6. kapitola - Kostelní zážitky. Psychoromán "Na šourek zásadně kladivem"

Děda projevil zájem o film, tak jsem mu stáhla do jeho počítače co chtěl a pak mu ukážu, jak si to může pouštět a vypínat. Mám pocit, že od té doby, co jsem se ho zeptala na ženu jeho milovanou, je nějaký zádumčivý. Více přemýšlí a něco mu šrotuje v hlavě. Už je mi z těch jeho řečí blbě a nevím o co mu jde. Pořád se mi vrací myšlenky na to, co jsem viděla.

Možná si představoval, jak si schválně odrhne svou kůži do ručníku a ručník pak přede mnou okázale vypere v bazénu. To je blbost. No, možná to blbost není. Jeho chování by se dalo možná takhle pochopit. To by ale musel být skutečně zlomyslný prevít, který v něm žije a nikdo to vlastně neví. Je těžké představit si, že by mohl být ve skutečnosti takový potměšilý člověk, takový tvor, entita, bytost, která je úplně jiná, než vypadá navenek celý život. Mohl by dělat lidem naschvály a pak si nad tím pomyslně honit? Je to taková kreatura?

Ukázala jsem dědovi, jak si má pustit film a zmizela jsem ve svém pokoji. Nedokážu s ním mluvit.

"Slyšela jsem chvilku, jak se bavíš s Majkou, a chtěla jsem se zeptat… jak jsi to myslela, že jsi zažila nějakej horor v kostele? Jakej horor?" Ptá se Skaven.

"Počkej, teď nevím, jakej horor myslíš. O čem jsem zrovna mluvila?" Ptám se zmateně, protože horor je pro mě momentálně dědova kůže v bazénu, kterou tam možná chtěl dostat.

"Něco o tý tetě, jak tě brala do kostela jako dítě a jak jsi doma musela lhát, že jako nic. A že ses těch kostelů bála." Připomíná mi ona.

"Aha", říkám. Svým způsobem se mi ulevilo, že nemusím uvažovat to tom ručníku a jeho kůži.

KOSTELY

"Jo, to jo. Byla jsem hodně malá a bála jsem se, ale opravdovej horor v kostele jsem zažila až později na Moravě. Jako malá měla jsem z celkové atmosféry kostela asi strach, konkrétně z těch obrazů, který byly snad ve všech kostelech, ve kterých jsem jako dítě byla. Jak se to jmenuje? Jo… Křížová cesta. Je to asi 12, nebo 13 obrazů o utrpení a umučení Ježíše Krista, nebo Božího syna. Každý ho nazývá nějak jinak. Vždycky mi to mučení připadalo strašný, nerozuměla jsem, proč to všude ukazujou a doslova vnucujou věřícím před oči. Je to samozřejmě to nejhorší, co z jeho života zachytili. Ale on zde dělal i jiné věci a zažil jiné zážitky." Začínám se pohoršovat nad situací.

"Pro církev bylo jednoznačně stěžejní to umučení. Podle nauk, které nám pak církev naservírovala, je evidentní, že Ježíš Kristus žijící v těle zemřel, protože ho lidé umučili a zabili. To umučení byl pro ně velký moment, něco jako důkaz. To si chtějí připomínat. A tím on údajně zaplatil náš účet za všechny svinstva, která lidi dělají. To je zajímavě vymyšlené, že?" Sypu ze sebe příliš zhuštěné informace.

Následně pokračuji: "No a pak ukazují v kostelích jejich domnělé a okázalé až triumfální vítězství nad Bohem. Jenže tenkrát jsem to ještě nechápala, viděla jsem jen to strašné mučení a nenávist lidí, kteří chtěli smrt Ježíše Krista."

"Počkej, já se podívám na nějaký fotky z internetu, asi jsem nic takového neviděla." Říká k tomu Skaven a já otevírám okno Googlu, abychom našly pár fotek obrazů s touto jejich oblíbenou kostelní tématikou.

