16. kapitola - Cesta k betonovým monolitům. Psychoromán "Na šourek zásadně kladivem"

Dost těžko se dá popsat, jaké turbulence se odehrávaly v mé mysli, když jsem se snažila vstřebat a pochopit to, co jsem viděla z produkční dílny mého otce a bratra. Jejich úžasný "dokumentární film" byl pro mě takový nářez, že to se mnou otřásalo ještě mnoho hodin poté, co jsem ten velkofilm viděla.

Nevěděla jsem, co je šílené, co je jen přehnané, a co opravdu hrozí, nebo nehrozí. Vzpomínky na otce byly víceméně stejné, on byl celý život opatrný a nenápadný. Pamatovala jsem si divné věci, které měly sexuální podtext. To ano, to už bylo jasné. Ale ve zbytku období mého dětství a pak v dobách mé dospělosti se už ke mně otec choval jinak. Jednal se mnou chladně, psychicky mě srážel, ale nebylo to příliš znatelné, a tak mi to připadalo normální. Horší to bylo s bráchou. Brácha zašel dál než jeho "učitel", a to asi ve všech směrech.

Stále se mi v hlavě vynořovaly myšlenky na jakési dvě knihy, myslím, že se jmenovaly "Kriminalistická příručka". Jedna byla modrá, druhá snad červená, nebo vínová. Jako malé dítě jsem si to opakovaně prohlížela, otec je asi nafasoval, nebo si je pořídil sám coby příslušník a zaměstnanec Ministerstva vnitra.

Nejvíce mi uvízl v paměti obrázek s kleštěmi, které jako kdyby držely ve svém železném sevření kus lidské kůže nebo látky. Bylo mi to krajně odporné. Nahánělo mi to husí kůži. Ale ostatní obrázky byly pěkné, encyklopedické, někdy až hloupé, protože i malé dítě vědělo, že na obrázku jsou kamna a vedle toho bylo napsáno, že jsou to kamna. Že lopatka je lopatka. Že hrábě jsou hrábě. Popisky u toho byly pečlivě uvedené, ale policie nejspíš musela vyškolit své pracovníky, takže tyto příručky byly asi nutné, aby policisté nepsali své zprávy a protokoly jako dementi, ale jako zkušení policisté a kriminalisté. Jako malá holčička jsem tím ráda listovala a dalo mi to něco jako předškolní vzdělání.

Nyní jedeme na chatu. Podívat se, jestli nenajdeme něco podezřelého v betonech.  My nemáme co ztratit, stojí nás to pár litrů benzínu a trochu času. Když bych se tam nejela podívat, mohlo by se mi to vracet ještě léta a možná bych litovala, že jsem se tam nepodívala. Já nevím. Nemohu dostat z hlavy pár vzpomínek. Nejen na toho zabetonovaného mrtvého psa, kterého otec zastřelil a pak navěky schoval pod ten beton. Bylo toho víc, co jsem nemohla vypudit z mysli. Například pocity, jaké jsem mívala z otce, když jsme se dívali na nějakou kriminálku, kde bylo naznačené znásilňování, nebo něco takového. Bývalo mi z toho divně, jeho blízkost mi vlastně nebyla vůbec příjemná. Většinou byla tma, jemu se leskly brýle, díval se a často během toho přežvykoval párátko, které si držel v ruce. Byl vždycky velmi zamyšlený a soustředěný.

Pořád nad tím přemýšlím. Na jednu stranu si připadám jako blázen, ale na druhou stranu šílenci jsou možná oni a já jen nevím, jaká je skutečnost. Co když otec ženy nemá ani rád? Co když svou matku, která ho jako mimino opustila, také neměl potom rád? Dalo by se to pochopit.

Proč najednou začal říkat, že nemá rád filmy, ve kterých je zobrazeno násilí na ženách? Dříve s tím vůbec žádné problémy neměl, pamatuji si to dobře. Spíš to vypadá, že od určité doby trousil přede mnou nenápadné poznámky, které mě měly zmást. Najednou mlel o té ženě jeho milované, ale přitom ho nezajímá, ani mu nechybí. Nepodíval se na žádnou fotku… prostě jen vypouští zavádějící kecy.

Začal před pár lety trousit, asi podobně jako ty svoje hovna, že brácha nemá rád ženy… opravdu hodně a má celkově špatný vztah k ženám. Také mě to tenkrát překvapilo. U bráchy je to vlastně cítit, že ženy nemá rád, ale skutečnost, že to najednou říká děda, možná signalizuje něco o něm samotném.

"Jedeme ještě k benzínce. Jestli tam něco chceš k jídlu, tak to koupíme." Oznamuji Skaven. Vím, že občas si dá ráda bagetu, mně moc nejedou, ale když je hlad, také si ji dám.

