21. kapitola - Vykoupení z věznice příčin a následků. Psychoromán "Na šourek zásadně kladivem"

Spala jsem hodně neklidně. Je ráno, musím jet. Vrata u domu třískají ještě víc, trochu prší, předpověď je docela hrozná. Nárazy větru mají být až 90 km v hodině. Na horách 110 a možná by mohla přijít i bouřka, což v únoru nebývá zrovna běžné. Mám hrozné pocity kvůli bráchovi. Jako kdybych mu vyhlašovala válku, a nevím, proč to tak silně cítím a proč jsem z toho tak na nervy. Možná to souvisí s dětstvím, kdy jsem věděla, že postavit se proti jeho vůli bude mít nepříjemné následky.

Musím se stavit pro benzín. Během cesty cítím úzkosti. Bez prášku bych jet vůbec nemohla. Předpovězený vichr není zatím tak strašný, ale stejně musím jen opatrněji, některé úseky jsou příliš otevřené a nárazy větru jsou mnohdy nečekané. Je zataženo, skoro tma, jako by byl soumrak.

Během cesty se mi vybavují vzpomínky na Tygriela a jeho frajeření v autě. Až donedávna jediná bouračka, kterou jsem zažila, byla s ním. On řídil, já byla vedle něj a za námi seděl můj první manžel Robin. Já byla v pořádku, ale Robin měl lehčí, i když nepříjemné zranění, a nemohl jít hned do nemocnice, protože měl na sobě civil bez povolení, tehdy byl na vojně a mohl to odskákat. Nebyla to vůbec příjemná situace. Brácha se tehdy také choval jako debil.

Pak je docela zajímavé, že jsem měla opakované problémy s autem, když jsem za ním zcela vynervovaná jela kvůli jeho aktuálním epizodám. Poprvé jsem to zažila, když jsem ho měla vyzvednout na psychiatrii po jeho prvním pobytu v léčebně. Měla jsem ho nabrat do auta u vrátnice, slíbila jsem mu to, a během jízdy se mi něco podělalo v autě. Pamatuju si, že jsem byla v nejvyšším možném stresu, jako kdyby šlo o život. Nechtěla jsem se zdržet, abych bráchu nezklamala. Bylo mi ho pořád líto. Pohled na něj, když byl ve špatném stavu, mi rval srdce. A přitom mně většinu času lezl na nervy, ale ovládala jsem se. Pořád jsem s ním jednala diplomaticky, jinak to nešlo. Jestli se ho někdy dotklo, že ho nemám ráda nebo se k němu nechovám dostatečně uctivě nebo já nevím, co všechno si myslel, tak měl svým způsobem pravdu. Měla jsem vždycky smíšené pocity. Často pocity odporu, zoufalství, někdy až hnusu, někdy lítosti a ve vzácných případech pocity radosti, když tam zrovna nebyl ten odpor či znechucení. Bylo to jak na kolotoči, kdy pořád létáte dokola, až se z toho pozvracíte. Obrazy se míhají, už vás to nebaví, ale pořád to lítá dokola a dokola. Nepříjemný stav. Nedivím se, že jsem se nějak odpojila od svých emocí a pocitů. Ono to bylo jaksi nesnesitelné stále to trpět. Je výhodnější, nebo dokonce nutné k přežití odpojit se od toho všeho a stát se mechanickým robotem bez toho strašného maglajzu, který je můj bratr schopný stále generovat. Být vedle něho jako dítě znamenalo být permanentně v nestabilním, velmi nebezpečném prostředí, ve kterém on chvílemi vyhrožuje zabitím, chvílemi si chce hrát, aby za pár minut opět změnil náladu a začal si házet zlověstně nožem. Nevíte, jestli se bude smát, nebo bude účtovat, nebo si bude jen hrát. Bylo to strašný.

Nikdy jsem mu úplně nerozuměla. Snažila jsem se, ale nešlo to. Je to nemožné. Najdete v něm střípky lidství, někdy megalomanství a velikášství, to je tam dost často, pak rádoby pokory, za chvíli zase odsuzování. Je tam všechno. Někdy jsem asi měla soucit s tím, co momentálně zrovna vysílal, ale za chvíli to zase bylo jinak. Jeho potřeba vládnout, ovládat, dominovat, vychovávat, předělávat, tyranizovat, vysvětlovat pořád nějaký svoje hodnocení… bylo to prostě k nevydržení. Šlo by to vydržet občas, ale ne pořád. Vlastně jsem byla donucená k pokrytectví, neřekla jsem mu nikdy pravdu, pořád jsem jen diplomaticky zkoušela to nějak přežít.

