15. kapitola - Šachistická taktika chromého útočníka. Psychoromán "Na šourek zásadně kladivem"

Ve čtvrtek v noci jsem dost neklidná usnula s očekáváním věcí budoucích a v pátek dopoledne jsem byla probuzena zvoněním telefonu. Otec se už hlásil z domova. Zvedla jsem telefon.

"To jsem já, táta."

"Ahoj."

"Ahoj. Tak už jsem doma."

Nevím, co mám na to říct. Snad asi… jízda byla dobrá? Ale neříkám nic. Čekám, co vypadne z něho.

"Tak už jsme se tu s Jirkou domluvili, koupíme tu polohovací postel, už jsme ji objednali. To je asi tak všechno. Když tak zavolám. Tak ahoj."

"Tak fajn. Tak ahoj." Řekla jsem, ale už mě neslyšel. Často zavěšuje telefon hned po té, co sám dokončil svou myšlenku, na druhé už vlastně nečeká. To je běžné. Chtěla jsem sice ještě něco říct, ale to už je jedno.

Položila jsem telefon. Je deset hodin. Jdu ještě spát, protože jsem jak praštěná do hlavy. Ani nevím, kdy jsem šla spát, někdy nad ránem a usnula jsem asi ještě o dost později.

Při druhém probuzení jsem měla v hlavě okamžitě dědu. Neumím si vůbec představit, jak to tam bude probíhat. Nedokážu se na ně vykašlat, nechce se mi tam jet, přesto mám pocit povinnosti, že musím zítra nebo pozítří jet na návštěvu a podílet se nějak na obsluze nebo pečování o jeho jeho osobu.

Otec v nesnázích, to přece musím něco dělat, zároveň je mi z té představy blbě. Vím, že se to ode mě očekává. Ani nevím, čím přesně bylo způsobeno, že ten závazek na mně visí jako cedule. Na krku jakoby mi visela cedule s nápisem:

"To je ta, která se musí postarat o svého nemohoucího otce"

Ani nevím proč, s bráchou jsou vztahy na nule, nebo možná ještě hůř. Nevím přesně, jak to začalo, nebo skončilo, byl to prohlubující se proces, který trval léta. Ale dostalo se to do bodu, kdy já se vyhýbám jemu a nechodila jsem k rodičům ani na návštěvu, když máma ještě žila.

Vlastně ne, během doby, kdy máma se postupně zdravotně zhoršovala, byla jsem tam asi dvakrát a byla jsem ráda, že brácha vůbec nevylézá ze svého pokoje. Jeho vymlčování, způsob jakým dával najevo své pohrdání vůči lidem, řvalo i přes tu betonovou zeď, která u nich v paneláku mezi pokoji je.

Je mi blbě i teď, když o tom píšu. Vnitřnosti v břiše jsou stažený, huba se mi křiví, jako když se člověk dívá na mrtvolu rozježděného zvířete na silnici a po mrtvole lezou masařky a brouci. Je to stav hlubokého odporu, kdy nejde zastavit mimika na tváři, která prozrazuje, že je mi z něčeho opravdu špatně, nebo cítím velké znechucení a štítivost.

Nedokážu to ani popsat. Neznám taková lidská slova. Je to jako dívat se na velkou smradlavou obludu, ze které vytéká hnis a to celé je obalené masařkami a leží to v obrovském hovně. A na tom všem je položený lidský mozek postříkaný ejakulátem, posypaný broukama a na tom je ještě jedno hovno. A za tím vším je mrtvej jelen, kterej hnije a rozpadá se a to celé je uprostřed toxické bažiny, která smrdí a to celé se nachází v nejhlubších peklech, kam člověk fakt na výlet nechce.

Je to divné, jak to funguje. Pajšl v trupu se kroutí, na blití mi přímo není, ale nedokázala bych teď nic pozřít, útroby se brání. V hlavě mi zní anglické slovíčko:

Sice to takhle momentálně cítím, ale ve skutečnosti s tím začíná on, kdo se začne tvářit znechuceně a to tak, že víc už to nejde. On je ten, kdo se takhle zatváří, když se tam objevím já, nebo teta, nebo kdokoli, komu on chce dát najevo svůj pocit hnusu a pohrdání, když toho někoho vidí. On umí vyhnat svým ksichtem návštěvu, jeho huba, nebo spíš výraz, by se mohl používat jako zbraň. To já v sobě nemám, nebo to při setkání s lidmi nedělám. Nyní to však cítím. Tady, u sebe doma, když o tom píšu a přemýšlím, cítím hnus. Ale když tam přijedu, jsem v jiném módu, necítím to a nevysílám to směrem k němu. V tu chvíli se k němu chovám jako by tam tento niterný hnus nebyl.