"Bagetu bych si dala." Říká ona, zatímco klasicky kouká do telefonu.

Kupujeme limonádu s bagetami a pokračujeme dál. Není pěkné počasí. Je zataženo, větrno a zima. Na horách bude ještě hůř. Chata se už rozpadá, teď už tam nemůže být nikdo, ani bezdomovci.

Pořád vzpomínám na všechno, co by mi pomohlo pochopit situaci a také nebezpečnost bráchy, který někdy nebezpečný je. Co na té chatě dělal kromě hraní her, sledování dětského porna, malování obrázků holčiček, které byly ve věku zhruba sedmi až deseti, možná až dvanácti let? Proč jsem se ostražitě zamykala jako dítě v koupelně a dokonce i ve vaně jsem měla na sobě dívčí modré trenýrky, které jsme nosily na tělocvik? Bylo to jenom kvůli otci, nebo i kvůli bratrovi? Jak vlastně reagoval, když byl v pubertě a začal mít ty svoje "klučičí věci"? Nebylo to v té době náhodou nejhorší? Rval mě do peřiňáku, pak si na zavírací víko sednul a já tam byla zavřená. Tím mě vždycky eliminoval. Stačilo zavřít víko, posadit se a měl vyhráno. Nemohla jsem už nic dělat. Jak dlouho mě v tom peřináku nechával? Pár minut, hodinu, dvě?

Vlastně si z dětství mnoho nepamatuji. Zatímco s bráchou jsme se hodně prali a útočili na sebe, otec si četl knihu, nebo si hrál sám se sebou šachy a my jsme ho jen rušili. Když jsme rušili příliš, tak nás prý rozsadil do různých místností. Nepamatuji si, že by někdy tomu buldozerovi řekl, že má nechat malou holku na pokoji, že to není rovný soupeř. Když jemu bylo osm let, já byla čtyřletá. Proti mně to buldozer byl a hlavně byl necitlivý, nevypočitatelný tlustý chlapeček, který nemá vůbec hranice v tom, co udělá, či neudělá, a neměl a doposud nemá odhad, co jak může dopadnout. Skoro jako kdyby měl narušenou představivost. Na druhou stranu je asi pravda, že já mám tu představivost vyvinutou abnormálně, protože ji mám spojenou s úzkostností jako takovou a pak úzkostí z něho, takže si umím představit velmi dobře, o co se dá praštit, o co se dá říznout, na co na všechno se během hry dá napíchnout, co je životu nebezpečné a kdy je potřeba se už zklidnit a ubrat na divokosti.

Neměl moc kamarády. Nevěděl proč, všemi rychle pohrdnul a navěky je odsoudil. Asi se nesnažil pochopit, proč kamarády nemá a proč je neoblíbený. Když jimi pohrdal, tak proč by o nich přemýšlel? To se navzájem vylučuje.

Ale samozřejmě sám nevydržel, a tak se snažil excelovat před mentálně méně vyspělými nebo mladšími, než byl on sám. Pak byl za pašáka. Odmalička miloval nebezpečné hry. Nože, kterými se vyzbrojoval, byly samozřejmé. Otec mu koupil pořádnou těžkou loveckou kudlu, se kterou se dalo dobře házet a zabíjet, kdyby bylo třeba. Myslím, že jsem psala už v minulé knize, v samotném závěru, že brácha kudlou házel tak aktivně, že jednou se odrazila od stromu, obloučkem se vrátila zpět a zapíchla se mu přímo do nohy. Propíchla místo, kde bývají tkaničky od bot a kudla trčela zlověstně nahoru. Krev pak cákala dost vysoko a očekávala jsem, nebo lekla jsem se, že zemře. To se nestalo, máma mu v lese poskytla první pomoc, naštěstí žila a neměla kudlu v zádech ona. Mě asi chránily hromady andělů, protože nůž svištěl vzduchem velmi často.

Pak si hrál s výbušninami, později jezdil na motorce, pak ukradl tátovi auto z garáže a chtěl mi ukázat, jak jezdí. Já idiot si sedla do auta s ním. Prudce to rozpálil a jezdil jako blázen v ovocném sadu proti stromům. Možná mu dělalo dobře, když jsem ho úpěnlivě prosila, aby toho nechal. Možná mu dělalo dobře, když mě dohnal k slzám.

On doteď nedokáže zapomenout, že jsem mu šlápla na čáru, kterou udělal v našem pokoji, aby si vymezil hranice. To si pamatuje. Já zase nedokážu zapomenout, jak mě masil. Jak mi tekla krev z hlavy, když se mnou praštil o radiátor, nebo jsem na něj při nějaké strkanici upadla. Jak jsem měla uštípnutou kostrč a bolelo to celé měsíce. Jak jsem byla pořád v jakési hrůze, co se zase stane, co přinese další den a jak jsem se bála jeho zbraní, které stále sbíral.

