20. kapitola - Červená čára v Tygrielově království. Psychoromán "Na šourek zásadně kladivem"

"Ahoj, tomu nebudeš věřit." Zahajuji telefonát se sestřenicí Majkou, se kterou se kontaktujeme průměrně jednou za měsíc. Když se děje něco mimořádného, voláme si častěji.

"Co se stalo?"

Vyprávím jí celou anabázi s dědovými taktikami, s natáčením videí, nákupem zbraně… protože už opravdu nevím, kde ti dva mají hranice. Majka toho ví už hodně z dřívějška, ale u otce nikdo nečekal, že se bude chovat takto, a tak máme stále dost námětů k novým diskuzím. O té zbrani si asi myslí své, ale neřekla na to nic.

"Hele mě taky matka tenhle víkend úplně odrovnala. Jeli jsme za ségrou. Ona si sedne do auta a mele a mele a mele. Já to už nevydržím poslouchat. Do toho ten debil brácha. On se zasekne a stále opakuje to stejný jako gramofon, zatímco ona popisuje, nebo reaguje na to, co vidí během cesty kolem silnice. Každý mele něco jiného, a do toho se snažím řídit a nevnímat je. Jenže to nejde.

Teď měl taky tu kolizi s hovnama. Jsem si na tebe vzpomněla. On už má delší dobu průjmy. Já nevím, čím se cpe, prostě žere a pak to neudrží. Už se jednou posral v obchoďáku. Teď když někam jdeme, pořád o tom mluví. To je šílený. Jednou se z nich zblázním. A matka pořád dokola a dokola pindá to samý. Jedeme… a ona říká. Podívej… a přečte mi nápis na billboardu. Pak vidí další ceduli, tak mi ji zase přečte. A tohle dělá pořád. Když jedeme za ségrou a blížíme se k Praze, tak tam je jeden billboard za druhým a ona mi je všechny čte. Nedávno jsem už nemohla a zastavila jsem. Matku jsem tam s bráchou nechala a oni seděli a čekali, až Majka přijde. Šla jsem do pole u silnice, zastavila jsem a pak jsem tam normálně začala řvát. A pak jsem se rozbrečela. Já myslela, že je tam fakt nechám, to bylo na zbláznění. Řekni mi, proč to ona dělá? Já to nechápu."

Cítím, že Majka toho má také dost. Většinou to z ní takhle nelítá, ale tohle už muselo být neúnosné. Její matka je extrémní dron, také bych se zbláznila.

"Brácha je teď taky víc agresivní. Běhá po baráku, začne něco řešit a to nemá konce. Nejhorší je, když jde o peníze. On jak je tupej, tak na peníze je opravdu háklivej. Jakmile má pocit, že mu někde utíkají, nebo je nerad vydává, tak s tím začne otravovat. Tuhle začal mámě vyčítat, že on platí telefon a ona protelefonuje jeho peníze. Pak to řekne dvacetkrát, já mu to párkrát vysvětlím, že něco platit musí, že mu i tak zbývá hodně peněz z jeho důchodu a že si nemusí dělat starosti. Ale on je stejně posedlej tím, že mu ubývají peníze. On třeba vidí v televizi nějakou debatu, s matkou tam na to čuměj a vůbec tomu nerozuměj. Ale padne na něj pocit, že nám všem chyběj peníze, protože v televizi se kvůli tomu hádali, a jemu teda taky chyběj. Tak začne plašit, že bude bez peněz, protože oni to tam říkali v televizi. Matka je taky úplně blbá a nevysvětlí mu to.

To bys nevěřila. Ona tuhle něco mlela a pak mi došlo, že po těch letech, co čumí na zprávy, ona vlastně nechápe, co je to Čapí hnízdo. Sice nějak vydedukovala, že je to snad nějaká restaurace či co, ale i po tom všem co viděla, ona to prostě neví. Nerozumí tomu… a to mají oba volební právo." Povzdechla si Majka.

