4. kapitola - Hrátky a plesnivé pitíčko. Psychoromán "Na šourek zásadně kladivem"

Děda umývá pár kousků nádobí, zatímco Skaven přenáší k dědovi Scrabble s krabicí plnou fotek.

"Můžeme si zahrát 'písmenka', mezitím nám můžeš dát komentář k nějakým fotkám." Navrhuje dcera dědovi, který se vrátil zpátky k šachovnici do svého pokoje.

"Hele, pojď si zahrát s námi a podíváme se s dědou na ty fotky." Organizuje Skaven. Má pravdu, není to špatný nápad, mohla bych se k nim připojit. Jednak o řadě rodinných fotek nic nevím a také uvidíme, jak na některé fotky bude reagovat děda.

"Nemám vzít tu moji lampičku se silnou žárovkou s sebou?"

Ptám se s obavou, abychom u dědy v pokoji viděli dostatečně. Ale v duchu mě napadá, že si chci na dědu asi posvítit a podrobit ho výslechu. Kdyby z něj vypadlo přiznání, bylo by to jednodušší. Takhle nebudu vědět nic, jestli se nakonec nezeptám přímo. Nebo mám čekat na další nevědomé uklouznutí a prořeknutí? Uvidíme, co se bude dít. Počkám si. Mám velmi mocného spojence, co se týče odhalování pravdy. Jsem připravena se obrnit trpělivostí a čekat na intuici.

Děda už sedí ve svém plastovém křesle u vysoké stoličky, kterou používají na hraní her. Připojím se, zahraju si aspoň jednou Scrabble. Sedáme si do trojúhelníku, dcera rozdává a já koukám na svou dávku prvních písmenek.

D, V, Ď, Ř, M, A… rychle potřebuji vymyslet cokoliv, ať mohu projít tímto kolem. "Dveřma" nejde, navíc je to nespisovný. Vař, dva, řaď, mař, vaď, dav,…

Děda zahájil, já přikládám a hned si vybavuji, že jedna známá mi kdysi říkala, že člověk hraje společenské hry stejným způsobem, jako ve skutečnosti žije svůj život. Byla to ta stejná známá, která mi říkala, že se člověk ve stáří projeví ve své pravé podobě. Tak jak hraje děda společenské hry?

U své dcery závislé na telefonu to vím. Má kapacitu na oboje. Hraje šachy nebo jinou hru a mezitím sjíždí telefon. Zajímá ji to, ale není do hry pohroužená jako děda. Dcera se účastní jen částečně, ale zapojená je.

Jenom táta se asi skutečně soustředí na hru a ještě navíc taktizuje, když je toho schopen. Nevím, jestli je soutěživý v pravém slova smyslu, ale tyhle intelektuální hrátky ho berou. Scrabble jsou pro něj nové, ale šachy… ty hraje hodně a také dost soustředěně. Hrát s figurama šachy, to je také zajímavá disciplína. Co když hraje s námi všemi své oblíbené šachy? Možná to není tak daleko od pravdy.

Já stále nezúčastněně hraju, snažím se jen přežívat další kola a nejsem schopná do toho vložit víc. Myšlenkami jsem úplně jinde. Buď sleduji lidi okolo a přemýšlím, nebo jsem duchem ještě někde dál.

"Co je tohle? Kdo to maloval?" Ptá se na něco starého a barevného Skaven. Vytáhla z krabice fotek obrázek malovaný temperami, možná i vodovkami. Pamatuji si tu malbu. Děda to vytvářel podle fotky mojí mámy, kterou měla na doklady. Vypadala na té fotce dobře. Byl to i kvalitní záběr od profesionálního fotografa.

Nevím, proč to táta tenkrát dělal. Možná nám chtěl ukázat nějakou techniku malování. Šlo o to, že fotku s máminou podobiznou rozčtverečkoval na malá políčka a vydrápal kuličkovým perem jakousi mřížku přes mámin obličej. Pak udělal to samé na velkou čtvrtku a přenášel velmi přesně rysy mámina obličeje na papír. Odvážně tu malůvku vymaloval barvičkami. Obličej samozřejmě žlutooranžový, pak tmavé vlasy, dále jakýsi zmrzlý výraz a přímý pohled do očí.

Na stole je vytažená jiná fotografie. Tahle fotka je prolhaná, musím to pak ukázat Skaven. Už jako malé dítě jsem na ni nevěřícně koukala a nějak jsem věděla, že je to lež. Ale proč? Na fotce je pěkný les, převažují kmeny bříz, je to hezký podzimní snímek soudě podle listí spadaného ze stromů a podle našeho teplejšího oblečení.

