14. kapitola - Šachová partie na mrtvici. Psychoromán "Na šourek zásadně kladivem"

Utekly tři měsíce. Neustálé zabývání se dědou postupně ztratilo na intenzitě. Nevolal a já také ne. Nebylo o čem. Zabetonované mrtvoly jsme hledat nejely, cítila jsem potřebu si vše vysvětlit jinak, méně paranoidně, méně šíleně, méně dramaticky. Skaven mi pomáhala dívat se na vše z různých úhlů a skončily jsme tedy u toho, že děda má pravděpodobně pedofilní sexuální tendence, asi, ale víc prostě nevíme. Sice jsem se tématem dědy stále v duchu zabývala, nebo hodně zabývala, ale už to nebylo takové psycho. Blížil se podzim, v informačním poli se stále vznášela pandemie covidu-19, takže člověk měl i jiné obavy a starosti než zrovna tohle.

Děda v poklidu hrál své počítačové hry, chodil pro tlačenky a rohlíky do obchodu a větší nákupy objednával pravidelně u řetězců, které v jeho bydlišti provozovaly závoz. Takže všechno bylo v pohodě. Mé nezodpovězené otázky dál trčely někde v mysli, ale naučila jsem se s nimi trochu fungovat a dokázala se věnovat i něčemu jinému.

Momentálně mám covid, zrovna to na mě padlo. Celá anabáze s covidem začala na jaře, tehdy se nám to vyhnulo. Ani já, ani dcera jsme nebyly nemocné, nebo jestli ano, tak totálně bezpříznakově. Otec u nás byl v létě, také s tím neměl problémy. Čekalo se na podzimní vlnu nákazy. Pořád se o tom mluvilo a psalo, ale až teď na konci října jsem tuto chorobu nejspíš skutečně chytla.

Nejdříve jsem byla jenom unavená, jako když na mě leze chřipka a pak přišla neobvyklá bolest v zádech, kterou jsem takto ještě nikdy nepociťovala. Záda mě bolí často a docela dost, ale v úplně jiné části a hodně jinak. Začal mě zejména v noci bolet trapézový sval a to tak, jako kdyby ho někdo nějak držel a snažil se mi ho servat ze zad. Byly to velmi silné a nepříjemné bolesti a byla jsem z nich celkem vyčerpaná, protože mi to nedovolilo dobře spát a odpočinout si. Jinak mi nebylo nic. Jen ta únava mě kdykoli přes den prostě vypnula a musela jsem jít spát. To jsem také nikdy dříve nezažila, chřipku to moc nepřipomínalo. Nevěděla bych ani, že jde o covid, když Skaven mi najednou něco ukazovala, že prý to smrdí a já necítila nic. Když už jsme to náhodou odhalily, čuchala jsem asi k dvaceti různým surovinám a potravinám, ale prostě jsem necítila nic. To už stačilo k tomu, abych nemoc za covid považovala, na test jsem ani nejela, protože nepovažuji nutné jezdit s tím všude možně a dál roznášet nákazu. Protože se živím z domova výrobou dekorací, nebyl to pro mě problém. Jen jsem se potřebovala uzdravit.

Několikrát za den jsem u počítače nebyla schopná vůbec myslet a musela jsem si jít lehnout. Svalila jsem se do postele a pár hodin jsem byla mimo, nebo mě probudila ta bolest zad a musela jsem zase vstát. Tohle trvalo už asi týden, když najednou se ozval otec.

Zazvonil telefon. Neměla jsem zrovna brýle, takže jsem neviděla na displeji, kdo mi volá. Ale moc hovorů nemívám.

"Ahoj, tady táta." Řekl suše.

Chtěla jsem říct, že mě to napadlo, ale neřekla jsem nic takového.

"Tak volám z nemocnice."

"Co se stalo?"

"Šel jsem nakoupit a upadl jsem. Pak jsem byl zase znova v obchodě a udělalo se mi blbě, to jsem taky upadnul."

"Stalo se ti něco? Máš něco zlomenýho, nebo proč si tě tam nechali?" Jdu víc k věci, protože první hlášení bylo trochu matoucí.