"Je to šílený. Myslíš, že se to s bráchou zhoršuje? Já myslela, že je trochu samostatnější, když občas zůstává doma sám a nepotřebuje matku vedle sebe, aby ho obskakovala."

"Ona když jede za ségrou, tak mu na několik dní navaří a on nemusí dělat nic. Jen hodí zbytky slepicím a něco jim tam nasype. To zvládne. Ale možná se to mění proto, že máma slábne a on cítí, že má navrch. Tak začíná vysírat a ona mu asi ustupuje. Někdy mám strach, jestli na ni neútočí fyzicky. Máma říká, že ne, ale moc bych tomu nevěřila."

"Nemluvili jste o tom, co s ním bude pak?" Ptám se.

"Ne, matka to vždycky zazdí a nemluví se o tom. Nebo pronáší nějaký výroky, ze kterých je jasný, že počítá s tím, že až ona tady nebude, že se o bráchu postaráme my. Nebo já. Na všechno jsem tady já. Přivezu, odvezu, nakoupím, přinesu. Už mě to taky začíná štvát."

"Už jsme zase u toho, tak tam nejezdi."

"Ale mně to nedá. Máma je už stará, nedá mi to, jedu se tam podívat a trochu pomoct. Udělám nákupy, chvíli se tam rozčiluju a pak už jedu domů. Stejně by mi nedala pokoj."

Už jsme zase u toho. Majka ví už dávno, že ji navštěvování matky s bráchou strašně vytáčí a matka do ní reje. Túruje ji, ale Majka to někdy snáší celkem dobře, jindy je z toho na nervy. Ale teď se na to nedokáže vykašlat kvůli pokročilému věku mámy. Chápu ji. Ona si však pořád nepřipouští, že máma do ní může vyrývat záměrně. Majka stále doufá, že je to nevědomá nutkavá potřeba. Já si osobně myslím, že je to vědomá potřeba.

Během další části rozhovoru jsem se dostala k popisování mé dluhové situace, protože jsem to rozebírala s právničkou v kanceláři neziskovky "Člověk v tísni".

"Právnička mi poslala nějaký paragraf, který řeší povinnost nahlásit trestný čin. Pravděpodobně se to na mě nevztahuje, byl tam uvedený terorismus, velké škody na majetku a ohrožení na životech… asi tedy nemusím mít obavy, kdyby to nějak ruplo, že to odnesu nějakým způsobem i já."

"Já to stejně nepochopím, proč to ten tvůj táta s bráchou udělal. Táta měl přece peněz dost. Na tu jeho sekačku a pilu… to mu přece za to nestálo." Podotýká Majka.

"Já to také nechápu. Brácha chtěl. Říkala jsem ti, že se oba, máma i táta, chovají divně submisivně. Táta se sice nechoval stejně, ale oba dva měli sklon říkat: Jsem tu, použijte mě. Jako kdyby oba čekali povely a rozkazy. Ale taky to byla někdy jen hra. Pamatuju si, že mi máma tímhle chováním lezla jednou na nervy, a tak jsem jí pak řekla: 'tak dobře… já nějakou práci vymyslím…' a naložila jsem jí úkoly. Ale ona nechtěla dělat úkoly podle mého zadání. Ona to chtěla jakože dělat podle mého, ale pak to dělala schválně jinak. Takže to vlastně byla jen taková hra."

