24. kapitola - Jak jsem vyblila Tygriela i s tetičkami. Psychoromán "Na šourek zásadně kladivem"

Závěrečná kapitola

Sára se k nám chystá na víkend a my aktivně uklízíme, protože očekáváme návštěvu v domě. Nejsem v kůži Sáry, nedokážu moc odhadnout, jaké měla mládí a co ji vedlo k tomu, aby se živila tím, čím se živí. Osobně je mi z představ, které v mojí mysli naskakují, spíš blbě, ale ona to tak mít nemusí. Cítím, že s tím mám problém. Abych vytáhla nějaký pozitivní dopad její práce, napsala jsem jí, že se snažím na celou tu záležitost dívat jako na něco, co výrazně snížilo násilí na ženách. Počet obětí znásilnění prý klesl. Problém sice není vyřešen, ale rozhodně se díky využívání těchto možností s technologiemi snížil i počet agresivních útoků na ženy. Když se na to dívám tímto způsobem, je to pro mě jednodušší.

Nemám v úmyslu Sáře kecat do života, musím její volby respektovat, je to dospělá žena. Nechci být ani jako tetička Slávka, která hned začíná převychovávat a okamžitě dává najevo, co se jí nelíbí, i když se jí na to nikdo neptá. Také jsem s ní průběžně konzultovala, co mohu případně vložit do této knihy.

Takto reagovala na můj e-mail:

"Tak když nad tím přemýšlím, že by to opravdu mohlo pomáhat ve směru, že to brzdí kriminalitu - tak si říkám, že možná to má i odraz a možná trošku minimalizuje takové to domácí zneužívání v rodině a tak - Je spousta klientů. kteří chtějí po mě, at si navleču uniformu školačky ... možná i na pracovišti - sekretářka je taky hodně oblíbená ... Jinak v pohodě ... ( do knihy můžeš i zahrnout toto - stejně budu pod uměleckým jménem Adriana a to si nikdo nespojí ) ;) aspoň to bude pestřejší :)

U mě je to s tou prací rozporuplný --- dělám ji přes 15 let, takže mám dny, kdy si říkám, chce to něco jiného - (15let je fakt dlouhá doba) - pak si uvědomím, že nic vlastně neumím a jiná práce by mi nemusela ani vyhovovat... a možná v téhle se udržet, dokud to zatím jde.... Když pominu tu náplň práce , co je o ničem - má to pro mě mraky benefitů kolem.

Né tak špatné peníze ...a když to nejde - tak celkem pohoda a klídek (ale chybí proti inflační zajištění)

Flexibilita - což je fajn na moji spánkovou deprivaci

Z domova - pohoda

Žádnej kolektiv - jsem introvert, asi by mi denně v kolektivu hráblo

Žádný šéf - z toho, že by mě někdo buzeroval by mi taky hráblo

Kreativita - videa, fotky, newslettery

Svoboda - vzhled - kerky, účes ... atd

Musela bych najít něco nezávislého, co by vše splňovalo a opravdu uživilo ...

Teď sem byla nemocná několik dní, vrátila jsem se a v podstatě jsem byla příjemně potěšená z těch lidí ... Občas se stává, že když jsem pár dní offline - tak stáláci se začnou po tobě ptát, psát jak jim chybíš...ptát se, co mi je atd. A někdy je to i hezké... Vlastně nedávno, jsem měla narozky a vzpomělo si na mě víc klientů mi popřát než lidí kolem.... Někdy mě ty lidi v práci serou, neskutečně .... ale někdy si s některýma člověk i pokecá o všedních věcech ... a člověk je bere za takové malé přátelé ....

No strašně se to ve mě mlátí - pak si říkám, že bych chtěla víc "normální zaměstnání" , někde , kde je ta náplň taky super ... Po x letech není asi super nic. No uvidím, co život přinese a zda zkusím něco jako bokovku, - ale asi bych chtěla, jak bude víc času, aspoň si něco odzkoušet, at si udělám větší podvědomí o tom, co mohu dělat ... No uvidím :)))) Dnešní chvilka v práci mě zas nakopla do toho, mít svůj job ráda --- až mě zase naštvou, tak si řeknu, jak si mě nezasloužej :D"

Samozřejmě i já znám porno, jednu dobu jsem dokonce hledala svou úchylku, případně úchylky. Zajímalo mě, jestli nějaké mám a zdali mě něco neosloví, co bych třeba nečekala. Když jsem byla mladá, četla jsem v jakési knize seznam známých lidských sexuálních úchylek a byl velmi krátký. Dnes by takový seznam obsahoval stovky až tisíce položek.

Neviděla jsem žádné video Sáry, ale jestli to chápu správně, tak kromě natočených porno videí z dřívějška se dnes připojuje online a zákazníci, kteří courají na serveru, kde ona funguje, mají možnost vlézt do její virtuální místnosti a platí jí za to, jak dlouho tam očumují, případně jak dlouho masturbují a jsou za to ochotni platit. To znamená, že je ona musí udržet co nejdéle ve fázi očumování nebo komunikace. Čím více chlapů masturbuje u jejího videa, tím více peněz se na její účet sype. Podle toho, co říkala, občas se objeví i žena, která očumuje a platí.

Nemohu dostat z hlavy ten paradox, že zrovna na ni Tygriel velice tlačil, že ji nikdo nesmí očumovat, že její tělo musí být chráněné před úchyly a celkově před muži, a zrovna se stalo, že ona si to dobrovolně vybrala jako své povolání. Vím, že se to stává, že děti na své rodiče reagují často tím, že dělají právě to, co jim bylo zakazováno. Takže i Sára a její život je výslednicí různých příčin. Sám Tygriel ji chtěl prznit, žárlil předem na všechny jiné prznitele a ona se nakonec vydává všem a všechny kasíruje jako v cirkusu. Připadá mi to směšné, smutné, paradoxní, ale není to můj život, je to její život. To, co mně se nelíbí, jí se možná líbí, nebo si myslí, že se jí to líbí… každopádně v tomto jsme velice odlišné a těch rozdílů by se našlo asi o dost víc.

