23. kapitola - Tuhle paní neznám, ale ať si toho půl milionu klidně vezme. Psychoromán "Na šourek zásadně kladivem"

Zavolala mi teta Slávka, protože měla pocit, že potřebuji, aby mi promluvila do duše ohledně mého nedostatečného zájmu o všechno. Začala se zajímat, co bude s mým bratrem a že prý se musím začít angažovat. Ve skutečnosti chtěla hovořit do různých témat, ale tímto nějak začala. To ona dělá vždy. Nemá své vlastní děti, tak se snaží působit na všechny příbuzné, což dělá způsobem, který leze všem na nervy, ale ona se nad tím zamyslet nehodlá.

Nějakou dobu dost prahla po možnosti získat nad nějakým dítětem větší moc, ale nešlo jí žádným legálním způsobem nějaké takové dítě si zajistit. Nevím, jestli někdy na úřadech oficiálně žádala o možnost pěstounství, ale je dost pravděpodobné, že by neprošla potřebnými psychologickými testy, možná by se nějak vyšťouralo, že má s vychováváním jiných problém. Každopádně si vyhledávala sociálně slabé rodiny, doslova si je našla a připojila svou životní dráhu k nim, jen se jich na to předem úplně asi nezeptala, nebo nepochopili váhu momentálního okamžiku. Jednu takovou paní si prý našla na nádraží, byla to notorická alkoholička a měla doma čtyři malé děti. Dvě děti chtěla teta do své péče, ale nevyšlo to, tak si našla jiné lidi, kteří už v péči nějaké děti měli, a dohodila jim tedy tyto další dvě. Pravděpodobně slíbila nějaké finanční výhody za to, když bude moci do výchovy zasahovat.

Jednou nabídla peníze mému bratrovi, aby měla možnost dostat se blíž k jeho dceři Sáře. Asi ji nechtěla úplně koupit jako v hračkárně, to už asi tušila, že jí nikdo dítě neprodá, ale tak nějak napůl… předplatit si nějaké výchovné pobyty… nebo nevím, co svou nabídkou přesně sledovala. Brácha prý odpověděl, že raději praští se Sárou o zem, než aby ji svěřil tetičce Slávce. Ale nejsem si už jistá, kdo to řekl první a za jakých okolností. Kdoví, jestli to neříkal děda… tím se stává vše víceméně nedůvěryhodným, nebo přinejmenším podezřelým. Ale ona má velký talent na to, aby vše zformulovala strašně, takže je i možné, že to opravdu řekla hodně debilně sama. Osobně k ní cítím velmi silnou averzi, takže se celkem musím ovládat a vyhýbám se jí.

Když mi jednou Slávka zavolala, bylo mi blbé neposkytnout informace o dědovi, když tety o tyto informace hodně stály. Musela jsem to říct alespoň jedné z tetiček, aby ona mohla informace předat dál. Dcera registrovala mou změnu nálady, jakmile jsem s tetou domluvila. Nedokážu slovy vysvětlit, proč mi leze tak strašně na nervy. Sama bych celkem ráda pochopila, proč přesně tomu tak je.

Nyní mám však o tetu starost, protože je možná v hodně nepříjemné situaci, ze které možná potřebuje nějak vystoupit. Teta totiž v závěru hovoru řekla, že si k sobě nastěhovala bezdomovkyni a nyní má strach nejen z ní, ale i z ožralých kumpánů, kteří by s ní mohli přijít. Její pocit strachu ze situace, kterou si zavařila, nedokážu úplně potlačit. Je stará, jestli si do bytu přitáhla nějakou podvodnici, která navíc chlastá a může přijít i s kámošema… to nezní moc dobře a mohlo by to dopadnout všelijak.

Dcera řekla, že tetu ani víc nezná, v podstatě jí nebylo jasné, proč jsem na ni tak alergická. Dohodly jsme se tedy, že se do Prahy za tetou rozjedeme a zjistíme, v jaké situaci se nachází a jestli nepotřebuje nějak pomoct, protože hned po našem hovoru už nereagovala ani na naše volání, ani neodpovídala na zprávy.

Vyrazily jsme na cestu, která trvala asi hodinu. Dům je v Letňanech na sídlišti, musela jsem chvíli hledat parkování, což nebylo vůbec snadné. Teta pořád nebrala telefon. Možná šla spát, možná se tam někde bojí. Těžko říct, jestli ta paní bez domova vůbec přišla, nebo co má v plánu, proč se na tetu pověsila, nebo jak se to celé odehrálo. Teta je jistě pro určitý typ lidí jako magnet, protože vymetá všechny možné akce, svým chováním dává najevo, že má velkou potřebu navazovat kontakty a vychovávat, takže je snadné získat si její pozornost, ona se ráda pověsí na lidi sama.

Slávka bydlí v přízemí domu, ale i to přízemí je trochu vyvýšené, takže není možné ťukat přímo na okno. Bylo okolo půlnoci, její telefon zvonil, ale ona ho nezvedala. Chodily jsme okolo jejích oken a dívaly se na okno její ložnice a kuchyně. Pak jsme zahlédly, že nějaká žena s dlouhými vlasy svázanými do copu kouká přes záclonu ven, ale nereaguje na nás. Ta žena s tím copem mi tetu vůbec nepřipomínala, nikdy jsem ji neviděla s delšími vlasy. Někdy nečekaně vyběhne v paruce, nebo čepici, která vypadá spíš jako helma. Teta vůbec nereaguje a zdá se, že po jejím bytě courá cizí osoba ve tmě. Vidí nás, chvilku postála i u okna, ale jinak nevíme, jaká situace v bytě je.

Nakonec jsme zavolaly policii, vysvětlily situaci a zeptaly se, jestli se dá něco dělat, nebo jak se máme zachovat. Oni tam za chvilku přijeli, zabušili tetě na dveře, ona otevřela a oni pak zase odjeli. Ještě mi vyčetli, že je nemám volat kvůli tetce. Jeden z nich byl však vlídnější a dal tetě důkladné poučení, že by si neměla brát na noc žádné cizí lidi z ulice, zejména když ví, že takhle ta cizí paní žije dlouhodobě a že se léta pohybuje po různých ubytovnách a domech pro bezdomovce, kde jsou na tyto situace zařízení a kde mají tito lidé podporu.