Nechápu, jak je možné, že jsem zapomněla, jaký on je. Dokázala jsem jen říct, že brácha je divnej, asi pořád frajeří, chodí bos a s kloboukem… do mysli mi přišla rýmovačka "Bez klobouku bos, natloukl si nos". Tygriel raději chodil tedy s kloboukem. Dnes už asi nikam nechodí, ale klobouky jsou zase moderní. Tenkrát byl jeden z mála, kdo ho nosil. Každopádně všechny problémy s ním, zdály se vždy nepřekonatelné, pořád jsem jen odrážela různé situace, dělala diplomata a stejně to nestačilo.

On všechno obrátí naruby, všechno neguje. Než se člověk naděje, tak s ním nevědomě vede spor o něčem úplně bezvýznamném. Pamatuju si situaci, kdy na chatě padlo slovo hořčice. Za chvíli z bráchy vylezlo, že hořčice není to, co bývávala, že se tam něco změnilo. Odpověděla jsem něco na ten způsob, že jsem si nevšimla a že mi to tak nepřijde. Taková blbost. Za pár minut jsme už byli ve sporu a já vůbec nevěděla, jak se to stalo. Vůbec mě hořčice nezajímá, vůbec není důvod se s kýmkoli o tom dohadovat, ale on to uměl nějak navléknout, že za chvíli byl opozici. Uměl hrát se slovy tak, aby brzo vyvolal spor. Možná ani ne spor či hádku, ale vždycky se nějak dobral k jakémusi čnění nad společností a nad světem. A tím mi začal lézt na nervy. Kdybych já tu pitomou hořčici chtěla hanobit dříve než on, tak za chvíli on by byl její zastánce. Ale protože ji začal hanobit on, zůstal ve své pozici a hledal, jakým způsobem by celou situaci otočil proti mně. Až nedávno jsem si vzpomněla, že jsem si tuto věc jednou uvědomila. Pak už jsem si dávala na něj víc pozor a na tyto situace jsem už nenaskakovala. Byly to divné debaty. Jsem ráda, že už ho nemusím potkávat a že je zalezlý v tom bytě. Že je to s ním čím dál horší, potvrzuje e-mail, který napsal tomu řediteli.

To samé bylo i s tou Biblí. Nikdy jsem nepochopila, jestli Bible ano, nebo vlastně ne, nebo o co mu sakra jde. U otce to bylo jednodušší. On sám nedávno řekl, že o Bibli se zajímal jen proto, aby mi to mohl rozmluvit. Ve skutečnosti ho to vůbec nezajímá, ani to nebyla nějaká otcovská láska, aby mě chránil třeba před sektami. Brácha si něco z myšlenek Bible bral, pak to zas překroutil a vytvářel z toho všeho něco úplně jiného, což je ostatně dost běžné. Nakonec napsal antibibli, protože vždycky potřebuje být ANTI. Je jedno co, jestli antihořčice plnotučná, nebo hořčice antiplnotučná, nebo antibible, hlavně ANTI všechno. Jednu dobu si hrál na Jana Křtitele, fakt to bylo náročný. Jeho potřeba být někým mimořádně důležitým, ale opravdu hodně důležitým, je děsivá a nemůže to z principu dopadnout dobře. Jeho nabubřelost je enormní, a přitom má plnou hubu keců o morálce. Rád by kázal pravidla všem, je to ohavnost, je mi z něj zle. Ani nevím, jestli se pak stal ANTI Jan, nebo ANTI Křtitel. Každopádně se nějak přesunul až do stadia ANTIKRISTUS a to lahodí jeho duši. Konečně pořádná funkce. Má to zvučné renomé, s tím je snad spokojený. Tak ať si to užije do sytosti.