Kdyby se mě teď terapeut zeptal na to, co cítím, konečně bych byla schopná mu to říct a popsat. Asi bych to ani nemusela moc vysvětlovat, protože to je vidět na mém obličeji. Cítím hnus a odpor. Takže vlastně ani já jeho nechci vůbec potkávat, ale nebylo to tak vždy. Bylo období, kdy jsme spolu i komunikovali, a to docela dost. Také jsem se asi tetelila blahem, že se mnou konečně mluví jako s člověkem a vlastně jsem se tetelila podobně jako máma, když spolu začali krást ten proud. Akorát že já jsem s bráchou nekradla, my jsme vedli debaty o Bibli a jiných knihách, které jsme v tu dobu oba četli.

Začalo to tím, že jsem je nejdříve četla já a tím jsem je přitáhla do rodiny a do společné debaty. Brácha se přidal. Většinou mi asi oponoval, ale nebyl to přímo boj, spíš intelektuální filosofická debata. Otec se také hodně zapojoval, ale bylo to sdílení a diskuze. Svým způsobem to bylo něco zcela nového v naší rodině, kde se většinou mlčeno, pohrdalo, vymlčovalo, skrývalo, brečelo tajně na záchodě a tak podobně. Vlastně to bylo velmi unikátní období v naší domácnosti.

Nebydlela jsem tam s nimi, ale často jsem jezdila na pokec. Bydlela jsem tehdy v Praze, nebylo to k nim daleko. Ale toto období diskuzí netrvalo dlouho, tenkrát ještě nebyla odhalena jeho nemoc, nebo abnormální mentální a duchovní stav, který je lékaři nazývaný jako paranoidní schizofrenie. Pamatuji si to dobře. Měla jsem s ním docela dost zážitků. Předtím i potom.

Jednoho dne ho odchytli a šoupli do blázince. Nějakou dobu pak žil u rodičů a pak se odstěhoval do hor, kde žil na té boudě, což jsem už zmínila. Tím se náš kontakt hodně omezil, ale ještě jsme nebyli v tomto nepřátelském postavení vůči sobě. To přišlo až později.

Celý můj den se v myšlenkách vracím k bráchovi. Kdysi jsem získala pocit, že úplně obrátil a začal se ke mně chovat velmi nevraživě v okamžiku, kdy jsem začala chodit na psychoterapii. Tenkrát mě napadlo, že tato změna se nelíbí ani mému otci, ten však nedal nic najevo… ani mému bratrovi. Ten to už najevo dal. Od té doby jakoby se mi začal vyhýbat. Ale proč? Bylo to pro něj ohrožující? Nebo pro dědu to bylo ohrožující a poštval bráchu proti mně? Mám pocit, že asi ano, ale jistá si tím nejsem.

Brácha před mnoha lety začal všechno obracet. Když jsem se dále zabývala Biblí a neuhnula jsem od svého přesvědčení, že Bůh existuje, on napsal "antibibli". Nevím, jak dlouho se s tím lopotil. Sice to celkem odfláknul, protože Bible je tlustá kniha, ale něco vysmahl. Mezitím měl epizody, ve kterých si myslel, že je Jan Křtitel. Potom byl zase antikristus, to mu možná už zůstalo, možná je na to pyšný. Nevím, jak je na tom aktuálně, už to spolu neřešíme. Všechno ho bralo tak nějak víc než mě. Když jsem mu jako dítě ukázala takový ohýnek, který jde snadno uhasit dlaněmi, byl z toho okouzlen a pak udělal požár, od kterého měl pak popálené obě ruce. Všechno hrotil do extrému.