"Teď jsi mi připomněla zase matku. Jak pořád otravuje ty sousedy, když je někde potká a jak na ně řve přes ploty, když je zahlédne. Tuhle jsem musela jít k sousedovi, měla jsem mu zaplatit za kus opravené střechy. Byli jsme tak domluvení, že nechá opravit střechu, která zasahuje kus k nám. To není důležitý, prostě jsem mu nesla peníze. Večer. Matka se hrnula taky, že půjde se mnou. Tak jsem zazvonila a řekla Ondrovi, já mu tykám, je stejně starej jako já, že mu nesu ty peníze. A matka si tak strašně chtěla povídat a otravovat, že na mě zezadu tlačila, strkala do mě, až jsem normálně vpadla do jeho dveří. On ustoupil a my jsme tam vtrhly bez pozvání, protože máma byla lačná každýho slova. Bylo mi blbý tam po ní vyjet, tak jsem to rychle okecala, že přece nebudeme počítat peníze na ulici. Předala jsem mu domluvenou částku a matku jsem co nejrychleji vypakovala pryč a vypadly jsme. Pak jsem jí to říkala, že mě tam strčila, že on na nás nebyl zvědavej, protože je večer a před malou chvílí přijel z práce… a ona uraženě… 'No, tak snad mu to nic neudělá… si snad může chvíli popovídat.' Chápeš to? Ona mě tam normálně strčila, až jsem na něj padla. To není normální."

"Není no. Já kdybych měla zahradu, a vedle mě sousedila tvoje matka, tak hned zdrhnu, jen co bych ji zahlédla. Fakt. Ona je stejnej výzvědnej dron jako ta bába, co u nás lítala v baráku. Jak jsem ti už říkala, že někdy i strčila nohu do dveří, abys nemohla zavřít. A lidi prostě neměli tu sílu, aby ji poslali do háje, tak se vykrucovali a vyhýbali se jí. Bylo to strašný."

"No nic, to byla jen taková odbočka. Teď jsem si na to vzpomněla. Takže ty půlku chaty ani zdědit nemůžeš, protože bys to musela nahlásit, nebo bys trnula hrůzou, kdy se na to přijde, a pak by ses nedoplatila. A brácha je z obliga a kašle na všechno."

"Ten známej od policie mi před pár dny řekl, ať to nehlásím, protože to prej odnesu za všechny zloděje v okolí, budou mě prý ponižovat, jednat se mnou jako s padouchem, i když já nic neudělala. Normálně mi to rozmlouval, že je to blbost, že tím nic tím nevyřeším. Co mám ale udělat, to mi neporadil. Také je to prý staré, takže budu jen otravovat a udělám prý problémy jenom sama sobě. Navíc brácha se ze všeho vykroutí. Otec je také z obliga, je mu přes 80, a když bude chtít, bude dělat úplně hluchého a blbého. Odnesu to zase já. Uvažovala jsem totiž nad tím, že to nahlásím a škody se zaplatí z ceny chaty. Ale to mi on rozmluvil. To je docela zajímavý, když ti policajt rozmlouvá nahlášení něčeho takového."

Ještě chvíli jsme nad tím s Majkou dumaly a najednou mě napadlo, že bych to mohla vyřešit jinak. Pozemek je velký dva tisíce metrů. Chata je na jedné polovině, včetně těch podělaných elektrických rozvodů. Co kdyby se pozemek prostě rozdělil na dvě půlky a prodala jsem ten díl bez chaty? Majka dělá v realitách a financích, bude vědět jak na to.

"Co kdybychom rozdělili pozemek na dvě části a otec mi jednu tu část daroval, zatímco druhou část s tou jejich zlodějinou by daroval bráchovi? Tím by se to vlastně vyřešilo. On o chatu nepřijde, ta jejich zlodějina tam zůstane pohřbená a zabetonovaná, a já bych prodala čistý pozemek, který není zatížený žádným takovým svinstvem. Kolik to může mít dnes hodnotu?"

"Šlo by to udělat. Podíváme se na mapy, jestli to tak půjde rozdělit a kde přesně. Já si nepamatuju, jak přesně to tam máte. Jdu si zapnout počítač," říká Majka do telefonu.

Luštíme s Majkou mapy, každá u svého počítače, a vypadá to, že by to opravdu vyšlo. Pravá strana pozemku je čistá. Příjezdová cesta vede k oběma pozemkům. I studna je blízko. Je využívána několika chataři. Majka počítá metry. Zdá se, že by šlo uříznout tisíc metrů, bráchovi by symbolicky zůstalo o pár metrů více, protože zahrada je ve skutečnosti větší, než jsem myslela.