Nejhorší bylo, když se rýpal ve svém těle. Asi ví, že se mi to hnusí. Vytváří si na sobě boláky, nedá se to ani popsat. Na těch rozšťouraných místech mu rostou červené boule, dokonale kulaté a jakoby natlakované, lesklé a hladké, je to hnusné i na pohled. Vždycky se v sobě šťoural. Má rád operování sama sebe. Naposledy jsem slyšela, že když byl ještě na chatě, operoval si bouli na hlavě. Odřízl kus sama sebe, a protože bouli měl někde za uchem a neviděl si tam, musel používat zrcátka. Je mi z toho blbě, jen na to pomyslím.

Cesta utíká, za chvíli budu u nemocnice. Nedivím se, že ředitel tohoto ústavu byl z toho e-mailu vyjevený. Já už jsem na to částečně zvyklá, ale ono si na to nejde úplně zvyknout.

Jakmile budou podepsány všechny papíry, budu disponovat s dědovým účtem a zaplatím nedoplatky za nemocnici. Zařídíme přesun do domova seniorů, kde se pobyt platí, ale děda má dost vysoký důchod, aby si to mohl dovolit a nemusel ležet na LDN, nebo v něčem podobném. Ještě to dnes proberu se sestřenicí Líbou, která přímo tady ve městě dělá na sociálním odboru. Snad se něco sežene.

Až děda odejde z nemocnice a začnou se o něj starat někde jinde, přestane se platit byt, kde brácha bydlí a bude se muset začít starat sám o sebe. To se mu nebude líbit, zatím platil nájem děda a bráchovi zůstával důchod asi skoro celý, nebo možná přispíval pouze na potraviny. Ale jakmile bude bydlet sám, bude muset platit nájem a to už finančně pozná. Nevím, co bude dělat pak. Bude mít asi právo na příspěvek na bydlení, zase se o něj někdo postará, stačí napsat pár šílených dopisů a rádi mu zaplatí všechno.

Děda snad říkal, že brácha uvažoval, že by si vzal k sobě nájemníka. Ale nevím o nikom, kdo by chtěl žít ve stejné domácnosti s někým, kdo nikdy nečistí záchod, neuklízí, s mytím sebe sama nevím, jak to dnes má, ale celkem to dost ignoroval a smrděl. Fakt nevím, kdo by mu platil za nájem ve společném bytě. Navíc Tygriel většinou lidí pohrdá, takže najít mu vhodného parťáka bude asi problém.

Už se blížím k nemocnici. Je to snad jen jedna malá budova, možná dvě. Na malém parkovišti před vchodem je jediné auto s jedinou ženou, to bude asi matrikářka. Je jí okolo padesáti let, má černé vlasy, je zamračená, v ruce má francouzskou hůl, ale možná ji něco opravdu bolí a není v dobré kondici.

"Dobrý den. Jste paní Novotná z matriky?" Ptám se hned.

"Ano, dobrý den. Zrovna jsem taky přijela. Tady mám knihu, můžeme jít, za chvilku bude půl."

Připadá mi nervózní.

"Děkuju, že jste přijela. Moc mi tím pomůžete ze zapeklité situace. Jestli Vám to nevadí, mám pro Vás malou pozornost. Vyrábím dekorace a tyto nemusíte zalévat a vydrží dlouho krásné." Vysypala jsem ze sebe a vrazila jsem jí jednu květinovou mechovou kouli, která se docela dobře prodává.

Paní Novotná poděkovala, dala výrobek do svého auta a zamkla. Pod jednou paží má tlustou knihu na podpisy a nějakou složku, v druhé ruce hůl. Nevím, jestli se mám nabízet, že jí pomůžu. Asi ano.

"Můžu vám nějak pomoct?" Ptám se pro jistotu, protože před námi je několik schodů.

"Ne, to je dobrý." Odpovídá paní Novotná. Mám pocit, že není moc komunikativní, nebo se něco děje. Netuším co, ale necítím se zrovna příjemně a dobře. Je podrážděná. Nevím, co mám říkat, cítím se hodně nesvá a graduje to.

"Máme prý zazvonit a pak nám udělají test na covid. Takhle mi to včera popsal ředitel, když jsem s ním tuto návštěvu domlouvala."

"Já vím, ale nevím, proč to tady tak dělaj. Jezdím všude… po celým okrese, ale nikde jsem se nemusela testovat. Testovali jsme se předevčírem v práci. Máme to povinný." Zavrčela nespokojeně.