Vůbec nevím, co budu dělat. Asi tam budu muset zítra jet. Ale proč? Proč bych musela? Protože se to od dcery očekává, že přijede za nemocným tatínkem. Jenže já je vidět nechci, ani jednoho. Takhle to pocitově cítím. Přesto mám pocit povinnosti a teď se to ve mně mele a není mi z toho vůbec dobře. Přizpůsobit se jim nedokážu, už je mi z nich zle. Ale zároveň je ze života dostat také nedokážu, jsem v sevření lidských očekávání, povinností, tradic. Přece se teď nemůžu vybodnout na tatínka, který je bezmocný, starý chudinka. Ale také mě strašně sere, ale nevím čím vším. Vnitřní protichůdné pocity mě trhají na kusy. Je mi z toho zase zle.

Cítím předem pocity viny, ty mě pravidelně přelévají jakýmsi hnusným smradlavým asfaltem, který pomyslně vypadá jako asfalt, ale spíš je to černá tekutá plíseň, která mě zalévá. Někoho zalévá čerstvá životadárná voda, někoho naředěná rozmixovaná černá plíseň. V tom se koupu teď já. Rozmixovaná plíseň se pokouší vtéct do struktur mého myšlení a tam se pak začne roztahovat a vše pohlcovat.

Kdybych teď měla za nimi jet, asi bych se tam nutila k nějaké aktivitě. Že jim třeba uvařím, nebo něco umeju, ale na dědu bych stejně nedokázala šahat. Prostě by se to ve mně šprajclo, nebo bych se musela znova úplně odosobnit a musela bych se stát biorobotem, ale to já prožívat znova nechci. To už tady bylo a trvalo mi strašně moc let, než jsem se z toho pozvolna dostala. Ale zdá se, že ještě není konec. Možná teprve teď skutečně začínám cítit sama sebe a mám s tím tyto problémy. To znamená, že se ve skutečnosti uzdravuji z poškození, ale nese to s sebou tyto problémy. Už nad tím vším přemýšlím tolik let, chci se dobrat konce a už to nechat odejít.

Uteklo další odpoledne, další večer, další noc a přišlo nové ráno. Sobota. V sobotu jezdí hodné dcery s vnučkami na návštěvy za svými nemocnými rodiči a prarodiči. Co dnešní den asi přinese?

Vzpomněla jsem si na film "Trosečník", kterým jsem byla na pár dní hodně ovlivněna, když jsem ho před lety viděla. Tom Hanks je na ostrově úplně sám, přežil pád letadla do moře a přežívá z dešťové vody, kokosů a nalovených ryb. Nemůže se vůbec dostat z malinkého ostrova, na kterém ztroskotal, chce zpátky mezi lidi, ale nemůže, protože ze všech stran je ostrůvek obehnán vlnami, které ho prostě nepustí.

Velké vlny mlátí do ostrůvku a není možné je překonat, vždy ho to vrátí zpět a je jako ve vězení. Až jednou po letech mu příbojová vlna poslala kus nějakého plechu, který se vyplavil a ten plech mu posloužil jako plachta, která ho v podstatě zachránila, i když musel ručně vyrobit vor z kmenů palem a velmi se pro svou záchranu musel přičinit. Ale povedlo se. Vrátil se mezi lidi, ale ani to nebylo snadné, protože jeho milovaná družka už měla jiného.

Byl sice opět mezi lidmi, ale zůstal niterně zase sám. Nicméně otevřel se mu celý život a nebyl už nucen zůstat na malinkém ostrůvku s kokosem, rybou a dešťovou vodou. Otevřel se mu svět celý, s miliardami potencialit, které od té doby mohl začít zase využívat. Mohl najednou volit v obrovské nabídce voleb. Předtím měl pouze dvě volby. Buď zoufalé přežívání v ostrovních podmínkách na hranici šílenství, kde je i malá naděje na zázrak, nebo sebevražda. Ale to jsem dost odbočila. Já nejsem na tropickém ostrůvku s rybou a oštěpem, i když se tak často asi cítím.

Tentokrát se otec s bratrem ozvali jinak. Po probuzení jsem zapnula počítač a měla jsem ve schránce e-mail od bratra. Zcela výjimečně. Nepíšeme si běžně. Neuvedu zde jeho oblíbenou přezdívku, kterou celý život používá, ale vložím sem něco podobného, co zní také hustě a svým způsobem to k němu sedí. Pro naše účely se bude jmenovat Tygriel.