"No, já nevím, myslím, že bych tu být nemusel. Špatně se mi drží telefon, těžko se mi to ovládá, ale mohl bych být doma."

Mám pocit, že mu není moc dobře rozumět. Sice chápu, co říká, ale mluví hůř než jindy. Takže možná mrtvice.

"Kde teď seš?"

"Na Bulovce v nemocnici. Tady ležím a nikdo se mnou nic nedělá, jsem tu zbytečně." Oznamuje trochu podrážděným hlasem.

"Máš něco zlomenýho z toho pádu? Nezjistili ti mrtvici?

"Ne." Odpověděl hned.

"Tak proč tam jsi, když ti nic není? To ti přece museli nějak vysvětlit."

"No, že sem asi omdlel, když sem šel po tom chodníku. To mě odvezli a pak mě přivezli domů."

"Tak počkej, já tomu nerozumím. Ty jsi spadl na chodníku venku a odvezli tě do nemocnice… a…"

"To mi jen ošetřili ránu na hlavě, jsem tam byl škrábnutej a řekli mi, že mi nic jiného není a odvezli mě domů."

"Jo, a potom?"

"Potom sem zašel do obchodu a spadl jsem u Vondráčků v té velké samoobsluze. Tak mě zase odvezli, ale jsem tu úplně zbytečně. Chtěl bych domů." Vysvětluje a znova dodává, že chce domů.

Aha. Už je mi to jasné. On chce ode mě pomoc.

"Chodíš na záchod v nemocnici, nebo tě obsluhují?"

"Nóóó, řikali, že mám ležet. Na záchod si ale dojdu, to jóó, ale spíš ležím." Říká nějak divně.

"Říkal jsi, že se ti špatně obsluhuje telefon a mluvíš hůř než jindy."

"No jo, s těma rukama se teď hůř pracuje, taky mě bolí karpály, ale oni tu se mnou nic nedělají, ležím tu zbytečně."

"Co by s tebou měli dělat?"

"Nó, oni říkali, že mě budou rozcvičovat a pořád tu ležím a zatím se na mě podíval jen jeden doktor." Stěžuje si, což nebývá jeho zvykem.

"Podle toho, co říkáš, si myslím, že jsi měl slabou mrtvici, a proto máš problémy s tím telefonem."

"Ale tak to se můžu rozcvičovat doma, stejně tady se mnou nic nedělají. Nebo u tebe." Dodal podivně.

Aha, už je to tady. Jeho zdravotní stav se zhoršil a přišel čas, abych se o něj postarala já.

"V tom ti sotva pomůžu, protože jsem sama nemocná, mám covid. Navíc nikoho nepouští do nemocnice, protože je už zákaz návštěv. Můžu maximálně zavolat doktorům na Bulovku a zeptat se na tebe a tvůj stav."

"No, to je zbytečný. Ty máš covid, jo?"

"Jo, už pár dní. Netuším, jak dlouho to bude ještě trvat."

"Já tu všechno mám, nic nepotřebuju, ale nechci tu jenom ležet, když stejně se mnou nic nedělají." Můj covid ho nezajímá, což je divné, protože spousta lidí to špatně snáší.

"V tom ti neporadím, pořádně se vyptej, co ti je. Určitě ti udělali nějaký vyšetření. Možná je to slabá mrtvice." Vracím cévní příhodu zpátky do hry, i když mám pocit, že to úplně vylučuje.

"To neřikali."

"Hm, tak uvidíš, snad tě brzo pustí, nebo s tebou začnou nějak cvičit, jak říkáš." Uzavírám téma cvičení.

"Tak ahoj, zatím končím. Pak dám vědět."

"No, dobře, tak zatím."

Ukončil to jako obvykle rychle. Ani vlastně nevím, jak dlouho tam je. Z řeči se dá usuzovat, že se to nestalo ani včera, ani předevčírem. To je divné, neměl potřebu dát vědět hned poté, co se to stalo. Potřeboval nejdříve asi přemýšlet a zjistit situaci.

Položila jsem telefon vedle sebe a hned utíkala do pokoje za Skaven.

"Děda je v nemocnici. Seklo to s ním, spadl někde venku za zem, snad i dvakrát a leží v Praze na Bulovce."