K tomu nemám co říct. Já ještě testovaná nikdy nebyla. Moc se na to netěším, ale chápu ji, že z toho není nadšená.

Zazvonila jsem, přichází otevřít nějaká sestra. U ředitele ověřuje, jestli máme povolený vstup do budovy. Když si naše tvrzení potvrdila, nasměrovala nás k sedadlům ve vestibulu a odešla pryč.

Paní matrikářka se mračí. Nevím, co mám říct. Začíná se mě zmocňovat silná úzkost až panika. Naštěstí mám v sobě prášek, už by to bylo v tuto chvíli dost špatný. Venku zrovna duje silný vítr, vidím ohýbající se stromy skrze skleněné vchodové dveře, cítím se blbě.

Přichází silnější až obézní zdravotní sestra s dlouhými černými vlasy v copu. Není ale vůbec sympatická. V ruce nese nějaký věci na tácku a jde k nám. To budou ty testy. Zdraví nás a začíná vybalovat první test. Jdu první na řadu, za mnou někde stojí matrikářka. Četla jsem o těch testech hodně na internetu, nebojím se jich, ale není mi vůbec příjemná ta sestra. Vypadá velice zvláštně a nejzvláštnější jsou její ruce. Má na rukách opravdu dlouhé a černé chlupy. To jsem snad ještě nikdy na vlastní oči neviděla. Přitom má halenku úplně bez rukávů a chlupaté má jen předloktí. Vypadá celkově hodně nezvykle. Jako vlčí žena. Skoro se zdá, že ty chlupy má potřebu okázale ukazovat všem. Její věc, říkám si v duchu a přistupuji blíž.

Matrikářka je potichu, stojí někde za mnou a já čekám na tu špejli, která už je vybalená a míří k mé hlavě.

"Tak tady se postavte a držte." Trochu připomíná spíš bachařku. Zdá se mi, že se opájí vlastní mocí, kterou momentálně nad námi má.

Nadechla jsem se. Zajela mi špejlí až někam do čela a pak ještě o něco hlouběji zašťourala. To jsem nečekala. Ucukla jsem bolestí hlavou dozadu a ona mi hbitě dala ruku za hlavu, abych se jí nemohla vyškubnout. Slabě jsem vyjekla bolestí.

"No, ještě jednou musíte. Vy jste ještě nedělala test?" Zeptala se mě docela hrubě.

"Ne, nedělala."

"No tak držte. Už to bude." Zaútočila na mě podruhé další špejlí.

Znova jsem instinktivně ucukla, ale už mi zkušeně blokovala hlavu.

"Ne, tak to já ne. Promiňte… ale tohle já… prostě ne." Začala za mnou mluvit matrikářka a rychle odchází pryč.

"Ne, to já nebudu podstupovat. To se nezlobte. Ale ne." Mluví za chůze, abych to slyšela, ale prchá rychle z vestibulu.

Všechno se ve mně sevřelo. Bolest v hlavě je hnusná, je to strašně nepříjemný, jako kdyby mi do čela nalila čpavek. Vlčice mě taky nasrala, ale matrikářka mi utíká a to je blbý.

"Tak co bude?" Ptá se vlčice dost nepříjemně.

Nemám čas se s ní hádat, ale sere mě to její jednání.

"Prosím Vás, počkejte chvilku," volám chvatně a skoro utíkám za matrikářkou, která právě opouští budovu.

"Ona jako jde pryč, jo?" Ptá se vlčice.

Je mi blbě. Ty špejle v hlavě jsou strašný. Nevím, co je tam za látku, ale je to opravdu hnusný. Začínají mi téct slzy, chvěju se, musím rychle za ní. Snad to půjde nějak zachránit.

Novotná je u svého auta. Chvatně vyndává květinu, kterou jsem jí dala a pokládá ji na zem vedle mého auta. Doslova přede mnou ujíždí, protože vidí, že za ní utíkám.

"Ne, tohle já nebudu podstupovat. Myslela jsem si, že ano, ale jak jsem viděla, jakým způsobem to do Vás vrazila a jak jste ucukla… to já opravdu nechci. Omlouvám se, tady máte zpátky ten dárek. To já ne. Prostě nemohu." Šlápla na plyn a rychle odjela.

