ale strejda ho snad požádal, ať s tím jde do háje a prase raději podřízli. Strejda se bál odrazu kulky a průseru."

"Také si vzpomněl, že jako malý kluk si prý schoval do dřeva lehký kulomet a granáty, které někde po válce našel. A jeho otčím zbraně ve dřevě nečekaně objevil a pak udělal scénu. Děda nedostal výprask, nikdy ho nedostával, ale prý se bál a nikdo ho nechápal, že si kulomet schoval, protože to pro něj bylo dobrodružství a byl hustej frajer nebo tak něco."

"Tak to jsem také asi neslyšela. Takže něco přece jen ze své paměti vydoloval. Stejně tomu nerozumím. Jiní lidé jako kdyby ani nebyli. Nemá s nimi žádné vzpomínky. Ani na ty fotky se nepodíval, aby si třeba nějaké vzpomínky oživil. Možná, kdyby se na ně díval, vzpomněl by si na hodně detailů, ale nejsou pro něj zajímavé, je to asi o ničem. Z jeho pohledu. V podstatě nejvíc před tebou mluvil o zbraních. Ty jsou mu nejbližší. Kulomet, sportovní střílení, služební zbraň, srnka."

"Pes." Dodává Skaven. "Třeba si myslí, že když mě to zajímá…"

"Nemyslím si, že to říká kvůli tobě. Spíš jsou to pro něho důležitý vzpomínky. Ale nevím. Kdoví, co všechno s těma pistolema dělal. Doma míval pistoli, náboje, a viděla jsem tam i skládací samopal. Myslím, že tomu říkali škorpion. Jak brácha rostl a hrabal se v tom, začal to děda nechávat v práci. Pamatuju si, že jednou mi dali najevo, že jsem blbá holka a šli spolu střílet do lesa a mě s sebou nevzali. Na chatě, nebo poblíž chaty, byla v lese střelnice."

"Jak ti to řekli?"

"To už nevím. Nebylo to poprvé, co mi dali najevo, že jsem jenom holka, ať se do toho nepletu, nebo že to není pro mě. Přitom já bych ráda šla. Připadala jsem si jak Popelka. Drž hubu, tady máš hrachy a do tohohle se nepleť. No vidíš, to by vysvětlovalo, proč jsem si někdy jako Popelka připadala a proč jsem se litovala. Teď jsem si vzpomněla, že minulý nebo předminulý rok otec prohlásil, že brácha nemá rád ženy. A řekl to takovým divným způsobem, že mě to zarazilo."

"V jakým smyslu? Nebo co tě zarazilo?" Vyptává se Skaven a prutem mlátí do kopřivy na okraji bývalého záhonu, který zarostl plevelem.

"Já přesně nevím. Když to řekl, bylo v tom něco… nějakej úmysl. Něco se mi snažil podsunout a upozornit na to, že brácha nemá rád ženy. Jako kdyby je děda osobně rád měl. Ale něco mi v tom nesedělo, proto si to pamatuju."

Skaven tříská do kopřiv, jako kdyby měla v ruce šavli. Přemýšlím. Na něco jsem si vzpomněla a zase jsem to hned zapomněla. Nevím, co to bylo. Už vím.

"Jo, nesedělo mi to úplně stejně, jako když mi děda v dětství říkal, že malé děti si nic nepamatují. Že do určitého věku jsou jejich vzpomínky buď žádné, nebo mlhavé, nebo prostě… prostě nejsou. Myslím, že říkal do čtyř nebo dokonce do pěti let. Ale to je blbost. Já si pamatuju nějaké věci z raného dětství. A ještě víc si pamatuju tohle jeho divné tvrzení. Nevím, proč mi právě tohle uvízlo. Možná mě manipuloval, abych věděla, že cokoli kdekoli povím, nikdo mi to nebude věřit. Dospělí lidé mi řeknou, ale to nemůže být pravda, to si vymýšlíš, protože malé děti si přece nic nepamatujou. Ale já si pár věcí pamatuju, protože mi to nedávalo žádný smysl. To je zajímavé. Pocit zmatenosti jsem si zapamatovala a tím i tyto podezřelé výroky."

Začínám cítit tlak v hlavě, únavu a hluboký odpor a nechuť. Mám chuť se ho zbavit, poslat do prdele a… nevím co. Sahám do kapsy, ubalila jsem si trávu, je čas si zakouřit. Nevím, jestli budu cítit úzkost, Neurol mám připravený v druhé kapse, kdyby byl třeba. To jsem zatím nenapsala…

Před lety jsem přestala pít alkohol i kafe a přestala jsem kouřit tabák. Pár let předtím jsem přestala kouřit trávu. Neměla jsem ji, protože můj tehdejší partner a otec Skaven huliče okázale nesnášel. Sám chlastá, takže jsem pár let pila s ním. Pak jsem toho ale nechala.

Asi 4 roky jsem kompletně abstinovala vše, nedělalo mi to žádný větší problém, ale nakonec jsem se k hulení trávy vrátila. Měla jsem k tomu více důvodů, takže nyní již několik let pravidelně kouřím trávu, kterou si sama pěstuju na zahradě. Hodně mi to pomáhá na bolesti zad. Otestovala jsem, že když je bolest na stupni deset z deseti, klesne to po vykouření jointa (stačí mi pár prásků) zhruba na dvojku až trojku. Lépe se mi přemýšlí, cítím větší klid a soustředění. Nejsem tak strašně niterně rušená. Zpomaluje mě to, mám menší záběr a pak mám pocit, že jdu víc do hloubky. Ona to ve skutečnosti větší hloubka není, ale to zklidnění je uvolňující. Také lépe spím. Bohužel se to projevuje negativně v jiných oblastech. Ale k tomu se dostanu někdy později.

Skaven šla hrát nějakou hru, já sedím ve tmě na zahradě. Je příjemně. Občas letí komár, ale jsem nasmraděná domácím "lektvarem" z bylin a to mi částečně pomáhá. Obloha je čistá, hvězdy svítí a nad bazénem létají dva nebo tři netopýři. Cítím bolest v oblasti konečníku, někde trochu hlouběji. Nechce se mi věřit, že by na mě otec použil násilí a pronikl do mého těla. Ale násilí použil. Jen nevím, jestli pronikl do těla. Dávám si i Neurol. Možná si půjdu pustit film "Muži, kteří nenávidí ženy." Nevím, jestli mám na to odvahu. Spíš asi ne.  

Pokračování příběhu zde