Začíná se rýsovat naděje, že bychom mohly prodat jednu část, a podle toho, kolik momentálně stojí chaty a pozemky v této lokalitě, mohlo by se to prodat za velice slušné peníze. Zrovna jsou díky covidu drahé parcely s chatami a tato oblast si hodně polepšila, protože se z ní stalo sportovní centrum s běžeckými trasami a cyklostezkami. Je tam i malá sjezdovka a nový hotel, což dříve nebývalo. Je tam celoročně protahovaná silnice. A o chaty je nyní opravdu zájem. Cena by měla převýšit výši mých dluhů a mohla bych z toho být venku.

Majka vymýšlí postup. Budu muset komunikovat s otcem, což nebude momentálně úplně snadné. On má svá očekávání a své plány ale já přijdu s jinými plány. Jsem však rozhodnutá. Jdeme do toho. Je potřeba jeho souhlas. Pak sepsat generální plnou moc k zastupování v různých věcech. Je potřeba pro jistotu sepsat závěť, která by definovala, že otec si přeje rozdělit pozemek na dvě části a jeden díl chce dát synovi a druhý dceři. To by šlo zařídit, předpokládám, že to otec neodmítne. Jak by to zdůvodnil, že to nechce udělat?

Pak bude potřeba sehnat geometra, aby vyměřil místo čáry, kudy se pozemek rozdělí. Poměrně brzo můžeme připravit inzerát, ve kterém uvedeme, že právě probíhá vyměřování a můžeme tam vložit nákres s přibližnou linií, kde se bude pozemek dělit.

Budu muset zajet za otcem, ale zatím nás do nemocnice nepustí. Nejdříve s ním proberu všechno telefonem, pak zjistím, jak postupovat s ověřením podpisů. Několik hodin jsme s Majkou probíraly situaci a rozebíraly ji ze všech úhlů. Děda nebude mít důvod odmítnout, zejména když si dělá naděje, že si ho možná vezmeme k sobě. Uvidíme, jak bude taktizovat. I já už začínám taktizovat, nakonec se ještě naučím hrát šachy. Stejně jako on.

"Co když se to nebude líbit bráchovi? Co když ho celá situace bude ohrožovat, nebo on bude mít pocit, že se mu hroutí Tygrielovo království? Zatím parazitoval na rodičích a na státu, ale může mít pocit, že nad otcem ztrácí kontrolu."

"Vždyť jsi říkala, že už je skoro slepej. Bouda se mu rozpadla, co by tam dělal? Na horách. Ten je rád, že nemusí nic dělat a je v teplíčku v bytě. Zatím děda platí byt, brácha se tam válí u počítače. Na co tam vlastně kouká, když nevidí?" Uvažuje Majka.

"To nevím. Hry ještě hraje. Natáčí o tom videa, který nikdo nesleduje. Jestli otec nekecal s tou slepotou. Možná vidí blbě, ale stále vidí. Ale na chatě by opravdu asi být nemohl. Je to tam hrozný. Všude plíseň, komín se vysypal do kuchyně, ložnice nacucaná vodou, už tam roste bříza." Doplňuju informace.

"Na prodej si nemohla chytit lepší dobu. Je to vyšponovaný hodně vysoko a možná to půjde zase dolů. Snad seženeš toho geometra někde poblíž. Mohlo by to stát tak do deseti tisíc."

"Zítra zavolám dědovi a rovnou se ho zeptám. On už dlouho opakovaně říkal, že se chaty a zahrady chce zbavit. Ale nezbavil, tak nějak viselo ve vzduchu, že to padne bráchovi do klína. Tak mu padne do klína jen polovina."

"Já ti zítra zjistím, jestli nebude problém na stavebním úřadě. Potřebuješ, aby dovolili zbudování elektrického vedení na ten novej pozemek, kterej rozdělením vznikne. Musí se tam postavit antoníček. Pravděpodobně to schválí." Dál uvažuje Majka.