Takže přišel e-mail od mého bratra Tygriela. V něm bylo napsáno, že se mám podívat na video, které natočil s otcem, a vložil ho na svůj YouTube kanál.

Čtenáře opět výjimečně upozorňuji, že se mi začíná dělat znova blbě, protože ta zpráva byla divná. Jaký video? Co to je? To je nějaký vzkaz nebo videoposelství? Nemám z toho dobrý pocit, ale nebudu předbíhat ani předjímat.

Hned to jdu to říct Skaven, že děda a Tygriel natočili nějaké video a že se na to mám podívat. Skaven jde tedy se mnou, dává si židli k mému stolu s počítačem a rozklikáváme odkaz. Je mi trošku na zvracení. Sedíme tu jako v kině, když je člověk v napjatém očekávání. Očekávám spíš něco hororového než poetického. Ani jsme si nepřinesly popcorn, nejspíš ho doma ani nemáme. Čekáme asi něco krátkého, těžko říct co. Vůbec si to nedokážu představit, nic takového tu ještě nebylo.

Před námi se otevírá obraz, tedy prostředí, ve kterém je můj bratr. Konečně si ho může Skaven pořádně prohlédnout, ani nikdy neměla vhodnou příležitost. Bratr je plešatý, zarostlý, podivně odulý, nějak se nemůže zbavit vody v organismu, to je vidět. Není to jen běžná tloušťka, prostě zadržuje hodně tekutiny. Dříve býval urostlý, nikdy to nebyl hubeňoučký vytáhlý typ, nebo tak něco. Byl to kus chlapa a také se rád jako kus chlapa prezentoval.

Teď už vypadá jako nemocný člověk. Evidentně se mu špatně dýchá. Je pomalý, mluví hrubým chlapským hlasem, působí flegmaticky a já už zase vidím to jeho morální čnění nad celým světem. Jenže teď je ještě víc nadutý a nafouklý z přemíry tekutin, které jeho organismus zadržuje. Má nafouklá i záda, asi jako ropucha. Vypínám však v sobě všechny tyto myšlenky a pokládám se do děje.

Můj bratr Tygriel stojí v kuchyni u lednice, za ním je dřevěná polička a dekorativními talíři a pár hrnků na věšáčcích. Nad tím jsou klasické ručičkové hodiny, které ukazují, že je něco po desáté.

Bratr na kameru oznamuje, že právě začíná natáčet něco jako dokument, který má zachytit stav člověka, který je stár a nemocen. Ukazuje na hodiny, aby to bylo pořádně zdokumentované, že je právě deset hodin, když s tímto natáčením začíná. Asi se rozhodl, že to celé poslouží nějakému důležitému nebo vyššímu účelu. Bude tedy natáčet něco jako časosběrný dokumentární film. No, zní to divně a vypadá to také prapodivně. Stále nechápu smysl.

Hned tam vsunul jednu zlověstnou poznámku, že někdo píše knihy… (třeba zrovna já) a někdo točí dokumenty (třeba zrovna on), protože příběhy z knih se prý dají představovat různě, ale dokument je prostě dokument. Pochopila jsem to tak, že ukázané platí a nějaký kecy v knihách jsou proti jeho dílu či projektu nic, nebo dokonce falešná výpověď.

Začátek mi zněl tedy poněkud zlověstně. Asi jako když Tygriel vytáhl do boje a teď překvapí. Jako když Tygriel to jde nandat svojí malé ségře, aby viděla, kdo je tady pánem situace. Na moment jsem tedy měla dojem, že motivací je opět jeho tažení proti mé osobě, i když to mohl myslet jinak. Ale myšlenky jsem rychle zapudila a dívala se dál.

Po krátkém úvodu šel bratr s kamerou úzkou chodbičkou do pokoje, kde byl otec.