"Tenkrát jsem také nevěděla nic. V tom kostele mi dali obrázek ukřižovaného skoro nahatého pána, kterýmu 'svítila hlava' a byl velkýma hřebíkama přitlučený k dřevěnému kříži. A pak druhý obrázek, na kterém byla Marie, jakože matka Boží. Ta byla zobrazená podobně jako bohyně, také měla 'svítící hlavu'. Později jsem teprve zjistila, že to je takzvaná svatozář a co to přibližně údajně znamená."

Google nám nabídnul nějaké fotografie, ale moc toho není. Termín "Křížová cesta" nabídnul různé fotky modlitebních míst u nás, kam lidé mohou chodit a rozjímat. Ale nejsou vidět obrázky. Jen pár.

"Na těch obrazech je vždycky utrpení mučeného trýzněného člověka a pak davy debilů okolo, kteří jsou krutí, zlí, nenávistně na něho křičí, plivají mu do obličeje, vysmívají se, a přitom jim vůbec nic špatného neudělal. Až později jsem se dozvěděla, že svými slovy podráždil nějaké ty rabíny a zákoníky… takže víceméně politiky, jejich patolízaly, své soudobé kněze, kariéristy a tak. Říkal jen pravdu o jejich lžích a podvodech. Tedy kromě jiných skutků.

Kromě toho hororového 'komiksu' na obrazech v kostelech, vnímala jsem i ty děsivé, nebo zvláštní malby na stropech a různé sochy. Dost to na mě působilo, proto to tam také dávají. Ve skutečnosti je to spíš horor."

Listuji dál obrázky, které se mi v počítači zobrazily.

"To je jako nedělní sadistickej kroužek. No vidíš, to je možná důvod, proč se teta Slávka stala horlivou křesťankou. Přitáhly ji ty sadistické motivy. Podívej se na tuhle stránku." Říkám Skaven, která o těchto věcech zatím mnoho neví, protože má jiné zájmy.

Před očima vidíme tyto nápisy:

S křížovou cestou obsahově souvisí bolestná tajemství růžence, která jsou:

1. Ježíš, který se za nás krví potil.

2. Ježíš, který byl za nás bičován.

3. Ježíš, který byl za nás korunován trním.

4. Ježíš, který za nás nesl těžký kříž.

5. Ježíš, který byl za nás ukřižován.

Křížovou cestu jako pobožnost se věřící modlí (rozjímají) tak, že procházejí kolem jednotlivých zastavení a uvažují o všem, co pro nás Pán podstoupil, děkují mu a činí si předsevzetí, že se dalších hříchů, které Krista křižují stále, už nechtějí dopouštět. Je-li pobožnost křížové cesty společná pro více lidí, je obdařena plnomocnými odpustky.

"Jen to vidím a už mě to nasralo. Oni to píšou tak, jako kdyby Bůh, tedy ten nejvyšší, Absolutní, byl sadistickej zvrhlej zuřivej tyran, kterej by nás rád všechny zbičoval za hříchy, ke kterým má člověk spády. Ale není to až tak vina člověka, že je to tady takhle šílený. Každopádně z Boha dělají krvelačnou šelmu, která se nemůže dočkat, až to tady zmasakruje. To je také často poselství té údajné Marie, to je ta s tou 'svítící hlavou', která oblbuje tisíce lidí při různých příležitostech. Také má v popisu práce, tahle údajná Marie, aby vykládala o Bohu tyhle kokotiny, které mají za účel jen to, aby lidé vnímali a chápali Boha a tyhle všechny záležitosti úplně blbě. Ale podařilo se jim to. Lidé to vnímají opravdu blbě, anebo na to úplně kašlou, což se dá pochopit, po tomhle všem."

"To je hustý." Diví se Skaven a pokládá otázku: "A čeho ses hlavně bála v těch kostelech?"

"Nevím. Možná jsem se ani tak nebála, ale cítila jsem k některým věcem hluboký odpor, někde uvnitř. Spíš k tomu, co dělají lidé okolo toho všeho. Byli mi odporní i ti tlustí kudrnatí andílci, kteří po těch kostelech létali nahatí, málokdy oblečení. Většinou to byli kurdnatí blonďáčci s nadváhou. Byli docela špekatí. Možná to mělo v lidech evokovat představu, že jsou dobře živení a není jim kosa z podvýživy." Snažím se trochu odlehčit, ale nevím, jestli to zabírá.