Zajímavá situace byla, když se tetě nechtělo ukazovat policistům, jestli je byt prázdný. Ona policii sice otevřela, nebyla vůbec rozespalá, byla plně bdělá, ale nacházela se v jakémsi odporu. Nehodlala policii ustoupit, což mě překvapilo. Chovala se divně, takže oni s jistotou nevěděli, jestli ona není dál v nebezpečí. Mohla naoko říkat, že je sice v pořádku, ale zároveň mohla mít v bytě nežádoucí návštěvu, a třeba situaci zatloukala. Její chování bylo tak neobvyklé, že policie opravdu vstoupit chtěla, ale teta aktivně bránila svůj byt a trvala na tom, že je vše v pořádku, nikdo se uvnitř neskrývá a dovnitř je ona rozhodně nepustí. Policie ji tedy v závěru ještě jednou varovala, že žádné bezdomovce brát domů nemá, protože různí a podobně staří lidé na to smutně doplatili. A nejenom v Praze.

Když policie odešla z baráku, teta mě a Skaven pozvala dál. Sama šla úzkou pěšinou mezi nábytkem na jakousi křižovatku svého bytu. Na onom rozcestí se otočila, dál nešla a zůstala stát v pěšince vedoucí směrem ke kuchyni. Skaven si pak stoupla do malé pěšinky vedoucí k obývacímu pokoji a já jsem zůstala stát na pěšince směrem k východu. Na této křižovatce jsme mohly relativně pohodlně stát a zároveň jsme se na sebe mohly dívat. Jinak byly úplně všude skříně, skříňky, poličky a věci, které byly naskládané a položené… jak se dalo. Před pár lety, možná před patnácti, bylo ještě možné si sednout v kuchyni na židli. Místa tam moc nebylo, ale dalo se to. Dokonce jsem tam tehdy chvíli seděla.

Tenkrát mi teta nabídla džus, ale brzo jsem litovala, protože vzala hrnek a před mými zraky ho umývala v malinkém špinavém kastrůlku, který byl mezi jiným špinavým nádobím na kuchyňské lince, která byla úplně plná a obskládaná různými odloženými věcmi, včetně "šikovných tácků", krabic od džusů, možná aby se to nevyhodilo a využilo se… Do kastrůlku pouštěla malinko vody, spíše čůrek, aby ušetřila a v tom camrala ten hrnek, "aby se opláchlo". Už tehdy začínalo být zjevné, že její šetřílkovství přešlo do takové posedlosti, že už to nezastaví a dává jí to ty hezký pocity ohledně užitečnosti svého počínání. Chápu, že je na to svým způsobem i pyšná a morálně dokáže čnít nad svými ségrami, když jejich chování se po chvilce změnilo, jakmile přijely na návštěvu. Ségry nestály na pěšinkách, energicky sebraly nějaké prázdné igelitky a začaly tam hned házet z jejich pohledu bordel. Slávka se bránila a zakázala jim, aby to dělaly. Ale ony to rády dělaly, protože takhle se k sobě vzájemně chovaly pořád, nebo dost často.

Je to její království. My jsme ji za její sbírku věcí nehanily. Nedivím se, že ji to štvalo, když nerespektovaly její prostor. Ale sama také tyto věci nerespektuje. Nicméně jsou to její nasbírané předměty, ona sama si musí rozhodnout, jestli je potřebuje, anebo se jich zbaví, protože už je nechce. Avšak mi vadí, když ona začne ty svoje krámy vnucovat jiným a to dělá pořád.

Jednou jsem ji otestovala, jak na tom s tím dáváním doopravdy je. Zda musí být po jejím a hraje nějaké hry, nebo se opravdu chce zbavit nějakých předmětů a upřímně je nabízí dál, aby se nemusely vyhodit do kontejneru. Ona mi pořád vnucovala, že si musím vzít nějaký ty věci, protože je to dědictví ze dvou bytů po někom, a ještě si k tomu nasbírala vlastní hromadu věcí. Projevila jsem tedy zájem o dvě skleněné vázičky, které byly strčené mezi jiné skleněné serepetičky v nějakém sekretáři. V té době mě hodně bavily řezané květiny, pořád jsem koukala do knih s různými aranžemi, a tak mi ty vázičky padly do oka, že bych si je vzala, a měla zároveň od dalšího vnucování předmětů klid. Ale nezabralo to. Teta zjistila, že vlastně ty vázičky si možná teda raději ponechá, ale že myslela, že by mi mohla dát něco jiného, co by si tak ona představovala, že bych si měla vzít, aby to naplnilo její představy. To, co si ona vymyslela, se zase nelíbilo mně, protože věc, kterou mi nabízela, bych nepotřebovala už vůbec. Jen by se to u mě válelo jako bezcenný krám. Vázičku bych možná ještě potřebovala. A takhle to je se Slávkou vždycky.

Z nějakého důvodu nemá asi skutečné přátele, ale sama není, pořád se pohybuje někde mezi lidmi. Mluví na ně, lidé odpovídají, nebo se z toho nějak vykroutí. Podobnou potřebu má i druhá teta. Moje matka tohle naštěstí nedělala, nebo jen málo.

Naše noční debata trvala asi dvě hodiny, stály jsme na svých místech, ale pro mě už to bylo hodně nepohodlné. Bolest zad byla už příliš dlouhá během stání. Anabáze s bezdomovkyní však vyřešena nebyla. Teta litovala, že si ji k sobě vzala, ale nevěděla, jak se jí má zbavit. Pravděpodobně doufala, že se množství krámů, které je v jejím bytě opravdu enormní, nebude líbit bezdomovkyni a že ji tím vypudí. Ale spletla se. Této paní bez domova se místečko zbudované jako pelech pro většího psa líbilo, a to se v něm nemohla ani natáhnout, nebylo jí uděláno místo dlouhé ani 180 cm. Teta pro svou návštěvu udělala na zemi pelíšek z několika pěnových koberečků, které lidé většinou dávají do koupelny. Místo pro ležení bylo maximálně 160 cm dlouhé, ne úplně pravidelné. Nacházelo se mezi skříněmi, krabicemi a různými krámy v jednom z pokojů. Normálně a pohodlně si tam lehnout nemohla, musela být skrčená, ale prý jí to nevadí.

Teta nejspíš nepočítala s tím, že její gesto o poskytnutí pomoci bude skutečně využito. Nevyjadřovala bych se takto tvrdě, ale problém je v tom, že tetička Slávka k lidem přistupuje přibližně následujícím způsobem: Hele, člověk. Vida, chci ho hned předělávat, kde asi začnu? Vždycky se dá začít kouřením nebo pitím, a když ten člověk nepropadá těmto drogám, určitě jí, takže se mu dají pro začátek vnucovat alespoň nějaké výrobky se zdravotními benefity jakéhokoli druhu. Jakmile se ten člověk začne kroutit, už je potvrzené, že tudy povede cesta a tady bude tetička posouvat hranice. Posunování něčí hranice se tak stává nutkavou potřebou této "vychovatelky".

Když jsme byli v dětském věku, dělala to podobným stylem.

"Děti, chcete džus?" (Tehdy to pro nás bylo vzácné.)