Když vezmu do úvahy, že děda zkoušel zneužít k čemusi sexuálnímu mě, po dalších dvaceti letech Sáru a po dalších zhruba dvaceti letech asi i moji dceru… je mi z toho těžko. Co se týče Skaven, nevím, co se stalo, ale možná tam nějaké dědovy tendence už byly. Tato část je zajímavá. Jednou, zrovna když jsem koupila náš dům a s Honzou jsme ho jeli uklízet, abychom se mohli nastěhovat, zůstala Skaven několik dní na chatě s babičkou a dědou. Nechtěla jsem ji brát do domu hned první dny, nejdříve jsme tu potřebovali udělat nějakou práci, připravit jí čistý pokojíček, vysekat zahradu od rychle rostoucí trávy s klíšťaty a hmyzem, odstranit nebezpečné věci a tak dále. Byl zrovna květen, potřebovali jsme na tuto práci jen několik dní. Moji rodiče ji tedy hlídali.

Za pár dní mi volala velice plačtivě Skaven, že už tam být nechce, ať pro ni přijedu a bylo zjevné, že se něco stalo, jen jsem nevěděla co. Ona nedokázala říct, o co přesně jde, ale bylo to velmi naléhavé. Protože volaly s babičkou až k večeru, zrovna přišly z procházky, nemohla jsem tam už jet. Měla jsem myslím něco vypito, k večeru jsem v té době pila víno, možná i něco ostřejšího. Kdybych to věděla dříve, jela bych pro ni hned, protože se mi ta situace nelíbila a zjevně se něco nedobrého dělo. Skaven nebyla typ dítěte, které si vymýšlí, lže, přehání, stěžuje si, kňourá a tak podobně. Musela mít ke svému stavu skutečný a pádný důvod, ale neměla pro svou situaci vhodná slova. Poprosila jsem ji, ať to do druhého dne vydrží a druhý den pro ni přijedu, nebo ji přiveze děda s babičkou k nám. Upokojila se, druhý den společně přijeli a zůstala s námi v našem novém domově. Pak jsme na to zapomněly.

Tenkrát mě nenapadlo, že by mohla mít nějaké problémy s dědou, ale divné bylo chování babičky. Uvědomila jsem si, že mi už delší dobu zdánlivě nesmyslně opakuje, že všechno neustále dělají spolu, že chodí se Skaven večer i spát. Skaven prý nikdy není sama, babičku si úplně ochočila a babička ji prý poslouchá. Bylo mi celkem jasné, že společně tráví skoro celý den, že spolu chodí do lesa, pracují na zahradě, perou prádlo, vaří jídlo, nosí dřevo… a děda se buď někde povaluje, nebo jde chvíli něco dělat, třeba jezdit se sekačkou. Když mi to babička pořád opakovala, byla jsem jak natvrdlá a nevšímala jsem si toho. Teprve nyní mi dochází, že to nebyla náhoda a chtěla mi tím něco říct, snažila se ujistit mě, že je Skaven stále pod babiččiným dohledem.

Když jsem až později ze Skaven páčila, co se na chatě přihodilo, že tak moc chtěla jet okamžitě domů, nevysvětlila, o co šlo. Něco se stát muselo, ale snad se nic vážného nestalo. Fakt je, že jsem jí odmalička kladně hodně na srdce, že ji nikdo nesmí divně osahávat, zajímat se o její nahotu a tak dál. Ona sama říká, že sice tehdy nerozuměla tomu, co se pak přesně děje, ale prý to brala velice vážně a pamatovala si, že jsem ji varovala před všemi… dokonce i před vlastním otcem, dědou, dokonce i před naším příbuzným z kriminálky, který je jejím jediným strýčkem, kterého znala.

Je možné, že děda začal něco zkoušet, ona z toho začala panikařit a chtěla okamžitě pryč. Nevzpomněla si ani po letech, co se tam stalo, ale rozhodně o něco šlo. Kdybych si tenkrát připustila možnost, že děda ji zkoušel obtěžovat, asi bych to dokázala nějak zjistit, ale v té době mě to nenapadlo a brácha tam nebyl, takže jsem byla relativně v klidu. Spíš mi dělávala starosti babička, protože měla občas nevhodné řeči. S hodně malými dětmi to ještě nějak zvládala, ale od určitého momentu mi připadala ztracená. Uchylovala se k různému vydírání a nemístnému vyhrožování, což se mi vůbec nelíbilo a ukazovalo se tím, že není schopná vychovávat dítě bez těchto metod. Člověk nevěděl, komu se věnovat dříve. Jestli skutečnému dítěti, nebo babičce, která také potřebovala pozornost a ráda by si vyléčila své vnitřní postižení.

Sára už je na cestě, brzo tady bude. Rozhodla jsem se navařit dopředu pořádné jídlo, abych se tím potom nemusela zdržovat a mohly jsme probrat vše, co nás zajímá. Dopekla jsem maso, udělala jsem bramborové i houskové knedlíky a k tomu hromadu zelí. Skaven ještě uklízí. Potřebovaly bychom návštěvu častěji, protože jen očekávání návštěv nás donutí více uklízet.

Sáru opět přivezl její partner, ale jako lokaj ji pouze přivezl a hned odjel na návštěvu ke svým rodičům, kteří bydlí asi hodinu cesty od nás. Opět mi to přišlo divné, pozvala bych jejího partnera alespoň na chvilku na návštěvu, ale už nebyla příležitost. Vypadalo to tak, že on vůbec nepočítá s tím, že je součástí jejích mezilidských vztahů, ale je pouze jejím řidičem. Nechtěla jsem být vlezlá, nevěděla jsem, jak se mám chovat, a zda ho mám k nám pozvat alespoň na chvilku, nebo ne. Zdálo se, že s tím vůbec nepočítá ani on, ani ona.

Sára to měla vymyšlené tak, že ona bude u nás do neděle a v neděli si spolu udělají výlet někde v našem okolí, protože on má prý výlety rád a ona také. Z legrace se zmínila, že mu potom na procházce vykouří péro za odměnu, že ji sem přiveze a odveze na požádání. Nicméně, to se mělo odehrát až v neděli, nyní je pátek odpoledne. Ale už teď cítím, že mi tyhle řeči nejsou úplně příjemný, protože to nedokážu přejít a bohužel si všechno vizualizuji příliš barvitě. Hned jsem si představila, že jsou nahoře na kopci nad naší vesnicí, on tam stojí na velkém šutru a ona mu dělá orální sex, zatímco její partner se zmítá v různých pocitech. Tento humor, jestli to byl humor, mi nedělá dobře.