Probraly jsme už asi všechno, co bylo potřeba. Zítra si zavoláme zas. Mám radost. Je velice zajímavé, jak se situace rychle mění, když je vůle něco změnit. A ještě zajímavější je, že mě to nikdy dříve nenapadlo. A možná je to také dobře, protože před deseti lety mi někdo nabízel za pozemek 160 korun za metr, jenže to by mou situaci s dluhy vůbec nevyřešilo. Nyní je cena skoro dva tisíce korun za metr, a to už je sakra rozdíl. Možná to bude méně než dva tisíce, protože na pozemku momentálně není elektrika ani vlastní studna, ale to se dá zařídit. Každopádně bych měla být z dluhů venku, a to kompletně. Snad to vyjde. Možná i něco zbyde.

Jsem zvědavá, jak bude reagovat otec. Slyšela jsem od něj vícekrát, že chce všechno prodat, ale mohly to být jenom řeči. Uvidíme zítra.

Sedím u počítače, dívám se na mapy a přemýšlím dál. Odkud oni tu elektriku povedou, aby postavili nového antoníčka na tomto novém pozemku bez sítí? Co když dojde při této práci k odhalení celé situace? Co když se to dozví brácha a začne se obávat, že se na tu jeho zlodějinu přijde? Co vůbec plánuje? Je skoro slepý, bydlí v bytě s tátou, platí jen část nákupů. Zatím děda platí nájem, ale jednou nebude. Co chce dělat s chatou? Chce darovat chatu Sáře? A tuší ona, že tam je taková zapeklitost s elektřinou? Bude nadšená? Bydlí nedaleko, chata v Krušných horách by se jí mohla zamlouvat. Zatím je chata v dezolátním stavu, takže se dá předpokládat, že ji to nezajímá. Musela by mít peníze na postavení nové chaty. Ale to už se mě netýká. Nyní jsem zvědavá, jak bude reagovat otec a jak bude dál taktizovat. Zítra zavolám.

Pořád nemohu uvěřit tomu, že pozemek, který stál nedávno pár desítek tisíc, stojí dnes asi dva miliony. Vlastně bych měla být ráda, že to brácha takhle podělal. Tím mi zajistil vysvobození z mé situace v pravý čas. Ale byla to dlouhá doba. Bylo i zvláštní, že jsem vždycky nějak spoléhala na to, že to později zaplatím, a přitom jsem nevěděla jakým způsobem. Sama jsem z toho překvapená. Vzrušením nemohu ani usnout, pořád se mi to mele v hlavě. Snad to vyjde. Jakmile zaplatím dluhy, budu mít konečně zase svůj účet. Celá léta jsem kličkovala jako nějaký padouch na hranici zákona. Bylo to nepříjemný, demotivující, složitý a pitomý. Ale je konečně šance, že se to vyřeší a začnu znova a bez dluhů, do kterých jsem se nechala tak pitomě uvrtat.

Nakonec jsem přece jen usnula, ale bez Neurolu by to nešlo.

Zavolala mi doktorka, se kterou jsem mluvila včera. Otce prý odvezli, všechno prý probíhalo klidně.

Vytočila jsem číslo na dědu. Srdce mi buší v hrudi, mám smíšené pocity, nechci lhát, a zároveň nechci být obelhávána. Nebudu mu nabízet nic. Uvidíme, jak bude postupovat on.

Telefon vyzvání, nikdo nezvedá.

Jdu se zatím podívat na geodety a geometry v blízkosti Krušných hor. Píšu e-maily, aby se mi případně ozvali, jestli mají volnou kapacitu na malou zakázku v této lokalitě.

Zvoní telefon. Děda.

"Ahoj."

"Ahoj, tady ňákej Glos. Volám zase z nemocnice."

"Kde ležíš?"

"No, já teď nevím, jak se to tady jmenuje. Bydlí tu Líba."

"Jak ti je?"

"Já mám z toho ležení trochu atrofovaný svalstvo. Musím cvičit. To bude dobrý. Tady mám nad postelí takovej ten držák, abych se mohl zvedat. Takže můžu posilovat. To sem v té minulé nemocnici neměl. Tam sem necvičil. Prý se na mě podívá zítra doktor a budu cvičit."