Skaven odložila z hlavy sluchátka a podívala se na mě. Vysypala jsem to tedy znova.

"Děda je v nemocnici. Zrovna volal. Seklo to s ním, spadl někde venku za zem, možná spadl i dvakrát a leží teď v Praze na Bulovce."

"A je to tady." Vyhodnotila Skaven situaci, které jsme se tak nějak obávaly. Doposud se děda držel, ale ta doba možná skončila.

Pověděla jsem jí vše, co jsem se z krátkého rozhovoru dozvěděla.

"Děda možnost mrtvice popírá. Ale o tom, že by měl třeba špatnou páteř, nebo kyčle, nebo cokoliv jiného, o tom se nezmiňuje. Jen podivně překvapeně mluvil o tom telefonu. Jako kdyby to byla jediná divná věc, které si je vědom."

Se Skaven jsme probraly, co se probrat dalo a pak jsem zavolala sestřenici, jestli se o tom nedozvěděla z druhé strany rodiny. Existuje možnost, že můj otec zavolal i jedné z tetiček a zanechal jim nějaké další informace.

Došlo mi, že mám vlastně veliké štěstí, že jsem zrovna nemocná, protože kdybych nemocná nebyla a nebyly ty zákazy návštěv v nemocnicích, už bych byla v situaci, ve které by se očekávalo, že se o svého otce postarám a budu akční. Jenže do toho vlezl covid a všechno je jinak.

Zkusila jsem zavolat doktorům na Bulovku, ale moc jsem se toho nedozvěděla. Jen to, že tam opravdu leží a na kterém je oddělení. Nebylo možné s nikým mluvit. Zdravotnictví se nachází poněkud v chaosu, kvůli pandemii chybí zdravotní personál a můj otec není jediný, kdo je v problémech. Když jsem se nakonec dovolala tam, kam jsem potřebovala, dozvěděla jsem se, že nejsem uvedená jako kontaktní adresa, takže mi nesmí říct žádné informace. To mě překvapilo. Uvedený byl brácha. Ale brácha by pro něj nic neudělal, těžko by mu do nemocnice vezl pomeranče a kartáček na zuby. Bylo to divné. Opravdu mě v tu chvíli překvapilo, že nejsem jako kontakt uvedená já.

Ani mně není dobře, nemoc neodchází a mám přirozený strach, jestli se nemoc nebude zhoršovat, protože lidé v nemocnicích umírají. Nic takového jsme ještě nezažili. Probíhá očkování obyvatelstva, pravděpodobně i dědovi píchnou vakcínu.

Utekl další týden. Otec mi zavolal opět z nemocnice, tentokrát měl zprávu, že ho převezou do jiné nemocnice, kde s ním snad budou cvičit. Stále mi nezdůvodnil, proč přesně by s ním mělo být cvičeno, když prý neměl mrtvici a ani žádný jiný úraz, který by poškodil jeho hybnost.

V hovoru z jeho strany bylo něco nepřirozeného. Neměl odvahu se mě přímo zeptat, jestli si ho k sobě vezmu a budu se o něj starat, ale různými způsoby to viselo ve vzduchu. Niterně jsem se obrnila a neřekla nic z toho, co očekával. Nechala jsem ho, ať se mnou mluví svým způsobem, nevyřešila jsem to za něj. Nebyl schopen mluvit přímo, tak jsem odpovídala jen na to, na co jsem byla tázána. Cítila jsem velmi dobře, že doufá, že se sama nabídnu a řeknu: "Hele, tak já pro tebe přijedu, nebo si objednej odvoz sanitou a my pro tebe připravíme pokoj a nějak to zvládneme." Nic takového jsem neudělala, protože jsem byla naštěstí nemocná a tím jsem získala čas si toto vše uvědomit a pak všude okolo řádila pandemie, takže se nic nedělo normálně.