S ohledem na okolnosti jsem si opět naplánovala, že ještě jednou zkusím popařit a dám si s nimi alkohol. Nedokážu přesně vysvětlit, proč vlastně jsem to chtěla udělat. Nebyla to touha dobře se pobavit a smát, i když možná jsem si myslela, že tím dosáhnu lepšího mentálního spojení s dcerou a neteří zároveň. Ale asi jsem měla tušení, že to bude celkově spíše nepříjemné, že to budu potřebovat všechno přepít a nebudu si toho tolik pamatovat.

Nakoupila jsem za tímto účelem likéry "Magister", které nejsou ani moc ostré, ani moc sladké, ani moc slabé, ani moc silné. Navíc obsahují výtažky z mnoha bylin, takže si člověk může i namlouvat, že dělá něco pro zdraví. Sára si s sebou přivezla nějaké oblíbené víno, takhle jsme byly domluvené předem.

Skaven se Sárou chodily na cigáro ven, protože moje dcera začala nedávno kouřit a já jsem si dala pro začátek trávu. Nechtěla jsem se odbourat, takže jsem byla zpočátku celkem opatrná. Ale stačilo pár skleniček a vše se rozproudilo.

"Kde jsi spávala, když jsi jezdila za dědou, babičkou a Ctiradem? Děda říkal, že když k nim přijedeš, že se u počítače střídáte, nebo jeden hraje a druhý spí. Nebo se prý koukáte, jak druhý hraje a že toho moc nenamluvíte." Zahájila Skaven debatu o rodině, když probraly cigarety a jiná okrajová témata.

Položila docela praktickou otázku, protože si to také neumím moc představit. Sára je evidentně velmi čistotný člověk, v jejím bytě bylo vše dokonale čisté až sterilní, těžko si ji představit spát v prostředí, kde bydlí Tygriel.

"Ne, musela jsem si vždycky udělat takové svoje hnízdo, to jsem si očistila, dala jsem si tam své věci a pak jsem tam i spala na matracích, které jsem si dala na zem. V obýváku u dědy s babičkou. A když jsem seděla u Tygrana v pokojíku, tak jsem si to kolem sebe taky různě utírala kapesníčkama. Snažila jsem se nenápadně, vkusně, ale on to stejně viděl, ale většinou nic neříkal." Vysvětluje Sára dekontaminační procedury, které byly nutné.

"Viděla jsi někdy ten jeho záchod, když ještě bydlel v té svojí buňce na chatě?" Vzpomněla jsem si na nejstrašnější záchod, který jsem během svého života kdy viděla. I když pamatuju jeden ještě horší, ale ten byl děsný v jiném smyslu.

"Viděla." Zašklebila se Sára.

"Jednou jsem ho spatřila… už dávno, když tam ještě nebydlel tak dlouho. V té době měl dokonce v plánu, že bude na horách pěstovat králíky, asi k jídlu, a naši mu tam přivezli samici, která už měla být oplodněná, nebo oprskaná, nebo jak se to nazývá. Pak tam měl brácha králíčky, proto také udělali s otcem seník na skladování usušeného sena. Když jsem u něj tenkrát byla, králíčci mu běhali po buňce všude, kde se jim zlíbilo. Bobky byly taky všude, kde to z nich zrovna vypadlo. Králíci mi nevadí a jejich hovna jsou suché bobky, takže jsem neměla pocit takové štítivosti, ale stejně… když jsem z té jeho boudy odešla do chaty, těžko to člověk dostával z mysli."

"To tam po místnosti běhali králíci pořád, on je neměl nikde zavřené?" Ptá se Skaven, protože něco takového asi nečekala.

"Běhali všude jen do té doby, než chcípli. Pak už další chovatelský pokus neudělal. Jo, běhali úplně všude, lezli po stole, po klávesnici, bobky byly všude možně, možná je měl i v posteli. On v té boudě měl dost horko, a protože kradl proud, měl stále zapnuté teplomety. Navíc tam měl vždycky hodně nahuleno od cigaret, protože to byl poměrně malý prostor. Všechno bylo hrozně načichlé. O tom také psal v jednom z těch dopisů pro Sáru. Zkusím to najít."

Jdu hledat text, ve kterém si brácha stěžuje, jak jsme spolu kouřili trávu a jeho se pak osobně velmi dotklo, že jsem mu řekla, že věci od něj vždycky smrdí. Kuriózní je, že to psal malé holce, která to sotva mohla chápat. Našla jsem zmiňovaný dopis a vysvětluji holkám situaci.

"Docela dobře si tuto situaci pamatuju, protože jsem to říkala ještě velice kulantně. Tenkrát jsem mu řekla, že jeho buňka, ve které bydlí, je tak načichlá kouřem a celou tou směsí pachů, že když mi dá nějaké diskety nebo cédéčka s nějakým programem na počítač, krabička je dlouho načichlá tímto pachem. Dokonce jsem mu řekla, že nějaké staré diskety od něj mám v jednom šuplíku, a když ho otevřu, vyvalí se ze šuplete ten odér, protože načichlá papírová krabička s několika disketami si ten pach prostě nechává. Netušila jsem, že to tak těžce ponese a hned to napíše své malé dceři. Ale dobře, že se tak stalo. To jsem ani nekomentovala jeho hovna, to bych si možná ani nedovolila."

Hledám ten papír, vím, že tam byla namalovaná cigareta. Už ho mám. Pouštím muziku ve svém pokoji, abychom měly hudební podkres a nesu jeho spisky s sebou do kuchyně, kde paříme.

"To jsi nikdy neviděla, něco takovýho." Slyším Sáru, jak něco popisuje a Skaven se ptá.

"No, a když jsi tam byla ty, mami, tak ten hajzl vypadal jak?"