Ano, chtěli jsme.

"Dobře, dostanete džus, ale nejdříve vypijete tuhle zdravou minerálku."

Dobře, to jsme přežili, ale už to začínalo být nepříjemné.

"Děti, chcete čokoládový zákusek, co ukradl z práce Viktor?" Ne, neřekla "ukradl", ale všichni jsme věděli, že Viktor odnáší z práce zákusky většího množství pořád, a všude rozdává, jako by to bylo jeho. Teta ráda vyměňovala jeho zákusky za naše jídlo. Někdy se stávalo, že k nám přijeli s taškama, do lednice strčili různé někdy i okoralé zákusky a odvezli si naše jídlo z lednice, jakože výměna.

"Jo, chceme zákusky. Mňam." Odpověděli jsme, protože děti zkrátka mají rády zákusky.

"Dobře, ale nejdříve sníte rybí guláš, co tu máme." Kladla teta ihned podmínky.

"Rybí guláš neznám a jíst ho určitě nechci, takže se vzdávám zákusku."

"A jako proč nechceš jíst rybí guláš?"

V té chvíli je ideální příležitost na přednášku o rybím guláši, o kterém zcela jistě vím, že je několik dní starý a navíc teta sama prozradila, že je to guláš normální hovězí, obohacený o rybí omáčku koupenou jinde. Tím je to ještě složitější a nepřehlednější. V té době už mi bylo známo, že teta a její parner často jedí staré jídlo, aby se žádné nevyhodilo. A čerstvé čeká, až se sní to staré. 

Tímto způsobem teta Slávka začne působit na lidi a navíc jim vnucuje, že pro ně chce něco dalšího udělat. Když vnucuje peníze, většinou to končí tím, že chce vybudovat ve vašem bytě nebo domě místnost, kde by ona také mohla pobývat nebo bydlet, když ji to napadne. Většinou jde po možnosti někde ovládat nějaký děti, takže je potřeba s tím počítat.

Ale zpátky k bezdomovkyni. Mluvila jsem telefonicky opět s tetou Slávkou, která zmínila nový typ obav. Paní Jana Koudelková, tak se jmenuje ta paní bez domova, přišla prý příští den, jakoby se nechumelilo, ale moji tetu to začalo naplňovat ještě více úzkostí, protože bezdomovkyně se začala nějak moc zabydlovat. Místo aby pelech vyklidila, začala si nosit nějaké své věci v igelitkách na nové místo, a to se mé tetě vůbec nelíbilo. Nabídla jí sice pomoc, ale doufala, že k ničemu takovému nedojde a zůstane ve vzduchu jenom to "hezký pěkný". Tedy její pomocné gesto navěky už zůstane, ale pokračování to mít nebude. A zrovna mělo.

Zeptala jsem se tedy, co o té paní ví, ale dohromady toho bylo celkem málo. Prý tetě vadí, že ta ženská příliš mluví, což jsem si neuměla moc představit. Protože teta nevěděla, co má dělat a obávala se, že se k ní ta ženská stěhuje snad napořád, rozhodly jsme se znova tam jet a s paní se seznámit, aby se dalo odhadnout, jestli je pro tetu nebezpečná, nebo o co jde. Nerada se tím zabývám, člověk chtě nechtě opět pootevírá dveře jezinkám, ale teta nemá vlastní děti, musel by stejně zasáhnout někdo z nás, tedy z příbuzných. Nevím ovšem, jestli momentálně ještě někdo jiný ví, co se v tom bytě vlastně odehrává.

Přijely jsme večer, byla už tma a bylo stále dost velké teplo na to, abychom mohly posedět venku na lavičkách a nemusely stát na té bytové křižovatce. Když jsme přijely a zaparkovaly auto, což nebylo snadné, zavolaly jsme tetě, že jsme u domu a že si můžeme jít popovídat do parku, kde je příjemně. Teta se velmi obávala covidu i v létě, takže přišla s respirátorem, i když jsme šly ven a nešly vůbec dovnitř. Paní Jana Koudelková se vyhrnula z baráku za chviličku, nějak přijala myšlenku, že jsme se s ní přijely seznámit a že máme zájem, aby naše teta byla v bezpečí. Už když šla od hlavního vchodu po schodech dolů, něco mě trklo. Byla to skutečnost, že se jí na břiše houpe ňadro. Byla bez podprsenky, což bylo dost znatelné už na dálku a navíc měla pouze jedno ňadro. Potom nám několikrát chtěla vyprávět, jak se to stalo, že o jedno ze svých prsou přišla. Byla to jízda. Mluvila tak rychle a pořád, že si musela sundat roušku, protože by omdlela. Skočit jí do řeči by se dalo považovat za umění, které já neovládala, ale neuměla to ani Skaven a ani teta. Už chápu, proč Slávce vadilo, že ta paní hodně mluví.

Na tom všem bylo snad nejhorší, že podávala informace jako u výslechu, úplně stejným stylem a těch informací předávala asi tak 20x víc, než by bohatě stačilo.

"My jsme se tady s Vaší tetou seznámily na obědech, kam ona chodí, to je ulice Smetánečkova 358, hned vedle polikliniky Za Šroubárnou, kde mě diagnostikoval pan docent a velký operatér, odborník ve svém oboru pan Zapletálek Jaromír, ročník 1945, stejně jako moje matka, proto si to pamatuji. Pan docent konzultoval také mou operaci pravého ňadra. Tenkrát to konzultovali i s primářem Svobodou z Prahy Motol, kde tehdy pracoval, než změnil pracoviště a přestěhoval se na Vinohrady…"

"Počkejte chvilku. Chápu, že toho máte hodně a zážitků ještě víc, ale nejlepší by bylo, kdybyste to začala sepisovat do románu, protože to je spíš na knihu. Já jen potřebuji vědět, co pro Vás můžeme udělat, jestli je vůbec možné nějak konkrétně Vám pomoci, když údajně nemáte kde být. Jestli to chápu správně, teta Vám nabídla nocleh (chtěla jsem říct pelech) jen krátkodobě." Pokusila jsem se ji dostat k něčemu podstatnějšímu.

"S občanským průkazem. Na tom to teď všechno stojí, že nemám ten občanský průkaz. Znova jsem žádala na Oddělení matrik, Náměstí Míru 600/20, Praha 2. Tam mají od druhého února mou žádost a nereagovali."

"Tam snad musí reagovat a dát Vám nový průkaz. Jestli tam tedy patříte."

"To se mi stalo už několikrát, že nereagují na výzvu. Naposledy se mi to stalo na Luháčkově ulici na oddělení pro kontakt… Tam byla paní magistra Novotná Zdena, která to se mnou řádně sepsala, poslaly jsme to 31. března, oni měli měsíc na vyřízení a vůbec na její žádost nebylo odpovězeno."