Pár měsíců jsem ho neviděla, už to bude skoro půl roku. Bratr vstoupil do místnosti a udělal záběr na otce, který ležel na zemi nahý. Zvedl se mi žaludek. Zároveň jsem pocítila přirozený, nebo pro mě přirozený soucit s lidskou bytostí, která byla nahá, stará a bezmocná. Během pobytu v nemocnicích zhubl, vystupovaly některé kosti, které dříve nebyly vidět. Kůže vytvářela jiné záhyby, které mladý a zdravý člověk na sobě nemá. Vypadal jako těla naházená na hromadách mrtvol někde v koncentračním táboře, ale byl živý a byl to můj otec. Všechno se ve mně sevřelo, byl to smutný a zároveň nechutný pohled. Ale také se něco ve mně vzepřelo, protože jsem nedokázala pochopit, proč tam leží nahý na zemi a proč to Tygriel natáčí a dává všem na odiv.

Pod otcem byla hozená matrace, slabá asi jen 5 cm, která se někdy dává na postele jako vrchní slabší matrace. V bytě je ústřední topení, určitě tam bylo hodně teplo. Ale to si jen domýšlím. Otec se tam divně válel, šourek mu visel a plandal přes stehno, nemohla jsem se na tu ohavnost dívat, ale dívala jsem se dál, jen jsem se vyhnula pohledu na jeho přirození. Ostatně byl asi předtím přikrytý dekou, ale ta se mu svezla z těla.

Otec zvedal hlavu, stařecké tělo působilo úplně bezmocně. Nebyl schopen se zvednout. Cukal sebou, ale nešlo to. Hlava se vzpínala nahoru, jakože chce vylézt na postel, která byla hned vedle něho, ale nešlo to. Válel se tam jako brouk na krovkách, který není schopen se přetočit na nožičky, aby mohl někam odlézt. Bylo to hrozné podívání, nikdy jsem ho tak neviděla. Vlastně jsem tak neviděla žádného člověka.

Bratr se ptal otce, jestli má něco přinést, nějaké pití třeba, ale otec prý nechce.

Tygriel stále natáčel. Měla jsem strašně moc pocitů, které do sebe narážely, každý pocit byl jiného druhu.

Jeden z pocitů byl divný údiv, co to tam brácha vlastně dělá a o co mu jde. S otcem mluvil normálně, nebylo v tom nic zlověstného, že by tam otce nějak mučil a týral, jen se normálně ptal, jestli má přinést pití. Otec se tam vrtěl, pokoušel se vstát, což nešlo, a tak hledal jinou polohu na té matraci. První video skončilo, trvalo možná deset minut. Bylo v tom i něco velmi znepokojujícího a perverzního. Nedokázala jsem to pochopit. Byla jsem z toho ohromená, úplně mimo. Zasekával se mi mozek. Věci mi v tu chvíli nedávaly smyl. 

Pocity byly v chaosu. Lítost, odpor, zhnusení, pohled na ubohost člověka vzbuzoval soucit, ale i nechuť k životu zde. Byl to prapodivný mix všeho. Ale video skončilo a my jsme viděly, že na bratrově divném až toxickém kanále bylo videí s dědou už asi šest. Takže jsme pokračovaly, ale já se v nitru děsila, co bude na těch dalších. Mohlo tam být cokoliv.

Navzdory všem těm pocitům, co jsem měla, shodly jsme se nejdříve se Skaven, že Tygriel se chová k dědovi docela hezky. Možná jsme čekaly nějakou popravu, ale místo toho nabízel starému otci pití. Slovo laskavě bych v jeho případě asi nepoužila, ale s jakousi trpělivostí a snášenlivostí, mírností to v ten moment dělal. Přesto jsem niterně cítila, že to nebude trvat dlouho, že to dělá jen chvíli, a není schopen ani ochoten se obětovat dlouhodobě. Udělá to nyní, ale ne potom. Nenechá si vzít své pohodlí a svůj životní styl. Na chvilku ano, ale ne na dlouho. Není to žádný pečovatel. Už to, že chvilku pečoval, ho morálně vyneslo někam, nevím kam a cítí se velmi čnějící a nadprůměrný. Zejména nade mnou vyrostl jako obrovský strom, který se nyní majestátně rozprostírá nade vším. Já jsem vedle něho malá bezvýznamná kopřiva dole v jeho stínu, on je tady král. Tady je všechno Tygrielovo. I chatu, když se tam drze nastěhoval, označil jako Tygrielovo království. A nějak si to člověk často uvědomoval, i když třeba ani nechtěl.