Když se tato událost odehrála a byla vyfocená, tak se přece nemůže jednat o lež, napadá mne. Ale může, napadá mě jiná, oponující myšlenka. Někdo může koupit foťák, aby pořídil nějaké fotky rodinky. A ty fotky jsou takový skutečný reálný důkaz, že jsme pěkná šťastná rodinka, která chodí na procházky, jezdí na výlety a má příbuzenské svazky. Abychom měli důkazy, že jsme také jako ostatní rodinky.

Navíc málokdo měl v té době foťák, takže táta se při pohybu mezi příbuznými hodil jako rodinný zaznamenávač společných chvil. Role fotografa je super. I já ji ráda využívám, protože lidé vám dají pokoj, velká část lidí se ráda fotí, není nouze o dobrovolné pozéry "štastných a veselých" fotografií.

Ale ta prolhaná fotka. V čem je tedy prolhaná? Na fotce na levé straně je matka držící švihadlo, na pravé straně je holčička držící druhý konec švihadla a obě dvě tím provazem točí. Malá asi sedmiletý chlapeček uprostřed skáče. Vypadá to jako šťastná rodinka na odpolední procházce. Táta možná stál za foťákem, proto na snímku není. 

Musím jít krátce do kuchyně, protože potřebuji uvařit segedínský guláš na zítra. Pár minut to zabere. Spoluhráči chvilku počkají, nebo budu odbíhat. Myšlenky se hrnou dál.

Vděky pro tetičku

Za foťákem u tohoto prolhaného snímku mohla být také tetička, která byla možná zamilovaná do mého táty. Byla mladá, krásná, muselo jí být asi 20, přičemž mojí mámě bylo pravděpodobně 28 let. Nejdříve mě začalo napadat, že matka na tetu žárlila, protože teta mojí matce tak nějak přebírala rodinu, tedy manžela i děti. Teta děti mít nemohla a mám pocit, že tehdy rodiče říkali, že to s ní mlátí. Žila u nás, nebo skoro u nás. Moje matka jako nejstarší ze čtyř dětí měla potřebu Slávku jakožto svou nejmladší ségru chránit a pečovat o ni, protože byla prý problémová. Nevím přesně, co to obnášelo. Měla předtím sklony poflakovat se prý po nádražích, ale netuším, jak vážné to bylo a jak dlouho to trvalo. Ale celý život ráda jezdila vlakama, před penzí dělala dokonce ve vrátnici na ministerstvu dopravy, nebo tak něco. Nemohla se od té dopravy nějak urvat.

Své touhy vychovávat děti si uspokojovala na mě a jiných příbuzných. Ale byla velmi mladá, takže nevím, co měla za problémy, že nemohla mít děti. Mám pocit, že v rodině téma tetičky Slávky a její neplodnosti viselo stále ve vzduchu. Nevím, jestli ostatní nějak vydírala a byla z toho letitá dramatická situace. Mám pocit, že ani ne. Psycho se odehrávalo trochu jinak. Kradla děti, nebo se spíš snažila zmanipulovat dospělé lidi tak, aby se ona mohla starat o jejich děti a všechny zúčastněné zároveň převychovávat.

Jak to, že mě to nikdy předtím nenapadlo? Byla jsem před vším uzavřená, aby to nepronikalo do mého vědomí. Teď si uvědomuji, že jsem před mnoha lety viděla film "Ruka na kolébce" a podivně mě to zasáhlo. Vlastně je to velmi podobné, ale ani tenkrát mi to nedošlo. Je to o ženě, která přišla o dítě a sama už další mít nemohla, tak si vyhlédla jinou rodinu a paní domu se chtěla postupně zbavit, což metodicky dělala. Myslím, že teta není až tak metodická, ale je neskutečně otravná tak nějak konstantně. Jak je to možné? Vůbec nechápu, že jsem tyto záležitosti úplně přehlížela, jako když neexistují.

Vím, že to zní drsně a mluvím stále nehezky o všech. S tetou mám takový vztah, že v něm již nemohu pokračovat. Nevím, jak s tím člověkem hovořit a zároveň si ohlídat hranice. Jediný možný způsob je co nejdříve a pokud možno zdvořile ukončit kontakt. Dnes je teta už stará. Její potřeba vychovávat lidi, ovládat jejich životy a přijímat následné vděky nikdy není zcela saturována a ona po těch vděcích dále baží. U nás má plot, na tyhle hry já nemám nervy.