"No, to nám teď nepomůže. Jde o bydlení. Říkala jste Slávce, že máte své sklepní prostory ve svém domě, o který jste jinak přišli a zůstal Vám jenom ten sklep."

"Já nemůžu převzít rozsudek, protože nemám ten občanský průkaz, ale mělo by to tak být, protože mě informoval JUDr. Alois Konopka z advokátní kanceláře Konopka a Sup na Marvanově náměstí 43, že s tím nejde nic dělat, ti Italové to prostě narafičili proti nám všem, a když jsem se nimi chtěla soudit zvlášť, zavřeli mě jako schizofreničku do Bohnic. S nimi jsme se také soudila a nakonec mi docent Potáhlo z neziskové organizace Naděje umírá poslední pomohl a svědčil u soudu, že jsem si nic nevymyslela, ale skutečně takto žijeme s maminkou ve sklepích našeho domu. Také se pak potvrdilo, že nejsem schizofrenička, ale že takto skutečně bydlíme a žijeme a tohle vše se nám doopravdy stalo. To Vám také může potvrdit paní doktorka Kalousková Marie z obvodního…"

"A proč tam tedy momentálně nejste, když je ten sklep Váš? Dá se tam vůbec bydlet? Je tam záchod a voda?"

"Protože tam s maminkou bydlet nesmíme, protože to nejsou bytové prostory, ale jedná se o prostory nebytové. Voda tam i toaleta tam je. Instalatéra Votrubu jsme tam tenkrát měli a dělal nový rozvody úplně v celým domě, když to ještě…"

"Já to nechápu. Takže stále ještě máte funkční sklepní prostory v baráku, ale o ten dům Vás připravily nějaký svině…" Viděla jsem, že se teta trochu zavrtěla, nelíbily se jí ty svině. Také paní Jana se zavrtěla. Slovo svině jí nevadilo, zjevně by mluvila jinak, kdyby tu nebyla moje teta, ale před tetou si více hlídá projev. To je zajímavé. Před tetou hraje, nebo se stylizuje do něčeho trochu jiného, než má potřebu hrát před námi. Jde pouze o formu, se mnou by zřejmě mluvila víc hrubě. Asi jako mezi svými, se kterými žije po ubytovnách už celé roky, možná i desítky let.

"Podle vyšetřování, které bylo uzavřeno 24. března 2015, firma AMATEA GUTEA ITALIA s.r.o. zneužila situace a postupně vykoupila byty všech nájemníků a nás podvedla, navíc se nás pokusila zbavit falešným obviněním, že…"

"V tom Vám určitě nepomůžu, to je na mě moc složitý a letitý. Takže asi nemá smysl, abych si to všechno vyslechla." Už toho začínám mít dost, musíme se dostat k podstatě.

"Dobře, proč tedy bydlíte nyní u naší tety a co konkrétně potřebujete, nebo jak je možné Vám konkrétně pomoci, abyste se mohla vrátit do svého domova a nemusela být po ubytovnách, kde Vám jde o život, jak jste říkala? Zkuste přijít s něčím konkrétním." Pokouším se znova o nějaký smysluplný závěr.

"Oni si myslí, že mám schizofrenii, ale na vyžádání odborného posudku policie z Prahy 2, Šafaříkova 12, jsme museli doložit vyjádření k mému zdravotnímu stavu, to také požadoval pan primář z Vinohradské nemocnice, protože s nimi se soudíme kvůli tomu ňadru…"

Už je to tady zas. Ona nebude mít pokoj, dokud nám příběh o jejím ztraceném ňadru detailně nevyloží. Už to, jak s ním podivně okázale napochodovala, mě překvapilo, ale poslouchat to fakt nechci, protože mám příliš bujnou představivost a z některých věcí se mi chce prostě zvracet. Třeba mi vadí představa operací těla. Jenom ať nám to nevypráví.

Teta Slávka sedí na vedlejší lavičce, aby nemusela dýchat stejný vzduch jako my. Mnohomluvná paní si sundala roušku, aby mohla hodně mluvit, ale občas, když se podívá na tetu, má tendenci si ji zase trochu nasazovat, protože se chce přizpůsobit tetiným pravidlům.

"Znalec na diagnostické postupy doktor docent pan Votruba Miloslav také dělal na můj psychický stav posudek a oba doložili u soudu, že se v mém případě nejedná o schizofrenii, ale o souhrn negativních a nepříjemných životních okolností, které působily na posluchače jako bludy, ale přitom se jednalo o pravdu. Tenkrát pan docent řekl, že na mě nahlíželi nepříznivým způsobem a písemně uvedl, že poté bylo s paní Janou Koudelkovou nakládáno jako s osobou ,pošahanou´ a psychicky nemocnou, což bylo bezpráví a nikdo jí doposud nevěří, že má tyto skutečné problémy a ona je skutečně má, i když to chvílemi připomíná absurdní drama a sci-fi zároveň. Takhle to napsal do e-mailu, mohu Vám ukázat, že to on napsal po našem rozhovoru, který jsme spolu měli 4. dubna 2021 před tím, než se konal ten soud s italskou firmou, která vykupovala…"

"To už zase řešíme neřešitelné. Jak dlouho budete teda čekat? Budete muset znova na matriku a tu občanku získat. Jiná cesta snad nevede."

"Ale oni mi ji nevydají." Odporuje ona.

"Já ale nechápu proč." Opakuji znova já. Nikam to nevede.

Paní Koudelková vytáhla svůj nefunkční mobil, složitě se snaží přihlašovat ke svému e-mailu, ale nejde to. Pomoc nabízí Skaven, která podává svůj mobil paní Koudelkové. Když se vše podařilo, ukazuje Skaven slovo po slově, co někdo někomu sepsal. Prý je to důkaz, že jí křivdili a není schizofrenička. Jenže tohle nám také nepomůže.

Teta ve finále nevěděla, co má udělat, tak se snažila nabídnout nám paní Janu Koudelkovou domů, že prý bychom si ji mohly vzít na zahradu, máme tam přeci místo, že nám přidá i stan se spacákem a ještě nám za to zaplatí peníze. Ona se jí tímto zbaví a bude to vyřešené. A to je přesně typická teta Slávka. Chce konat dobro tak, že ho někomu vnutí. Tím se snaží člověka tlačit do skutků, během kterých se bude konat nějaké "dobro", které ona takhle hezky vymyslí a pak ho převádí do praxe.