Když byl puberťák, dovolili mu vyškemrat od jedné staré babky šavli, visela pak u nás v pokoji na zdi. Bála jsem se ho asi vždy. Jenže mezi tím vším byly krátké světlé chvilky, kdy jsme byli spřáteleni, takže ten mix pocitů byl prostě veliký a situace proměnlivá.

Vždycky jsem působila jako hasič požárů a někdo, kdo ho krotí a pokouší se mu různými metodami domlouvat, nebo ho přesměrovat, nebo nějakou situaci prostě ukočírovat. Takové situace se děly pořád. Logicky mi nic jiného nezbývalo. Chránila jsem tím sama sebe, někdy matku a někdy jiné lidi.

Ozbrojování a nebezpečné nápady provázely celé naše dětství. Otázkou tedy bylo, o koho se on zrovna zajímá a kdo se tím pádem ocitá v určitém nebezpečí. Nebylo dobré stát se středem jeho zájmu.

Období, kdy se věci hodně zhoršily, začalo krátce po jeho rozvodu. On si vzal holku, na kterou od začátku sice žárlil, ale přitom o ni moc nestál. Byla to jen náhrada. V duchu "miloval" jinou, ale ta s ním být nechtěla. Slovo "miloval" je hodně přehnané, z jeho strany to nikdy není láska, ale spíše se jedná o majetnictví, diktát a podobné hnusy. "Miloval" tedy po svém svou sestřenici, ale ta měla naštěstí rozum. I když ji to někdy táhlo k tomuto vztahu, přeci jen cítila, že mu nemůže věřit, a že se ho asi ve skutečnosti bojí a není to prostě dobré.

"Už jsem ti říkala, jak se brácha oženil a jak chodil v té době oblékaný? Zrovna nad tím přemýšlím." Ptám se Skaven, která kouká ještě stále do mobilu.

"Asi ne, nevzpomínám si." Odpověděla.

"Slyšíš mě, nebo ruším?" Zeptala jsem se raději.

"Slyším, mám sluchátko jen na jednom uchu."

"Holka, která bráchu později sbalila, se k bráchovi jednou připojila, když on majestátně procházel obcí a šel k rybníku. Asi se jí líbilo, že je to takový mužný chlapák. V té době nenosil nikdo klobouk, jen on. Nikdo nechodil bos, jen on. Nikdo nenosil bič přivázaný k opasku, jen on. Prostě od prvního pohledu bylo zřejmé, že potkáváš někoho jedinečného, kdo prezentuje svou jedinečnost vším, co ho napadlo, že by mohlo působit impozantně na jiné. Část lidí si asi pomyslela, že to je záhadnej blbec a měla se na pozoru, ale některým to imponovalo a vzhlíželi k němu. Několik si jich pamatuju. A ti ostatní si vždycky mohli myslet, že jede odněkud z vandru a je to buď kotlíkář, nebo nějakej záhadnej samotář. Ostatně toto byla součást jeho sebeprezentace… někdy si říkal 'Tygriel samotář'."

"Jakej kotlíkář?"

"V tý době hodně lidí jezdilo na vandry a byli rozdělení podle toho, v jakým stylu jezdili do přírody. Jedni jezdili pravidelně na své osady. To byly nějaké chatičky a boudičky někde u řeky, měli tam totem, ohniště, sedátka a každý nějakou svou chajdu, nebo se tam prostě nějak vešli a pomáhali si. Ti vytvářeli většinou ustálenou komunitu. Pak byli vandráci, kteří se nevázali k ničemu, byli jakože hodně svobodní a možná napodobovali životní styl amerických vandráků, kteří putovali po Americe všelijak a hodně na volno. Ti měli hadry třeba ve stylu kovbojů, něco jako brácha. On se házel hodně do stylu kovboje, ale měl to jako civil, nejen jako víkendový stylový převlek.

A pak byli kotlíkáři. Ti měli často mundůry přesně podle nějakých pravidel. Zelený. Batoh na zádech měl jen debil, museli mít usárnu, nebo takzvané tele. Zelené košile, kotlík, celtu. Kápézetku. Takzvanou krabičku poslední záchrany s provázkem, korunou na telefon, jehlou… nevím, co všechno tam bylo. Zápalka a škrtátko."

"Proč neměli celý sirky? Ale Kápézetku znám."