Musím zadržet slzy. Jak se rozbrečím, nebudu schopná řídit a já tady s tou vlčicí nebudu. Někde vevnitř mám svou tašku, jít tam prostě musím, jinak bych odjela taky. Jdu do schodů a k vestibulu.

Vlčice se tváří jako by byla úplně blbá kráva.

"Vona vodjela, jo? Rozléhá se její hrubý hlas vestibulem.

"Jo."

"A co teď?"

"Nevím. Teď nic." Mám chuť ji poslat do prdele, ale mlčím.

"Tak já teď nevím. Měli jste povolení jít dovnitř kvůli těm podpisům. To říkal ředitel. To jako utekla kvůli těm testům, jo?" Pátrá dál.

"Jo."

"My si tyhle testy děláme pravidelně a nikdo tak nevyvádí." Říká pohoršeně.

Už nemám sílu ji poslouchat. Jsem ráda, že nechodím mezi lidi moc často a že si s nimi nemusím dělat testy. Je mi blbě, chce se mi brčet a ta ženská mě sere.

"Podpisy nebudou. Zkusím to zařídit jinde a jinak. Takže nashle." Umím se sice ovládat, ale nejraději bych ji poslala do prdele. Je to protivná ženská, která neurvale a necitlivě bodá lidem špejle do hlavy, nicméně poslouchá příkazy a nemá smysl s ní diskutovat. A já potřebuji hned vypadnout, protože sotva zadržuju pláč.

Odjela jsem od nemocnice, slzy mi tečou už po pár metrech. Takhle se nedá řídit. Pořád si utírám oči, ale možná je dobře, že brečím, protože se alespoň trochu vyplaví nějaké to svinstvo, co na těch špejlích je. Pořád to cítím někde v dutinách čela. Je to hnus. Zastavuji hned za rohem, abych se mohla uklidnit a pořádně to pustit. Pak chvíli řídím a zase stavím za městem. Padla na mě beznaděj a strašná únava ze všeho. Vylezla jsem z auta, temné mraky se honí ve větru, pouštím ten pláč naplno. Jen ať se to svinstvo vyplaví co nejvíc. Je to v hajzlu. Měla jsem pocit, že to je nějak blbý, ale že to dopadne takhle, to jsem netušila.

Vichřice dál řádí, jako kdyby se všichni čerti ženili. Je neobvyklé temno, stromy se ohýbají a já jsem úplně na dně. Napadá mě sice, že prohraná bitva neznamená prohranou válku, ale semlelo mě to. Myslím, že takové okamžiky nesu nejhůře. A sice, když se hroutí naděje, že tyhle letité problémy jednou skončí. Před pár lety mi také takhle bylo a také se mi hroutila naděje, že přijde vysvobození. Možná bych se měla raději smířit s tím, že těžkosti zde budou pořád. Jsem úplně bez energie, nejraději bych si lehla a usnula.

Vlčice měla ve vlasech sponu s tygrovaným vzorem. Mám pocit, jako kdyby si Tygriel skutečně hlídal, abych tyto podpisy dnes nezískala. Možná měla na sobě i nějaké tetování se šelmou. Nejsem si jistá. Mám také pocit, že začala válka a nemohu to ze sebe dostat.

Při cestě domů jsem už nebrečela. Podívala jsem se na zprávy v počítači, žádná válka zatím není. V mém životě ale je. Počasí se trochu zklidňuje, mám depresi, nejlepší bude si lehnout.

Po pár hodinách spánku ležím ve tmě v pokoji, pořád se úzkostně modlím a stále opakuju své dotazy, co mám teď dělat. Až někdy nad ránem mi přišla najednou myšlenka: "Zkus to znova. Zavolej a požádej znova. Dnes už je jiný den, jiná situace, jiné okolnosti. Nic nekončí."

Poslechla jsem. Zvedla se a podívala, kolik je hodin. Bylo ještě brzo. Našla jsem na internetu, v kolik hodin začínají pracovat na matrice. Na stránce bylo uvedeno, že pracují od 8 hodin. Mám čas hodinu a půl. Udělala jsem si mezitím čaj, zatopila jsem v kamnech a počkala. Už je přesně 8 hodin. Jdu volat.