Otec se mě na můj zdravotní stav neptal, to ho nezajímalo. Lidé umírali na jednotkách intenzivní péče, nebo se to tak lidem v televizi a na internetu předkládalo, ale to mého otce moc nebralo. V dalším hovoru jsem se ho zeptala znova na mrtvici a na očkování. Očkován prý byl, ale o mrtvici ani slovo. Když jsem se zeptala, jestli sám chodí na záchod, bylo z toho cítit, že se vykrucuje a snaží se to jakýmsi blábolením přejít a pokouší se vyvolat jiný dojem. Také si postesknul, že by nám rád pomáhal sbírat ořechy na zahradě, že si to tak přestavuje, ale my ořechy nemáme. Pak dodal, že teď by je tedy sbírat nemohl, ale potom, až bude zdráv, že by sbíral. Jeho taktiky začaly být čím dál průhlednější.

V té chvíli jsem byla opravdu vděčná za to, že se to stalo právě v době, kdy jsem onemocněla. Ukázalo se také, že mi z nemocnice nevolal hned, ale už nějakou dobu v nemocnici byl. To znamená, že se mu vše rozleželo v hlavě, blbej není, a věděl, že asi prodělal mrtvici a není to dobré. Navíc mu rychle ochabovalo svalstvo tím, že nechodil a on si to dobře uvědomoval. Proto chtěl rehabilitace a nějakou větší péči, ale nikdo se mu prý nevěnoval. Není čemu se divit, situace ve zdravotnictví nebyla zrovna ideální. Jeho věk přes 80 ho předurčoval spíše k tomu, že bude někam odložen, ale to on samozřejmě nechtěl. Měl jiný plán.

Další telefonát proběhl, když už byl v jiné nemocnici. Nahlásil mi okamžitě, že s ním zase nic nedělají, takže není vůbec žádný důvod, aby tam dál ležel.

Opět jsem se ho zeptala, jestli chodí, nebo se o něj zcela starají. Odpověděl vyhýbavě. Byla jsem už dostatečně připravená k tomu, abych mu řekla, že já si ho domů nevezmu, protože mám sama se sebou co dělat a bolí mě hrozně záda, protože jsem ještě nemocná, což byla pravda.

Osobně jsem covid pociťovala asi měsíc, ale dýchací cesty nemoc vůbec nezasáhla. Nenormální únava však pokračovala, přicházelo to vždy náhle a musela jsem jít hned do postele, což jsem nikdy dříve nezažila. Bolesti zad se postupně vrátily do normálu, stejně tak čich začal znovu fungovat.

Uvědomovala jsem si velmi dobře, že bych bez nemoci byla opravdu v kaši. Nedokázala bych říct jednoznačně "NE" na jeho očekávání a různé manipulace, které byly zjevné. Otec nechtěl být v nemocnici a rozhodl se bojovat.

V dalším telefonátu mi řekl, že podepíše v nemocnici revers a vrátí se do svého bytu.

"Cože?" Zeptala jsem se překvapeně.

"Tady už já nebudu." Řekl neobvykle rozhodně.

"Takže se o tebe bude starat brácha? Myslíš, že to zvládne?"

"Myslel jsem si, že by k nám mohla chodit paní Zahrádková. To je taková hodná paní a bydlí ve vedlejším vchodě."

"Já vím, která je to paní, pamatuju si ji. Proč by k tobě měla chodit paní Zahrádková? Vy se nějak víc znáte?" Ptám se překvapeně.

"Normálně se známe z baráku. Ona je bývalá zdravotní setra. Ona je taková hodná. Občas jsem s ní mluvil. Tak jsem si říkal, že by k nám mohla chodit a že by mi mohla pomoct."

"Aha, takže s ní nejsi předem domluvenej, že se o tebe bude starat, když budeš potřebovat."

"No, já jsem myslel, zatím, ona… když pracovala v tom zdravotnictví… že by mi mohla pomáhat, teda než k nám bude chodit někdo ze sociálky. Ale to by se muselo zjistit, jak to s tím je."

"Vždyť ona musí být stará skoro jako ty. Co když je sama vážně nemocná?" Ptám se. Otec mlčí.

"Jestli chceš, abych zjistila tu sociálku, mohu to obvolat. Navíc máme jednu příbuznou přímo v tomto oboru, stačí zavolat a budeme to vědět hned. Sestřenice Liduška je na sociálním odboru. Sice ve vedlejším okrese, ale vědět to bude. Ale jestli nechodíš, stejně to asi bude problém, nebude to hned. Určitě to bude trvat minimálně několik dní. A co jim mám říct? Že jsi po mrtvici, nebo to stále nevíš?"