"Sirky měli s sebou taky, ale v kápézetce bylo úplně poslední nouzový škrtátko, kdyby ti došly sirky, nebo by ti uplavaly a tak. No a tihle to brali fakt hodně vážně a dodržovali při tom svém vandrování vlastně více pravidel a měli tím pádem méně svobody. Někteří se ale jezdili jenom ožrat a v lihu byli celý víkend. Párkrát jsem na vandru byla a někteří dokonce vyhlašovali i čistotu ohně, takže jsi do ohně nemohla hodit ani vyhořelej vajgl, protože to bylo porušení té čistoty ohně. Pak se různě vtipně i nevtipně trestali, takže tě třeba hodili do potoka a tak."

"Hm, to je hustý."

"Zpívali táborové písně, někdo i Kryla, o tom jste se učili, někdo Kryla raději vynechával. Ale to je jedno. No, a brácha si vybral nějaký svůj styl, vypadal prostě hodně hustě, víc než většina lidí. Rozhodně chtěl vypadat jedinečně.

Samozřejmě člověk může působit jedinečně i jinak, třeba tím, že si dá na hlavu vánoční stromeček s barevnými ozdobami v létě, ale to pak člověk vypadá zároveň jako blbec a o tento styl brácha asi nestál. To samozřejmě není impozantní majestát. Vypadal tedy jako kovboj, jako mystik či jogín, možná trochu jako Ježíš s kloboukem a bičem. Prostě všechno dohromady. Udělal takovou splácaninu. I v zimě nosil rozhalenou košili až na břicho, aby byla vidět jeho chlupatá hruď. Košile zásadně stylový, zelený.

Když jsem se bráchy zeptala, proč si Ivanu, matku Sáry vzal, tak řekl, že se na něj pověsila, když se šel koupat a pak byla těhotná, tak se s ní oženil, protože všichni to tak dělali."

"To zní dost romanticky." Podotkla Skaven.

"To jo. Hodně romanticky. Pak byla Ivana těhotná, narodila se jim dcera Sára. Tu jsi viděla, když ti bylo šest. Když byla malá, brácha si jí nevšímal. Odstěhovali se jinam, chvíli chodil do práce a žil jako ostatní lidi. V té době zkusil fungovat ve skupině historického šermu, občas hrál i křoví v divadle, protože je jako celou skupinu najali na nějaké představení. Ale to dělal jen chvilku. Také jezdil u technických služeb, ale on nerad pracoval. Brzo to tam vyhrotil, s manželkou to také vyhrotil a ona si našla milence, se kterým pak zůstala a jsou spolu asi doteď, zatímco bráchu opustila. Ten se pak vrátil do bytu k rodičům. Lékaři se domnívali, že to mohl být spouštěč jeho nemoci."

"A to se do tý doby nijak neprojevilo, nebo nikomu nepřipadal divnej?"

"Možná jo, ale z naší rodiny byli všichni divní, já se ho celý život bála, chtěla jsem, aby naši vyměnili byt za třípokoják… aby nás oddělili, ale otec se stavěl proti a nechtěl. Asi nebyl nikdo, kdo by to nahlas řekl a byl by schopen jeho divnost nějak posoudit. Podle babičky jsme byli baronští spratci, ale už asi víme, proč nám tak říkala. Podle strýce na Moravě jsme byli nevychovaní, protože naši nás nechávali být a on své děti tvrdě cepoval a nesnesl pohled na to, že jsme jaksi nevycepovaní, nebo jak to říct. Asi by nás rád dal do latě, ale nemohl. První, kdo asi nahlas řekl, že něco je s bráchou špatně, byla asi zástupkyně vedoucí, která ho vyhodila z vojenské školy, nebo nebyla ochotná dál ho tam snášet. To bylo s tím hovnem. Na to jsem už skoro zapomněla, ale děda to nedávno u nás připomenul."

"Kdy to bylo, když se to stalo?"

"Muselo mu být patnáct, nebo šestnáct let. Byl v prváku na vojenské škole na Slovensku. Myslím, že se to místo jmenovalo Nové Mesto nad Váhom. Pro mě to byla jediná cesta na Slovensko během dětství. Takže mně muselo být asi dvanáct."

"To šel na střední školu?" Diví se Skaven.

"Tenkrát pořád dělali ve školách nábory. On, i když je inteligentní, kašlal na učení, měl asi čtyřky, ale to nevadilo. Brali snad všechno. No a hned v prváku udělal nějaký průser. Vím, že naši o tom mluvili, přede mnou ale byli tajný, a jelo se do té školy pro bráchu. Naši snad říkali, že ležel v nemocnici se žloutenkou, nebo mi to rodiče takhle podávali, že byl nemocný a nemůže dál se školou pokračovat. Jenže možná kecali. Možná to byla vylhaná verze pro okolí. To fakt nevím. Z dědy pak vylezlo, že brácha se předváděl před spolužáky a sežral kousek svého hovna, který asi předtím ze sebe nějak vypudil."

"Fuj, to je dobytek."