Například jednou vnutila mikrovlnnou troubu jedné z mých sestřenic a mikrovlnka rok sloužila, nebo byla umístěna na kuchyňské lince. Teta asi za rok přijela na návštěvu a chtěla si vyprávět o tom, jak funguje mikrovlnka a jak jsou s ní celkově spokojeni a jak často ji využívají. Protože se jí zdálo, že probíhají malé vděky, jak řekla sestřenice, mikrovlnnou troubu si zase odvezla. Narvala ji snad do batohu, či co, ale to už přesně nevím. Dodávám, že šlo o obyčejný výrobek jenom proto, že ona nijak zvlášť drahé dary nikomu nedávala. Opak je pravdou. Ráda nakupuje ve výprodejích vše, co jí padne do oka. Pak tím vším naplní batoh a jede třeba k příbuzným na Moravu. Po nějaké době nastane něco jako rituál lovení dárečků a dárků z batohu milé tetičky, která vždycky za to "něco" požaduje něco úplně jiného. To je takové nepsané pravidlo. Kdo ho nezná, časem ho pozná.

Jo, tetička… to je téma. Protože celý život ráda převychovává lidi, souhlasím s tím, že by měl být její životní příběh více ukázán, aby sloužil k poučení všem. Možná si to představovala trošku jinak, ale její život dostane hned větší smysl, když už tady všechny tyhle věci předvedla. V této knize se tetičce dostane pozornosti snad takové, jakou si přála. Vyčetla mi, že v minulé knize jí nebylo poděkováno v úvodu za to, že mi pomohla. Nevěděla jsem přesně, co tím myslí. Ale už vím. Chtěla poděkování v knize za to, že mi jednou poradila, kam se mohu jít zeptat na práci, protože tam dávají byty. To se stalo před mnoha a mnoha lety. Ani jsem si nepamatovala, že mi dala tento tip, protože četla nějaký inzerát. Tak ti děkuji, teto, vyšlo to. Dostala jsem tenkrát práci a pak i byt. Kdybys mi to neřekla, tak bych to nezjistila. Na úvodní stránku knihy bych to asi nedávala.

Segedínský guláš na plotně už může bublat, jdu zase hrát.

Plesnivé pitíčko

Děda pije svoje pitíčko z ponožkové lahvičky a pochvaluje si, že během hry už vypil celou tu malou láhev.

"Co to je, kde to je?" Ptá se Skaven na fotku, kterou nám ukazuje. Je to fotka s vysokým leskem, černobílá, docela velká. Na fotce je několik soudruhů v řadě, kteří právě dostávají nějaké vyznamenání, nebo něco takového. Je to asi kulturní sál na obecním úřadě, nebo jiná socialistická stavba plná umakartu. V pozadí samozřejmě hvězdy, srpy, kladiva a tyhle věci. Táta je na fotce v období své největší "vypasenosti". Tím myslím obezitu. Tohle byl asi vrchol, později už takhle nikdy nevypadal a váhu si držel.

Na fotce se pouze on tváří fanaticky. Doslova zaujímá pozici těla takovou, jako by byl pyšný, hrdý a velmi spokojený kvůli nějakému ocenění za služby socialistické vlasti. Nikdo jiný se netváří, že by to tak prožíval. Ale jsou to nepříjemné tváře, nepříjemné typy. Ti další vypadají jako staří milicionáři, kteří právě vylezli z kladenské ocelárny přímo od bucharů a od pecí. Tvrdí hoši a ne každý z nich má zrovna inteligentní pohled.

Dále děda na horách. Chlapi pijí a smějí se. Jsou prostě ožralí a fotí se. Ale táta se nebaví jako oni. Sedí a pozoruje. Vypadá jako teď. V podstatě úplně stejně. Ucucává s chlapama pivo, ale pouze ucucává. Nepije s chlapama. Proč? Napadá mě, že potřebuje mít stálou kontrolu sám nad sebou. Nebo ho prostě ta rozjívenost po alkoholu nebaví, nic mu to nedává. Nedovedu si vůbec představit, že by se táta zmatlal a pak se začal s nějakými kolegy objímat, přičemž by na sebe šišlali, tykali si a říkali si ty hustý upřímný věci a plácali se po zádech. To je v případě otce naprosté sci-fi. Jako je pro mě nemožné, abych v hadrech modelky korzovala po módních světových molech, stejně ujetá je představa, že táta by měl s někým intimní rozhovor například o svých citových záležitostech a problémech. Je to nemožnost.