Druhé video bylo dost podobné. Děda si vzal do ruky dřevěnou hůlku pro stařečky, různě s ní šermoval a zoufale se pokoušel nadzvednout ze země. Nešlo to. Bylo vidět, že to nehraje a že je skutečně bezmocný a nemá žádnou sílu. Jeho svaly ochably. Video bylo krátké a já jsem nevěděla, co si mám myslet. Trochu to hrát i mohl, ale nemusel, vše mohlo být odpovídající skutečnosti. Nicméně je tu otázka, co tímto velkým natáčením chtějí říct? Brácha tam plácnul něco o tom, že takto byl navrácen otec z nemocnice. Působilo to, jakoby chtěl reklamovat, že otec není opravený a dovolili si ho vrátit domů v tomto mizerném stavu. To bylo hodně divný.

Mezi těmito videi jsem se ho e-mailem dotázala, jestli máme přijet a jestli od nás potřebují nějakou pomoc. Nechtělo se mi tam jet, ale stejně mi to nedalo a prostě jsem musela tuto otázku položit. Přišla krátce poté jeho divná odpověď. Reagoval v tom duchu, že je mu to jedno, jestli přijedeme, nebo ne, že stejně asi není co řešit, ledaže bychom ho zvedly na postel a nějak oblékly… protože se tam válí jako nějakej "adamista", čímž asi myslel adamita čili "naháč".

Začala jsem být vnitřně ostražitá. Moc jsme se Skaven nemluvily, jen se dívaly. Bylo jasné, že to probereme potom, zatím jsme jen zíraly.

Další video bylo úplně jiné. V podstatě předcházelo tomuhle všemu. Brácha ho musel natočit o den dříve, když tam děda ještě nebyl, možná o dva dny dříve. Už si to nepamatuji.

Video bylo takzvaný UNBOXING. Brácha stejně jako různí známí i neznámí YouTubeři okázale vybaloval krabici a natáčel se u toho webkamerou. On nemá na svém kanále téměř žádnou sledovanost, ale stejně si dal tu práci informovat své sledující o tom, že vybaluje předmět z krabice, která mu přišla kurýrem. I nad tím jsem kroutila hlavou.

Wikipedie o tomto fenoménu říká:

Rozbalení je proces vybalování spotřebních produktů, zejména high-tech gadgetů, který je zaznamenán na video a sdílen online. Je to vizuální dokumentace zážitku z krabice. Video obvykle obsahuje podrobný popis a ukázku produktu.

Tygriel zážitek z krabice tolik nerozpatlával, ale zarazilo mě něco jiného. Bylo z toho všeho evidentní, že akce byla kompletně naplánovaná. Někdo to promyslel předem, brácha pak objednal videokameru a teprve další den začal natáčet tento svůj dokument o nepohyblivém starém člověku, který se válí vedle v pokoji.

Tygriel si kamerku vybalil, chvilku si ji prohlížel a pro diváky komentoval nějaký funkce, nabíječku atd. Už si trénoval, jak ji bude obsluhovat. Vyplývá z toho, že bratr byl na příjezd dědy takto připraven. I jeho oficiální natáčení prvního videa v kuchyni, kde oznamoval, že začíná se svým dokumentem, tuto ideu potvrzují.

To bylo mrazivé a začínala jsem být u monitoru spíše nasraná. Objevil se hněv, zatím jen první závany hněvu a pak touha s nimi skončit jednou pro vždy.

Spustily jsme další video. Na něm se děda válel opět na té matraci, pořád mu nešlo zvednout a chtěl si změřit hladinu cukru v krvi a dát si injekci inzulinu. Ruce neudržely tyhle malé předměty, takže se to někde válelo na zemi.

Brácha blbě vidí, protože si zničil oči domácím vývojem virtuálních brýlí a nevím, jestli s tím něco dělá, nebo nedělá. Netuším, jestli byl u očního specialisty, jestli je možná nějaká operace, nebo možná není. Fakt nevím. Jen vím, že vidí blbě. Nebo jinak. Já to ve skutečnosti nevím, otec nám to říkal. Takže skutečnost vlastně může být úplně jiná, teď už mu nevěřím ani slovo. Všechna jeho prohlášení a informace o druhých je potřeba zrevidovat, protože vše může být úplně jinak.