Matrikářka to vzala hned a řekla jen: "Novotná."

"Dobrý den, paní Novotná. Já se omlouvám, že znova volám, ale chtěla jsem se zeptat…" Drmolím a začínám s omluvou.

"Dobrý den, paní Glosová. Já jsem nad tím moc přemýšlela, skoro jsem nespala, nemohla jsem prostě zůstat a nenechám se od nich takhle mučit. Když jsem viděla, jak Vám to vrazila do hlavy, prostě jsem ztratila nervy. Už toho mám dost, taková buzerace. Jsem dvakrát očkovaná, děláme si pořád testy, a když jsem to včera viděla, ruply mi nervy. Já tam s Váma pojedu, když dneska přijedete. Stejně to mám v tý knize všechno připravený. Když to nějak zařídíte a ty podpisy od otce dostanete, tak tam můžeme jet, ale já dovnitř nepůjdu, tu knihu Vám půjčím a Vy ji dáte otci k podpisu a hned mi ji zase vrátíte. Testovat se tímto způsobem v žádným případě nenechám, ale jestli to chcete podstoupit Vy, tak Vám pomůžu. Tohle není běžný, ale udělám to."

"Dobře, já teda přijedu. To jste moc hodná. V kolik mám přijet?"

"Nejlépe teď dopoledne."

"Můžu tam být za hodinu a půl, maximálně za dvě. Takže v deset. Ještě asi budu muset zavolat řediteli a zeptat se na to. Můžu mu hned zavolat a pak zase zpátky Vám. Snad nás tam pustí."

"Nějak si to s nima domluvte. Já počkám venku. Jakmile to podepíše Váš otec, knihu si zase vezmu a pojedeme to dokončit k nám do kanceláře."

Obrovská úleva a vděk zaplavily mé nitro. Po tom šíleném a depresivním stavu to byly báječné zprávy. Hned jsem zavolala řediteli a začala ho ukecávat, jestli můžeme přijet znova. Souhlasil bez problémů okamžitě, protože můj brácha debil mu napsal další e-mail, ve kterém temně hrozil.

Když jsem se zmínila, že dovnitř půjdu jenom já, protože matrikářka zůstane venku a dá mi knihu, okamžitě mě přerušil a řekl, že nechce raději vědět žádné podrobnosti a že souhlasí. Pak mi oznámil, že test už nemusím podstupovat, protože ten včerejší dopadl dobře a dnes není potřeba dělat další. To jsem ani nečekala, to byla další dobrá zpráva, že žádné mučení už nebude probíhat. Pak jsem volala znova matrikářce a vyrazila na cestu.

Bylo zajímavé, že když jsem volala řediteli poprvé, dostala jsem nápad zeptat se sekretářky, která telefon zvedla, jak mám doktora nebo ředitele oslovovat. Asi to nebylo od věci, protože mi decentně sdělila, že je opravdu nanejvýš vhodné titulovat ho "pane řediteli", jelikož si na to potrpí. Možná z toho důvodu byla z jeho strany celkem velká ochota jednat maximálně vstřícně, protože i já s ním jednala s veškerou úctou a respektem. Na rozdíl od mého bratra. Navíc asi pomohlo, že brácha psal takový debility, že s ním nikdo jednat vůbec nechtěl.

Asi tisíckrát jsem během jízdy poděkovala za tuto novou šanci. Matrikářka už čekala, nasedla ke mně do auta, u budovy, kde ležel děda, mi dala knihu a já vyjela nahoru do patra. Ve výtahu se do mě začala navážet nějaká doktorka, že tam nemám co dělat, ale už jsem ji odbyla, ať si to prověří u ředitele. Skutečně šla hned prověřovat, nutila mě počkat na místě, ale on jí vše potvrdil a přikázal, aby mě pustili na oddělení. Otec vše podepsal, vypadal pohuble a celkově trochu jinak, ale protože jsem ho viděla nedávno na videích, nebyla jsem až tak překvapená. Musela jsem zase hned vypadnout, předala jsem zpátky knihu a matrikářka ve své kanceláři vše dokončila. Byla to nestandardní akce v neběžných podmínkách.