O Silvestra k nám chodili sousedi si připít. Někdy ten rámus trval třeba i hodiny a sousedi, tedy jeho kolegové z práce, ti všichni chlastali a slavili i s manželkami. Ale táta ne. Uměl třeba na pár hodin někde pobýt, ale asi o to nestál. Když jsme přijeli k příbuzným, za chvilku táta zmizel a vymluvil se na to, že se po cestě autem musí natáhnout a srovnat si záda. Uvědomoval si hodně, že ostatní v rodině mu zazlívali členství v KSČ? Strýc byl kulak a neměl rád komunisty. Ale jako příbuzného mého otce respektovali. Je to tichý flegmatik, nekonfliktní, nenáročný, neagresivní, nenápadný, menší, prostorově výraznější. Ale tenkrát byl při síle. Mentálně se zatím tolik nezměnil.

Lidské žvanění ho asi nudí. Nemá co říct. Nebo má co říct, ale raději se nepouští do zbytečných řečí? V posledních letech často poznamenal, že by měl sepsat svoje paměti. Ale nevíme, co by sepisoval. Pokaždé když začne, nějak nemá co povídat dál. Nepotřebuje si s někým povídat o různých věcech, nepotřebuje sdílet. Asi si ani nepotřebuje pamatovat svůj život, protože je možná dost o ničem. Vždyť já o něm vůbec nic nevím. Třeba by měl o čem povídat, ale nemůže, protože jeho niterný svět je příliš jiný a lidé by to nemuseli pochopit? Zatím nevím.

Do ruky se mi teď dostal ten namalovaný obrázek mé matky. Protože všechny rysy byly přeneseny čtverečkovou metodou správně, máma vypadala tak nějak jako máma. Ale asi bych ji nepoznala, kdybych obrázek někde viděla a neznala souvislosti. Protože nejsem dobrý malíř, nemohu říct, že to je mazanice. Nebyla by to pravda. Svým způsobem je ten obrázek dost živý, a to díky výrazu, který tam moje máma má. Ten je totiž hrozný.

Obraz je zajímavě znetvořený, jiné slovo mě nenapadá. Tátovi se při malování nepovedl výraz očí a ty oči na něj zle až nenávistně koukaly. Doslova ho probodávaly pohledem. Zkoušel to přemalovat, ale oči se začaly rozpíjet. Výsledek byl asi ještě horší, protože oči se staly temnější a více rozpité. Táta je vydrápal nějakou žiletkou, tedy vydrápal ten zvlhlý povrch čtvrtky, a znova maloval oči, nanášel na stejné místo další barvu. Jenže ty zatracené oči byly ještě více nenávistné až bodavé a obviňující. Mám pocit, že si pamatuji, jaké s tím měl problémy. Ale nejsem si jistá. Možná jsou tyto úvahy o očích už z dřívějška. Třeba jsem nad tím přemýšlela už jako dítě… anebo jsem to viděla. Ta lidská paměť je zoufalá.

Je to divné. Je až nepříjemné dívat se do těch vydrápaných očí. Jak mu asi bylo, když jeho vlastní kresba doslova ožívala pod jeho rukama a oči se do něj začaly nenávistně zabodávat? Zcela neplánovaně. A čím víc to zamaskovával, tím horší to bylo. Čím více se maskuje, tím horší to je, běží mi hlavou.

"Co to je, tati?" Zeptala jsem se zamyšleného otce, který měl ve zvyku plánovat ve hře každý tah dlouho dopředu. Na fotky se zatím ani nepodíval, probíráme se jimi zatím jenom my dvě a děda žádný zájem neprojevuje.

"Tak to je žena moje milovaná." Odpověděl poté, co se zběžně podíval na svou malbu.

"To vidím, že to je tvoje žena milovaná, ale co to má s těma očima?"

"Rozpilo se to."

"Jo, to bude tím." Uzavírám téma.

Je mi nějak divný, že děda najednou opakovaně říká "žena moje milovaná". To dříve opravdu nedělal a je to divné.

Čím víc maskuje, tím je to horší, napadá mě.

Skaven mi urputně něco naznačuje a na něco ukazuje. Na tu ponožkovou láhev.

Co je? Ptám se jí spíše očima než nahlas.

"Děda tam má plíseň." Říká ona trochu šeptem.

"Kde má děda plíseň?"

Začínám se tomu trochu smát. Ona taky.

"V tý flašce pod hrdlem má černou plíseň."

"Já to nevidím, ale ty máš lepší oči." Říkám a přemýšlím nad tím sdělením, že v láhvi je nějakej plesnivej hnus.

"Dědo, máš v tý flašce plíseň!" Volá Skaven na dědu.

"Podívej se na tu flašku. Kousek pod hrdlem je celý chuchvalec černé plísně." Pokračuje hlasitě.