Skaven se trochu směje a kouká na další fotky.

"To mi přišlo taky divný. Žádní černoušci ani třeba Vietnamci tam nelétali, asi jsou v nebi rozdělení na sektory podle barvy pleti. Možná mi těch navěky nahatých dětí bylo líto, sama jsem svou nahotu co nejvíc skrývala. V barokních kostelech byly všude tyto nalétávající děti, které měly křídla jako husa. Andělíčci létali jako malé vrtulníčky, tenkrát ještě nebyly drony,"

"Hm, je to docela hnusný. Pro úchyla vlastně pastva pro oči, takovej kostel."

"Někde byli zobrazovaný snad i pekla, ve kterých ďáblové útočí vidlemi na lidi. Docela humus."

"To mi připomíná… poslala jsem ti vtip. Podívej se na to." Říká Skaven.  

"A co se stalo, jak jsi říkala, že horor v kostele si zažila až později?"

"Když jsem byla na Moravě u tety a strejdy, musela jsem s celou jejich rodinou v neděli dopoledne chodit do kostela. A já s Majkou občas zlobila, protože jsme byly v pubertě. Dělaly jsme nějaký huby na mladýho kluka, ministranta, který z nás byl nervózní, ale nemohl se během bohoslužby smát. Ministrant je mladý pomocník, který asistuje knězi během nějakých ceremonií. Chodí v kostele třeba s kadidlem, to je taková ta smradlavá doutnající věc, kterou se vykuřovalo. Nebo podává nějaký věci knězi a tak. Tento kluk musel také obcházet věřící a strkat jim na tyči před obličej takové žebradlo. Připomínalo to trháček na ovoce, které lidem dával před nos, aby tam hodili peníze.

"Proč to měl na tyči?"

"Protože lavice v kostelích bývaly dost široké, vedle sebe v řadě sedělo třeba i deset lidí a on k nim přímo během bohoslužby nemohl. Bylo to jak v kině. Takže chodil s dlouhou tyčí a ten pytlík na prachy jim dost neurvale dával přímo před obličej. To se pak blbě odmítá, většina lidí tam raději něco hodí, aby to nevypadalo blbě, že ostatní peníze házejí a ty nic. Navíc se v tom kostele všichni znali. Asi bylo výhodné rozměnit peníze na hodně drobných, aby to okázale zacinkalo, protože desetikoruna v papírovném provedení nebyla ani slyšet. Teď si uvědomuju, jaké myšlenky se mi honily hlavou, když jsem tam musela sedět. Teta mi také dávala nějaké drobné, že to tam musím hodit, aby bylo vidět, že peníze prostě dáváme. Mohli do trháčku hodit stovku na celou rodinu, ale to ne. Raději se rozměnilo, aby každý trochu zacinkal. Asi i pro toho kluka to bylo lepší, že každý měl připraveno pár drobných, protože jinak by to jeho šermování tyčí bylo ještě víc trapné."

Pobavila mě představa, že by ho lidé museli odhánět, aby s tou tyčí vypadl a už tam znova nelezl. To je z mého pohledu obtížná služba.

"No a jednou jsme museli jít na brigádu, kostel se opravoval a uklízel. My jako parta puberťáků jsme zůstali sami dole v kostele, práci jsme zrovna neměli, a tak jsme se tam neužitečně flákali. Dospělí byli na střeše a někde v podkroví, teta zametala hovna od holubů, nebo co to tam dělala.

Na prázdninách u příbuzných jsem se seznámila s jednou dost divokou prsatou holkou z Brna, která byla u dědečka a babičky, kteří žili hned vedle. Ta holka nás, nebo alespoň mě trochu sváděla ke krádežím, ale tady v kostele nebylo co napáchat, tak se tam jen procházela. Najednou ji napadlo sednout si přímo na oltář, jakože bude hodně drsná. Opřela se rukou o vrchní desku oltáře, na které byl ubrus a docela velké svíčky postavené ve svícnech.