"Už jsem to tu řekl. Podepíšu reverz a jdu domu. Tady nebudu. Půjdu v pátek, dopoledne mě odvezou."

"Aha. Takže už seš rozhodnutej. A brácha o tom ví?"

"Jo, tomu sem to už volal. S ním sem domluvenej. Domlouvali jsme, že objednáme to polohovací lůžko, aby se mi líp dostávalo z postele. Když tak si přesednu na to kolečkové křeslo, co mám doma po mámě, sednu si k počítači, Jirka mi občas něco přinese a nějak to zvládnem. Ještě jsem uvažoval, že poprosím o pomoc tu paní Zahrádkovou. Snad mě neodmítne." Povídal odhodlaně a neústupně.

"Jestli seš už rozhodnutej, tak já ti do toho kecat nebudu. Můžu zavolat Lidušce a zeptat se na ty věci."

"Jo, to bys mohla. Už mám objednanou sanitu na pátek ráno. No, já ti pak zavolám, jak to probíhalo. Pozdravuj Skaven." Řekl otec, většinou ale nemá ve zvyku pozdravovat.

"Mám hledat informace o té sociální pracovnici, která by za tebou docházela? Mám se zeptat přímo na vašem Městským úřadě?"

"No, můžeš se podívat. Oni mi prý budou muset zařídit příspěvek na péči jako měla máma, když jsem o ni musel pečovat. Jsem si říkal, že kdybych bydlel třeba u Vás, že bys mohla brát od státu ten příspěvek a ještě by hodně zbylo z důchodu." Zmínil narychlo otec, abych měla o čem přemýšlet při svém nedostatku peněz.

"No, my to s Jirkou zvládneme. Já potřebuju cvičit a tady se mnou nic nedělají, takže jsem tu zbytečně." Dodal ještě.

"Nedávno si říkal, že brácha sotva žije a že je vážně nemocný, nemůže dýchat, má slabé srdce a na plicích vodu. On asi nebude mít moc sil, aby tě zvednul ze země, kdybys spadl."

"Tak čau." Ukončil náhle otec. Ale není to neběžné, vždycky ukončoval náhle, a to i při méně nepříjemných debatách.

Uvědomila jsem si, že drama se poněkud zahušťuje. Cítila jsem opět, jak otec kroužil okolo nevyřčeného, ale tentokrát to přece jen strašně rychlým způsobem řekl. Už mě tahá na peníze. Ostatně to už naznačoval, myslím, někdy dříve. Jemu vyhovuje, že vydělávám málo peněz a doufá, že mě ta situace dožene k tomu, abych si ho vzala k sobě. Ale to mě nedožene, protože se ho nehodlám fyzicky dotýkat a dceru tomu také nevystavím. Můj otec, tedy děda, se velmi přepočítal.S tou paní Zahrádkovou to bylo divné. Že by s ní něco měl, nebo proč to řekl? Možná neví kudy kam, tak vymýšlí cokoliv, jen aby se dostal z nemocnice a zajistil se. S paní Zahrádkovou asi nic neměl, ale najednou je schopen si uvědomit, že je to hodná žena a nedokázala by tedy asi říct "NE". To bude ono. Zarazilo mě, jak divně zdůraznil, že je to "HODNÁ" žena. To snad ještě nikdy neřekl něco takovýho.

Už vím, proč to řekl, a proč použil slovo hodná. O to jde. Kdybych byla hodná dcera, tak si ho vezmu samozřejmě k sobě já. Celá léta to tak bylo naplánováno. On má jediný cíl vyřešit svou situaci a dostat se k nám. Jenže já na to nereaguju a on není schopen zeptat se přímo, a tím pádem nedostane přímou odpověď. Krouží okolo a já ho nechávám vařit ve vlastní šťávě. Je to manipulátor, taktik a doufá, že sama zareaguju a dokončím ty věty za něj. Ale já mlčím, nebo ho dokonce vracím k tématu, že je asi po mrtvici a nechodí. To se mu asi vůbec nelíbí. My jsme si ale nedomluvili, že se o něj budu starat v takové kondici. To si on naplánoval, ale já mu to nikdy neslíbila. Možná bych to udělala, kdyby mezi námi byly normální vztahy, ale nejsou a nikdy nebyly. Zdá se, že otce doběhly následky.