"Jé, co se to tam udělalo? To já když je to špinavý, tak tam nasypu rejži, pak s tím chvíli třesu a ono se to krásně vyčistí. To jsem snad někde viděl v televizi, nebo máma to tak dělala."

Teď to řekl normálně a zapomněl říct "žena moje milovaná". Skoro jako kdyby vypadl z role.

Tak nevím. Mám nabídnout nějakou rejži, štětku na umývání lahví, nebo jednoduše nabídnout jinou láhev, abychom to tady nemuseli nějak složitě řešit?

Říkám tedy dědovi a také usilovně řvu: "Já tady mám podobnou flašku od šťávy, jen o trošku větší. To bude asi lepší, než ty černý plísně vymítat zase rejží. Jenom si sundáš ponožku a dáš ji pak na tu druhou flašku. Můžu ti dát i jiný hadřík nebo ponožku. Mám jich tady dost osamělých, tedy nespárovaných."

"Single ponožky." Doplnila dcera potichu, protože tomuto vtipu by děda asi neporozuměl.

"Děda zná slovo singl z mládí, byla to malá gramofonová deska."

"Co říkala?" Ptá se děda a dívá se na mě, abych mu to řekla.

"Ale nic, že máme singl ponožky."

Děda se zatvářil, že mi rozuměl, ale já vím, že mi nerozuměl. Někdy to tak dělá, protože je to pohodlnější a někdy méně trapné, než se stále ptát a stále se snažit zorientovat. Jen se musí naučit odlišovat podstatné okamžiky od nepodstatných. Ale to asi úplně nejde.

"Jó, to by šlo." Děda je takovej nekonfliktní. Většinou je velmi vstřícný a nenáročný host.

"Co by šlo?" Ptám se.

"No vzít si tu novou flašku, ponožku si nechám svou."

"Mám i dost starých ponožek. Pořád se nám ztrácí, nebo je žere pračka. "

"Né, to je dobrý, já mám svou ponožku."

"Jo, bezva." Tak to bychom měli.

Jdu pro tu láhev, děda si to zatím štráduje na záchod. Když už jde kolem, tak projevil zájem udělat si nějaký nápoj na noc. Má to tak ve zvyku mít připravený nápoj na noc, nebo k televizi. Pak je spokojený, že ho vypil a má dobrý pocit, že doplňuje správně tekutiny. Nic proti, ať si každý doplňuje, co chce a jak potřebuje. Děda by ale rozhodně neměl každý den doplňovat tolik tlačenky, protože mu není 40, ale přes 80 let. Moje tělo by to asi už nesešrotovalo, mě by to zabilo už dnes v mém středním věku, a to mám dobrý žaludek.

Do citronové šťávy, které bylo v láhvi akorát, protože tam byl pouze zbytek, přidal si děda Coca-Colu, protože ji má rád a protože hodně sladký je prý dobrý v kombinaci s kyselým a s vodou. Zdálo se mi chviličku, že krátce uvažuje i o mléku. To tam snad nenaleje. Ale byl už viděn, že míchá zbytek mléka s limonádou. Osobně mi to nevadí, ať si konzumuje, co chce a s čím chce, hlavně ať to nemusím jíst, nebo pít i já.

Musím zkontrolovat guláš na vařiči, jestli je vše OK. Děda si vzal naběračku a začal ochutnávat, co to tu bublá. Zrovna před chvilkou si hnusně odchrchlal svůj hustý chrchel mucinu, který často potřebuje odplivnout. Snažím se na to zapomenout, ale nejde to. No nic. Zrovna si myl po záchodě ruce, tak snad je vše OK.

Děda fouká do naběračky, oči mu svítí jakýmsi nadšením. Myslím, že jsem u něj takový výraz nikdy neviděla. Dnes už maso tolik nejí, ale bývával zdatný žrout masa. Vrchol té rozmlsanosti až rozežranosti měl mezi 35 až 50 lety. Pak ho problémy se žlučníkem, slinivkou a cholesterolem trochu vyškolily a zklidnily. Nicméně dál mlsával a stále mlsá své oblíbené masné výrobky, ale už to není v takovém množství jako dřív. Čokoládky měl také rád, celkově měl dobrý apetit a zdá se, že stále ještě má. Množství, které on do sebe naháže za jediný den, já bych jedla tři dny. Nedivím se, že má zvýšenou až abnormální tvorbu slizkého mucinu v krku, protože jeho trávicí systém musí mít nějaké nadstandardní vybavení. Musí být nějak "vytuněný", aby takovou nálož tlačenky mohl každý den vstřebat a zbytek pak vypustit kultivovaně do záchodu.

Pokračování příběhu zde