Otec okolo sebe chmatal, aby našel, co mu upadlo. Brácha nebyl schopen se ohnout, protože je fyzicky dost nepoužitelný a do toho ti dva začali řešit téma chcaní. To není můj výraz, to je jejich výraz.

Zajímavé bylo, že otec byl ochoten chcát na podlahu, kdyby to nešlo jinak. Sám navrhnul, že se natočí na bok a bude tam chcát na podlahu vedle matrace.

Tygriel je sice prase, k tomu se dostanu jindy, ale i tohle ho zarazilo. Sám otci řekl, že chcaní na podlahu není asi dobrý nápad, protože jsou tam dřevěné parkety a bude to tam pak hrozně smrdět a parkety se zničí.

Překvapilo mě, že bráchovi záleží na parketách, ale dobrý. Co však bylo ještě divnější, já nepoznávala otce. Většinou byl čistotný, celý život si ho pamatuji jako někoho, kdo kolem sebe nedělá bordel, udržuje si pořádek, ale nepřehání to. Taková rozumná střídmost v chlapském stylu. Nepotřebuje život s leštěnkou, ale chcaní na parkety mi k němu prostě nesedělo. Normálně před kamerou říkal bráchovi, že bude chcát z té matrace přímo na zem a že je mu to jedno. Říkal to divně, až to mnou otřáslo.

Když toto krátké video skončilo, napsala jsem bráchovi e-mail, ať to všechno stáhne z YouTube pryč, protože se tam válí náš otec nahý a bezmocný a není to pro něj zrovna důstojná situace, což si snad ani on nezaslouží. Napsala jsem myslím něco v tom duchu, že s tím nesouhlasím a jestli to nezmizí z jeho kanálu, zařídím, aby mu to zablokovali nebo tato konkrétní videa zmizela.

Čekala jsem, jak on bude reagovat, mezitím jsme viděly ještě jedno krátké video. Tam děda ležel zase na zádech, stále na zemi a bráchy se podivně zeptal, jestli toho mají natočeno už dost. Najednou se mi nelíbil ten výraz a to, že si zase složil ruce pod hlavu. Ten pohled a tu polohu velmi dobře znám.

Tygriel odpověděl, že jo, že už toho mají dohromady minimálně hodinu, možná i hodinu a půl. Otec byl spokojený, vše běželo, jak chtěl. Pravděpodobně to vymyslel celé on. Natáčel to pro mě. To video mnou otřáslo ještě víc než všechna ta předcházející. Začala jsem se nepokojně vrtět a věděla jsem, že dál v tom pokračovat nebudu. Končím. Jsou to psychopati oba dva. Nevím, který z nich je větší.

Řekla jsem Skaven, že už další videa sledovat nebudu, ani nechci. I ona na to koukala jaksi bez schopnosti pochopit, co se to tam děje. Byly jsme z toho úplně paralyzované. Skončily jsme obě dvě. Vypnuly jsme to.

Konec. Dál už v žádným případě.

Zmocnil se mě pocit, že se děje něco strašného a nebezpečného. Ale vůbec jsem nevěděla co všechno. Začala jsem jednat instinktivně. Konec sledování, ať s tím jdou do hajzlu, šílenci. Bráchovi jsem napsala poslední varování, že jestli to nestáhne, oznámím to jako závadná videa s nahotou nebo týráním, a to jsem také za chvíli udělala.

Pak jsme se Skaven debatovaly, jestli to brácha nemůže třeba dávat někam na dark web, protože nebylo pochopitelné, proč tuhle prasárnu natáčí. U dědy jsem měla pocit, že to natáčí proto, aby mě donutil vzít si ho k sobě, tedy k nám. Vizuální vydírání. Ale nebylo jasné, co tam ve skutečnosti provozuje brácha a co s tím materiálem plánuje. Ta nahota a bezmocnost byla v něčem divně účelová. Kromě toho, že mě otec vydíral a chtěl zmanipulovat, z bráchovy strany to bylo jiné.