"Tak snad ti to pomůže."

"Taky mě bolí karpály, ale to už mám dlouho." Povídá.

"Hele, mám na tebe dotaz." Osměluji se.

"No?"

"Napadlo mě, jestli tedy budeš pro, že bychom mohli rozdělit ten pozemek na horách na dva díly a když mi jeden daruješ, já ho prodám a bylo by možný za ty peníze zaplatit všechny moje dluhy. Ta druhá polovina pozemku, tam kde stojí momentálně chata, by zůstala bráchovi. Rozdělením pozemku se já zbavím odpovědnosti za to, co se tam dělo s elektřinou, jestli mi rozumíš." Dodávám a doufám, že opravdu rozumí.

"Jo, rozumim. To by šlo. Však sem už dávno řikal, že bych se toho zbavil."

"To jo, ale jak to chceš udělat? S tou elektrikou je to poněkud komplikovaný. To jste úplně nedomysleli, že všechno má svý následky."

"Mně je to jedno, já chatu nepotřebuju, stejně sem tam jezdil jen kvůli mámě, když ještě žila."

"A co brácha?"

"Co s nim. To je mi jedno." Odpovídá překvapivě lhostejně otec.

"Třeba chce, aby chatu zdědila Sára, nebo si ji chce nechat jako pojistku, nebo investici." Nahazuji možnosti.

"Klidně to prodej celý."

"Tak jo, beru tě za slovo. Připravím všechny potřebný papíry. Bude tam muset jít geometr, zaměřit rozdělení. Budeš muset podepsat nějaký souhlasy. Jakmile to prodám a zaplatím dluhy, taky bychom měli konečně můj barák přepsat na mě, ale to všechno promyslím, aby to na sebe navazovalo. S Majkou připravíme všechny smlouvy a papíry."

"S jakou Majkou?"

"S Majkou, sestřenicí z Moravy. Ona dělá v realitách, takže všechno dokáže připravit a zařídit. Umí to."

"Tak ať to připraví, já všechno podepíšu." Uzavřel téma otec.

"Akorát nevím, jak to podepíšeš, když je zákaz chodit do nemocnice. Ale já to zjistím. Někam zavolám."

"Jo, dobrý. Tak pozdravuj Skaven. Měj se." Řekl a zavěsil.

"Díky. Ahoj." Mluvím do tichého telefonu.

Děda zase zavěsil dřív, než jsem odpověděla. A zase mám smíšené pocity. Nyní jsem zaplavená pocitem vděčnosti, že mi táta plní přání a vyjde mi vstříc úplně bez problémů. Utíkám za Skaven do pokoje, abych jí všechno řekla.

"Volala jsem dědovi. Připadám si najednou mizerně v tom smyslu, že on přece nemůže bejt tak špatnej, jak ho poslední dobou vnímám. Že nic není černobílý. Najednou mi děda připadá skvělej a úžasnej. Věcnej jako vždy, nic nechce, všechno odsouhlasil. Mám teď úplně výčitky svědomí, že jsem byla proti němu tak zaujatá. Přitom předevčírem jsem byla úplně zoufalá."

Chvíli to se Skaven rozebíráme, jsem toho plná, ale je to z mé strany pochopitelné. Možnost vysvobodit se z dluhů jedním vrzem je jako zázrak, který se opravdu nedá jen tak přejít.

Majka připravila všechny dokumenty. Všechno probíhá dobře. Inzerát je už vydaný, první zájemci se ozvali. Elektrické sítě můžeme na pozemku mít, už to je povolené. Geometr mi slíbil termín na příští týden. Někdo mi telefonoval z Krušných hor, že na chatu spadl velký smrk, když tam řádila vichřice. Je to jeden z potenciálních kupců, který šel okolo a podíval se.