Takže nám nabídla bezdomovkyni v podstatě jako psa i s boudičkou. Dcera pak k tomu podotkla, že nám ji chtěla dát s boudičkou, pelechem a málem i s granulema. Ale v podstatě ano, tou finanční částkou by přispěla na nákup "granulí" pro paní Koudelkovou, nebo i pro nás, nebo pro všechny. Tuto nabídku jsem nepřijala. Když to chvílemi šlo, a paní Koudelková byla zabraná do toho, že Skaven ukazovala důkazy o všem, co během svého pestrého života zažila, pokoušela jsem se mluvit se Slávkou o tátovi. Ale nikam to nevedlo.

Chvíli jsme se ještě motaly v kruhu, nic se nedalo vyřešit, velmi to připomínalo známou písničku.

Lojza: Vědro má ve dně díru, milá Lízo, milá Lízo, vědro má ve dně díru, milá Lízo, jak hrom. Líza: Tak ji ucpi, milý Lojzo, milý Lojzo, milý Lojzo, tak ji ucpi, milý Lojzo, milý Lojzo, ucpi jí! Lojza: A čím ji mám ucpat, milá Lízo, milá Lízo, a čím ji mám ucpat, milá Lízo, řekni čím. Líza: Kouskem slámy, milý Lojzo, milý Lojzo, milý, Lojzo, kouskem slámy, milý Lojzo, milý Lojzo, kouskem slámy. Lojza: Jenže sláma je dlouhá, milá Lízo, milá Lízo, jenže sláma je dlouhá, milá Lízo, dlouhá. Líza: Tak ji utni, milý Lojzo, milý Lojzo, milý Lojzo, tak ji utni, milý Lojzo, milý Lojzo, utni jí. Lojza: A čím ji mám utnout, milá Lízo, milá Lízo, a čím ji mám utnout, milá Lízo, řekni čím. Líza: Sekerou, milý Lojzo, milý Lojzo, milý Lojzo, sekerou, milý Lojzo, milý Lojzo, sekerou. Lojza: Jenže sekera je moc tupá, milá Lízo, milá Lízo, jenže sekera je moc tupá, milá Lízo, tupá. Líza: Tak ji nabruš, milý Lojzo, milý Lojzo, milý Lojzo, tak ji nabruš, milý Lojzo, milý Lojzo, nabruš jí. Lojza: A čím ji mám zbrousit, milá Lízo, milá Lízo, a čím ji mám zbrousit, milá Lízo, řekni čím. Líza: Vem si brousek, milý Lojzo, milý Lojzo, milý Lojzo, vem si brousek, milý Lojzo, milý Lojzo, brousek. Lojza: Jenže brousek je suchý, milá Lízo, milá Lízo, jenže brousek je suchý, milá Lízo, suchý. Líza: Tak jej namoč, milý Lojzo, milý Lojzo, milý Lojzo, tak jej namoč, milý Lojzo, milý Lojzo, smoč ho. Lojza: A čím ho mám smáčet, milá Lízo, milá Lízo, a čím ho mám smáčet, milá Lízo, řekni čím. Líza: Zkus vodu, milý Lojzo, milý Lojzo, milý Lojzo, zkus vodu, milý Lojzo, milý Lojzo, vem si vodu. Lojza: A v čem ji mám přinést, milá Lízo, milá Lízo, a v čem ji mám přinést, milá Lízo, řekni v čem. Líza: No vem si vědro, milý Lojzo, milý Lojzo, milý Lojzo, vem si vědro, milý Lojzo, milý Lojzo, vědro. Lojza: Vědro má ve dně díru, milá Lízo, milá Lízo, vědro má ve dně díru, milá Lízo, jak hrom!!

Takže cizí paní jsme si do pronájmu nevzaly. Nakonec to Slávka nějak vyřešila sama a já jsem poučená, že teta dělá dobré skutky především teoretické a nejlépe takové, když je může zorganizovat někomu jinému.

Ani dnes není klid. Když přijede za dědou do nemocnice, nebo domova pro seniory, vždycky mu nějak leze to telefonu a buď vymění kartu, nebo přestane fungovat celý mobil, nebo se stane něco jiného. Jednou mě napadlo, že jak ona stárne a cítí se být více nejistá, mohla by bydlet s otcem ve stejném domově pro seniory. On tam leží s nějakým pánem, asi na sebe moc nemluví, kdyby měl poblíž tetu, která byla poblíž skoro celý život, třeba by to oba bavilo. Ona by tam lítala po parku a po okolí, hned by začala komunikovat s těmi, kteří jsou pohybliví i nepohybliví, mohla by mít dědu po ruce, nemusela by za ním dojíždět. Koneckonců byli asi milenci, tak proč ne? Ale děda nám k tomu řekl, že o to nestojí, a že nestojí ani o to, aby za ním ona jezdila. Myslím si, že to ve skutečnosti takto není. On hraje dál své hry, ona také a já už se jich nechci zúčastňovat, nebo jen minimálně.

Děda zcela jistě hovořil účelově. Neměl zájem, abychom my ostatní spolu více mluvili, trousil poznámky takovým způsobem, aby to v jiných lidech vyvolávalo nepříjemné pocity a odsuzování. Před tetou se asi choval, že ji rád vidí a možná občas i podotknul, že na něj kašlu. V tetě Slávce to ihned probouzelo touhu něco s tím udělat a volala druhé tetě na Moravu, že je to strašný, že ta Sofie se chová úplně nevděčně a chladně. Přitom se nemáme s otcem o čem bavit, nicméně musíme se nadále bavit, a kdo se nebaví, ten je špatnej a hotovo. Musí se. Přesně tohle vyštěkla nedávno teta z Moravy na Majku, když Majka byla rozčílená, že ji matka hrubě strčila do dveří k sousedovi, protože matka byla zvědavostí bez sebe a chtěla donutit souseda ke kusu řeči, když už měla tu skvělou příležitost. Ta jejich lačnost po jiných lidech je opravdu hodně intenzivní. Čím více tlačí na pilu, tím horší je výsledek. Všichni okolo utíkají, v případě setkání navazují minimální oční kontakt, aby se tyhle lačné osoby nedomnívaly, že si s nimi chce někdo povídat. Tomu říkám katastrofa. Jak jim vysvětlit, že tudy cesta nevede? Jde to vůbec?

Teta byla nedávno zvědavá, jestli by ji do domova seniorů nepřijali, ale děda nám naznačoval, že to ve skutečnosti vůbec nechce. Před ní asi nadále hraje, že to chce, nebo mu to nevadí, před námi tvrdí něco jiného, ale spíš doufá, že si ho my vezmeme k sobě. Možná ani o to nestojí, ale třeba ho baví, že to visí ve vzduchu a my si pak můžeme vyčítat, že jsme ho k sobě nezvaly. Jsem z těch jejich her unavená, už mě to nebaví ani zkoumat, protože mám pocit, že čím víc toho o naší rodině vím, tím horší to je. Ani já se necítím zrovna dobře. Životní pocit je takový nějaký mizerný. Nic mi nejde, iluze jedna po druhé padá, asi mám depresi. Stále doufám, že až budu mít své odpovědi, najdu klid. Ale mám pocit, že to nějak nefunguje.