Dříve trávil hromady času díváním se na dětské ruské porno, to už bylo mnoho let zpátky a předkládal mi to tak, že jako proti těm hajzlům bojuje. Ale kdoví, co dělá a čeho je schopný. Tímto padly mé další iluze o jejich "normálnosti".

Začala jsem mít veliký strach, protože brácha už byl několikrát v životě připraven skutečně zabíjet lidi, když se mu v té jeho palici objevil důvod. Mám s ním různé zážitky a vím, že se mu může do hlavy nastěhovat něco takového jako velké zúčtování se ségrou. On stejně umírá, otec umírá, mohlo by se všechno ještě obrátit proti mé osobě, nebo proti nám se Skaven. Je to magor. Je pak schopen přijet, pozorovat, kroužit kolem domu, je schopen se ozbrojit. To už tady bylo, už se to dělo před lety, akorát to tehdy zrovna mířil na někoho jiného.

Po chvíli jsem zjistila, že nějaké video už zmizelo a protože jsem začala mít z bráchy opravdu strach, ostatní videa jsem si stáhla a uložila do počítače. Vůbec jsem nedokázala odhadnout, co se stane. Možná budu potřebovat ta videa pro policii, protože se může stát cokoliv. Stažená videa jsem zabalila a už se na ně nikdy nepodívala.

I teď, když píšu kapitolu této knihy, je nechci vidět znova. Se svým současným poznáním bych byla schopná získat z nich mnohem více informací než tehdy, ale nestojí mi to za to vidět ten hnus znova a opět to plně prožívat. Můj zápis těch událostí nemusí být tedy úplně přesný. Ale znova si to prostě nepustím, spíš bych to raději všechno zapomněla. Jsem ráda, že už jsem tuto část napsala a příště mohu pokračovat o něčem jiném.

Ještě si vybavuji, že v jednom z těch videí brácha něco zabublal a bylo z toho zřejmé, že nevěděl, v jakém stavu se děda z nemocnice skutečně vrací. Před kamerou chtěl od dědy prohlášení, že v tomto stavu byl už v okamžiku, když byl z nemocnice převezen domů. Bratr měl potřebu si to natočit a mít důkaz, že jím děda nebyl nějak týrán. Už si nepamatuji přesně, co Tygriel říkal, ale bylo z toho patrné, že se cítí být trochu podveden, protože tohle si nedomluvili a je pravda, že brácha nebyl objektivně schopen se o svého otce starat, protože jeho zdravotní stav byl také mizerný.

Děda se umanutě chtěl vrátit z nemocnice domů a potřeboval tento materiál natočit pro nás, abychom já i dcera vyměkly a vzaly ho k nám domů. Tím by tvorba těchto videí splnila svůj účel. Brácha tyto materiály natáčel pravděpodobně s jinými motivy, které mu možná podsunul otec, nebo jeho motivy pramenily čistě z jeho povahy. Ale i tak jsem zůstávala nějakou dobu ve zmatku. Tyto závěry mě sice napadaly, ale hned poté se zase úplně rozpadly, přišly jiné závěry a takhle to pokračovalo nějakou dobu. Třeba celé měsíce.

Příští kapitola také lehká nebude, protože tento otřesný zážitek nebylo snadné ani pochopit, ani vstřebat a přišla fáze přípravy na boj.

V tuto chvíli pro nás nebyl nebezpečný děda, protože ten se ani nezvedl z matrace, ale nebezpečným se stal pro mě brácha, který také sotva žil, ale mohl cokoliv proti mně podniknout, zejména kdyby byl nějak podněcován mým otcem. A že bude podněcován, bylo velmi pravděpodobné.

Začala tedy příprava na naši obranu, která po zkušenostech s bráchou byla nutná. Také bylo potřebné vyřešit problém s dědou. Dalo se předpokládat, že dva dny to tam děda s bráchou zvládnou, budou natáčet svá psychopatická videa a pak zjistím, co se dá dělat i s touto situací. Zavolám doktorce, ke které děda i můj brácha patří. Někdo to vědět musí, co se tam odehrává.

Když děda kdysi mluvil cosi o šachistických partiích, řekl jednou, že určitá taktika nebo zahájení se jmenuje španělská jízda nebo španělská hra. Ale to, co tady předvedl, byla spíš psychohra "Chromý útok".

Pokračování příběhu zde