"Měl to tam udělané podobně, jako jsme to měli na chatě my. Porcelánová toaletní mísa zabudovaná pevně k podlaze a všechno padá dolů do malé jímky. U naší chaty byl odpad vyvedený mimo chatu a záchod se musel zalévat vodou z kýble. Brácha tam měl možná vykopanou jenom jámu, nebo nevím, jak to měl vyřešené. Každopádně nějaká díra byla pod jeho boudou. Protože tam byl malý svah, voda ze sněhu, nebo všechna voda postupně rozebírala hovna, a skrze zem se to asi nějak vsakovalo, nebo já nevím. Ten jeho hajzl byl celej vosranej, hnědej, ale bylo ještě trošku vidět, že je to prostě porcelánová mísa. Jenom jsem to peklo zahlédla a pak jsem se snažila všechno zapomenout. Spíš mi vadilo, že jsem nemohla dostat z hlavy to, že brácha tu hnusnou špínu včetně svých hoven roztahuje všude, kde se motá. Ale nevím, jak to u něj vypadalo později, po pár letech. Pochybuju, že se něco změnilo k lepšímu."

"A ty myslíš, že to vůbec nezaléval vodou, když byl línej nosit si vodu ze studny i na kafe?"

"Nevím. Náš záchod v chatě jsme museli pořád zalévat, brali jsme na to dešťovku, sbírala se i voda od nádobí a také se používala, navíc se záchod prostě občas umyl. Ale to on možná nikdy nedělá. Nikdy a nikde. Jestli si vzpomínám dobře, nechával po sobě hajzly zasraný už jako dítě. Nenamáhal se po sobě něco čistit. Možná tím chtěl své okolí i terorizovat."

Docela by mě zajímalo, jestli se brácha začal nějak víc umývat, když slezl z hor a bydlel u rodičů. Na horách tolik nesmrděl, ale mytím se moc nezabýval.

"Nevíš, jestli když Ctirad bydlel u našich, jestli se koupal, nebo na to úplně kašlal?" Ptám se, protože jsem nikdy nepochopila, proč si naši nepředělali koupelnu, když kvůli stáří nemohli používat vanu a potřebovali spíše sprcháč.

"Tak to ti přesně nepovím, ale pamatuju si, že jednou jsem si sedla k jeho počítači, on se pro něco nakláněl, byl hodně blízko mě a postupně jsem cítila všechny druhy pachů, podle toho, co zrovna bylo u mě nejblíž. Dost silně jsem to cítila, když byl blízko. Takže nejdříve podpaží a pak postupně ten zbytek."

Chviličku jsme jen tak seděly a každá si to představila po svém.

"Taky tam míval prach a bordel na zemi. Já to nesnáším. Když někde vidím takový ty prachový chuchvalce s chlupama, z toho je mi blbě. Proto jsem spávala vedle, protože babička s dědou uklízeli anebo bych si to uklidila sama. Jo, ale k tomu hajzlu na horách vám popíšu, jak ho pamatuju já."

Dala jsem si panáka. Sára a Skaven ochutnaly to samé, co piju já.

"Já jsem totiž viděla, že hajzl je úplně obalenej hovnama, a to do takový vejšky, že není možný ani pochopit, jak na ten hajzl chodil, jak to technicky dělal." Informuje Sára.

"Ty hromady hoven byly už i na prkýnku?" Ptám se nejistě, protože se mi tomu nechce ani věřit, i když se to dalo čekat.

"Kdyby jen trochu, ale byla toho na prkýnku hromada."

"Ty vole, to není možný. Dělá se mi trochu na blití." Dávám si pro jistotu panáka, protože mám pocit, jako bych ty hovna dýchala.

"Myslela jsem si, i když jsem spíš nad tím nikdy nepřemýšlela, že až bude hromada kritická, že vezme třeba lopatu a všechno to vykydá, jako se to dělá u prasat. Pak to umeje, a nějakou dobu to bude zase fungovat. Možná proto se odstěhoval, protože se tam žádná další hovna už nevešla a musel by se s tím patlat. To není zrovna běžný. Když se nastěhoval zpátky k našim, uklízela to zase babička a po její smrti děda." Trochu jsem zauvažovala nahlas.

"To mi připomíná, jak si tady Honza pěstoval ty skleničky a hrnky se skoro plísněma a zakládal si na tom, že je nemyje." Podotkla Skaven.

"Jaký skleničky s plísněma?" Zajímá Sáru.

"Ale, to je taková maličkost oproti těm hovnům, ale taky to bylo divný. Když tu bydlel Honza, teda můj bývalý partner a táta Skaven, tak pil skoro denně červený víno s nějakým levným kolovým nápojem. A z nějakýho důvodu si začal zakládat na tom, že je zbytečný to umejvat, že to tak má rád. Jednou za čas se stalo, že svou sklenici třeba nechal na lince a umyla jsem ji zároveň s jiným nádobím. To pak jenom okomentoval, že si tam ten hnus pěstoval schválně a culil se u toho, jakože je to vtip, ale za pár dní to bylo zase oblemcaný, takže měl sklenici zase podle svého gusta. Tím červeným vínem byla sklenice úplně potažená a hnědá, taková matná. Kdyby se člověk podíval pod mikroskopem, také by asi viděl bujný život, který se díky permanentní vlhkosti v té nalepené vrstvě množil. Osobně mi to tak nevadilo, pil z toho sám, ale spíš bylo divné, proč to vůbec dělá. Proč má potřebu si někde začít pěstovat nějakej hnus a ještě k němu tak podivně lne. To měl jako domácího mazlíčka? Když teď bydlí sám, netuším, jestli si tam ty plísně pěstuje znova, nebo na to už kašle. Tady jednou za rok nebo za dva okázale umyl nádobí, umyl i linku a dělal to jen proto, aby mi ukázal, že jsem děsná a že on se na to nemůže dívat. Oproti dědovi nesrovnatelnej rozdíl, protože ten opravdu nádobí myl, uklízel linku a v žádných prasečinách tohohle typu se nevyžíval. To, co začal dělat ve stáří, nepočítám, to už je něco jiného."

"Jeho specialita byly ty hadříky na muciny." Dodává Skaven.

"Jaký hadříky na muciny?" Ptá se Sára.

"Děda vždycky používal nějaký hadříky, který měl okolo sebe a že prý do toho plive muciny. Takový ty hustý sliny, co se dělají vzadu v puse, prý se mu toho v té puse tvoří hodně. Když tady byl, tak si tyhle hadříky strkal buď vedle matračky do postele, nebo to měl někde položený, většinou jich měl v používání víc. Ale někdy tím i utíral stůl třeba a tak. Nevím, možná rozlišoval, že jeden je na muciny, druhý na smrkání a třetí na utírání stolu, ale spíš asi ne." Vysvětluje Skaven Sáře.