"Souhlas. Naši to nějak tutlali, máma zase mluvila v záhadných hieroglyfech, kterým nikdo nerozuměl. Ale vlastně jsem to věděla, nějak se to profláklo, ale zase jsem na to zapomněla. Ta zástupkyně prý řekla, že se jí brácha natolik zhnusil, že si nemůže pomoct, ale prostě ho tam nechce, i když to hovno nemohlo být bratelné jako oficiální porušení školního řádu, nebo tak něco. Vyloženě trvala na tom, že už ho tam prostě nechce, že se přes to nedostane, a že to není všechno, co je na něm divné. Vnímala, že je jinej, a to hovno vlastně pomohlo, aby se ho ve škole zbavili, protože si uvědomovala tu odlišnost. Zatím se nic vážného třeba nepřihodilo, ale přihodit se cokoli a kdykoli mohlo, a vlastně furt jenom čekáš a máš blbej pocit. To muselo být nepříjemný čekání, jestli ona z něj vnímala, že je divnej a zároveň cítila zodpovědnost za ostatní žáky a měla obavu, co se kdy stane."

Snažím se vžít do situace vedoucího pracovníka. Cesta ubývá, za chvíli budeme na chatě.

"Moc si nepamatuju, co bylo dál. Naši ho vzali ze školy a musel na učňák do Prahy. Jenže na to kašlal a zjistil, že když se vzepře, nikdo nic nemůže dělat. Takže se vzepřel a že prý půjde dělat závozníka do fabriky. To taky udělal. No, a pak už to netrvalo dlouho a stal se řidičem. Tehdy mě překvapil, začal chodit s úplně tupou holkou. Nerada to o lidech říkám, ale podle mého názoru byla fakt retardovaná. Připadala mi strašně hloupá, až zablokovaná. Nevím, kolik takový člověk může mít IQ, ale takhle hloupou slečnu jsem pak už nikdy nepotkala, nebo jsem s žádnou podobnou nemluvila. I tím mě brácha překvapil. Pak jí ale pohrdnul. Nebylo to proto, že je úplně hloupá, ale prý jejich rodina jí psy. Takže konec.

Chvíli jezdil, pak sbalil tu Ivanu, nebo ona sbalila jeho a pak se jim narodila Sára. Teprve potom, když ho manželka vyměnila za jiného, začal kouřit trávu, protože já jsem s tím začala a přitáhla to domů. Pak se mnou začal číst různý knihy, o kterých jsme začali diskutovat. Tehdy jsme měli snad poprvé něco společného, co vydrželo na mnoho rozhovorů. Taková situace nikdy předtím nenastala. Takže svým způsobem jsme si na nějakou dobu byli bližší než předtím. A pak se to zase zvrhlo.

V té době bydlel u našich, pořád se zajímal o zbraně, kdysi se snažil vypilovat nějakou zbraň i v garáži ve svěráku. Pak se kámošil s jedním sedlářem, který nějakou zbraň měl, nějakou perkusní či co. Pak se přiopil, zhulil, a rozhodl se odjet na Pražský hrad, protože měl pocit, že tam na něj čekají a předají mu vládu nad tímto státem. V té době jsem to nevěděla. Sice jsme se stýkali, ale nebylo to každý den, ani každý týden. Já tam jezdila občas. Takže jsem netušila, že se mu bludy rozjíždí tímto směrem a není nikdo, kdo by je trochu přibrzdil. A dokonce mě ani nenapadlo, že by to mohlo být tak hustý. Sice byl vždycky divnej, ale kolik lidí se sebere a jde převzít vládu na Hrad?"

"No, to by mě docela zajímalo, kolik lidí už šlo převzít vládu na hrad a myslelo si, že je tam fakt čekají. On se tam chtěl ohlásit a čekal, že ho služebnictvo odvede do komnat, nebo jak si to představoval?" Reaguje Skaven.

"To přesně nevím. V té době už myslím hrával hry na nějakém pravěkém zařízení s primitivníma hrama. Atari, nebo tak nějak se to něco jmenovalo. Něco jako herní konzole. No, to je fuk. Při tom často poslouchal rádio, nebo koukal na televizi. Už bylo po revoluci, takže bylo hodně různých pořadů k poslouchání a nejspíš se mu začaly vtírat nějaké myšlenky ohledně toho, co slyšel. Nějaké bludy se prostě zabydlely a nikdo z nás to nevěděl. Později se stalo něco podobného. To zase poslouchal rádio a měl pocit, že jeho oblíbená moderátorka z nějakého vysílání dává signály, že ji ve studiu někdo násilím drží a ona volá o pomoc. Myslel si, že ona mluví zakódovaně, nebo spíš v náznacích. Protože on tam možná někdy volal a ona znala jeho proslulé jméno Tygriel, možná během vysílání řekla něco směrem k němu. Nebo on si to tak domýšlel.