To mi připomíná podobnou situaci s Honzou, když tady bydlel a najednou se okázale urazil a odtáhl. Poté zahájil taktiky návratu a čekal, že já sama ho odprosím a budu žádat, aby se nastěhoval zpět. Jenže já ho v žádném případě zpátky nechtěla, a když kroužil okolo, naopak jsem mu vždycky ochotně poradila, jak a kde si má požádat o byt. To se mu také nepříjemně poslouchalo, protože o jiný byt vůbec nestál, ale potřeboval se zpátky dostat k nám. To se také vařil ve vlastní šťávě a nedokázal to najednou pochopit a reagovat jinak než klasicky manipulátorsky tak, jak byl zvyklý. Ale najednou to nevycházelo. Změnila jsem se a oni na to nebyli připravení.

Jsem opět vděčná za svou nemoc, a že jsem získala čas tohle všechno si ujasnit v hlavě. Výčitky svědomí samozřejmě mám, ale ne nějaké šílené. Převaluje se to ve mně sem a tam. Dívám se na situaci z různých úhlů. Chápu ho, že je zaskočený a něco chce, ale my také máme svůj život. Nehodlám se mu obětovat, ani obětovat mou dceru. Měl si to naplánovat jinak.

Navíc jsem to zažila. Mám osobní zkušenost z rodiny. Pamatuji si, jak ta zlá babička zneužívala mou matku, která se o ni starala mnoho let. Pamatuji si, co to obnášelo. Jak byla moje máma v hajzlu a jednou za dva roky jela do lázní, aby si trochu odpočinula od toho psycha, zatímco její setra musela vzít tu řeholi na sebe a po měsíci se moje máma zase vrátila a celou situaci s nemohoucí matkou opět vzala na svá bedra. Můj otec by možná nebyl tak zlý, ale co já vím, jak by se začal bavit. Možná by se brzo vrtěl v hovnech schválně, protože by se mu líbilo, že ho se Skaven umýváme. Jak mu mám věřit, když je celý život takhle prolhaný?

Pamatuji si moc dobře tohle všechno a nehodlám do něčeho podobného vstoupit ani dobrovolně, ani nedobrovolně. Otec má peněz dost, může si dovolit péči v nějakém kvalitním ústavu se svým pokojem, počítačem, televizí a osobním komfortem. Nás nepotřebuje. Nikdy nás nepotřeboval. Možná si myslí, že nás nyní potřebuje, ale my nejsme předměty.

Další den mi zničehonic zavolal nějaký muž, u kterého jsem přeslechla jméno, protože první věty mi sotva docházely. Vytrhl mě ze spánku. Zdravím ho, ale začátek jsem moc nevnímala.

"Já jsem se rozhodl, že Vám zavolám." Slyším hovořit toho muže.

Nechci mu teď skákat do řeči, cítím z něho naléhavost.

"Tak jsem si říkal, že vám to raději zavolám. Víte o tom, že váš otec je ležící pacient, který potřebuje kompletní péči a není schopen se o sebe vůbec postarat?"

"No, já nevím." Blábolím ještě rozespale a nejsem schopná se hned okamžitě zorientovat.

"Jste dcera pana Glose?" Ptá se znova ten pán.

"Jsem jeho dcera, to je pořádku."

"A víte, že on potřebuje kompletní péči a že je ležící pacient?"

"On mi říkal nějak podivně, že sice moc nechodí, ale trochu chodí. Já sama nevím, jak na tom je. Nikdo mi nic neřekl." Doluju ze sebe, už jsem se probrala.

"No, proto volám. Jestli si vůbec uvědomujete, do čeho jdete. On potřebuje úplně se vším pomáhat. To není jen tak. Já jsem měl obavu, že vůbec nevíte, jak to je, a jestli to vůbec zvládnete. To není tak jednoduchý, ani nemá zajištěnou pomoc od sociálky, vůbec nic." Povídá halasně.