"To je pravda. On tvrdí, že si občas musí odplivnout, že najednou nemůže něco polknout, a tak má hadříčky. Když jsem mu dala třeba celou roli papírových utěrek, aby je používal a pak je vyhazoval do kamen, tak se mu nechtělo vzdát se těch hadříků."

Sára nějak pobledla a ztratila svůj výraz.

Napadlo mě, že spí ve stejném pokoji, jako spal děda a třeba se jí zvedá žaludek z představy, že tam jsou někde ty hnusný hadříky napěchovaný do postele.

"Prosím tě, nelekej se. Kupovaly jsme nedávno úplně nový matrace i do pokoje, kde teď ležíš. Je úplně nová. Je tam i vymalováno." Rychle dodávám.

"Aha. Jsem si na něco vzpomněla." Sára vypadá, že se bude zvracet, ale není to jisté. Skaven šla do koupelny pro kýbl, kdyby byl potřeba, ale zatím není jasné, co se děje.

"Já jsem jednou, brr…" Říká Sára trochu roztřeseným hlasem. Ona snad opravdu bude blejt. Ale zadržuje to.

"Já jsem… jednou… byla u nich…" Sára se odmlčela, nemůže dál mluvit, protože se jí zjevně zvedá žaludek. Po chvíli pokračuje: "A právě jsem si uklízela ten koutek, že si tam dám svoje věci a našla jsem tam takovej hadřík…"

Bude blejt, bere si kýbl, který jí podává Skaven, to už neudrží, navaluje se jí.

Já jsem si v tušení nepříjemného dala dalšího panáka, blejt se mi nechce, ale je skutečné utrpení se teď na ni dívat. Skaven je také vykulená z toho, co se právě děje. Sára nemůže mluvit, bojuje sama se sebou a snaží se něco vydávit, ale zároveň to drží v sobě a nemůže. Nechápu, co se děje. Došlo jí snad, co to bylo za hadřík?

"Ten hadřík tam byl, tak jsem si tím všechno utřela." Podařilo se jí ze sebe vyždímat pár slov.

"Třeba to nebyl ten hadřík s flusancema, kterýma se obklopoval." Snažila jsem se zmírnit situaci, že to snad nebyl ten nejhorší typ hadříků. Vlastně jsem nad tím dříve nepřemýšlela, co v těch hadříkách kromě mucinů ještě je. Od dětství jsem otci asi věřila, že jsou tam jen nějaký jeho hleny a chrchle, což je hnusný samo o sobě, ale nic jiného jsem si s tím asi nespojovala. Až teď.

Sára vůbec nemůže mluvit. To jsem ještě neviděla. Není možné ani mluvit, ani blejt, ani pokračovat, ani utéct od tématu. Vzpomněla jsem si na svého psychiatra. Jak často něco podobného asi vidí?

"To… to… vůbec… nevěděla sem." Mezi dávením vydává se sebe tato jednotlivá slova.

Muselo se něco stát, něco se jí připomnělo, ale přijde mi to podstatně horší, než to, co jsme řešily před chvílí. Proti tomu ty hromady hoven nejsou nic. Sára opakovaně bráchu navštěvovala, přitom ty hovna viděla, ale nezhnusil se jí tolik.

"Tak se zkus vyblejt a bude ti líp." Říkáme obě dvě se Skaven, protože tohle je opravdu děsnej pohled.

"Ne… já… na něco sem si vzpomněla." Zase dáví, zasekla se někde mezi dvěma stavy a nemůže ani tam, ani zpátky. Trpělivě čekáme, co z ní vyleze. Mám úplný strach z toho, co z ní nakonec vypadne.

"Jednou… jsem byla u Ctirada… v pokoji, vedle v pokoji byla babička s dědou, a on mi najednou ukázal… jak namaloval sám sebe… jak šuká v mnoha míst… míst… místnostech… pokaždé jinak. Vůbec nevím… proč mi to ukazoval. Taková… primitivní počítačová kresba… a pak… sáhl pod stůl, do nějaký police, nebo to měl položený na počítači, nebo já už nevím… a prej." Sára se odmlčela, nemůže dál.

Teď bude blejt, to není už možný. Je mi na zvracení, jen se na ni dívám, jak trpí.

"A prej… mršky jedny… a ukázal mi to…"

Sára drží kýbl, má strašnej výraz, tečou jí slzy, je jí strašně, ale zatím zvracet nedokáže.

"Cože? Jaký mršky?" Ptáme se jí.

"Prej… on to takhle vytáhnul… a… ukazoval mi hadr, co tam měl někde napěchovanej a prej… spermie, mršky jedny." Ždímá ze sebe Sára.

Chvilku vůbec nevím, jestli to chápu. Jestli je to celý, nebo není. Musí ji už bolet žaludek, protože jak pořád dáví a přitom není schopná to něco vydávit, musí mít už bolesti. Trvá to několik nekonečných minut.

"Moment." Řekla Sára a pokouší se nějak zklidnit. Snaží se to rozdýchat, protože to, co chce říct, prostě vůbec nejde. My mlčíme a čekáme.

"Na tom obrázku, co mi ukazoval, byly místnosti. Jedna vedle druhé, úplně primitivní kresba a v každé místnosti byl namalovaný on… tak jak sám sebe maluje… a každá ta jeho postavička v každé té místnosti šukala jinak." Vysvětluje o něco klidněji Sára.

Najednou vím, že jsem ten obrázek viděla. Přímo on mi ho ukazoval u sebe na počítači.

"Já jsem to viděla taky. Teď se mi to vybavilo. Bylo to úplně stupidní, grafika jak z pravěkýho počítače, ale bylo poznat, co se na tom obrázku děje. Mezi stěnama byly normálně vidět díry, jakože dveře a byl tam namalovanej i nábytek. Jak šuká na stole, na židli, ve stoje, na posteli. Na to jsem úplně zapomněla."