V kanceláři jsem navštívila i svou sestřenici Líbu, kterou jsem léta neviděla, a probraly jsme možnosti, kam by se teoreticky mohl přesunout můj otec, kdyby chtěl jinou péči. Prý ho stejně nenechají v nemocnici dlouho, takže bylo potřeba se začít zajímat.

Když jsem odjížděla, napadlo mě, že nejdříve musím někam do Spořitelny, protože bude potřeba předložit plnou moc, abych se stala disponentem otcova účtu. Sama jsem byla bez peněz, mé pracovní výkony se hodně zhoršily od doby, co nás děda poctil svou návštěvou a vytáhl téma holčiček, kundiček a poceníčka v posteli. Za tu dobu jsem udělala jen pár zakázek a půjčila jsem si peníze od Majky.

Potřebovala jsem tedy vyřídit Spořitelnu a zaplatit za dědu faktury, které jsem měla u sebe. Byly už dvě. Rozhodla jsem se udělat to hned.

Ve městě měli, a stále ještě mají, pobočku Spořitelny na náměstí. Zaparkovala jsem auto, vstoupila do budovy a jeden mladý muž u přepážky na mě pokývnul, že jestli nepotřebuji na pokladnu, mohu jít se svou záležitostí k němu. Sedla jsem si k jeho stolu, vytáhla plnou moc a číslo dědova účtu. Zatímco on připravoval podklady pro vyplnění, začala jsem pociťovat velkou úlevu. Všechny podpisy jsou zařízené.

I kdyby teď děda ztratil rozum, mám podepsaný papír na to, že si přeje, abych byla jeho formálním opatrovníkem. Brácha na tom nemůže nic změnit ani u soudu. Mám podepsanou jeho vůli, že si přeje rozdělit pozemek na dva díly a jeden připadá mně. Tím pádem za měsíc, nebo dva mohu zaplatit všechny dluhy a začít fungovat konečně bez nich. Mám podepsanou darovací smlouvu na svůj dům, který jsem sice zaplatila z rozvodového vypořádání, ale byl psaný formálně na otce a to nebyl dobrý nápad kvůli té jejich svinské zlodějině. Mám k dispozici peníze od otce pro přežití v tuto chvíli a k zaplacení všech poplatků. Bylo to dramatické, trvalo to dlouho, ale jsem z toho venku. Skončilo období života, kdy jsem byla svázána dluhy.

Nikdy to nebylo dobré a ještě nejsem ze všeho venku, ale posledních 20 let jsem byla jako krysa zahnaná do kouta, nebylo úniku. Pořád samé komplikace spojené s dluhy, které jsem si sama nevytvořila, ale neuměla jsem říkat "NE" a nechala se zneužít narcisem, který si mě vyhlédnul jako novou oběť. Neuměla jsem rozpoznat narcistické manipulátory. Spadla jsem do toho, protože jsem byla rozesraná už z vlastní rodiny. Byl to nekonečný řetězec příčin a následků. Nikdy jsem nebyla v pravém slova smyslu svobodná a sama sebou. Byla jsem ve vězení všech těch souvislostí, které se řetězily, až mě úplně spoutaly.

Úředník Spořitelny stále vyplňoval údaje a kladl mi otázky.

Budete chtít kartu? Ano. Můžeme udělat podpisový vzor? Ano. Mým nitrem se začíná rozprostírat jakýsi klid a mír.

Najednou mi do mysli přišla vzpomínka na nejlépe hodnocený film z celého světa - Vykoupení z věznice Shawshank. Není náhoda, že je na prvním místě žebříčků. Podvědomě lidé cítí, že jsou ve vězení, ve kterém jsou spoutáni, zavřeni, často trýzněni a touží po vysvobození. Po úlevě a ukončení toho všeho. Upozorňuji, že pár následujících odstavců obsahuje určité spoilery k tomuto vynikajícímu filmu.

Pamatuji si, že když jsem viděla film poprvé, slzela jsem při něm na více místech. Samozřejmě nejvíc, když se hlavní hrdina osvobodil a vyplaval z kanalizačního potrubí, kde byla samá hovna. Když se umyl v potoce a z nebe na něj pršela čistá voda, moje srdce také toužilo po osvobození z těch všech hoven, ve kterých jsem byla až po uši. I já jsem toužila po modrém oceánu zapomnění, po útěku z toho všeho a dnes se mi to podařilo.