Pamatuju si, že jednou povídal, že ona do rádia řekla: ,Hele Tygriel, už toho nech.' Ale každopádně ji začal vtahovat do své hry, do svého světa. Poslouchal ji, on ji slyšel pravidelně, usmíval se při jejích vtipnostech a jeho zabývání se její postavou se prohlubovalo."

"To zní dost zlověstně."

"Taky to zlověstný bylo, jel tam potom zabíjet. Takhle se do toho postupně dostával a vžíval. Ten jeho blud se rozrůstal jako plíseň a nikdo o tom nevěděl."

"A to bylo před tím Hradem, nebo potom?"

"Až potom. Trochu jsem se v tom vyprávění zamotala. Chci tím jen říct, že ten blud, kterej roste, prostě nabírá na síle a přimotává se k němu, nebo zapojuje se do něho čím dál víc detailů a prvků, kterými si ten dotyčný svůj blud ještě více potvrzuje a celé to čím dál víc mohutní a je z toho prostě velmi košatý příběh. Má to začátek, nájezd a pak vývoj. To trvá třeba týden až dva, on je toho čím více plný. Pak už nemůže spát, musí konat, něco musí udělat a pak jde na věc. A takhle to asi začalo s tím Pražským hradem. Něco poslouchal, začal mít pocit, že je vyvolený, nebo nějak speciální, on to tam musí jít vyřešit a pak byl přesvědčený, že na tam na něj čekají, nebo je tam elegantně překvapí. Zajímavé je, že na něj nečekají v místní zámečnické dílně, nebo v zemědělském družstvu, ale rovnou na Pražském hradě. No a policajti ho rovnou sebrali a odvezli na psychiatrii. Nikoho nezastřelil, naštěstí měl jen nějakou tu perkusku a možná má i nějaké vnitřní brzdy, ve které stále ještě doufám."

"Kde sebral tu zbraň? A to byl teda vožralej a zhulenej?"

"Jojo. Posílený chlastem a trávou vyrazil na hlavní silnici, protože měl představu, že tam někoho stopne. Navíc nikdy nekouřil normálně, měl potřebu jít fakt do extrému. Hlavní silnice je u té velké továrny s velkým parkovištěm a odtud právě vyjížděl nějaký muž směrem na Prahu. Bráchovi zastavil. Ale hned si asi všiml, že něco není v pořádku, protože je to na bráchovi strašně vidět, když s ním ty jeho stavy zrovna třískaj. Možná toho ani tolik nevypil, to šílenství měl prostě v očích. On nikdy moc nechlastal. A protože většinu času nemá ani tu trávu, tak většinou nekouří."

"A tys ho tak někdy předtím viděla?"

"Já nevím." Do té doby možná ne, ale potom ano, to ti ještě povím. Jakmile si pán uvědomil, že se ho vlastně bojí a takového stopaře do auta raději nechce, začal odjíždět. Brácha situaci vyhodnotil a prostřelil ujíždějícímu pánovi pneumatiku. Úplně ho vidím v tom klobouku, jak na tu pneumatiku střílí. Ale je docela znepokojující, že si i na chvilku myslel, že má právo někoho ztrestat za to, že mu nechce posloužit. Muž za chvíli z vrátnice té továrny zavolal policii. Když policie přijížděla, brácha ji myslím také stopoval, ale oni mu zastavili, naložili ho a odvezli do Bohnic, tedy do ústavu pro choromyslnné, lidově řečeno do blázince."

"Takže tenkrát víc nestřílel, už neměl kde a na koho a sebrali mu to víceméně hned." Dedukuje Skaven.

"Asi jo no. Asi tak."

"Když začal mít bludy kvůli té moderátorce v rozhlase a ten blud se rozjel, brácha měl pocit, že ji musí jet zachránit a vysvobodit ji z rukou teroristů, nebo tak něco. Také o tom předem nikomu neřekl, vůbec jsem netušila, co se mu honí hlavou. Vím, že jednou plácnul, že pravidelně poslouchá nějaké to vysílání, ale to bylo všechno. Mám pocit, že jsem to někdy i slyšela, byla jsem s ním v místnosti a on, když jsme se spolu bavili, měl jakousi rozdělenou pozornost a poslouchal trochu mě a poslouchal trochu i to rádio. Asi jako ty, když zíráš do mobilu, čteš si tam něco, leze mi to na nervy, ale částečně posloucháš i mě.

"Hm." Zavrčelo dítě, protože to nemá rádo.