Najednou mi zavolal ředitel nemocnice, kde leží otec. Prý mu napsal brácha velmi extrémní e-mail. Po krátkém rozhovoru se rozhodl tento e-mail se mnou sdílet, i když je to proti předpisům. Chtěl vědět, jak vážná je situace, protože mého bratra nezná.

Celá aféra vznikla kvůli tomu, že bylo potřeba zaplatit menší finanční částku, kterou dědovi fakturovala nemocnice. Když to bráchovi přišlo, napsal šílený e-mail řediteli. Pak napsal ještě další dva. Když jsem si je přečetla, došlo mi, že bráchův stav opravdu není vůbec dobrý, navíc přicházelo jaro, a to byl jeho epizodní čas. Varovala jsem ředitele, aby raději situaci nepodceňoval, že můj bratr rád chodí ozbrojen a rád řeší situace, ve kterých má pocit, že je bojovníkem proti zlu a je ochráncem dobrých mravů. Bylo zjevné, že ředitel se opravdu lekl a já se mu nedivím, i já jsem se opět lekla. Bráchovi zase hrabe a má přístup k dědovým účtům. Je potřeba zaplatit fakturu, a to brácha nehodlá udělat.

Celá situace mi napomohla, ředitel mi vyšel vstříc ohledně návštěvy nemocnice, abych mohla převzít povinnosti spojené s placením faktur, protože s bráchou to už nechtěl raději řešit. Mezi listinami, které bylo nutné podepsat, byla generální plná moc k tomu, abych mohla za dědu řešit vše, včetně dluhů a závazků. Ředitel tedy hned dovolil, abych přijela s matrikářkou do nemocnice, obě si prý uděláme test na covid a pustí nás dovnitř.

Sehnala jsem tedy matrikářku, která tyto služby dělá a navštěvuje nemocnice a domovy pro seniory za účelem úředně ověřených podpisů. Zatím vše probíhá celkem dobře, i když trochu dramatické to je.

Zítra má otec narozeniny a já zrovna pojedu do nemocnice pro podpisy. Sraz s matrikářkou mám ráno v 7:30 před nemocnicí.

Potřebuji podepsat několik dokumentů. Kdyby to z nějakého důvodu nešlo zařídit a něco se stalo, mohla by se mi zhroutit tato naděje. Musí to vyjít. Čím více se blíží ten okamžik, tím větší napětí cítím. S otcem je vše domluvené, mluvila jsem s ním opakovaně.

Při tomto novém pobytu v nemocnici mluví jinak než předtím. Cítím v jeho chování změnu, jen nevím, co to přesně znamená. Nemám pocit, že by se smířil s tím, že leží na podobném oddělení, jen v jiné nemocnici. Přesto nic neříká, nepřemlouvá mě, abychom si ho vzaly domů. Je velmi vstřícný, něco se mi úplně nezdá, jen nevím co.

Nemohu spát. Ráno musím brzo vyrazit, ale hlásili silný nárazový vítr s dešťem, spíše vichřice. Nemohu dostat z hlavy bráchu a je to čím dál horší. Druhé téma, které řeším, je potenciální konflikt mezi Ruskem a Ukrajinou. Už měsíc se hovoří o tom, že možná začne válka na Ukrajině. Mám pocit, že pro mě momentálně válka začíná. Doslova to cítím v kostech a jsem si jistá, že válka bude. Pro mne osobně začíná právě nyní. Vichr mlátí s vratama u baráku, kdyby to pro mě nebylo tak důležité, nikam bych zítra nejela, ale ono je to mimořádně důležité.

Začínají se mi vybavovat různé okamžiky ze života, kdy jsem nečekaně cítila bráchovu blízkost, ač byl ve skutečnosti daleko. Stejně nepříjemně se cítím i teď. Jako když něco visí ve vzduchu. Ta čára, kterou chci udělat na chatě, je jako překročení čáry, které mi dodnes nemůže zapomenout. Cítím se blbě a mám strach. Obyčejný hnusný strach. Chci šlápnout do Tygrielova království a to může bolet. 

Pokračování příběhu ZDE