Nadskočila a dosedla na tu vrchní desku, jenže ta byla pouze položená, nikoliv pevně zabudovaná a se strašným rámusem a duněním velká deska spadla na zem. Také se rozbila jedna velká svíčka. Nikdo si asi předtím nezkoušel sednout na oltář, jinak by to nějak připevnili. To dunění bylo strašné. Myslela jsem, že všichni odněkud přiběhnou, aby zjistili, co se tam stalo.

Tato holka se tomu začala smát, ale jedna má sestřenice, která se tam s námi také motala, byla úplně paralyzovaná a opravdu zděšená, že přijde nějaký trest. Naštěstí se nám podařilo desku rychle zvednout, přikrýt ubrusem, svíčky jsme ze země zvedly a jednu prasklou jsme tam nějak narafičily. I já jsem byla strašně vyděšená. Asi jsem se bála strýce, tety a všech věřících, kteří by nás mohli začít dusit. Myslím, že jedna ta sestřenice se vážně bála i nějakého trestu od Boha. Ona byla o něco mladší než my a také byla skutečně věřící."

"Takže na vás nakonec nikdo nepřišel?" Ptá se Skaven.

"Ne, tenkrát nám to prošlo."

"A vy jste někdy kradli?"

"Co si pamatuju, tak já jsem se strhnout nechala. Jeli jsme někam do města a tam byla drogerie. Ta holka z Brna se v té době už malovala, já ne a ukradly jsme nějaké šminky. Bylo mi to sice hloupý, ale asi jsem chtěla ukázat, že nemám strach, nebo mě přemohlo nějaký chtění. Už přesně nevím, ale stalo se to. Průser z toho nebyl, ale pamatovala jsem si to, a proto jsem tě taky nabádala, ať se nenecháš nikdy k podobným věcem strhávat. Měla jsem vlastní zkušenost, že se to snadno může stát."

Prohlížím obrázky kostelních oltářů, abych mohla Skaven ukázat, jak to asi vypadalo. Ona skutečný oltář asi nikdy neviděla. Našla jsem něco podobného, možná je to jen více okázalé, ale už si to nepamatuji. Moc velký rozdíl to asi není, nebo aspoň z mého pohledu. 

Vidím dědu v kuchyni, zrovna si krájí rajčata a okurky na dřevěném prkýnku. Nevím proč, najednou jsem dědovi položila otázku.

"Hele, poslouchej. Mám dotaz. Kdybys mohl znát pravdu o světě, o stvoření, o smyslu života, nebo o smyslu zla, kdybys mohl vědět, co přijde po smrti tady a co bylo předtím, než jsme se sem narodili. Kdybys mohl znát prostě celou pravdu, chtěl bys ji znát, poznat? Dozvědět se ji?"

Děda se hned zamyslel, trochu se zamračil a docela mu to trvá. Myslela bych, že odpoví jasné ano a nebude to trvat dlouho, protože já to mám srovnaný už dávno. Jak to, že nad tím může vůbec někdo přemýšlet více než pár vteřin? Jsem překvapená a čekám na dědovu odpověď.

"No, kdyby to bylo pro mě bezpečný, tak… možná… jo. No."

"Cože? Bezpečný? Tak to mě vůbec nenapadlo. AHA." Mumlám už pro sebe. Tak tomu nerozumím. Co je to za postoj? K čemu je dobré žít ve lžích? Začnu se na to lidí ptát, jsem zvědavá. V noci jsem se zabývala vyhledáváním informací ohledně sadistických sklonů. Zjistila jsem, že existuje pojem pseudopedagogický sadismus. Myslím, že to velmi dobře sedí k naší tetičce Slávce. Ale potřebuju pro jistotu mluvit ještě s další sestřenicí, která bydlela právě v Čumákovicích a kam Slávka také jezdívala.

Pokračování příběhu zde