"Jednoho krásného dne se brácha rozhodl vyjet do akce, vzal si otcovo auto, zase sehnal nějaký zbraně a jel k rozhlasu čekat na nějaké parkoviště. Prý tam hodiny seděl, prý se klepal strachy a bál se těch násilníků, proti kterým bude muset jít do akce. Takže subjektivně dost hroznej zážitek a velmi reálnej. Pak šel někam do vrátnice se ujistit, kdy ona má přijít do práce kvůli svému vysílání. Tam už pravděpodobně působil divně, jestli se mu tedy podívali do obličeje. Pak čekal další hodiny, byl i někde v restauraci, protože měl dost času a pak ona přijela a vůbec žádnej doprovod teroristů s ní nebyl. Pak ho snad vypudili pryč, protože se tam podezřele motal a vrátným, nebo ochrance se to asi nelíbilo. Detaily už si nepamatuju, jednou mi to brácha vyprávěl. Ale dost si vybavuju to, že sám prožíval hrůzu z toho, co ho čeká a přitom byl sám ozbrojený a připraven k boji."

"To je fakt děsný. Takže celý hodiny tam bloumal a nikdo nic nevěděl. Nikdo netušil, že je ochotný začít střílet, až se tam začne něco divnýho odehrávat. Takže on míval tyhle věci, tyhle zážitky, ale stejně odmítal léčbu a prášky? I potom, co šel převzít vládu na Hrad? To je taky docela síla. To mu jako připadalo normální?"

"Nevím. Po několika měsících ho tenkrát pustili a už měl diagnózu paranoidní schizofrenie. Bylo mi ho tehdy líto. Byl pod léky. Ty na něj působily, takže byl hodně krotkej a nejistej. Možná zaskočenej, že je na hlavu. Byla s ním chvíli řeč, nebyl tak nabubřelej, byl trochu dostupnej. Bylo dost těžký s ním mluvit, protože nic mu nebylo recht, ničemu nevěřil, trval na svém. On odmítal ideu, že není v pořádku a že potřebuje nějaké léky, nebo něco měnit. Takže netrvalo dlouho, vrátil se do svého standardu a měl pak další epizody, ve kterých to bylo hodně ujeté. Většinou se objevovaly na jaře, únor, březen… možná i někdy jindy, ale v těchto časech se objevovaly krize a každá byla jiná, pokaždé ty jeho bludy měly jiný obsah a jinou dramatičnost.

Ozbrojování a nebezpečné nápady tam byly snad vždy. Otázkou spíš bylo, o koho se on zrovna zajímá a kdo se tím pádem ocitá v určitém nebezpečí.

Do určitý doby jsem byla vždycky jeho spojenec. Když vyhrožoval své bývalé manželce a chtěl unést Sáru do zahraničí, protože je podezíral ze sexuálních orgií a mučení jeho dcery, tak to bylo hodně vážný… Sáru to určitě muselo hodně ovlivnit a poznamenat. Bylo jí tenkrát asi deset. Přijela jsem hasit situaci, právě tady na chatě jsem to několik dní s bráchou řešila, ale nakonec se uklidnil. To ti povím až pak, už tam budeme a vypadá to, že nahoře na horách slabě prší."

Mám ještě asi pět minut čas. Přemýšlím, proč sem jedu. Je asi šílené, co teď jdu udělat. Ale už jim prostě nevěřím. Ani jednomu, ani druhému. Jedním z důvodů toho, proč to jdu udělat, proč jdu rozbít ty betony, je jedna velice divná vzpomínka. Před více než dvaceti lety jsem tady na chatě o něčem s bráchou mluvila a najednou se mě zeptal, jak to bylo tou údajnou sebevraždou babičky. Nevěděla jsem v tu chvíli, co tím přesně myslí, nebo proč to zrovna vytáhnul a po tolika letech.

Naše zlá babička se jednou pokusila zabít, nebo přesněji řečeno to byla spíš demonstrační sebevražda, ale nikdy se mě na to neptal a nikdy jsme o tom asi nemluvili. Je to divné. Jiné rodiny probírají, co se stalo a co se komu přihodilo a proč se to přihodilo. Ale my jsme o tom asi fakt nikdy nemluvili, přitom se to stalo dávno. Možná dvacet let předtím, než to na mě brácha vytáhl. Asi bych mu tedy začala o té situaci vyprávět, protože já ji osobně zažila, byla jsem u toho, když babička byla nalezena ve špatném, tedy umírajícím stavu. Nebyli tam žádní dospělí.

Mně bylo patnáct, druhé sestřenici třináct. A jedna zrovna odjela, té bylo o půl roku méně, než mně. Babička spolykala prášky, to jsme my nevěděly, myslely jsme si, že umírá věkem, nebo je to mrtvice, nebo nějaký srdeční kolaps. Byla jsem tehdy na Moravě v cizím prostředí, zlá babička umírala, volala jsem záchranku a pak jsem musela pro faráře, aby jí dal poslední pomazání. Pak jsem se zúčastnila podivného obřadu, který dodnes nechápu, pak jsem držela stráž u umírajícího, protože nám to farář nadirigoval. Nebyla to vůbec žádná legrace a zůstaly mi pocity viny, protože je ze mě nikdo nikdy nesejmul, naopak dospělí ji na mě naložili, zatímco sami v roli dospělých selhali.