Možná musím počkat a nejdříve se vyškrábat z těch bažin.

Možná až potom přijde to, co hledám.

A možná bych si měla ujasnit, co vlastně hledám, nebo co mi chybí, abych zbytečně neměla stálý pocit nějaké ztráty, ke které přitom není důvod.

Možná přišel čas ujasnit si úplně jiné věci. Neměla bych si nadávat a obviňovat se, že jsem ta nejhorší ze všech. Jednak to není pravda a jednak nejde řešit a chápat všechno naráz. Musím postupně. Bývalého partnera, který mě zneužil pro své megalomanské podnikatelské megaprojekty, jsem se už zbavila. Nyní se chci zbavit těchto lhářů okolo a tetiček, které chtějí člověku ukradnout vlastní život. Jakmile dokončím alespoň tuto práci, mohu se poohlédnout po jiném stylu života. Mně to smysl dává. Nejdříve pryč z žumpy a pak najít nějaký způsob života, který by mi vyhovoval s ohledem na to, kdo jsem ve skutečnosti a ovlivňování já. Možná teprve lidsky dospívám, jen mám značné zpoždění.

Tetu Slávku jsme nechaly na pokoji, ať si tento problém s návštěvou vyřeší po svém. I když bylo léto a tuto paní Janu Koudelkovou z Březinovy ulice 2587 z Prahy 2 jsme klidně mohly ubytovat, nemám pocit, že by o to ona stála. To za prvé a za druhé je to žena, která je věčnou obětí. Mohla by o tom napsat deset knih, ale nejsem si jistá, jestli by to někoho bavilo číst. V hlavě má obrovskou databázi adres, stále to ze sebe chrlí, a čím více toho vychrlí, tím méně toho cítím. Možná podobně odosobněně jsem kdysi mluvila já. Co s člověkem, který sám necítí a neví, kdy by měl být lítostivý, nebo naštvaný? Já jí nepomohu, ani nevím kudy a v čem. Když jsem se snažila dobrat nějaké podstaty a co by bylo možné udělat nyní nebo potom, nezdálo se mi, že by o to stála. Svým způsobem mi připadala jako ryba ve vodě. Jakoby ve skutečnosti žila přesně to, co chce. Ale kdybych jí to řekla, nevěřila by mi. Možná bych ji dohnala i pláči, ale každopádně na tuto osobu já nemám potřebnou trpělivost.

Teta Slávka dál bydlí ve svém bytě plném věcí, jednou týdně si volají s tetou z Moravy, se svou sestrou, která během jízdy autem čte nahlas ty billboardy. Chvíli se nade mnou pohoršují, že se málo starám o otce, sestřenice Majka mi to pak řekne a já to zase řeknu Skaven. Už se s nimi nebudu rozčilovat. Není mojí povinností a odpovědností se starat o jejich život. Narodila jsem se sice do této rodiny, ale to je tak všechno. Není mojí povinností zvedat telefony s hovorama, kterým nerozumím, není mou povinností skládat jim účty, ať mi dají pokoj.

Momentálně jsou jen dva vztahy, které mám, a to je vztah s dcerou a sestřenicí Majkou. S otcem budeme ještě nějakou dobu v kontaktu, ale mám z toho čím dál marnější pocit. Je tu ještě jedna příbuzná, která mě zajímá, a to je dcera mého bratra. Rozhodla jsem se, že část peněz, která teoreticky patří mému bratrovi z prodeje chaty, dostane přímo ona. Otec mi dal peníze do správy, tak se o to postarám. Svým způsobem je to směšné. Tetička Slávka nám stále vnucovala peníze a vždycky za to hned něco chtěla. Já to udělám obráceně. Ty peníze jí dám a nebudu od ní vůbec nic chtít. Vlastně něco ano. Rozhovor na téma naší rodiny, jestli se jí o tom bude chtít mluvit.

Už dříve jsme ji našly na internetu. Děda měl založený Facebook a Sáru si tam vložil do přátel. Měl tam jenom ji, ale asi se tam později ani nepřihlašoval. Podle přezdívky, kterou měla, bylo možné najít jiné údaje na internetu, a tak jsme jí se Skaven napsaly, že bychom se s ní rády sešly, jestli by ji to zajímalo. Ona souhlasila, daly jsme si sraz na náměstí v jednom městečku, abychom potom společně mohly za dědou do domova seniorů. Měla jsem plán, že tam nejdříve Sáru zavedu (ona projevila zájem dědu vidět), a na místě se přímo dědy zeptám, jestli souhlasí s tím, aby nějakou větší částku dostala Sára. Byla jsem zvědavá na jeho reakci, když nás uvidí pohromadě.

Když jsme tam přijely, poznala jsem Sáru hned. Tolik se od poslední doby nezměnila. Stále kompletně v černém, stříbrné doplňky, na obličeji špičatý dlouhý piercing a nějaký kroužek. Na krku vytetovaný symbol radioaktivity, to dříve neměla. Na místo určení ji přivezl jiný týpek, jakého jsem asi nečekala. Hned mi bylo divné, že když dokouřila cigáro, podala mu vajgl, aby on ho někde típnul a on ho hned převzal a skutečně šel zařídit típnutí jejího cigára. První má myšlenka byla, že se chová jako domina, nebo má svého cukrouše dost namotaného, protože vypadal jako její lokaj. Čekala jsem, že její partner bude vypadat hustě jako ona, ale vůbec to tak nebylo. To mě asi zarazilo a nevěděla jsem, co si o tom mám myslet.

Protože jsme měly namířeno do domova důchodců, ona poslala svého partnera na výlet, on jel mezitím na návštěvu ke svým rodičům na jiné místo a ona tedy měla pár hodin čas na pokec s námi. Nejdříve jsme tedy navštívily dědu, zcela nepřipraveného na Sáru. Ale reagoval chytře. Hned nám oznámil, že tu paní vůbec nezná. Tím mě lehce zmátl, ale pokračovaly jsme dál. Dědu jsme na kolečkovém křesle vzaly do chodby, kde se dalo sedět a byl tam klid. On seděl ve svém křesle, my tři ženy jsme se seděly proti němu a já začala promlouvat.

"Tohle se Sára, tvoje vnučka. Dcera tvého syna Ctirada. Pamatuješ si Ctirada?"

"Hm. Nepamatuju."