"Poslyšte, ale já si ho domů neberu. Jsem sice dcera, ale on se prý vrací domů k sobě, tedy do bytu, kde bydlí, a tam s ním žije můj brácha. Děda, nebo tedy můj otec… tak on se asi spoléhá, že si pomoc někde sežene a že se o něj postará prostě brácha." Vysvětluju situaci.

"No, já jsem Vás chtěl jenom upozornit, že to není žádná lehká práce a že on si myslí, že to bude snadný. Já ho odvézt musím, ale říkal jsem si, jestli to vůbec víte." Hovoří ten muž rychle, hlasitě a naléhavě, ale s dobrým úmyslem.

"Děkuju, to jste hodnej, že jste se ozval. Já jsem zrovna nemocná, mám covid, takže jsem mu řekla, že si ho domů vzít ani nemůžeme, ale brácha na tom zdravotně také není nejlíp. Mohu Vás poprosit, jestli byste ještě nezavolal mému bratrovi, aby on věděl, do čeho jde? Obávám se, že to asi ani neví a otec se rozhodl podle sebe a bez konzultace s ním. Já na něj spojení ale nemám, prý je uvedený v kontaktech, které tam měl napsané otec."

"Dobře, tak já mu zavolám. Já bych se do toho neměl montovat, ale já tohle nemám rád. Pak jsou s tím komplikace, lidi to kolikrát podcení a vůbec nevědí, do čeho jdou." Hlaholí dál ten muž.

"Díky, já jsem ráda, že jste mi zavolal. Jestli to tedy je možné, zkuste dát prosím zprávu bráchovi. On to asi ani neví, že otec vůbec nechodí. A vůbec si neumím představit, že by o někoho pečoval. Jednak sám není zdravý a jednak není to zrovna pečovatelský typ. Je v důchodu, paranoidní schizofrenik, takže situace celkově nic moc."

"No, já ho stejně budu muset odvézt, jestli Váš otec na tom bude trvat, ale chtěl jsem Vás teda pro jistotu informovat. A ještě jedna věc. Teď jsou nemocnice kvůli covidu plný, a není personál. Jestli vašeho otce odvezeme, pak taky nemusí být žádné volné místo a nebudete ho moci vrátit zpátky, protože už to bude obsazené."

"Rozumím. Děkuji moc za informaci. Chápu situaci. Mějte se hezky a ještě jednou díky." Říkám.

"Dobrý, rádo se stalo. Nějak mi to nedalo, tak jsem radši zavolal… Tak nashle a tomu vašemu bratrovi ještě zavolám." A zavěsil.

Tak to je docela průser.

Bráchu si jako pečovatelku představit neumím. To nějak nejde dohromady. Teď mi došlo, že jako kontakt jsem nebyla uvedená v žádné z těch nemocnic, předtím mi to nedocvaklo. Otec nechtěl, aby mi z nemocnice podávali informace. Jako kontakt uváděl bráchu, a přitom brácha údajně telefon skoro nepoužívá a má nějaké tajné číslo. Otec nám to takto říkal.

Ten pán mi zavolal proto, že jsem nějaké zdravotnici nadiktovala své číslo, že kdyby něco, ať mi zavolají a ten kontakt tam někde zůstal ležet. To je zajímavě zařízené.

Takže zítra tento muž, asi saniťák, odveze mého otce domů a bratr o něj bude pečovat. Je to celkem zneklidňující situace. Odveze ho v pátek. Máme tam snad o víkendu jet? Zavolá otec, že mám z nějakého důvodu přijet? Co odpovím? I bráchovi se už delší dobu vyhýbám. A on se vyhýbá mně. Začínám z toho mít strach. Navíc se děda nebude mít kam vrátit, jestli to brácha nezvládne. Ví o tom? Asi jo, pořád se o stavu zdravotnictví mluví v televizi. Každý den se situace omílá. A v nemocnici televizi asi měli, nebo mu to sami lékaři řekli. Ale on stejně trval na svém. Tušila jsem, že mi lže ohledně své pohyblivosti. A on opravdu lhal. To je docela hustý.

Pokračování příběhu zde