Brácha u toho tehdy nebyl. Asi ho to ani nezajímalo, proto se na to nikdy předtím nezeptal. Neměl ji rád. Vůbec se s ní už radu let nebavil. Ostatně otázka je, jestli vůbec někoho rád má.

Když se mě ptal, řekl to tak hrozně divně, až to vypadalo, že si snad i myslel, že jsem ji zabila, nebo ji nějak donutila k sebevraždě. Já už nevím, jak to přesně řekl. Vlastně mi to nedávalo vůbec žádný smysl. Byla jsem z toho úplně paf, proto si pamatuji ten pocit. On se mnou mluvil jako s vrahem, skoro jen tak mimochodem. Řekl to tak nepochopitelným způsobem, že jsem se úplně zasekla. Jako kdyby řekl: "Hele ségra, to jsem se chtěl někdy zeptat, jak to vlastně tenkrát bylo, když jsi ji tenkrát zabila, nebo se ji pokoušela zabít a nevyšlo to?"

I teď, když si na ten pocit vzpomenu, nechápu to a dělá se mi z toho zle. Co to je za člověka, a jaký má ke mně vlastně vztah, když se léta baví se svou sestrou o počítačích, náboženství a mnoha jiných tématech, a po dvaceti letech se jen tak mimochodem zeptá, jak to tehdy vlastně bylo? Prý slyšel někde v rodině, že jsem ji vlastně zabila já, nebo jsem ji nějak donutila se zabít. A přesto se na to nikdy nezeptal, nestálo mu to za to. Dvacet let si o své sestře myslel, že je něco jako vražedkyně a nestálo mu to za řeč. To se nedalo pochopit a nechápu to dodnes.

Takže možná je zabíjení v naší rodině tak nějak normální, že to ani nestojí za řeč. Koneckonců všem nám bába lezla na nervy, je teda pochopitelné, že někdo to jednou vezme do ruky a řekne prostě dost. Takže ségra to asi vzala do ruky a vyřešila to. Ani jsem se tedy neptal, koneckonců zabíjení je taková intimní soukromá věc, nehodí se vyptávat na detaily, každý si zabíjí po svém, tak jsem raději mlčel. Ale když už jsme u toho, tak dnes jsem to vytáhl. Jak to tedy ségra vlastně tenkrát udělala?

A tohle je pravý důvod, proč sem nyní jedu a chci se přesvědčit, jestli v těch zatracených betonech něco není. S dědovým betonováním mám blbé osobní zkušenosti. Jestli nic není v betonu, celou zahradu ani Krušné hory překopávat nebudu.

Přijíždíme na louku, která je pod chatařskou oblastí, kam jedeme. Nadmořská výška je momentálně asi 700 metrů. Slabě tu mrholí, ale sníh tu ještě není, takže se rychle podíváme, na co chceme a pak pofrčíme dolů. Je tu dost nevlídno, v chatě nemá smysl ani topit, protože je už plná plísně a vlhkosti. Tam nemá smysl se zdržovat.

Parkuji mezi stromy pár metrů od chaty. Chataři tu nyní žádní nejsou, mohu nechat auto na cestě. Tráva nebyla dlouho sekaná, je vysoká a mokrá. Dlouho se v tom motat nechci.

Otevíráme kufr naší Fabie. Máme s sebou krumpáč, ale přímo zde na chatě by měl být těžký železný sochor, kterým beton rozbijeme. Jdu se podívat na první betonový ingot, který tu táta s bráchou vyrobili. Je docela popraskaný. To by mělo jít dobře. V prasklinách se uchytila i nějaká travička, takže beton není kdoví jak hutný, je v něm málo cementu. Jdeme na to. Připadám si sice jako blázen, ale oni také nejsou normální a já bych to nikdy nedostala z hlavy, když už ty pochybnosti tady jsou. Máme to asi v rodině. Možná je to můj blud, ale kdo se v tom má vyznat?

Odemykám dílnu, železný těžký bodák je tam. Je to dobrý nástroj na vytváření děr pro zapouštění kůlů do země. Nám se to teď bude hodit. Skaven bere železo do ruky a říká. "Ukaž, já to udělám. Kde ho mám rozmlátit?"

"Zkus špici vrazit do té pukliny a pak zkusíme páčit, jestli to půjde."

Nikde nikdo. Jsme tu v dešti jenom my dvě a možná nějaké mrtvoly. Anebo taky ne. 

Pokračování příběhu ZDE