"Dobře. Chci ti navrhnout, protože Ctirad se nechoval zrovna ideálně, manipuloval ji, na Sáru sám neplatil… no prostě navrhuju, že bychom mohli dát část peněz přímo Sáře. Začíná inflace a nemá smysl, aby to někde leželo na účtech. Protože jsou to tvoje peníze a Sára je tvá vnučka, tak se chci zeptat, jestli s tím souhlasíš a mohu jí ty peníze předat, nebo spíš poslat na účet. Peníze už přišly i za tu druhou půlku pozemku." Vysvětlila jsem dědovi.

"Jojo. Souhlasím. Klidně."

Souhlasil dost bez problémů s ohledem na to, že si ji údajně vůbec nepamatuje a je to pro něj úplně cizí ženská.

"Dobře, tak já zařídím převod peněz na její účet."

"A co ty dědo, jak se tady máš?" Zeptala se Sára.

"Ale normálně, no. Holky mě tady oblíknou, pak snídaně, pak polehávám, většinou spím, pak oběd, zase polehávám a pak večeře. Lepší už to nebude. Ale koukám, máte samý prstýnky." Řekl divně děda. Trochu jako mlsnej pes, když se dívá na tlačenku, která je za plotem.

"No jo, to ti vždycky vadilo." Říká Sára hlasitě, protože moc dobře ví, že on je nahluchlý. Má hlas velice podobný své matce. Silnej a zvučnej.

"Počkej, jak si to vždycky řikal? Že se mi ruce blejskaj, no, vždycky jsi měl trochu připomínky k těm prstenům. Tak to ti zůstalo." Opakovala Sára pobaveně.

V tu chvilku mi došlo, že žádné prsteny ani náramky nenosím a když jsem si občas brala na ruce náramky, připadala jsem si na chvilku žensky, ale i provinile. Vím, že to souvisí s tátou, ale nepamatuji si, že měl někdy blbé kecy. Možná ano. Bylo těžké být ženou, bylo lepší vůbec nebýt. Být ničím.

"Vy asi musíte mít hodně nápadníků, Vy asi nemáte o chlapy nouzi, co?" Pokračuje děda a dost připomíná vilného starce, což jsem fakt nečekala.

Sára se zasmála, mně z toho hovoru zrovna dobře není, tak jsem přešla na dramatičtější téma. Udělala jsem mu malou přenášku týkající se rozloučení a odpuštění. Naznačila jsem, že zatím máme ještě čas nějaký věci vytáhnout na světlo, aby nás nic netížilo a mohli jsme se vzájemně pochopit a odpustit si, což není vůbec od věci. Děda mě přerušil posměšným tónem:

"A to jako říká kdo. He?" A zašklebil se.

"To je jedno, kdo to říká, prostě to tak je." Odsekla jsem mu.

Děda potom víceméně přestal předstírat, že si Sáru nepamatuje, dělal jakoby nic. Celá ta situace mě trochu zmátla. I to, jak se jí ptal na chlapy. To jsem ještě neviděla. Nedávno házel vtipama, že by to chtělo ještě nějakou tu zábavu, nebo nějakou ženskou na pokoj, ale hned sám s podivným uchechtnutím řekl, že by stejně nevěděl, co s ní má dělat, ostatně jako celej život. I to mi přišlo divné, že má potřebu to najednou tahat ven. Nikdy takové kecy oproti jiným chlapům nemíval. Nejdivnější na tom je, že vůbec nejsem zvyklá na jakékoli náznaky a řeči na téma sexuality. On o tom celý život dokázal naprosto mlčet a jen si něco myslet. Za chvíli jsme zase odjely a nechaly dědu jeho myšlenkám o stříbrných prstenech.

Když jsme odešly z budovy, jely jsme naším autem k restauraci na náměstí, abychom si mohly pokecat. Bylo ještě málo hodin, v hospodě bylo pár klasických opilců, kteří potřebovali pivo už od oběda, jinak tam bylo celkem ticho, a to se mi nehodilo s ohledem na to, co jsem chtěla vytáhnout. Chtěla jsem Sáře říct to, co nám děda říkal v autě už před rokem a pár měsíci. Chtěla jsem se jí zeptat, co si pamatuje z dětství ohledně asi pedofilního chování dědy. Jestli si tedy něco pamatuje.

Postelovou scénu z chaty si pamatovala jinou, a sice když byla v posteli s mým bráchou, jejím pravým otcem. Vyprávěla nám to. Prý spolu byli v posteli, hráli si, ona se tam zavrtávala do spacáku, jakože hra a vystrkovala na něj zadek. On ji upozornil, že tohle nemá dělat, aby po ní nevystartoval nějakej úchyl, ona se tomu smála a řekla, že to by se určitě žádnému úchylovi nepovedlo a on ji chtěl vytrestat tím, že ji tedy ošuká sám. Prý k tomu ale nedošlo, protože ona dostala strach, jakmile ji zezadu chytl a začala brečet. On tedy údajně zabrzdil, zandal párek zpátky a nic jí neudělal. Dokonce prý ani nevěděla, že ten svůj párek měl už venku, to jí prý dodatečně řekl on sám po letech, že byl už takhle daleko, nebo spíš takhle blízko.

Trpce jsem zalitovala, že to slovo "párek" bylo řečeno, nemohla jsem ho dostat z hlavy a obávala jsem se, že mi název určitého druhu uzeniny bude zvedat žaludek automaticky. Naštěstí to časem pominulo, ačkoli i teď, když to píšu, žaludek se mi zase nepříjemně stahuje.

Spád rozhovoru byl rychlý, možná i rychlejší, než jsme čekaly. Za chvíli jsem Sandře povykládala, co říkal děda a jakým způsobem o ní mluvil. Ta záležitost z dětství, kdy si ona údajně chtěla hrát s jeho ptákem, ji z míry nevyvedla a nepamatovala si to. Myslím ale, že se jí docela dotklo to, že o ní říkal, že je kurva, nebo tak něco. Já bych ji neodsuzovala, kdyby skutečně kurva byla, ale za chvilku nám sama řekla, že to nebude obcházet a lhát, že nám rovnou řekne, čím se živí. Prý se od mlada živí pornem, nejdříve ho natáčela se svým přítelem a vydělávali na tom spolu jako pár. Pak se rozešli a od nějaké doby to dělá sama, natáčí sama sebe na videa a vkládá je na cizí zahraniční server, odkud jí chodí peníze. Živí se tak docela dlouhou dobu. Jestli jsem to správně pochopila, nebyla nikdy ve finanční nebo existenční nouzi takového kalibru, aby byla k prostituci donucena okolnostmi. Asi to chtěla dělat sama, protože to prostě vynášelo.