Nechápu, proč to ukazoval Sáře, když měl sexuálně spadeno na ni, svou dceru, sakra, ale už vůbec nechápu, proč to ukazoval mně. Mám pocit, že jsem to tenkrát vůbec nijak nekomentovala, protože jsem nevěděla, co mám na to říct. Připadalo mi to jako debilní zábava. Možná jako když se pokouší namalovat směšnou porno hru. Třeba to tak i myslel. Ukazoval mi různé svoje výtvory. Hudbu, kterou se pokoušel komponovat, obrázky, které maloval, vše, co zkoušel programovat. Ale možná to nebylo vše. Je možné, že to měl být pokus o grafiku pro nějakou hru, ale Sandře to třeba ukazoval z jiného důvodu než mně. Anebo nás testoval obě a čekal na reakce? Se mnou sex určitě nechtěl, když byl dospělý, ale se Sárou chtěl. Jenže co se v něm dělo, když byl malý kluk a já byla malá holka a byli jsme spolu v jednom pokoji? Možná proto jsem se koupala ve vaně oblečená a máma to nedokázala pochopit a převychovávala mě.

"Ten hadřík dědy s těma hnusama mi to připomněl. Ještě jsem tam potom seděla, měla jsem utřený stůl před sebou, to jsem si uklízela těma vlhčenýma ubrouskama… jak jsem říkala. Alespoň to místo, kde jsem seděla. On to viděl, nic neříkal, ale tam byl na stole…" Zase ten dávivý reflex. Sára bere kýbl, vůbec už nedokáže mluvit a my mlčíme, protože vůbec nevíme, co potřebuje ze sebe dostat.

"Chceš úplně změnit téma, nebo jít ven, nebo přerušit řeč?" Ptám se jí. Ale Sára kroutí hlavou, že ne.

"Tam… popelník tam byl… na stole a… a já… chtěla típnout cigáro."

Pohled na ni byl žalostnej. Nevím, co se stalo, ale muselo to být strašný.

"A tam byly chlupy…." Podařilo se jí říct.

"V tom popelníku." Dodala.

Drží zase kýbl, celý obličej se jí křiví tak strašně, jako kdyby měla sežrat všechny hovna z Tygrielova záchodu.

"Ještě předtím snědl jablko, ten ohryzek byl v tom popelníku a byl obalenej chlupať…. Ble… se pobleju… ty vole, to nejde… Ty chlupy smrděly, jak se pálily od té cigarety."

Skaven nevydržela a ptá se: "Jaký chlupy? To byly jako vlasy, nebo si stříhal vousy, nebo… třeba… si škubal nějak pubický ochlupení?"

"Bála jsem se, že to řekneš, ale tak nějak se to nabízí. Nesnáším slovo pubický ochlupení." Prohlásila jsem já a všechny tři se šklebíme a mlčíme.

"To nikdo neví." Odpověděla temně Sára.

Nějak si to neumím představit, ale je to popisováno úplně hororově. Na stole byl teda popelník. V popelníku ohryzaný jablko, takže ohryzek. Ten byl obalený chlupama neznámého charakteru, chlupama Tygriela. Sáře to vadilo vidět, protože to měla pořád na očích, a ještě horší bylo do toho popelníku oklepávat cigaretu a pak tam ten vajgl típnout, protože chlupy se pálily a smrděly.

Nevím stále, o co ve skutečnosti jde, ale mám pocit, že se zatím jedná o nějaký zástupný problém. Sára to není vůbec schopná říct, ale říct něco chce. Vypadá to, že jí Tygriel ukázal svůj debilní porno nákres toho, jak někoho šuká dvaceti způsobama, do toho jí pro potěšení ukázal hadr na své zásoby spermatu, který má po ruce hned pod stolem a do toho byly v popelníku jeho chlupy neznámého původu, i s ohryzkem, a ona není schopná těchto pár vět souvisle říct, přesto ji něco nutí to říct. Nic zoufalejšího jsem snad neviděla. Je to autentické, tohle nejde zahrát, je to skutečné, odporné, ale stále nevím, co ještě horšího za tím je.

Dál popisuje, že doma, ve svém bytě, měla jednou pavouka, asi většího pokoutníka, šla bosá po svém naklizeném bytě a málem na něj šlápla, což se nestalo. I když sama říká, že z nich fobii nemá, z nějakého důvodu byla pro ni představa, že by bosou nohou rozšlápla pavouka, stejně otřesná. K tomu hned připojila minihistorku, že když byla u bráchy, lezl tam najednou stejnej pavouk po podlaze, ona se ho štítila a požádala Ctirada, jestli by ho nevyhodil z okna nebo neodnesl někam pryč. A on zavrčel, že ho nikam nosit nebude, ale jestli jí to tedy tak vadí, tak ho teda rozšlápne. Pro ni byla představa, že ho rozmázne svou holou a špinavou nohou přímo na místě, tak odporná, že ještě při vyprávění bylo znát, že je to pro ni opravdu hodně nechutná záležitost, kterou nezapomněla.

Nevím, co z toho byla nejhorší část. Možná moment, kdy objevila kouzlo mucinových hadříků dědy, a to jí připomnělo porno obrázek s hadrem a mrškami, nebo jestli byla nejhorší ta pasáž s chlupy a popelníkem. Osobně mi připadalo nejhorší to s tím popelníkem, to se Sára úplně zasekávala, třásla se, byla úplně v hajzlu.

Fekální téma postupně odešlo, chvíli jsme si pouštěly u mě v pokoji největší vypalovačky, které má ráda ona, které já a které Skaven. Daly jsme ještě pár panáků, chvílemi jsme se smály, chvílemi jsme mluvily vážně.

Velice mě mrzelo, že i když jsem tehdy všechny v jejím okolí varovala, že je Sára v ohrožení a že brácha je prostě extrémní tvor, který má na ni sexuální zálusk, nebrali to vážně. To, že situaci podcenila moje máma, mě tolik zase nepřekvapilo, protože se často chovala, jako kdyby byla s prominutím blbá. Ale u dědy mě nenapadlo, že jeho nulová reakce je divná. Byl tichý, neříkal nic a nedošlo mi, že sám má asi máslo na hlavě. Pravá matka Sáry to také podcenila a dělala si s tím starosti asi jenom tehdy, když Tygriel dělal pekla, několik dní je pronásledoval, zbuzeroval policii, sociálku, školu, sousedy a všechny okolo. Když aktuální aféra skončila, asi se věci vrátily do normálu a Sáru za bráchou, dědou a babičkou opět pouštěli. Měli si pořádně přečíst jeho dopisy Sáře, všimli by si, jak snadno přechází do vyhrožování, jak ji manipuluje a jak si ji tvaruje.