Nyní sedím v bance, úředník naproti mně vyplňuje papíry a vůbec netuší, že jsem právě ukončila dvacetileté vězení bídy, nesvobody, různého trápení, které dnešním dnem skončilo. Zúčtovala jsem se svými trýzniteli, kteří mi ublížili. Situace se mění. Uprchla jsem z vězení, vykopala jsem si tunel a zdrhla jsem tím tunelem na svobodu, protože už mě to přestalo bavit snášet.

Na konci filmu hlavní aktér sedí v bance, vybírá si peníze a zúčtovává s jedním svým trýznitelem. Je velice elegantní, usměvavý a přechytračil prolhaného hajzla, ředitele věznice… čeká ho svoboda a cesta k oceánu zapomnění.

I když jsem to neplánovala, vzpomínka na film mě hodně pobavila a na mé tváři se objevil úplně stejný úsměv, jaký měl hlavní hrdina filmu. Vybojovaná svoboda za úsměv stojí.

V závěru scény se hlavní hrdina ptá, jestli může interní poštou banky poslat nějakou obálku s dokumenty. Ve skutečnosti odeslal Bibli, ve které byly vyřezané stránky, a v Bibli bylo schované kladívko, kterým se hlavní hrdina prokopal na svobodu. Bankovní úředník ochotně kýve a předává obálku se zabalenou Biblí dál.

"Budete si přát ponechat starou kartu v platnosti, nebo si ji budete přát zrušit?" Slyším jednu z posledních otázek.

Krátce jsem se zamyslela. Kartu používá můj fyzický bratr, se kterým jsem tímto dnem definitivně ukončila vztahy. Stejně jako to dělá on.

"Zrušit."

"Dobře, kartu zrušit. Nyní mi to tady prosím podepište." Ukazuje mi prstem na tablet a já podepisuji.

"To je všechno. Můžeme pro Vás ještě něco udělat?" Ptá se zdvořile.

Opět jsem si vzpomněla na Vykoupení z věznice Shawshank. Nemám obálku, kterou bych s potěšením poslala bratrovi.

"Prosím o bezhotovostní převod na tento účet a to je vše."

Málokdy se takto usmívám, ale teď to jinak nejde a mám na to konečně právo. Z hoven jsem už vyplavala. Začnu skutečně žít podle svého a ne podle toho, co mi bylo vnuceno.

Ze Spořitelny jsem odešla s pocitem svobodného boháče, který má budoucnost před sebou a 55 temných roků plných nesvobody za sebou. Vím, že přijdou další problémy a chyby, ale už je chci dělat s vědomím, že mám možnost se rozhodovat a za vlastní chyby zaplatím jako svobodný člověk. Už nechci platit za chyby jiných, už nechci být vláčena nevědomými faktory, kterým nerozumím, nechci být ovládána jinými a naplňovat jejich pokřivené touhy. Chci žít svůj život, nechci být hračkou a figurkou na jejich šachovnicích.

Figurky zmizela a zůstala po nich jenom díra. Podařilo se mi utéct z vězení a svým způsobem přestat brát ohledy na jejich pravidla. Pro mou záchranu je to nezbytné, už jsem se natrápila s nimi dost. A pomohli mi lidé, kteří mi vůbec nemuseli pomáhat. Stali se součástí mého příběhu na krátnou chvíli. 

Musím zavolat Majce, že podpisy jsou zařízené a pokračujeme dále. Jednoho vážného zájemce o koupi pozemku už asi máme. Začínám mít pocit, že bude chtít koupit oba pozemky, ale zatím jsem mu slíbila jen jeden. Také asi přišel vhodný čas se seznámit se Sárou. Našly jsme se Skaven kontakt na internetu. Možná bych ji do situace měla zatáhnout. Ještě si to nechám projít hlavou. Brzy skončí covidové zákazy, na jaře se očekává změna pravidel. Možná bychom mohly někdy společně zajít za dědou. Třeba by to byla zajímavá konfrontace. Uvidíme, jak to všechno dopadne s chatou a podle toho se rozhodnu. 

Pokračování příběhu ZDE