Tím se dodatečně vysvětlilo, proč se ona a její bývalý partner kroutili a byli nemluvní, když jsem se jich jednou začala ptát, čím se živí. Tehdy mi ona a její kluk vysvětlili, že podávají telefonní informace, když někdo zavolá a já měla pocit, že se se mnou nechtějí moc bavit, tak jsem je přestala otravovat. Takže jako klasická nepříjemná tetička jsem šla rovnou k tomu nejhoršímu tématu, ve kterém byli nuceni lhát svému okolí, nebo prostě o své práci lhali. Tentokrát měla Sára výmluvu, že se živí tvorbou počítačových bannerů na zakázku, jenže já náhodou vím, jak se dělají bannery, a tak raději začala mluvit na rovinu, protože jí začalo být nepříjemné motat se ve lžích. Před námi tedy byla upřímná, my ji na za to neodsuzujeme, ale stejně jí vrtalo hlavou a bylo jí nepříjemné, že o ní děda říká tyhle věci. Tomu zase nerozumím já. Proč jí to vadilo, když svým způsobem řekl informaci blízkou pravdě?

Ale mně dědovo jednání postupně smysl dávalo. On mluví účelově a říká o každém něco nepěkného, aby to v případném posluchači způsobilo potřebu odsuzovat, pohoršovat se, nebo být někým a něčím znechucen. Chtěl ji před námi vykreslit jako štětku, protože si myslel, že tím budu pohrdat a pohoršovat se. Jenže to se plete, já to mám jinak. Myslím, že jí nepohrdám, ani se nepohoršuji, jen je mi z té představy docela blbě. To je trochu něco jiného. Navíc ke mně byla upřímná, nebo z velké části, ale svým rodičům, tedy pravé matce a nepravému otci, stále lže a tají svůj způsob obživy.

Během pár hodinového rozhovoru vyplynulo, že jí nedávno brácha psal, že je v nemocnici a že by od ní potřeboval nějakou službu. Požádal o igelitovou tašku plnou rohlíků, že prý má hlad, protože v nemocnici vařej hnusně, a pod rohlíky prý měla umístit zavírací ostrý nůž a elektronickou cigaretu s nabíječkou. Sára si uvědomila, že nechce žádný nůž do nemocnice nosit a pár měsíců předtím, než jsme jí vstoupily do života, ukončila s mým bratrem vztahy. Prý už toho také měla dost.

O Tygrielovi věděla své. Zjistila, že se ji snaží ovládat a ona se vzepřela. Na druhou stranu o sobě pochybovala, že je ona špatná a nevděčná, nebo já nevím, co všechno si vyčítala. Informace o dědovi byly pro ni ale nové. Bylo asi těžké si připustit, že je to takový lhář a taktik, protože ho znala jako prima dědu. Sice si uvědomila, že o něm vlastně vůbec nic neví, ale stejně ho měla za fajnového dědu, který hraje hry na počítači, moc toho nenamluví a já teď o něm vyprávím nepěkné věci.

Domluvily jsme se, že se brzo sejdeme kvůli převodu peněz, a to jsme také udělaly. Přijely jsme v pracovní den za ní, společně jsme šly do Spořitelny a převedly půl milionu na její účet. Zastavily jsme se i v jejím bytě, který byl velice pečlivě naklizený a já jsem dostala zajímavý dárek. Sára měla totiž velkou sbírku psaných materiálů, které jí sepisoval můj bratr Tygriel, ale ona je číst nechtěla. Prý ani nevěděla, proč to nikdy nevyhodila, něco ji nutilo si to nechat, ale už je nechce a všechno mi předala. Řekla jsem jí, že o tom všem budu psát knihu a že tam pravděpodobně tyto materiály vložím, ale to jí nevadilo, souhlasila s tím.

Přijely jsme pak domů a já hned začala pročítat všechny ty dopisy, které v jednu dobu on vychrlil. Byla to přesně ta doba, kdy jsem ho jela na hory přesvědčovat, že nemá unášet svou dceru do Německa, že ji nikdo neznásilňuje a nikdo ji nemučí. Byla to ta doba, kdy sám čuměl na ruské dětské porno, kdy maloval divné obrázky a kdy na ni vytáhl ten svůj penis nazývaný párek. Netuším, jestli nám Sára řekla celou pravdu. Možná ano, ale já bych to nedokázala vytáhnout všechno, takže si spíš myslím, že vše neřekla. Rozhodně si ale potřebovala více ujasnit, co je Tygriel zač, protože nebylo snadné snášet jeho výkyvy nálad, obviňování, vydírání, pohrdání, vymlčování a tak dál. Byla jsem ráda, že na něj ona sama zanevřela dříve, než jsme do toho vstoupily my. Kdyby spolu měli v té době relativně klidné vztahy, asi bychom se takhle bavit ani nemohly. Nešlo by to. Abychom se ještě více poznaly, domluvily jsme se, že k nám ještě přijede někdy na návštěvu, nejlépe na dva dny, aby bylo dost času na všechno.

Čtení Tygrielových dopisů pro Sáru mi otevřelo oči, nebo se spíš vyplavily pocity a vzpomínky. Nechápala jsem, jak je možné takhle zapomenout. Když jsem jeho slova četla, úplně jsem se do toho světa s bráchou vrátila. Jsem si jistá, že to bylo takto zařízené, u Sáry to bylo doslova schované a ve správný čas všechno vyšlo na povrch. Vlastně se nedivím, že jsem nebyla schopná o něm nic říct, že jsem nebyla schopná během terapií popsat, co se vlastně u nás dělo a co bylo u nás špatně. Ani dnes mi to nejde popsat a vysvětlit. Některé jeho texty byly pro mě tak temné a zlověstné, že jsem se spíš divila, kde se to v něm bralo a stále ještě bere. Některé texty byly pro mě tak ohavné, že se mi dělalo při jejich čtení zle. Ale kdybych měla vysvětlit, co je na tom tak odporného, těžko bych to dávala do slov. Nejodpornější asi je vžít se do jeho temnoty, ve které se nachází. Ani jsem nebyla schopná to naráz přečíst a na Sáru jsem se docela těšila.

Sáru evidentně baví dělat si ze svého bydlení dokonalé sídlo, chtěla jsem jí ukázat náš dům, protože jsem pomalu začala uvažovat o tom, že ho prodáme a ještě se přestěhujeme jinam. Ještě nevím. Zajímá mě její názor. Finanční záležitosti se konečně snad urovnají, možná i nějaké peníze zbudou a to je další téma, které bych s ní ráda probrala, protože Sára se hodně zajímá o investování. Takže uvidíme, co ještě naše setkání přinese. Já osobně doufám, že si snad na něco důležitého ještě vzpomene a tím moje pátrání v naší rodině skončí. A Skaven možná získá o něco starší kamarádku, metalistku a navíc příbuznou.

Pokračování příběhu ZDE