Pamatuju si, že když byla Skaven úplně malá, asi dvouletá, a byly jsme několik dní na chatě, můj brácha ji totálně ignoroval, jako když tam vůbec není. Bylo to divné. Prostě dělal, že ji nevidí, že něco takového neexistuje. Pamatuji si to dobře, šlo o zvláštní pocit, že něco není v pořádku, ale nedokázala jsem to nikam zařadit. Naštěstí potom už na chatě nebydlel a tím pádem nebyl ohrožením. Odstěhoval se k rodičům do bytu, možná už nebyl schopen jít na svůj krásný záchod, protože pyramida, kterou na hajzlu vytvořil, byla už nepřemožitelná.

Možná jsem neměla pozemek prodávat a měla jsem tam udělat atrakci pro turisty. Mohli se v Tygrielově království fotit, mohla vzniknout další legenda. Velký nemytý Tygriel mohl inspirovat další lidi k rekordům, kdo udělá větší hromadu. Jeho hadr s mrškami mohl být sběratelský artefakt vysoké hodnoty, protože tento svět je občas hodně šílený. A nic šíleného zde není nemožné.

Když jsme probraly tyto věci, tak nějak přirozeně jsme přešly k tématu Sářiny práce. Netuším, kolik jsem v sobě měla panáků, asi docela dost a k tomu jsem kouřila trávu, i když nevím jak silnou. Každopádně jsem to míchat neměla a možná jsem měla pít pomaleji.

Když Sára popisovala, v čem spočívá její práce, jak předstírá masturbaci, jak plní přání chlapům, kteří chtějí, aby ona něco ukázala, sama jsem brzy potřebovala ten kýbl na blití. Seděla jsem s nimi u kulatého dřevěného stolu na své oblíbené stoličce, kýbl jsem měla mezi nohama, hlavu opřenou o stolek a místo Sáry jsem blila já. Poslouchala jsem, občas jsem trochu zvracela, ony se dál bavily a já jsem ze sebe dostávala všechno. Nejen alkohol, který jsem vypila. Myslím, že jsem konečně vyzvracela všechno. Dědovy kecy, dědovy hadříky, padající hovna, vyblila jsem Tygriela, tetičky, zlou bábu a celé generace před námi i po nás.

Sára popisovala, že má svou hrdost a nefluše na sebe, když ji chlapi o to žádají. Ani nesere na požádání před webkamerou, ani nemočí. Pamatuji si, že chvilku mluvila o tom, že její známá, která se také takto živí, vytváří pro tyto klienty falešná lejna, ale i když jsou falešná, blila jsem ještě víc z toho všeho. Sára říkala, že na tato přání klientů nereaguje a odmítá to za prachy dělat, ale i tak to pro mě bylo nesnesitelné.

V jednu chvíli popisovala, že se na všechna ta péra ani nedívá a když zrovna někdo honí a ona ho aktivně podporuje v honění, klidně otevřené okno s jeho pérem dá dolu na lištu, a jakmile zákazník slavnostně dohoní, tak to ona pozná i tak a on vůbec netuší, že ona se na jeho skvostné péro vůbec nedívala, nebo jen minimálně. V jaké fázi honitby se muž nachází, ona stejně asi pozná podle zvuků, takže se nemusí nutně dívat na všechny ty gejzíry ejakulátů. Stává se, že několik honičů tam má naráz, pak to sype pěkný peníze, ale musí je tam prostě udržet, aby nešli honit na jinou stránku. Prý se na ně snaží být milá.

Když jsem všechno vyblila a už jsem jen vyčerpaně plivala do kýble, Skaven mi přinesla žvýkačky na vylepšení chuti, ale já si šla už lehnout. Dcera mi starostlivě dala kýbl k posteli, také nějaké pití, mé brýle a banán pro případnou potřebu tu pachuť nějak zajíst, a já jsem usnula.

Druhý den mi bylo celkem snesitelně, udělala jsem dobře, že jsem to ze sebe všechno vyházela. Druhý, tedy sobotní večer už jsme prožily v klidu, ani Sára se Skaven nepily a mluvily jsme na přeskáčku o všem možném.

V neděli měl pro Sáru přijet její partner, takže si Sára sbalila věci a šla na něj čekat před barák. Zdálo se, že jsem jejího partnera překvapila tím, když jsem ho pozvala na krátkou návštěvu, protože jsem věděla, že na žádný výlet už nepojedou kvůli počasí. Chvíli se u nás zdržel, snažila jsem se neobtěžovat ho výslechem jako mé tetičky, ale i tak mi připadal totálně zaskočený situací, že jsem ho na chvíli pozvala k nám na kafe. Nedokážu posoudit, jestli je Sára domina a jestli to jemu vyhovuje, nebo ne, ale cítila jsem se z toho divně. Ona trochu připomíná svou matku, která se svým partnerem zachází také trochu zvláštně. Neznám je, nebudu to posuzovat, máme dost své vlastní psychopatologie k řešení.

Uvědomovala jsem si stále, že Sára má úplně obrácenou reakci na stejné podněty, než mám já. Ale bylo zajímavé zároveň vidět, že máme skutečně společnou krev a geny. Brácha se nejvíce podepsal na mně a na ní. Já byla pro něj ta protivná ségra, která byla nucena vedle něj vyrůstat a měnit se v dívku. Kdyby v té době existovala možnost nechat si změnit pohlaví, určitě bych to udělala, protože vedle něj pro mě neexistovalo žádné místo, žádná identita, žádné pohlaví. V té době tyto možnosti nebyly a já musela zůstat tím, čím jsem.

Dnes je mi to jedno, nebo je mi lhostejné, jaké mám pohlaví, protože díky tomuto všemu jsem spíš asexuální. Možná je mi to někdy i líto, ale jak stárnu, přestává to být tématem číslo jedna, není to už ani číslo dvě, dokonce ani číslo tři. Žádného partnera či muže nemám, ani mít nebudu a vlastně se divím, že se ze mě nestala lesba už dávno. Ale ženy mě nepřitahují, a přitom nejsem frigidní. Problém je někde jinde, hluboko v duši. I když mohu snadno dosahovat orgasmu, bohužel má mysl nejde zastavit a nenávidím asociace, které se do případné intimní a soukromé masturbace nechtěně promítají. Mohla bych sama sebe uspokojovat, ale muselo by existovat jiné porno, ze kterého mi není tak hnusně. Možná bych takové stránky měla založit a třeba i vydělám peníze. Má lidská sexualita, jestli to tak lze říct, je niterně pošpiněná tím vším, co jste si přečetli. Kdybych měla kouzelnou hůlku, která způsobí výmaz paměti, použila bych ji, ale nic takového nemám.

Sára má reakci obrácenou. Zatímco mně se živočišná žádostivost víceméně hnusí a těžko s tím něco udělám, ona tuto žádostivost plně využívá a dojí z chlapů zlaťáky, které pak s potěšením investuje, aby měla čím dál víc. Zatímco já mám komplexy méněcennosti a někdy si připadám jako velké Tygrielovo hovno, protože jeho vliv na mou psychiku byl mocný, ona se nechává obdivovat, nechává zákazníky hekat a sténat u svých mobilů a počítačů, ukazuje jim svou tajemnou vagánu, což je moderní a nepříliš známý český výraz pocházející z internetu, konkrétně asi původem od známého českého youtubera Mikýře. Sexuální mužskou touhu zpeněžila a udělala přesně to, co jí Tygriel zakazoval, co strašně řešil a nad čím si sám aktivně honil. Je to její věc, mohu to jen respektovat a částečně pochopit. Nevím, kdo je na tom hůř. Jestli já, nebo ona. To záleží na úhlu pohledu. Určitě bych nechtěla žít jako ona a ona by nechtěla žít jako já. Nebo si to myslím.

Za sebe sama mohu napsat pouze to, že ke svým příbuzným necítím už žádné příbuzenské povinnosti. Matka už zemřela, tetičky ať obtěžují někoho jiného. Já už vím, že na jejich hry nemám náladu a ani čas.

Otce si do péče nevezmu. Je umístěn ve velmi kvalitním zařízení. Nikdy předtím jsem mu nechyběla, teď nechybí on mně. Co dělal se svým mucinovým hadříkem už mě nezajímá. Jestli si představoval holčičky a jejich malé vagánečky, nebo černošky, nebo kolegy estébáky, je mi už jedno. S Tygrielem se už doufám v tomto životě nesetkám a myslím, že ani on po tom zrovna netouží.

Bývalému narcistickému partnerovi jsem před lety způsobila těžké narcistické zranění, ze kterého se nějakou dobu vzpamatovával a pak začal zneužívat jiné ženy a začal znova podnikat. Prý zase krachuje, ale i mě čeká nový začátek. Sice jsem nezkrachovala, ale podnikání jsem na pár let přerušila a psala tuto a předcházející knihu nesoucí název Panika před úsvitem. Musím začít s firmou od začátku. Mám však pomocnici, dceru, která se ke mně rozhodla přidat, tak to snad půjde dobře.

Nevím, jak budu žít dál. Dluhy jsou po dvaceti letech víceméně zaplacené, začínám se rozhodovat, jestli se ještě nemáme přestěhovat do jiného domu, protože tento jsem kupovala z toho důvodu, že malá potřebovala chodit někam do školy. Brzo její školní povinnosti skončí, Skaven čeká maturita a nabízí se možnost, že bychom se mohly odstěhovat úplně jinam. Musím se rozhodnout a nejsem na to rozhodování už sama. Jsou zde i zájmy mé dcery.

Soused, který bydlí vedle, požádal mě dnes o zapůjčení nabíječky na autobaterii. Možná bych se s nimi měla seznámit. Jsou to Romové, žijeme vedle sebe už asi 13 let a nic o sobě vzájemně nevíme. Možná by to mohlo pomoci v rozhodování, jestli tlustou čáru za mým životem udělám tak, že se i přestěhujeme, nebo tady naopak zůstaneme a konečně si z tohoto domu uděláme domov podle našich představ a podle našich potřeb. Zatím se tu jako doma úplně necítím a možná jsem se tak necítila ještě nikdy. Mám sice konečně svůj pokoj, ale pořád jsem žila v nějakém nouzovém režimu. To nebyl a stále ještě není normální život. Snad se mi podaří změnit něco k lepšímu, když už s sebou nepotáhnu tuto zátěž, ze které jsem se právě vypsala.

Tento příběh končí právě zde. Je velmi pravděpodobné, že napíšu ještě krátký doslov. 

Jakmile si dám potřebnou pauzu od psaní této knihy, celý text budu za nějakou dobu ještě opravovat a teprve potom knihu vydám v papírové tištěné verzi. V doslovu bych se ráda vyjádřila k tématu z jiného úhlu a také z určitého nadhledu, který jsem mezitím získala. Když jsem tyto kapitoly psala, nutila jsem se prožívat zpětně různé staré pocity, které dnes už stejným způsobem neprožívám. Musím však potvrdit, že psaní této knihy mělo skutečně terapeutický účinek, i o tom chci psát v doslovu, který během pár dní sepíšu. Děkuji prvním čtenářům této knihy za Vaši pozornost a zájem o téma. 

Protože popisované události v knize se odehrály před pár lety, mezitím jsem i s dcerou prožila mnoho zajímavých věcí s našimi romskými sousedy, ale o tom budeme psát v další knize. Snad se mi podaří změnit styl psaní, aby v příštím románu bylo více humoru a méně bolesti, i když naše zážitky byly opět velmi dramatické a rozhodně dost napínavé. Nejdříve se musíme ale odstěhovat, protože naše bydlení zde se stalo již nesnesitelné. Loučíme se právě s domem, naší zahradou, přechlorovaným bazénem a doufám, že i s našimi sousedy. Na oplátku nás čekají šumavské lesy, potoky, louky, občas sníh a nová dobrodružství v nestabilních časech. 

Děkujeme prvním čtenářům této knihy za Vaši pozornost a zájem o téma. Také přejeme všem čtenářům inspiraci, jak zvládat svůj život a hodně štěstí.